Trichinelóza patří celosvětově k nejzávažnějším a nejobávanějším helmintozoonózám tj. onemocněním vyvolaným helminty (červy) a přenosným ze zvířat na člověka. Je rozšířena jak v oblastech mírného pásu, tak i v arktických a tropických oblastech. Z domácích zvířat parazitují trichinely nejčastěji u prasat, psů a koček, nověji byla zjištěna trichinelóza i u koní. Ve volné přírodě se tato parazitóza vyskytuje u divokých prasat, drobných hlodavců a malých i velkých masožravců, především lišek, jezevců, vlků, rysů a medvědů. Jejím hostitelem jsou však např. i šelmy tropů jako hyeny a lvi, ale i mořští savci v arktických oblastech.
Trichinelóza se jako nebezpečné onemocnění člověka vyskytovala i v dávné historii, zprávy existují již ze starověku (Egypt aj.) a byla pravděpodobně i hlavní příčinou zákazu pojídání vepřového masa v islámských zemích.
Ve svalovině u člověka byly trichinely poprvé nalezeny v Anglii (Owen, 1835), u prasete v Americe v roce 1846. Název parazita Trichinella spiralis (český název: svalovec stočený) se používá již od r. 1895 a tento druh byl původně považován za jediného původce onemocnění trichinelózou. Od sedmdesátých let minulého století jsou v literatuře popisovány další druhy trichinel z různých zemí světa. Systematicky patří trichinely mezi hlístice (Nematoda), kde vytváří samostatnou čeleď Trichinellidae. Dospělí nematodi se lokalizují v tenkém střevě, samice mají délku 2 – 4 mm, samci pouze 1 – 2 mm, vysloveně vláskovitého tvaru (tzv. střevní trichinely).
Definitivní hostitel, tj. člověk nebo zvíře se nakazí pozřením syrového nebo nedostatečně tepelně ošetřeného masa obsahujícího živé, svalové larvy trichinel. V žaludku se vlivem trávicí tekutiny uvolní larvy ze svalových pouzder, usazují se v tenkém střevě, kde během 2 – 6 dnů dospívají a kopulují.
Dospělí červi žijí pouze 4 – 6 týdnů a každá samice během této doby vyprodukuje asi 1000 až 1500 larev, velkých pouze asi 100 mm (tzv. krevní trichinely). Tyto larvičky pronikají ze střeva lymfatickým a krevním oběhem do celého těla, dále však pokračují ve vývoji pouze larvy, které se dostanou do příčně pruhované svaloviny (kromě srdce). Ve svalovině rozrušují svalová vlákna, postupně rostou až do délky asi 1 mm, spirálovitě se stáčejí a vytváří si pouzdro o velikosti asi 0,5 – 0,6 x 0,2 – 0,3 mm, jehož tvorba je ukončena za 6 – 7 týdnů (tzv. svalové trichinely). Je zajímavé, že pouzdra trichinel mají ve svalovině člověka a prasat eliptický tvar, zatímco u masožravců jsou spíše kulatá. Ve svalovině zůstávají velmi dlouhou dobu infekceschopné, např. u člověka byly zjištěny živé trichinely po více než 10 letech po nakažení.
Zajímavé jsou poznatky o lokalizaci trichinel v jednotlivých svalových skupinách v těle hostitelů. U člověka, prasat a hlodavců jsou zpravidla nejsilněji napadány dýchací svaly, především bránice, zatímco u masožravců jsou to i jazyk, žvýkací svaly a svalovina končetin. Tato skutečnost souvisí především s intenzitou svalové činnosti a tedy i vyšším stupněm jejich prokrvování.
V epidemiologii trichinelózy rozeznáváme tzv. synantropní (domestikální) cyklus, při kterém se uskutečňuje přenos mezi hlodavci a domácími prasaty a tepelně nedostatečně ošetřeným masem takto infikovaných prasat, příp. produkty z něj se potom infikuje člověk. V posledních letech bylo zdrojem infekce pro člověka v Itálii a Francii i maso koní, kteří se pravděpodobně infikovali z hlodavců. V přírodním tzv. sylvatickém (lesním) cyklu cirkuluje trichinelóza v přírodních podmínkách mezi volně žijícími masožravci, z jejichž uhynulých nebo ulovených a pohozených těl se infikují především divoká prasata a hlodavci. Člověk se infikuje nedostatečně tepelně ošetřeným masem divočáků, případně zvěřinou jiných, na trichinely vnímavých druhů (jezevec, medvěd apod.).
