V malebném prostředí nově zrekonstruovaného Slezskoostravského hradu si před představením Letních shakespearovských slavností našel čas pro rozhovor nekorunovaný král Valašského království, známý herec, mim a komik, Boleslav Polívka. O panu Polívkovi jsem věděl, že má rád přírodu a koně. Co jsem ale netušil, že i když sám není myslivec, v myslivosti se velmi dobře orientuje a má k ní blízký vztah.
Pane Polívko, náš rozhovor se měl původně uskutečnit v Olšanech na Vaší farmě, která se nachází na konci vesnice. Odtud je to už jen kousek do přírody. Procházíte se rád po okolní krajině?
Já jsem v přírodě prakticky pořád. Říká se, že člověk když jde do let, tak se k přírodě vrací. Já jsem měl období, kdy jsem jako kluk do přírody chodil často. Krajina Vizovicka, kde jsem vyrůstal, mě vždycky okouzlovala. Když jsem byl na škole v Brně na JAMU, tak na přírodu moc nezbýval čas. Dneska jsem rád, když jsem v lese s dětmi a se psy, nebo třeba na koni.
A jak jste se vůbec dostal do Olšan?
V Olšanech jsem měl kamaráda, za kterým jsem často jezdil. Vždycky se mi tam líbilo. Jednou mi řekl, že je zde na prodej domek. A tak jsem zapustil kořeny v Olšanech. Dnes je to místo setkávání celé mojí rodiny.
Jste znám jako velký milovník koní. Na svět je prý nejhezčí pohled ze sedla koně. Souhlasíte s tímto tvrzením?
Určitě. Já si myslím, že to má něco společného s létáním. Člověk, když jede na koni v cvalu, tak jakoby se vznášel, je to jakýsi let, sice na zvířeti, ale hlava je tak lehce nesena. Je to krása. Já mám svého koníka, je to takový hezký strakoš a často na něm vyjíždím do okolí Olšan. Když hraju delší dobu v Praze, přivezu si jej do Radimovic ke kamarádovi, kde je ustájen. Ke koním jsem docela vázán.
Když jezdíte na koni, vnímáte krajinu okolo Vás, jak se mění a přetváří?
Příroda se pořád mění. Působí na ni spousta civilizačních faktorů, které ji ovlivňují a přeměňují. Zastavují se pole, staví se silnice a podobně. Myslím si, že bychom měli mít dostatek citu a taktu k přírodě, ať jí co nejméně poškozujeme. Měli bychom se bránit bezohlednosti. Tohle je ale na každém z nás, jak se vůči přírodě zachová. V naší republice je ale i spousta míst, kde se dá procházet a jezdit na koni, aniž by člověk potkal člověka. Já mám rád Drahanskou vrchovinu a nebo také okolí Štiřína, to jsou pro mě krásná místa.
O přírodu se starají také myslivci. Co si vy osobně myslíte o myslivcích a myslivosti?
Myslivost má u nás dlouhou a dobrou tradici. Je to velký a krásný obor. Tohle každému říkám, protože někteří lidé tak trochu ohrnují nos nad myslivci a neberou je jako ty, kteří přírodě pomáhají.
Společnost se dnes k myslivosti mnohdy nestaví moc pozitivně, vy jste ale jiného názoru.
Jsem. Protože vidím, co všechno myslivci dělají a také musí dělat. Od zimního přikrmování, přes péči o zvěř až po starání se o krajinu. Vidím jejich nezastupitelnou úlohu v tom, aby se udržovala rovnováha v přírodě. Například aby se některá zvěř nepřemnožila nebo naopak nebylo některé málo. Pokud se myslivci budou i nadále řídit pravidly správného hospodaření, tak bych se o přírodu nebál. A těch rychlokvašných myslivců, kteří nedělají myslivosti dobré jméno, myslím ubývá, než přibývá.
Pane Polívko, o Vás vím, že nejste myslivec, přesto mě překvapujete Vašimi znalostmi z myslivosti.
Myslivec opravdu nejsem, ale k myslivosti mám blízko. Mnohdy také překvapuju své známé, co všechno o tomto oboru vím. Spoustu informací čerpám od mysliveckých přátel. Z těch, které by mohli znát čtenáři Myslivosti, bych jmenoval pana režiséra Fatku a Macharáčka, to jsou moji velmi blízcí kamarádi a velcí myslivci. Také jako kluk, když jsem bydlel ve Vizovicích, tak tam byla spousta myslivců, se kterými jsem se stýkal. Rovněž můj první pes, kterého jsem si na tatínkovi vyprosil, byl lovecký pes, německý ohař Dyk. Stejně tak měla loveckého psa dcera Kamila, českého fouska jménem Tonda. A málem bych zapomněl, rovněž jsem byl pilným čtenářem a předplatitelem časopisu Myslivost. Odtud jsem také čerpal znalosti. Myslivost mě často inspiruje i v mé umělecké tvorbě. Vzpomenul bych divadelní hru a film Poslední leč.
Čtete časopis Myslivost i dnes?
Už jsem dlouho časopisem nelistoval, byl jsem proto rád, že jste mě oslovil s rozhovorem pro Myslivost.
Uvažoval jste o tom, že byste se stal zase předplatitelem?
Když mi redakce zaplatí polovinu, tak proč ne. Ale vážně, těším se, až vyjde náš rozhovor. Snad si najdu čas a budu si zase číst v Myslivosti.
Říkáte, že máte spoustu mysliveckých kamarádů, určitě Vás pozvali mezi sebe na mysliveckou akci.
Zúčastnil jsem se mnoha mysliveckých akcí. Byl jsem třeba na honech jako honec. Na farmě také pořádáme každý podzim Hubertovu jízdu, byli tam i sokolníci a ukázky loveckých psů. S Vojtou Fatkou jsme dělali také recesistický hon na klauny. Byla to sice recese, ale se všemi mysliveckými pravidly. Nechyběly lovecké signály, leče a výřad. A protože klauni jsou nesmrtelní, a když byli pokropeni živou vodou, z výřadu povstali.
Když vzpomínáte pana režiséra Fatku, ten v minulosti točil také pořad o myslivosti. Když by Vás někdo požádal, vystoupil byste na podporu myslivosti?
Určitě ano. Vojtu Fatku často napadne, že bychom něco hezkého natočili o myslivosti a přírodě. Bohužel televize na to moc neslyší. Ale snad se jednou natáčení dočkáme.
Náš rozhovor se odehrává před představením letních shakespearovských slavností, kde Vás mohou čtenáři vidět v budoucnu?
Hrajeme na Slovensku a koncem srpna na Pražském hradě. Jinak také připravujeme nový film.
Prozradíte jaký a o čem bude?
Bude to volné pokračování po dvaceti letech dnes již kultovního filmu Dědictví. Objeví se v něm postavy, které už diváci znají, ale přibudou i nové. Natáčet se bude také v Olšanech. Víc už neprozradím.
Co byste vzkázal čtenářům Myslivosti?
Ať časopis čtou i nadále a najdou si na něj čas i v dnešní uspěchané době.