Nejúčinnějším způsobem lovu černé byla odedávna štvanice za pomoci psů, štváčů. Takový způsob lovu byl znám již v antických časech. Svědčí o tom i dochovaná mozaika, dnes umístěná v muzeu Antiquarium Comunale v Římě, zachycující jezdce na koni ve chvíli, kdy oštěpem zasáhl mohutného kance, zadržovaného psem. Tradice lovu černé s oštěpy se udržela přes raný středověk a ještě dlouho po vynálezu palných zbraní.
„Třeba jest míti s sebou smečku psů; pak odvážeme jednoho lakonského a s ním obcházíme, kdežto ostatní máme přivázané. Když chytne stopu, jděme řadou za ním, ježto jest vůdcem vyhledávání. Pes jdoucí po stopě přivede nás obyčejně na místo zarostlé. Jakmile přijde k loži, začne vydávati. Ale zvíře (kanec) obyčejně nevstane. Vezmi tedy psa, uvaž jej s ostatními hodně daleko od lože a postav na ochozy tenata. Když už stojí, jděte ke psům, odvažte všechny, vezměte oštěpy a kopí a jděte dopředu. Psy ať štve, jen kdo je nejzkušenější, ostatní ať následují v pořádku ve služných mezerách od sebe, aby mohlo zvíře volně proběhnouti, neboť když na ústupu vrazí na hustý zástup, nastane nebezpečí života, protože koho napadne, na tom si vybije svou zuřivost. Jakmile jsou psi blízko lože, ať proti němu vyrazí. Poděšen vyskočí, a který pes se mu ocitne před hlavou, toho vyhodí do výše; pak se dá do běhu a vpadne do sítě; ne-li, jest nutno běžet za ním. Když je to na svahu, kde se chytil do sítě, rychle uniká; když je to však na rovině, vstane ihned a zaměstnává se sebou, aby se vyprostil. V tomto vhodném okamžiku psi jej napadnou. Lovci však musí opatrně na něj házet oštěpy. Na divokého kance jest třeba opatřit si psy indické, krétské, lokridské, lakonské...“ Xenofón, Kynegetikos
Lov kance ve středověku
Legendární středověký lovec Gaston Phoebus považoval kance za nejnebezpečnější zvíře na světě, dokonce i v porovnání se lvem nebo leopardem. V díle Le Livre de la chasse píše: „Kanec zabíjí jediným úderem, jako by nožem. Je to divoké zvíře, hrdé a velmi odvážné... Viděl jsem ho zasáhnout muže, kterého roztrhl od kolen po hruď, takže padl mrtvý bez jediného slova. Častokrát mě srazil na zem, spolu s koněm, a mého koně zabil.“ Také rožmberský kronikář Václav Březan připomíná serii zranění způsobenou při lovu ještě v roce 1564 „znamenitou sviní“, která mnoho dvořanů (a koní) porazila a pokousala, až ulehli. Zraněný pan Vychynský dokonce prohlásil, že ho „svině chtějí snísti“.
Zatímco ve většině zemí Evropy byl lov černé zvěře protipólem vznešeného lovu jelení a srnčí zvěře, ve Španělsku a Portugalsku tomu bylo naopak: podle knihy o lovu – Libro de la montería - krále Alfonse XI. (1311 – 1350) byl lov jelenů méně významný než lov kanců a medvědů, přesto však jedním ze tří královských lovů, tedy lovů vyhrazených panovníkovi. Pokuta za ulovení kňoura, bachyně nebo selete byla dvojnásobná oproti pokutě za upytlačeného jelena. Francouzský král Filip IV. Sličný, zvaný též Kastilský, dokonce zemřel na důsledky zranění po pádu s koně při lovu kance v roce 1314.
