Časopis Myslivost

Kapitální trofeje a zvěř jako součást životního prostředí

Myslivost 11/2011, str. 18  MVDr. Pavel FOREJTEK, CSc., MVDr. Miroslav VODŇANSKÝ, PhD.
Trofej – především u spárkaté zvěře – představuje především ve středoevropském prostoru již po mnoho staletí vzpomínku na úspěšný lov. Připomíná lovci atmosféru určitého lovu, při pohledu na trofej se lovci vracejí zážitky z průběhu lovu a trofej je většinou také dekorativní součástí loveckého pokoje či lovecké chaty. Trofej samčí zvěře je v našich podmínkách také významným ukazatelem kvality jednotlivých populací, zejména pokud je správně posuzována ve vztahu k věku uloveného kusu a podle kvality trofejí lze také usuzovat o zdravotním stavu uloveného jedince.
Trofeje spárkaté zvěře tedy představují parohy, rohy či zuby (zbraně) samců. Radost a krásnou vzpomínku na lov přinášejí nikoliv pouze „rekordní“ trofeje, ale naprostá většina myslivců má i dnes radost z ulovení tzv. průběrného srnce či šesteráka jelena a pro mnohé z nich jsou tyto trofeje trofejemi životními.
A pokud se někomu podařilo ve volnosti či v oboře ulovit jelena či daňka na vrcholu jeho životní dráhy a odměnou je mu kapitální trofej, je naprosto v pořádku, pokud tuto trofej prezentuje jak ve svém okolí, tak na přehlídce či výstavě trofejí. Ty největší trofeje potom reprezentují úroveň kvality zvěře v jednotlivých zemích.
Proti tomuto „kultu trofejí“ nelze mít zásadní připomínky. Je starou mysliveckou tradicí, typickou pro středoevropskou část kontinentu. A pro naprostou většinou myslivců je vztah mezi ulovením srnce, jelena či kňoura a uchování trofeje z této zvěře vyjádřením úcty k ulovené zvěři.
Člověk je však tvor ješitný a pro myslivce to platí dvojnásob, takže celou historií „kultu trofejí“ se jako červená nit vine snaha mít trofej srnce větší než soused, na výstavě mít trofej jelena větší než má jiná známá jelení oblast a v posledních desetiletích jsme se dostali i s trofejemi spárkaté zvěře do závodů o „světové rekordy“.
Snahy o získání velmi silných trofejí - především u jelenů - mají mnohasetletou tradici. Moderní historie těchto snah začíná v našich zeměpisných šířkách v období mezi světovými válkami, kdy Franz Vogt na Děčínském Sněžníku vybudoval oboru s cílem vypracovat nové metody, jak získat především u jelenů silné trofeje. A hlavní metoda? Krmení! Franz Vogt po řadě pokusů zjistil, že zvláště dobré výsledky přináší zkrmování sezamových pokrutin a výsledkem byl jelen, jehož trofej po ulovení vážila 14 kg a při hodnocení metodou dle Nadlera získala 242,2 bodů. Přesto, že se jednalo v té době o nejsilnější jelení trofej, titul „ světový rekord“ nezískala a již tehdy vyvolala značnou diskuzi právě otázka, jakým způsobem byl jelen s touto trofejí vychován.
Druhá světová válka i následné období přinutily i myslivce uvažovat o jiných problémech, než o závodech ve velikosti trofejí spárkaté zvěře. V konci minulého století však začaly vznikat nejprve oborní a posléze především farmové chovy, jejichž snahou byla produkce nadstandardně velkých trofejí, a to především u jelení zvěře. Vedoucí postavení mezi těmito „chovy“ měly především honitby a obory v Německu, Rakousku a na Novém Zélandu. Dominantním faktorem pro získávání silných trofejí se stala systematicky cílená výživa a snaha o maximální klid v těchto vybraných honitbách či chov málo plaché až ochočené zvěře v oborách, resp. farmách. Výsledky chovu v některých rakouských honitbách, pracujících se zvěří, která má celoroční možnost volného pohybu v alpských údolích, jsou obdivuhodné a představují asi hranici, kde ještě lze hovořit o myslivecké péči o zvěř. Dokladem je fotografie jelena z honitby poblíž Salcburgu, exponovaná v říji roku 2002. Během několikadenního pobytu v honitbě bylo pozorováno několik takto silných jelenů.
