aneb Zvoní jelení zvěři v západních Čechách umíráček?
Trocha historie
Historie chovu jelena siky japonského se začala psát na přelomu 19. a 20. století, v době, kdy se zavádění cizokrajných druhů zvěře do našich honiteb stalo módní záležitostí. Nikdo tehdy netušil, jak velkým problémem se může přítomnost tohoto nepůvodního druhu stát, pokud se dostane do volné přírody. Stalo se tak ve třicátých letech 20. století, kdy byla zrušena obora v Lipí a tamní populace se dostala do volnosti. Stejně tomu bylo i v oboře Čemíny, odkud se zvěř v počtu asi 80 kusů dostala do volnosti v roce 1948.
Jelen sika se začal poměrně rychle šířit a již v padesátých letech se tato zvěř stala lokálně problémem. Přispěla k tomu živelnost jejích chovu, podporovaná roztříštěností oblastí výskytu i existenčním minimem výměr některých honiteb. Na tehdejším okrese Plasy bylo již v roce 1951 rozhodnuto o úplném vystřílení siků, což se ale nikdy neuskutečnilo. Dlužno říci, že k tomu částečně přispěli sami myslivci. Jelen sika byl pro myslivce relativně dobrou substitucí jelena evropského, který tehdy již v řadě honiteb chyběl. Nařízení k likvidaci siky se zcela minula účinkem a výsledek byl opačný. Lovili se jeleni a holá zvěř se úspěšně dále množila.
Rostoucí škody způsobované sikou v lesnictví i zemědělství vedly ke snaze o zřízení plánovaného chovu. To se promítlo do vzniku oblasti chovu jelena siky Plzeň – sever o výměře 30 270 ha a s normovanými stavy 400 kusů, kterou zřídil v roce 1975 západočeský krajský národní výbor. Toto rozhodnutí přišlo „s křížkem po funusu,“ neboť sika se již koncem 60. let začal zcela nekontrolovaně šířit a zaujímat volné niky v široké oblasti republiky od Domažlic až po Karlovy Vary.
Již tehdy bylo konstatováno, že jelen sika je přemnožen. Snaha po rychlém dosažení normovaných stavů redukčním odstřelem zvýšila expanzi jelena siky mimo oblast. Postupně pronikl do Českého lesa, Slavkovského lesa, Doupovských hor a částečně i do Brd. V tomto období si ale ještě málokdo uvědomoval, jaký problém z hlediska nekontrolovaného šíření vzniká. Chovatelské problémy, vznikající směrem k chovu jelena evropského byly pomíjeny a omezovaly se na skutečnost, že sika je vůči jelenu evropskému i ostatním druhům zvěře nesnášenlivý.
Jen pár „osvícených“ lidí zabývajících se koncem 70. let hybridizací, pochopilo, že nebezpečí, které sika vytváří v chovu jelení zvěře, je daleko větší, než se na první pohled zdá. Tímto nebezpečím je vzájemná hybridizace obou jelenů. Tento jev byl jednoznačně historicky prokázán a existuje o něm dostatečná řada záznamů.
Ještě v 70. letech minulého století věřil v hybridizaci málokdo z naší myslivecké i odborné veřejnosti. Nebylo divu, neboť informací o sikovi se v našem, tehdy jediném odborném časopise, „Myslivosti,“ příliš neobjevovalo. Za 35 let, od roku 1975 do roku 2010, bylo o chovu siky publikováno pouze 13 článků čtyřmi autory, a z toho se pouze jeden lehce a opatrně dotkl problému hybridizace! Z tohoto počtu napsali 12 článků RNDr. Ctibor Babička a Ing. Jiří Vavruněk. Je však třeba říci, že se většina článků omezila na historii chovu, kmenové stavy a zhodnocení hlavních oblastí chovu v Západočeském kraji (Vavruněk) a na Bouzovsku (Babička).
V současnosti již došlo k částečnému posunu v chápání tohoto problému i přístupu k jeho řešení, které lze chápat ve dvou směrech.