Lovecká sezona na divočáky začínala na svátek svatého Kříže (14. září) nebo od svátku archanděla sv. Michaela (29. září), tedy v době, kdy byli v nejlepší kondici (měli nejvíce zvěřiny); končila obvykle na den sv. Ondřeje (30. listopadu), kdy se kňouři na období chrutí začali vracet k bachyním kvůli páření. V některých zemích pak opět od února. Lovit bylo možno nejdříve tříleté kňoury, kteří se již oddělili od tlupy.
Lov nejčastěji probíhal par force - silou psů – podobně jako u štvanice na jelena. Lovený kus byl vybírán podle různých znaků jako velikost stop a lože, nebo podle výšky stop bláta, které si odíral o kůru stromů. Spolehlivá byla sezonní místa, kde hledal potravu – hrách na poli, jablka v sadech, podzimní žír - bukvice a žaludy - v lese.
Kus byl vyhledáván psy – vodiči na řemeni, a cesta k loži byla lovci označena. Stávalo se ovšem, že psi se dostali až ke zvířeti a docházelo k předčasným potyčkám, pro psy zpravidla osudovým. Úkolem na stopu kance nasazených psů ve smíšené smečce, sestavené v první fázi z rychlých honičů či chrtů, v další fázi vystřídaných jednou až dvěma čerstvými smečkami, a posílenými alaunty, těžkými molossoidními štváči a velkými chrty, bylo dostihnout a zastavit (zaštěkat) kňoura tak, aby zůstal na místě do příjezdu nebo příchodu lovců.
Zastavení kňoura se ovšem často neobešlo bez vzájemného napadání, při němž psi utrpěli těžká i smrtelná zranění. Na ochranu před ostrými špičáky byli proto oblékání do pancířů, tzv. fišpanů – pevných deček vyztužených velkými rybími kostmi, krk byl chráněn širokými koženými obojky s kováním nebo ostny.
Loveckou ctí vždy bylo, a někde do dnešní doby zůstalo, zarazit kňoura tradičně chladnou zbraní, oštěpem, mečem nebo loveckou dýkou. Postavit se rozzuřenému kňourovi vyžadovalo vždy velkou odvahu a středověká literatura detailně popisovala různé projevy chování kance v krátké chvíli před konečným střetem s lovcem: sklon hlavy, postavení uší, koulení očima, nakročení atd. Propracovaná byla i technika použití oštěpu a meče nebo postup v případě, že kanec zaběhl do vody. Lov byl zakončen obřadným dělením kořisti a odměnou psům: hlava byla oddělena, krev zadržena a dolní partie končetin odříznuty. Kus byl stažen z kůže, vyvržen a hrudní část někdy hned na místě opečena. Psi dostávali většinu vnitřností. Chléb namočený v krvi byl také opékán na žhavých uhlících pro zahřátí lovců v chladném počasí. I psi dostávali zbytky s chlebem až opečené, protože maso kňoura jim údajně nechutnalo tolik jako jelení, dalším důvodem snad už tehdy bylo také ničení parazitů (svalovce) v mase.
Popsaný způsob lovu přetrval až do období renesance. Na tapiserii s výjevem z lovu kňoura římského krále Maxmiliána I. (1459 – 1519) drží panovník na koni zvláštní „kančí“ meč s dlouhou tenkou čepelí na konci rozšířenou jako u oštěpu a jílcem s širokou křížovou záštitou. Na tapiserii najdeme nejen všechny obvykle používané lovecké psy – vodiče na řemeni, mohutného štváče a velké chrty chráněné rouškami, ale i dva menší chundelaté psíky typu barbeta, odvážně dorážející na ohromného kňoura. Lovem doslova na maso bylo nahánění černé zvěře za pomoci početných smeček honicích psů, hornistů a lomozících nadháněčů do sítí; byl provozován v celé Evropě.