Zájem bohatých klientů o nadstandardně silné jelení trofeje začal být hnacím motorech pro tzv. „chovatele silných jelenů“ a to, co nebylo možné uskutečnit ve volnosti či velkých jeleních oborách, to bylo nahrazeno malými obůrkami a ve většině případů přímo farmami, které se pod záminkou chovu jelenovitých na produkcí masa začaly věnovat odchovu jelenů, případně samců jiných druhů jelenovitých. Zde ale ekonomika chovu není založena na produkci masa, případně na prodeji živé zvěře na jiné farmy, ale je založena na loveckém využití odchovaných jelenů v honitbách, které si určitého jedince objednají a těsně před termínem lovu je tento jelen do honitby dovezený, vypuštěný a vzápětí ulovený. Tato praxe však dnes neplatí pouze pro rakouské či německé farmy, stává se běžnou součástí pseudolovecké praxe i u nás, o čemž je možné se přesvědčit na internetových stránkách mnoha farem jelenovitých, které zcela bezostyšně a zcela v rozporu s platnou legislativou nabízejí trofejové jedince k dodání či některé přímo k odlovu na farmě.
Vzhled některých tzv. „špičkových jeleních trofejí“ však připomíná paroží jelena lesního již pouze s notnou dávkou fantazie, zcela jistě však dokladuje neschopnost takovýchto jedinců přežívat ve volné přírodě. Většina těchto trofejí byla také mezinárodní komisí pro hodnocení trofejí volně žijící zvěře (CIC) odmítnuta.
Zlomovým momentem v těchto zootechnických a krmivářských závodech o nejsilnější jelení trofej bylo v roce 2005 ulovení jelena v bulharské Etropoli, který byl následně v nejkratším možném termínu oficiálně ohodnocen a označen za nejsilnější jelení trofej světa. Obrázek šťastného lovce (který vůbec netušil, jaký podvod se na něm právě stal) obletěl celý svět .
Již v té době však bylo vysloveno podezření, že se jedná o jelena z rakouských či německých farmových chovů a tato domněnka se nakonec potvrdila, oficiální hodnocení i označení nejsilnější jelení trofej na světě bylo zrušeno a bulharský „světový jelen“ se stal milníkem, který rozdělil mysliveckou veřejnost na dvě strany. Dále existují zbohatlíci, kteří touží ulovit ještě silnějšího jelena a jeho původ je vůbec nezajímá. Většina myslivců si však uvědomila, že zvěř má pro ně jiný význam - je součástí jejich honiteb, je významnou součástí biodiverzity, má svoji nezastupitelnou roli v přírodních biorytmech, zkrátka je součástí toho, čemu říkáme přírodní bohatství. A tato zvěř by se neměla stát lukrativním nástrojem ekonomického byznysu.
Že se nejedná pouze o jelení zvěř, dokladují také výsledky v chovu mufloní zvěře. Na přiložených snímcích lze porovnat, jak asi vypadaly mufloní trofeje v době, kdy se muflon objevil ve středoevropských honitbách a následně, jak vypadá po sto letech „mysliveckého chovu“ současná nejsilnější mufloní trofej na světě.
Následné reakce odborných kruhů jsou vedeny jediným cílem – zachovat zvěř v podobě, která je pro ni typická a kterou měla po staletí a zamezit implementaci zootechnických a krmivářských metod do péče o zvěř. Komise pro hodnocení trofejí CIC začala s přípravou změn v metodikách hodnocení trofejí volně žijící zvěře se snahou eliminovat hodnocení „trofejových brojlerů“. Cílem těchto aktivit CIC není znemožnit porovnávání bodových hodnot u trofejí z minulosti s trofejemi současnými či budoucími, snahou je, aby nebyly hodnoceny trofeje, které zjevně vykazují znaky umělého chovu, umělé výživy či důsledky plemenářsko-genetických experimentů.
Zcela jasná stanoviska k této problematice deklaroval na konferenci „Myslivost a biodiverzita“, konané v roce 2010 v Lucembursku dr. Zeiler z Rakouska:
Myslivci po generace ovlivňovali genetiku jeleni zvěře (a také daňčí, srnčí, mufloní a jiné) výběrem a tím formovali genetické založení dalších generací. Hodnocení trofejí, směrnice pro odstřel a systém bodování trofejí nepodporují průměrné, tedy typické jedince, ale zcela zřetelně ty jedince, kteří se od průměru liší, protože mají jiný tvar paroží, větší hmotnost paroží, větší počet výsad, jiné perlení či další znaky. V zájmu zachování druhů doporučuje se těchto ukazatelů a selektivních kriterií vzdát.