První názor, striktně ochranářský, chápe siku v naší fauně jako nepůvodní element a v posledních dvou desetiletích prosazuje jeho odstranění z volné přírody.
Druhý pohled je smířlivější a vychází z evolučního hlediska, kdy s příchodem jiného druhu a jeho asimilací vznikají nové vývojové formy, přičemž původní druh je potlačen nebo dokonce vymizí.
A zde se dostávám k důvodu, proč jsem tento příspěvek napsal. Myslím si, že problém je trochu širší a pravda leží někde uprostřed. V naší republice se setkáváme i s dalšími introdukovanými druhy zvěře. Jedná se o kamzíka, daňka a muflona. I u nich je v poslední době diskutována jejich původnost, jen s tím rozdílem, že tyto samostatné druhy nepředstavují z hlediska hybridizace pro naši původní zvěř žádné nebezpečí. Kamzík byl z našeho území vytlačen poslední dobou ledovou, u daňka byla situace obdobná a muflon je ovce, která zde v prehistorii také žila. Sika, na rozdíl od těchto druhů, na našem území nikdy nežil. Navíc díky člověku překonal přirozenou geografickou bariéru „matky Přírody,“ vzájemně oddělující jelena evropského a jelena siku.
Jak jsem již uvedl, problém hybridizace z hlediska chovu jelení zvěře je v dnešní době velmi důležitější, než se na první pohled zdá. Důkazy o křížení mezi jelenem evropským a jelenem sikou jsou dokladovány celou řadou autorů a první varovná upozornění na tuto skutečnost byla publikována již před více než padesáti lety. Otázkou hybridizace jelena siky a jelena evropského v ČR se zabýval Bartoš a Žirovnický (1981, 1982) a Bartoš – Žirovnický - Hyánek (1981). Na základě několika souběžných metod zjistili poměrně vysoký výskyt křížení v populacích obou uvedených druhů jelenů. Například v oboře Janovice u Heřmanova Městce, kde byly oba druhy chovány několik desítek let, byly zjištěny hybridní znaky u více než 80 % populace jelenů evropských a jelenů siků (Husák, Wolf, Lochman, 1986). Profesora Ing. Luďka Bartoše, DrSc., z Výzkumného ústavu živočišné výroby v Uhříněvsi, lze považovat za předního odborníka v této problematice u nás. Se zájmem jsem si přečetl jeho články, publikované nedávno v odborném mysliveckém tisku. S odstupem času opět rozkrývají problematiku hybridizace a zprostředkovávají ji srozumitelnou formou široké veřejnosti.
Modelové území Doupovských hor
Bezmála třicet let jsem se profesně pohyboval v oblasti Doupovských hor, které představují jednu z plošně největších kontaktních oblastí jelena siky s jelenem evropským. Vzhledem k rozlehlosti území a počtu obou druhů zvěře se zdá být dobrým modelovým územím pro sledování možných projevů hybridizace.
Na území Doupovských hor se sika dostal někdy kolem poloviny 60. let. První zástřel této zvěře je datován do roku 1969, kdy byla na území Lesní správy Dolní Lomnice ulovena laň jelena siky. První zástřel jelena siky je datován do roku 1971 na lesní správě Valeč.
Zpočátku se zde stavy jelen a siky nezvyšovaly nijak dramaticky. V letech 1975-76 byly evidované kmenové stavy 11 ks. Z oblasti původního rozšíření v okrese Plzeň – sever vyvinul sika jeden z nejsilnějších migračních tlaků právě do oblasti Doupovských hor. Zhruba v té době se zde začínají zvyšovat i počty jelena evropského, který až do konce 50. let ve fauně Doupovských hor rovněž chyběl. Preferenci tohoto směru sikou lze vysvětlit velkým klidovým prostorem s pestrou potravní nabídkou a také skutečností, že komunikace Karlovy Vary - Praha byla a stále ještě je pro siku snáze překonatelná než dálniční tah z Plzně na Rozvadov, procházející hustší civilizací. Možná právě z tohoto důvodu nepronikl sika ve větším počtu na území Brd. Odtud je evidováno pouze několik úlovků. Zřejmě právě dálnice je oním limitujícím faktorem jeho šíření tímto směrem.