Lovecké psy typu mastifů, „medvědoštváčů“ a „býkohryzů“ nacházíme již na ilustracích v jedné z prvních knih o lovu, Le Livre de la Chasse z konce 14. století, od Gastona Phoebuse, hraběte z Foix. Obdobní psi z kontinentální Evropy byli známí jako němečtí kanečníci (sauhunden), z nichž se vyvinuly německé dogy, z lehčího typu nazývaného Bullenbeisser, býkohryz, pak plemena rotvajler a boxer.V Anglii byli těžcí dogovití psi na černou nazýváni boarhounds (boar – kanec). Jsou považováni za přímé předchůdce současného anglického mastifa (Old English Mastiff). Psí specialisti na kance už dnes v Británii nejsou: původní volně žijící černá zvěř zde vyhynula již ve 13. století. Z roku 1460 pochází text, v němž francouzský herold, dvorní ceremoniář, píše svému anglickému kolegovi: „Máme všechna divoká zvířata jako vy, ale máme i mnohá další, máme sangliers, což jsou divoká prasata, a vlky a rysy, které vy nemáte. A věz, že to jsou krutá zvířata, a že je třeba lidí s velkou odvahou k jejich přemožení.“ O reintrodukci černé alespoň do obor se – s krátkým trváním - snažil v 17. století James I., který dovezl zvěř z Francie a z Německa do Windsor Parku, i jeho syn Charles I. (1625 - 1649). Již přes tři století tedy Britové mohou vidět divoká prasata jen v zoo, v oborách nebo na farmách. Například ve Španělsku se oproti tomu nyní ročně uloví 60.000 – 100.000 kusů černé. V Čechách se černá zvěř vyskytuje ve vysokém, mnohde až nadměrném počtu. Obdobně, jako když v roce 1564 žádal hejtman Roh z Vlkanova pana Voka z Rožmberka o zaslání dalších tenat, „poněvadž je v lesích drahně sviň“.
Lov zvěře svinské v Čechách
Archeolog J. Eisner v díle „Dva obrazy ze staroslovanského pravěku“ uvádí, že už od 6. stol. lovci přepadali těžkou zvěř, medvědy a černou, v brlozích nebo ji stavěli pomocí psů a dobíjeli sekerou či oštěpem.
Děkan pražské kapituly, kronikář Kosmas uvádí v nejstarší české kronice příhodu vztahující se k roku 1109, kdy na pražský Vyšehrad přispěchal na pomoc svému bratru Bořivoji kníže Vladislav, a „jako ježatý kanec, obklopený smečkou psů, tak kníže, obklopen jsa nepřáteli, jedny z nich podupe, druhé pokácí“. Z tohoto přirovnání lze dovodit, že nejméně na počátku 12. století byl u nás již znám lov černé se smečkami psů. Je pravděpodobné, že ještě nešlo přímo o lovecké specialisty, ale jistě o dogovité psy, používané ke štvaní černé a medvědů. Lov té doby byl ještě poměrně primitivní, a samozřejmě odkázán pouze na chladné zbraně: luky se šípy na jelení a srnčí zvěř, oštěpy na černou a na velké šelmy, s doplňky v podobě tesáků, nožů a seker.
Český král a císař římský Karel IV. (vládl 1346 – 1378) se podílel na vydání rozsáhlého encyklopedického díla „Bohemarius Glossarius“ Clareta de Solencia, jinak též Bartoloměje z Chlumce, čerpajícího jednak z osmidílného „Bohemáře“, jednak ze zevrubného „Vokabuláře“, veršovaných slovníků z 60. let 14. století. Do výkladového slovníku byla zahrnuta významná díla domácí i cizí, s cílem spojit práci věcně encyklopedickou se souhrnem dobové vědecké terminologie.
