Jednoho slunečného jarního odpoledne jsme se s kolegyní vydaly do Lidic, abychom čtenářům Myslivosti představily další myslivkyni a pěvkyni Martu Hanfovou, která jistě právem mezi myslivci budí velkou pozornost. Podle našeho očekávání nás opět přivítal hlasitý štěkot jezevčíků a poté vyšla usměvavá Marta Hanfová. Povídání s ní bylo velice příjemné a zajímavé, a tak nám čas v její přítomnosti rychle utíkal.
Můžete se představit našim čtenářům?
Jmenuji se Marta Hanfová, žiji v Lidicích, dokončuji vysokoškolské studium na Akademii múzických umění v Praze. Jsem studentkou operního zpěvu. Ve svém volném čase se věnuji myslivosti.
A odkud pramení Váš vztah k myslivosti?
Od malička jsem milovala přírodu. Moje babička, která žije na horách, měla velké hospodářství – počínaje drůbeží a konče kravami. Navíc děda je myslivec a jeho fenka českého fouska Ida byla v podstatě mojí chůvou. Ta mě milovala, podobně jako já ji. Ona na mě dávala pozor a já jsem se dokonce své mámě „odvděčila“ tím, že moje první slovo nebylo ani máma, ani táta, ale „pes“.
Měla jste v dětství vlastního psa?
Psa jsem vždycky chtěla, ale teprve až se stěhováním z paneláku do rodinného domu v mých třinácti letech se mi konečně splnil sen a já dostala psa – kokršpaněla Endiho a později fenku Adisku.
Skoro se dá vytušit, čím jste chtěla být?
Opravdu je to jasné. Veterinářkou. Studium veteriny snad bylo nejpochopitelnější volbou. Ovšem ne tak pro moje rodiče. A tak jsem čtyři roky studovala gymnázium. Zaměření na přírodu bylo silné natolik, že jsem zkusila přijímačky na vysokou školu zemědělskou. Ale nakonec převážil zájem o hudbu a zpěv, a tak jsem se ocitla v Plzni na státní konzervatoři, obor klasický operní zpěv a po dvou letech jsem přešla na Pražskou konzervatoř. Snad bylo logické, že jsem ve studiu pokračovala na Akademii múzických umění v Praze.
A jak do Vaší profese zapadá myslivost?
Myslivost – to je především příroda. A ta mne nepřestala zajímat a okouzlovat. Zhruba ve věku sedmnácti, či osmnácti let mne konečně vzal táta na opravdické hony v Lidicích. Nejdříve jsem byla nadšená, ale komu by se po dvou letech pořád chtělo běhat pro ulovené bažanty a zajíce, kteří nebyli zrovna blízko a nebyli zrovna nejlehčí. Rozhodnutí bylo jasné: „Musím si udělat papíry. Střílet budu já a honce bude dělat někdo jiný.“
Vybaví se Vám nějaká situace z dětství, která na Vás udělala velký dojem?
Bylo to asi ulovení srnce. Neulovila jsem ho ovšem já, ale můj táta, který mne konečně vzal na čekanou. Předtím chodil buď sám, nebo s mým o čtyři roky starším bratrem. Táta na posedu usnul, ale předtím mne stačil zaúkolovat, abych byla zticha, koukala se a pozorovala. Připadala jsem si hrozně důležitá a dívala jsem se, jestli se něco hne. Už se stmívalo, když se objevil srnec. Úžasný zážitek. Nejdříve jsme ho oba pozorovali dalekohledem a poté ho táta ulovil. Naše očekávání – nebo spíše moje – se splnilo.
A co následovalo poté, co jste se rozhodla udělat si myslivecké zkoušky?
Jak je všem čtenářům jasné, tak je nutné udělat minimálně roční adepturu. Tu jsem absolvovala v místním Mysliveckém sdružení Orel Lidice. To je ryze mužské sdružení, a tak od samotných členů padaly návrhy, abych si zkoušky udělala a stala se jejich první ženou ve sdružení. K dovršení všeho přebírala přihlášku od hospodáře MS moje maminka, která v té době nebyla příliš nakloněna mé myslivecké zálibě. „Paní Hanfová, vždyť je to tak hezký,“ řekl hospodář poté, co ho maminka prosila, aby mi to rozmluvil. To už maminka rezignovala. Kurz a zkoušky jsem absolvovala v bývalém okrese Kladno. A tím začala moje první lovecká sezona.
