Křivoklátské hvozdy jsou a byly odjakživa široko daleko proslulé významným stavem vznešené „královské“ zvěře – jelenů. Zásluhu na tom má neutuchající starostlivý zájem lesáků, zejména jelenářů, svojí chovatelskou péčí, ale neméně také přízeň přírody s výhodnými podnebními okolnostmi zdejší krajiny. Jelení zvěř tu má stále hodnotnou a rozmanitou zelenou pastvu od jara do podzimu a v zimě pak při nedostatku potravy se jí dostává pravidelného zakládání krmiv do krmelců.
Křivoklátská příroda má tvářnost kulturní krajiny převážně složené z velkého komplexu lesů doubrav, bučin, habřin, smrčin, javořin a jasenin, obhospodařovaných a udržovaných stále k přirozené úživnosti vysoké zvěře s minimálními škodami. Lesní okraje na všech stranách jsou protkány četnými enklávami luk a pastvin, často zabíhajících hluboko mezi háje nebo mlaziny i sem tam s ostrovy pasek navazujících na políčka pro zvěř. K lesům se také občas přimknou rozlehlé lány polí s různorodými zemědělskými plodinami, jež nejvíc zpestřují výběr příznivé pastvy pro opatrnou jelení zvěř, která má z úkrytu houštin k ní krátkou cestu.
Do koloritu křivoklátských lesů neodmyslitelně patří meandrující řeka Berounka malebnými kaňonovitými údolími s bizarními skálami občas podobnými malé divočině. Nechybí kolem ní ani luční nivy a na svazích skalnatých kopců opravdový svět skutečných suchých lesostepí s jedinečnou květenou a živočichy.
Na pohled tedy dokonalé životní prostředí, hlavně jelení zvěře; možná pro někoho „úžasná oaza“. Ovšem jen v očích nezasvěcených. Skutečnost je ale jiná, jako každý život přináší též stinné stránky a tak i ty zakoušejí křivoklátští jeleni. Pomineme-li stálou hrozbu újednických a pytláckých jedinců, ztrpčuje jí tu život skoro nesnesitelně během léta bodavý a savý hmyz, který v této oblasti neobyčejně dobře vegetuje.
Nejsou to jen komáři, ovádi a střečci, ale také nesnesitelně obtěžující klíšťata, vši, všenky a lojnice. Největší metlou pro jeleny tu bývají dva druhy střečků - větší rudohlavý a menší střeček šedočerný. Jejich samičky kladou do nozder zvěře své živé larvy, které pak v nich sají sekret nosohltanu, jež vzniká jejich dráždivými pohyby. Napadené zvíře je neklidné, stále kašle a frká; snaží se pohazováním hlavy zbavit příživníků. Střeček jelení, podobný čmeláku, zvěř ohrožuje nenápadně. Samička jí nepozorovaně za letu přilepí na srst svá vajíčka, z nichž se do tří dnů líhnou larvy a ty se hned zavrtávají pod kůži na hřbetě. Tady způsobí zánět, jehož sekret je pak živí. Jelen s tímto střečkem se pozná napohled zježenou srstí, častým hrbením a viditelnými hrbolky mezi chlupy; špatně přebarvuje a nápadně hubne.
Neméně znepříjemňují jelenům život další ektoparaziti, sající jim krev - lesní komáři, ovádi a muchničky. Bodavými sosáky vyvolávají podlitiny a dlouho svědivá místa, což zvěř zneklidňuje jak při pastvě, tak v čase trávení i odpočinku. Dokonce některý cizopasník ji může nakazit přenesenou chorobou.
Jeleni se snaží vynalézavě bránit útokům této dotěrné hmyzí havěti. Možností nemají však mnoho, ale přece jenom před ní nacházejí alespoň krátkodobé účinky; ovšem na úkor narušení svého dodržovaného denního rytmu. Vysoká zvěř zachovává dost pravidelně svou čtyřiadvacetihodinovou aktivitu přizpůsobenou vždy každému ročnímu období. Zachovává a ctí dobu pastvy, přežvykování, odpočinek, spánek a přecházení. Během léta zaujímá pastva nejdůležitější činnost pro její dobrou kondici. Právě v té době ustavičně obtěžují bodaví cizopasníci a nutí jí měnit režim dne. Jeleni se snaží jich zbavit rychlým krátkým během nebo hledat chladná stinná místa v husté buřeni a v nich zaléhávat.
V křivoklátských lesích využívají ještě další možnosti ochrany, a to postáváním v hluboké vodě nesčetných meandrů řeky Berounky. A tak v letním čase není žádnou vzácností, chováme-li se tiše, na našich toulkách kolem Berounky vidět v odlehlých zátiších neobyčejné scény. Můžeme vidět jeleny ponořené do vody až po krk, jak nehnutě stojí a zabraňují dotěrnému hmyzu přistát na jejich těle. Největší trápení prožívají zejména v měsíci červenci, kdy jim dorůstá nové paroží. Jeho krycí pokožka – lýčí, je silně prokrvena a tu napadají přímo roje bodavých much. Zvířata nemají jinou možnost se proti tomu bránit, než neustále potřásat hlavou nebo prudce zaběhnout do houštiny a tam v buřeni zalehnout. Spatřit v lesích tedy jeleny za dne v tomto období se podaří jen zřídka. Z úkrytu vycházejí teprve až za soumraku a to proto, že už i tam je začali obtěžovat lesní komáři; nastala totiž jejich „hodina“. Zvěř tedy míří prvními kroky rychle k známým hlubším místům řeky. Tam pak nejednou postává třeba celá tlupa jelení zvěře v mokrém živlu dlouho, než odezní komáří krvežíznivost. Teprve odtud se začnou vytrácet skupiny postupně k noční pastvě; zvlášť laně se svými rodinami, dospívající „mládež“, a společně zase jeleni v pánských družinách.