Kromě psů známých již z dřívější doby, podle určení nazývaných ohaři, chrti, vodiči, slídníci, štvaniči a vyžalata, případně psi řezničtí, hlídací a věžníci, nachází se v „Glosáři“ také označení „molossus ohař“ neboli „oharz molossus“. V některých pozdějších pracích, které tento pojem převzaly, interpertují je autoři jako plemeno vzniklé spojením ohaře s „molosskými daviči“. Vzhledem k lovecké kultuře a převažujícímu způsobu lovu té doby, i vzhledem ke srovnání s popisy pozdějších evropských autorů (Peter Crescentius, Opus ruralium commodorum, či zobrazení Jost Amana apod.), šlo o psa určeného k lovu velkých šelem, mohutného honiče. Jáchym z Hradce však v roce 1557 píše, že používají „na svině vovčácký psy“.
„Svinina“, maso z černé zvěře, je Klaretem uváděna spolu s „medvědinou, jeleninou a bobrovinou“ mezi jídly staročeské kuchyně. Č. Zíbrt uvádí, že za půl roku 1597 se v zámecké kuchyni na Krumlově spotřeboval 1 medvěd, 19 jelenů, 2 kolouši, 2 špičáci, 4 laně, 2 divoká prasata, 52 zajíců atd.
Dobový překlad části díla Petra Crescentia z roku 1471 do češtiny, nazvaný „Vo lapání zvěří divoké a šelem. A nejprvé, kterak lapány bývají od psuov“ v souvislosti s lovem divokých vepřů a vlkůhovoří o psech obecně, jen vyzdvihuje jejich kvality: musejí být velcí a smělí, chlupatí a silní, „s bodlavým železem připravení na oboječku i jinde“. V českém mysliveckém názvosloví se také vyskytoval termín „prasečník“.Prasečníci byli kříženci loveckých psů s dogami, štvaní na vystavenou černou zvěř: uchopují ji za uši a drží tak dlouho, až ji lovec skolí tesákem, „kančím pérem“; prasečníci bývali ve středověku chráněni před ostrými kančími zuby (klektáky a páráky) jakýmsi pancířem z hrubého plátna, do něhož byly všity vložky z kostice (tzv. fišpan, z německých slov fisch a panzer).
O dalším vývoji zmíněných „dogovitých ohařů“, ale už i raných loveckých specialistů, můžeme usuzovat na základě rytin z prvních středoevropských pojednání o lovectví, především z bohatě ilustrovaného díla New Jagd und Weydewerck z roku 1592, z díla J. C. Aittingera Vom Vogelstellen z roku 1653 a Georgica curiosa vydaného 1682 v Norimberku.
J. V. Černým je štvanič v roce 1881 co by Canis familiaris Molossus, též štváč, charakterizován jako nejsilnější, největší a nejtěžší ze všech loveckých psů, který vyniká „lvovitým“ tvarem těla a vážným, imponujícím pohledem. Pes krátké srsti mohl mít různé zbarvení, buď bílé, černé, žlutavé, šedé, modravé, černě a hnědě pruhované – dnes bychom řekli žíhané. Nejvíce ceněni byli psi ve zbarvení tečkovaném nebo rozmanitě skvrnitém. „Myslivci potřebují štvaniče ku zadrženíčerné zvěře a též medvědů, vlků, rysů a podobných šelem. Štvanič musí zvířata ta zadržeti tak dlouho, až zárazem mohou býti usmrcena.“ Plnili i další úlohu: „Štvaniči bývají často voděni při honbách nádhernějších pouze pro okrášlení průvodu.“ Pracovali ve smečkách neboli lájích o 10 až 12 psech, jimž velel štvář, zkušený myslivec jedoucí na koni. Štvanice se účastnili lovci na koních i opěšalí. Doma byli tito psi uvazováni na řetěz a zavíráni do zvláštních psinců. Důvodem, proč nepřežili do 20. století, bylo, že „tito psi velmi málo se rozmnožují; čubky často se nehoní a málokdy mají více tří štěňat.“
V našich podmínkách byla černá zvěř vždy velmi hojná, a to i díky dlouhému období osmi až devíti měsíců hájení, dodržovaných až do poloviny 18. stol. Vedle toho byly pro černou zvěř vysazovány dubové lesy nebo zakládány obory, umožňující odchyt do lapacích ohrad s padacími dvířky (viz Ridinger). Už v roce 1745 založil oboru pro černou zvěř Fr. Michal hrabě z Martinic poblíž Šternberka a na zkoušku si z Prahy nechal dovézt jako krmivo nově pěstovanou plodinu – barmbory.