Sylvatická ohniska jsou velmi stabilní, zaujímají obvykle velká území (celá pohoří) a trichinelóza se v nich udržuje velmi dlouhou dobu. Taková ohniska jsou např. na Slovensku (Vihorlat, Slovenské rudohoří, východní Beskydy aj.). Právě z těchto oblastí byly již počátkem 80.tých let minulého století vysazováni do některých našich národních parků a chráněných území rysi (např. NP Šumava), kteří patří k trichinelózou nejvíce infikovaným masožravcům. Existuje tedy i reálné nebezpečí vzniku nových ohnisek trichinelózy v těchto našich lokalitách a zde ulovení, resp. uhynulí masožravci, by měli být na trichinelózu pravidelně vyšetřováni.
U masožravců a prasat se trichinelóza klinicky nijak výrazně neprojevuje. Pouze silné infekce jsou ve svalové fázi charakterizovány horečkou, edémy a poruchami pohybu. Naproti tomu u člověka se svalová fáze onemocnění, tj. opouzdřování larev, projevuje velmi silnými revmatickými bolestmi a poruchami hybnosti svalů, včetně svalů obličejových, očních a jazyka, teplotami, rozsáhlými otoky v obličeji i na jiných místech těla, nervovými příznaky a v případě selhání dýchacích svalů může mít onemocnění smrtelný průběh. Ve všech případech jsou silné až masivní infekce u lidí provázeny až nesnesitelnými bolestmi kosterní svaloviny a z historie jsou známy u takovýchto pacientů i sebevraždy.
Larvy trichinel ve svalovině jsou velmi citlivé zejména k vysokým teplotám (spolehlivě je usmrcuje již teplota 75 oC). Proto jakékoliv důkladné tepelné ošetření masa (vaření, smažení, pečení) trichinely spolehlivě ničí. Velmi pečlivě je nutno postupovat např. při výrobě domácích masových konzerv, aby bylo předepsané teploty dosaženo i v „jádře“ masa, neboť právě tyto konzervy byly v minulosti příčinou epidemií, protože obsahovaly živé, infekceschopné trichinely. Nedostatečné je však pouhé vyuzení masa, případně masných výrobků. Pokud se týká nízkých teplot, dochází k usmrcení larev Trichinella spiralis při teplotě -15 oC za 20 dní a při teplotě -20 oC za 4 dny. Tyto teploty lze použít pouze při skladování masa, pocházejícího z prasete domácího. Pro usmrcení larev trichinel u divokých prasat (a obdobně platí pro veškerou zvěřinu) nelze využít těchto nízkých teplot, neboť druhy trichinel, které se vyskytují u volně žijící zvěře, jsou vůči působení nízkých teplot mnohem odolnější než larvy druhu Trichinella spiralis.
Nutnost trvalého sledování trichinelózy dosvědčuje i skutečnost, že na území Čech a Moravy se v minulosti vyskytovala řada lokalit se stacionárním výskytem tohoto velmi nebezpečného onemocnění lidí. Bylo to především Strakonicko a Volyňsko, Písecko, Pacovsko, Teplicko a Děčínsko a na Moravě okolí Jihlavy a Dačic, Hustopečsko a Ostravsko. Vůbec největší epidemie u nás byla v roce 1934 v Aši, kde onemocnělo asi 180 osob se dvěma smrtelnými případy, z nichž jeden skončil sebevraždou v důsledku nesnesitelných bolestí ve svalové fázi trichinelózy.
Všechny případy onemocnění u lidí do období druhé světové války byly vyvolány infekcí z masa domácích prasat, další údaje o onemocnění lidí z válečných let chybí. Nicméně povinná trichinoskopická prohlídka při domácích porážkách prasat a při porážkách na jatkách byla zavedena v roce 1941. Teprve od začátku padesátých let byla prováděna vyšetřování zvířat ve volné přírodě, především lišek jako možných rezervoárů trichinel. Pozitivní nálezy byly zjištěny u lišek z Třebíčska, Lánska a Luhačovicka. Masivní infekci u rysa z oblasti Velkých Karlovic na Vsetínsku zjistil v roce 1960 Chroust, jednalo se pravděpodobně o migrující kus z východních Beskyd (Slovenska nebo Polska), kde se trichinelóza běžně vyskytovala především u vlků, rysů a medvědů. První velká epidemie trichinelózy u lidí, vyvolaná konzumací masa uloveného divočáka, byla zaznamenána na území Čech v roce 1954 ve Smrdově u Pacova. Měla velmi tragické následky, z 11 osob, které onemocněly, tři na trichinelózu zemřely.