Pamatujete si svoji první trofej?
Kdo by si nepamatoval na svou první trofej! Bylo to v Rumburku v listopadu roku 2004, což byl necelý měsíc po mých zdárně složených zkouškách. Při prvním úspěšném lovu mne doprovázel pan Ing. Petr Jelínek, se kterým se mi podařilo ulovit srnu. Následovalo pasování na lovce spárkaté zvěře. Rumburk se stal místem ulovení i mého prvního prasete, lišky, daňčete a později také prvního jelena.
Lovíte i v jiných honitbách než v Rumburku?
Samozřejmě, že ano. Nejčastěji a nejraději lovím na Mimoňsku v honitbě Vojenských lesů, kam jsme před nějakými pěti lety začali jezdit lovit s tátou. Ze spousty tamních mysliveckých profesionálů se postupem času stali naši přátelé. Poděkovat za lovecké doprovody v oboře Židlov bych chtěla především Miloslavu Zikmundovi. Jezdím i do dalším honiteb, kde se cítím dobře, kde mám přátele a nejeden myslivecký zážitek. Je to například MS Zlatník v Jizerských horách, či MS Hubert v Tuháni a nebo honitba v Kraslicích.
Jak jde vůbec dohromady operní zpěv a myslivost?
Zjednodušeně řečeno – velmi dobře. Protože se vzájemně doplňují. Pokusím se vám to vysvětlit. I když mám velmi ráda koncerty se spoustou diváků a vůbec všechny věci kolem nich, tak se při nich musím maximálně koncentrovat a soustředit na svůj umělecký výkon. A myslivost? Tady je to přesně naopak. Jsem tady svá, přirozená. Stačí mi vzít si zelené kalhoty, klobouk a kulovnici a vnímat přírodu kolem sebe. Neznám lepší místo a činnost k relaxaci. Navíc oceňuji to, že člověk potká celou řadu lidí z naprosto jiného, než uměleckého prostředí. A na druhou stranu musím v nadsázce říci, že jsem možná jediná pěvkyně, která má na svých koncertech třeba třetinu obecenstva v myslivecké uniformě. Musím zmínit ještě jednu věc, kterou mají myslivost a operní zpěv naopak společnou – tím je sebeovládání. Ať vystupuji na pódiu, nebo mířím na jelena, musím zachovat vnitřní klid, rozvahu a nadhled. Zbrklost, ukvapenost a nedostatek sebevědomí je v obou případech na škodu.
Máte raději naháňky nebo naopak šoulání a čekanou?
Osobně dávám přednost individuálnímu lovu, kde si člověk může všechno v klidu promyslet, kde má větší šanci úlovku a přitom je odkázán jen sám na sebe, či na svůj myslivecký doprovod. Naháňky a hony beru spíše jako společenskou událost, jako možnost setkání s přáteli a kamarády. A co se týče zbraní, tak mám raději kulovnici než brokovnici.
Vrátím se zpátky k trofejím. Které trofeje si ceníte nejvíce?
Myslím, že na to nemohu jednoznačně odpovědět. Mně totiž nezáleží na bodové hodnotě nebo velikosti samotné trofeje, ale spíše na způsobu a obtížnosti lovu, na tom, jak silný myslivecký zážitek mi to přineslo. I přes to, že mám uloveno několik kusů vysoké, daňčí a srnčí zvěře, tak nejintenzivnější zážitky mám z lovu černé. Ta ve mně budí opravdový respekt, jelikož je často velmi obtížně ulovitelná. Střelit divočáka je pro mě „pravý adrenalin“.
Lovila jste také v zahraničí?
Díky svému příteli ano. Bylo to loňského září ve Slovinských Alpách, kde jsme lovili kamzíky. Asi to byl nejnáročnější lov, který jsem zatím zažila. A přitom jsem moc ráda, že mám tuhle zkušenost z náročného terénu a nepříznivého a stále se měnícího počasí, či ze střelby na větší vzdálenost. Je to zkrátka něco jiného, než na co jsem zvyklá z Čech. Byla jsem úspěšná, podařilo se mi ulovit dokonce třináctiletého kamzíka, což je v tomhle místě trochu rarita. Většina ulovených kusů je zhruba do deseti let věku.