Jelikož nebyla zpočátku výskytu siky v Doupovských horách a jejich okolí věnována velká pozornost, vytvořil se dobrý základ pro pozdější gradaci kmenových stavů. Doupovské hory se staly jakousi „houbou,“ nasávající přemnoženou zvěř z oblasti Toužimska a Žluticka. Další vlna postupovala z oblasti Tepelska. Zpočátku atraktivní zvěř se během dvou desetiletí postupně stala téměř neřešitelným problémem.
Hybridizace
Vzhledem k vysoké přizpůsobivosti siky a ochotě křížit se s jelenem evropským lze s vysokou pravděpodobností předpokládat, že se v populaci místní jelení zvěře vyskytují jedinci z první (F1) i druhé (F2) filiální generace. Jelikož se hybridní znaky vyštěpují v F1 generaci, je možné, že většina těchto kříženců je odstraněna díky nestandardním znakům již během průběrného odstřelu. Problém však nastává tehdy, pokud se hybrid kříží dále s některým z výchozích druhů a vzniká F2 generace. Zde se již tyto hybridní znaky smazávají a fenotypově jsou jedinci F2 generace podobní (rozměrově) matce, a to na základě tzv. maternálního efektu (Walton & Hammond 1938), (Bartoš. & Žirovnický 1981). Protože z fyziologických důvodů dochází k pokládání laní jelena evropského jelenem sikou, je poté těžké tyto hybridy odlišit a rozpoznat. Z genetického hlediska však představují pro chov velké nebezpečí, neboť jsou nositeli genů jelena siky a dostávají je dále do populace. Dlouhodobým sledováním lze dokladovat určité změny i v populaci jelena siky, které mohou být výsledkem křížení obou jelenů, a které stojí minimálně za zamyšlení.
Statistiky hovoří
V roce 2007 jsem zpracovával dílčí studii o historii jelení zvěře v Doupovských horách s nástinem jejího dalšího chovu. Její součástí bylo, kromě jiných částí, i zhodnocení hmotnostních poměrů ulovené jelení zvěře podle pohlaví. Získané výsledky a částečně i lovecká zkušenost mě přivedly na myšlenku, zda vzájemné křížení nějakým způsobem neovlivňuje hmotnostní poměry obou druhů. Podařilo se mi z evidence o úlovcích zpracovat data z dostupných archivních podkladů (hlášenky o lovu) pro jelena evropského od roku 1964 do roku 2009 a pro siku japonského od roku 1983 do roku 2009.
Výrazným znakem jelení zvěře v Doupovských horách je relativně vysoká hmotnost v porovnání s ostatními oblastmi v ČR, v nichž se neprojevuje výrazný genetický vliv karpatského jelena. Průměrná dodávková hmotnost v dlouhodobém průměru let 1969 - 2009 u jelenů včetně špičáků činí 114,4 kg, u laní včetně laněk 63,1 kg a u kolouchů 33,7 kg. U jelenů I. věkové třídy činí průměrná hmotnost 96,8 kg, u jelenů II. věkové třídy 123,7 kg a u jelenů III. věkové třídy 133,6 kg. Nejvyšší dosavadní zjištěná hmotnost (dodávková) u jelena byla 204 kg, u laně 118 kg a u koloucha 68 kg.
V posledních 20 letech je však dobře patrný pozvolný úbytek dodávkové hmotnosti v rámci jednotlivých pohlaví. U jelenů to představuje v absolutních hodnotách za období let 1988 - 2009 asi 22 kg, u laní 10 kg a u kolouchů asi 3 kg. V průměru let 1968 - 1987 činila průměrná hmotnost ulovených laní včetně laněk 70,1 kg, v letech 1988 - 2009 57,0 kg! U jelenů je průměrná hmotnost mírně ovlivněna počty ulovených jelenů I. věkové třídy z celkového počtu ulovených jelenů. Nejmarkantnější úbytek je u jelenů medailových, kde v průměrné hmotnosti činí asi 35 kg! Z připojeného grafu je zřejmé, že k největšímu hmotnostnímu propadu dochází po roce 1989.