Na začátku roku 2001 byly diagnostikovány trichinely ve svalovině uloveného divokého prasete (lončáka) z oblasti Krásné pod Lysou horou v okrese Frýdek-Místek a v průběhu léta další nález u divočáka z katastru obce Tvořihráz na Znojemsku. Do roku 2004 pak byla trichinelóza diagnostikována u dalších 8 divokých prasat a poslední nález pochází z roku 2006, kdy byly larvy trichinel nalezeny u divočáka, uloveného v okrese Rychnov nad Kněžnou. Tyto nálezy představují výskyt trichinel na území České republiky prakticky po více než 40 letech.
Do začátku sedmdesátých let minulého století byl jako jediný původce onemocnění trichinelózou u lidí popisován druh Trichinella spiralis, vyskytující se především v zemích severní polokoule, který je stále považován za nejvíce patogenní. Jeho udržovatelem a přenašečem na domácí prasata jsou zejména hlodavci (krysy a potkani), vyskytující se v blízkosti lidských sídlišť a má tedy převážně synantropní cyklus.
V dalších letech pokročila bádání na úseku druhové diagnostiky trichinel a ve většině evropských zemí byl prokázán druh Trichinella britovi, považovaný za méně patogenní. Vyskytuje se pouze v podmínkách mírného pásu, není vázán na lidská sídliště a udržuje se hlavně mezi volně žijícími masožravci a hlodavci a má tedy převážně sylvatický cyklus. Je pravděpodobně hlavním zdrojem pro infekce divokých prasat. Rozsáhlá epidemie u více než 300 lidí vyvolaná T. britovi, jejímž původcem byla konzumace klobás, vyrobených ze psího a vepřového masa,proběhla v roce 1998 v obci Valaská u Brezna na Slovensku.
Další prokázané druhy v evropských zemích jsou Trichinella nativa jako arktický druh ve Finsku a severním Švédsku. Trichinella nelsoni označovaná jako tropický (africký) druh, byla však malezena i v řadě evropských zemí a konečně i tzv. ptačí druh Trichinella pseudospiralis, kterábyla nalezena i na Slovensku a je typická tím, že nevytváří ve svalovině pouzdra.
V současné době se trichinoskopické vyšetřování provádí u jatečných a divokých prasat, nutrií, medvědů a koní, jejichž maso je určeno na lidský konzum (Metodický pokyn Státní veterinární správy ČR č. 14/2000 a nařízení Komise ES č. 2075/2005).
Vyšetřovací metoda - tzv. „trávicí metoda“ – simuluje situaci v trávicím traktu konzumenta a v laboratorních podmínkách v kyselém prostředí uvolňuje larvy trichinel z vyšetřované svaloviny pomocí žaludečního enzymu pepsinu. Uvolněné larvy sedimentují a jsou zjišťovány při mikroskopickém vyšetření sedimentu. Jako vzorek se odebírá 10 g z přední končetiny, jazyka nebo bránice. Zvěřina ulovených divokých prasat, která je uváděna na trh, je kontrolována výhradně touto metodou.
Kompresní metoda vyšetření svaloviny na trichinely je založena na mikroskopickém nálezu trichinel v komprimované svalovině. Vzorky se odebírají z obou bráničních pilířů, z čelisti, dolní části kýty, mezižeberní svaloviny a svaloviny jazyka, tj. celkem 6 vzorků od 1 zvířete. Tato metoda se v současnosti může používat pouze pro osobní kontrolu úlovku (tedy při tzv. vlastní spotřebě zvěřiny).
Prase divoké představuje v současnosti pro člověka nejpravděpodobnější možný zdroj trichinel, a proto je podle pokynu Statní veterinární správy lovec, resp. uživatel honitby povinný předložit každý ulovený kus černé zvěře ještě před jeho zpracováním k vyšetření na trichinely. Z porovnání údajů o počtu ulovených divokých prasat (Statistika Ministerstva zemědělství) s údaji o počtu vyšetřených kusů černé zvěře však vyplývá alarmující skutečnost, že v průběhu uplynulých 6 let nebylo na trichinely vyšetřeno více než 214 000 kusů ulovených divokých prasat (viz připojená tabulka).
Prof. MVDr. Karel Chroust, DrSc., MVDr. Pavel Forejtek, CSc.
Středoevropský institut ekologie zvěře Brno – Wien - Nitra