A neláká Vás lov v exotických zemích? Co třeba Afrika?
Do Afriky bych se chtěla podívat. To v každém případě. Baví mě cestování, poznávání nových míst a lidí, kteří tam žijí. To jaksi všeobecně. Ale určitě vám musí být jasné, že největším lákadlem by pro mě byla zvířata. Vidět je v jejich přirozeném prostředí a dost možná si ulovit například antilopu. Ale to až se naskytne ta správná příležitost.
Mohla bych se Vás zeptat, jakou máte zbraň?
Mám kulovnici ČZ ráže 6,5 x 55 s puškohledem Meopta stavěnou mně přímo na míru. Říkám jí moje „beruška“. Upravil mi ji pan Robert Procházka z Rakovníku. Je to ten typ člověka, který se na vás podívá a přesně ví, jaká flinta by pro vás byla nejvhodnější. Jsem s ní opravdu spokojená. Ale najdou se také myslivci, kteří mi radí, abych si koupila „pořádnou flintu“, ale já na svou „berušku“, se kterou střílím už šest let, nedám dopustit a myslím si o jejich připomínkách své.
Viděla jsem venku běhat psa, patří Vám?
Ano. Je to fenka drsnosrstého jezevčíka. Psi patří k myslivosti a já mám pro lovecké psy všeobecnou slabost. Proto jsem si s přítelem vloni v květnu pořídila fenku Dorinu. Je pro mě nejenom dobrým mysliveckým parťákem, ale tak trochu i domácím mazlíčkem. Na podzim se s ní pokusím udělat zkoušky.
Potkala jste ve své branži nějakou známou osobnost se zálibou v myslivosti?
Mira Dvorského, světově uznávaného operního pěvce. Bylo to v Hamburku, kde jsem při své stáži chvíli hostovala v tamní Státní opeře. S Mirem Dvorským jsem zpívala v představení Její pastorkyňa českého skladatele Leoše Janáčka. Velmi brzy jsme našli společné téma hovoru, kterým byla právě myslivost.
Jaký máte vztah k lovecké a myslivecké hudbě?
Znám tuhle hudbu spíše teoreticky z přednášek na škole. V praxi jsem neměla mnoho příležitostí se s tímto zcela specifickým druhem hudby setkat. Jinak se mi ale líbí.
Přestože jsme mysliveckým časopisem, určitě by naše čtenáře zajímala Vaše dosavadní umělecká dráha.
Musím začít svým pětiletým studiem na pražské HAMU, které bylo nejenom v Praze, ale zároveň v podobě dvou ročních stáží v Hamburku a ve Vídni. V případě mého oboru je stejně důležitá teorie jako praxe. Tu získávám častými koncerty u nás i v zahraničí. Mám za sebou spolupráci s klavírním duem, se kterým jsem procestovala Albánii, Bosnu a Hercegovinu, Srbsko, Chorvatsko, Španělsko a Itálii. Během své stáže ve Vídni jsem měla možnost poznat kromě opery i operetu. V lednu tohoto roku jsem s tímto žánrem absolvovala koncertní turné po německých městech. Nespočetné množství koncertů jsem pochopitelně odzpívala i před českým publikem. Poslední tři koncerty jsem měla v Lidicích. Ty byly paradoxně nejnáročnější. Nechtěla jsem selhat před lidmi, které denně potkávám a kteří mě znají odmalička. Na druhou stranu je to ovšem velmi úžasné a vstřícné publikum.
Kde Vás naši čtenáři v nejbližší době mohou vidět vystupovat?
V prázdninových měsících se na několika českých zámcích rozběhne takzvaná „Klasika pod hvězdami“. Diváci mne mohou vidět a slyšet v jedné ze sólových rolí v nádherné pohádkové opeře Rusalka od Antonína Dvořáka. Bližší informace najdou čtenáři na www.rusalkanazamcich.cz a už teď se na ně těším.
Připravila Mgr. Jitka JONÁKOVÁ
Snímky Martina Jungová a archiv Marty Hanfové