Naopak dodávková hmotnost jelenů sika se postupně zvyšuje. Zatímco v počátcích výskytu siky se zde průměrné hmotnosti ulovených jelenů pohybovaly okolo 35 kg, v současnosti je to již 46 kg. Výjimkou nejsou dnes hmotnosti 60 - 70 kg. Nejvyšší zaznamenaná hmotnost u jelena siky je 90 kg. Ještě zhruba před 20 lety se hmotnost pohybovala mezi 35 - 40 kg. Jestliže v roce 2008 psal v Myslivosti RNDr. Ctibor Babička o hmotnosti siky z Bouzovska s hmotností 56 kg jako o extrémní, co by potom byly hmotnosti siků, které se pohybují mezi 60 - 90 kg?
V některých případech lze vysledovat i určité znaky ve stavbě paroží u obou jelenů. Počet ulovených jedinců, u nichž by se projevily výrazné znaky hybridizace v parožení, či v kraniometrických hodnotách, je však velmi malý. S ohledem na množství ulovených jelenů a siků lze říci, že minimální. Statisticky bylo prokázáno, že mezi populacemi jelena siky v okrese Plzeň – sever a v Doupovských horách (honitba Hradiště) je minimální rozdíl, statisticky průkazný pouze v několika rozměrech (Kapras 2008).
Určité poznatky jsou i z oblasti etologie jelena siky. Počátek jeho říje se oproti dřívějším létům, kdy začínala zhruba v polovině října, posunuje již do září a stále více se synchronizuje s říjí jelena evropského. Sikové velmi intenzivně reagují na laně jelena evropského a aktivně se účastní říje. V minulosti jeleni lesní na siku hlasově vůbec nereagovali, dnes je opak pravdou. Jelen evropský na siku pachově nereaguje a zpravidla jej neodbíjí. Naopak sika, díky své agresivitě a pohyblivosti, dokáže od tlupy holé jelení zvěře odbít i silného jelena evropského.
Jak problém vznikl?
Pomineme-li vlastní akt vysazení jelena siky, je těchto problémů několik. Navíc jsou to i takové, které se zvýšenou měrou projevují právě v posledních dvaceti letech. Po vzniku nových honiteb s různými zájmy jejich uživatelů došlo v těchto nových a malých honitbách k expanzi sičí zvěře nejen do míst jejího dřívějšího výskytu, ale i tam, kde se dříve vůbec nevyskytovala. Obdobným způsobem mohlo dojít v posledních letech i k rozšíření jelena evropského do bývalých oblastí chovu sičí zvěře. Záměrné šíření siky se dělo na základě argumentů, založených především na úspěšné aklimatizaci, kdy bylo vysazení chápáno jako úspěšný biologický pokus o obohacení naší fauny. Dalším argumentem bylo, že se sika vyskytuje převážně tam, kde se původně s chovem jelena evropského neuvažovalo. No a vše bylo dovršeno novým loveckým vyžitím, atraktivitou trofejí a chutnou zvěřinou.
Byly také zrušeny normované kmenové stavy siků a tím i oblast chovu, čímž se situace ještě zkomplikovala. Kmenové stavy mnohonásobně vzrostly a jejich výše není známa. Nehospodaření se zvěří zase vedlo k prohloubení všech negativních projevů v chovu.
Jak účelně bránit hybridizaci?