Na Křivoklátsku bylo v letech 1710 – 16 uloveno 1331 kusů černé. Při honu v hlaveneckých lesích na Boleslavsku v roce 1721 bylo za 15 dní císařskou družinou postříleno kromě jiné zvěře 356 sviní a 250 loňských selat,přičemž císařovna Kristina sama zastřelila v jediný den od 10 hodin dopoledne do 3 hodin odpoledne vlastní rukou 57 jelenů, 11 laní a 4 kolouchy, sedíc za stolem v ohradě, kam jí nadháněči vháněli odchycenou zvěř. Na dvorních honech v Opočně v roce 1758 bylo během 18 dnů uloveno dokonce 1710 kusů černé. V roce 1770 volný chov černé kvůli přílišným škodám na kulturách zakázala Marie Terezie. Ve volné přírodě se černá pohybuje opět až od roku 1945.
V současnosti je u nás černá při naháňkách zpravidla natlačována psy buď k řadě čekajících střelců, nebo k lovcům rozmístěným ve čtyřech rozích leče.
Při klasické naháňce, kdy psi přicházejí do přímého styku s kňourem, vynikají bulteriéři - rychlí, náruživí a tvrdí štváči, nejčastěji se však používají němečtí lovečtí teriéři nebo slovenští kopové, případně foxteriéři. Černou zvěř ale dokáže zvednout a vytrvale pronásledovat řada loveckých plemen, zejména honiči včetně barvářů, patterdale teriér a další.
Způsob, při němž je kus psy zastaven, je již praktikován zřídka. Jak varoval už Xenofón. „Vpadne-li do sítě bachyně, přiběhni a opatrně ji skol, abys nebyl napaden a neupadl; neboť kdyby se ti stalo, nezbytně bys byl ušlapán a roztrhán.“ Modním se však stal v zámoří, kde jsou pro tento velmi oblíbený lov speciálně cvičeny tři typy psů:
Finders, bay dogs a catch dogs
Finder – doslova „vyhledávač“ je pes, který obdobně jako kdysi Ridingerův saufinder vyhledává a stopuje černou zvěř podle pachu, přičemž může pracovat jak s vysokým, tak s nízkým nosem. Jakmile navětří zvěř, začne hlasitě vydávat, aby přivolal lovce se smečkou „bay dogs“. Jejich úkolem je pak udržet kňoura v bezpečné vzdálenosti od lovce. Jako stopaři se používají ponejvíce pointeři, retrívři, honiči typu bloodhounda, coonhoundi a barváři. Označení bay dogs vyjadřuje, že tito psi dostihnou a zastaví kňoura v tzv. bay, obrazně řečeno ho zaženou do rohu, kde zvěř hlasitě a intenzívně zaštěkávají (což je ostatně další význam slova bay). Tím dávají znamení třetímu typu psů, catch dogs; doslova psům, kteří – chráněni moderním „fišpanem“ - kňoura „chytí“, tedy uchopí nebo ještě lépe: strhnou a udrží do příchodu lovce. Jako bay dog se ovědčují různí kříženci mohutnější konstituce, avšak dobří a rychlí běžci, jako catch dogs pracují svalnatí psi s mohutnými čelistmi a pevným skusem; v našich podmínkách nejčastěji bulteriéři, za oceánem pitbullové nebo plemena typu kanárské presy, případně argentinská doga, americký buldok, catahoula a podobní.
PhDr. Michal Císařovský
Foto a repro: CANIS-Media