Jako jediný a nejreálnější způsob řešení se jeví obnovení oblasti chovu jelena siky japonského, zrušené v roce 1993 a tím zachování jeho výskytu v oblasti v únosné početnosti a na vymezené ploše. Oblast by alespoň do určité míry zabezpečila jednotný a hlavně koncepční přístup k chovu a regulaci stavů siky japonského. To však předpokládá vzájemnou spolupráci vlastníků a uživatelů honiteb a hlavně dodržování sjednaných zásad. V rámci tohoto procesu by bylo nanejvýš potřebné vymezit dostatečně daleko od sebe honitby (oblasti) s žádoucím chovem zvěře jelena evropského a zvěře jelena siky z důvodu zabránění kontaktu jejich populací a tím i vzájemné hybridizaci. Zásadním momentem je zamezit pronikání jelenů sika do míst s výskytem laní jelena evropského a obráceně. Tím zabraňovat vzniku první hybridní generace, která vzniká pokládáním laní jelena evropského jeleny sika, neboť pokládání laní siky jelenem evropským je prakticky vyloučeno. Naopak jelen evropský ani pachově nereaguje na přítomnost jelena siky u říjných laní a neodbíjí ho. Pokud by vznikla první hybridní generace, pak už je snadná další hybridizace těchto jedinců k oběma druhům jelení zvěře a přenos genetických vlastností do velkého počtu jedinců.
Obnovení oblastí výskytu siky by mohl být výzvou i k „oprášení“ existence jeleních oblastí, které zanikly „tak nějak samovolně“. V případě Doupovských hor by se musela vyhlásit nová oblast, neboť v době vyhlašování tehdejších oblastí (1968), se jelení zvěř na jejich území vyskytovala pouze v minimálních počtech. Proto nebyly zařazeny do žádné z oblastí. Každopádně by hospodaření s jelení zvěří v jeleních oblastech přineslo nová pravidla s obecnou platností, která dnes zcela chybějí. Výsledky chovatelské práce jedněch, jsou tak smazávány nedodržováním pravidel chovu druhými.
Další obrana proti stále většímu genetickému vlivu jelena siky spočívá v důsledném odstraňování kříženců během průběrného odstřelu. Tím se ale stoprocentně nezabrání vyštěpení kříženců druhé a další filiální generace, kdy je posouzení hybridizace již téměř nemožné. Proto, chceme-li udržet chov jelena evropského v Doupovských horách i v ostatních oblastech s intenzivními chovy na dobré úrovni a postupně jej zlepšovat, je jedinou a správnou cestou úplná likvidace jelena siky v těchto oblastech a omezení výskytu sika pouze na oblasti bez kontaktu s jelenem evropským, což se v současnosti jeví téměř jako utopie. Je to však jediná možnost, jak udržet relativní genetickou čistotu jelení zvěře. K tomu by měla v tomto směru přispět i přijatá chovatelská opatření.
Zároveň by mělo být využito v co největší možné šíři výzkumných metod, založených na molekulárně genetických postupech, např. metoda PCR-RFLP (Polymerase Chain Reaction-Restriction Fragment Length Polymorphism), spočívající v porovnávání určitých úseků (genů) v mitochondriální DNA jedince daného druhu. Tyto metody se jeví jako nejspolehlivější ke vzájemnému rozlišování živočišných druhů či poddruhů, k identifikaci jedince, ověřování příbuzenských vztahů, původu a k charakteristice některých ekologicky a ekonomicky významných vlastností druhů.
Závěr
Tento článek si nečiní nárok na vyčerpávající posouzení všech aspektů chovu jelena evropského nebo jelena siky, ani nechce rozpoutávat vášně. Jedná se o vyjádření názoru na hospodaření s jelení zvěří v západních Čechách, který může být v některých směrech i subjektivní. Článek by měl vyvolat diskusi, jakým způsobem, za jakých podmínek a s jakou vizí a perspektivou dále vést chov jelení zvěře v této oblasti a jakým způsobem se chovat k jelenu sikovi jako introdukovanému druhu, neboť právě Doupovské hory, jako jedna z mála volných honiteb v naší republice, vytvářejí jedny z nejlepších podmínek pro jelení zvěř.