Pro mnoho myslivců se tyto teze na první pohled jeví jako zásadní negace dlouhodobých snah o zlepšování kvality populací chované zvěře a označují je jako nepřijatelné. Pokud se však zamyslíme nad skutečným rozložením bodových hodnot dospělých samců – v tomto případě v populaci jelena lesního v podmínkách ČR - a porovnáme je se skutečností, kam je směrovaný zájem chovatelů či lovců této zvěře, zjistíme, že úmyslně selektujeme všechny jedince, kteří se nachází na konci křivky, znázorňující výskyt jednotlivých kategorií trofejových jelenů v populaci.
V praxi to znamená, že záměrně podporujeme ty jedince, kteří vybočují z oblasti typických trofejí (tedy sekundárních pohlavních znaků). Tato skutečnost však s sebou přináší nikoliv pouze větší trofeje, ale mění se mnoho důležitých vlastností a životních projevů této zvěře.
Snad všichni „příznivci“ velkých a ještě větších trofejí přiznají, že je lze získat téměř výhradně v podmínkách malých, umělých chovů s nadstandardní úrovní výživy, která je naprosto odlišná od běžné potravy jelení zvěře. Mění se růstová křivka těchto jelenů a většina těchto trofejových extrémů je lovena ve věku 6 – 8 roků, což odpovídá střednímu věku jelenů ve volných populacích. Pokud je snahou udržet tyto jeleny do vyššího věku, musí být chováni odděleně od zbývající populace, neboť agresivní tlak ostatních jelenů je na tyto extrémní jedince téměř likvidační.
Mění se také chování těchto jelenů, neboť většina chovů s produkcí nadstandardních jelenů pracuje podle možností s polokrotkou zvěří či zcela ochočenými jedinci. Mění se reakce těchto zvířat na mnoho podnětů, které jsou v přírodním prostředí základem jejich existence. Kromě snížené plachosti vůči člověku si tato zvěř zvyká na přítomnost predátorů (v tomto případě reprezentovaných domácím psem), zvyká si na omezený prostor, neumožňující základní životní projevy (migrace, říjové přesuny samců a samic) a ztrácí řadu reflexů, které jsou pro přežívání ve volnosti naprosto nezbytné.
Vypuštění jedinců s těmito nadstandardními trofejemi do volných honiteb (kromě toho, že to nepovoluji platná legislativa) není možné, neboť by nebyli schopni se ve volnosti uživit a přežít. Jedinou výjimkou je jejich vypuštění do honitby a okamžité ulovení – což se bohužel mnohdy realizuje.
Zcela srozumitelně lze celý tento proces „chovatelství“ označit za domestikaci jelena lesního se selekcí na produkci velkých trofejí obdobně, jako člověk po staletí domestikoval původně divoký skot na produkci masa a mléka. A do této kategorie zvěř určitě nepatří!
 
Pokud tedy chceme skutečně naplnit tolik proklamovaná hesla o lásce myslivce ke zvěři a realizovat tvrzení o schopnosti a odpovědnosti myslivců odborně hospodařit se spárkatou zvěří, potom před námi stojí zcela jiné úkoly, než honba za velkými trofejemi. Je nutné se velmi rychle zamyslet na příčinami vysokých stavů všech druhů spárkaté zvěře, jejichž populace jsou tvořeny především zvěří samičí a mláďaty. Samčí populace – u všech druhů spárkaté zvěře, žijící ve volných honitbách – jsou tvořeny převážně velmi mladými samci s téměř absolutní absencí dostatečně starých a tudíž i trofejově zajímavých jedinců. Nedostatečné plnění plánu odlovu samičí zvěře a mláďat a neustále se snižující věk lovených samců (především u jelení zvěře) by měly být hlavními problémy, které by měly mysliveckou veřejnost zajímat. Vyřešíme-li tyto problémy, výrazně snížíme škody v lesnictví a zemědělství, zlepšíme zdravotní stav populací a společnost bude naší činnost vnímat nikoliv jako pouhé střílení do zvířat bez celospolečensky požadovaného efektu, ale jako moderní přístup člověka, který zvěř chrání a udržuje její stavy v přijatelných počtech lovem.
 
MVDr. Pavel FOREJTEK, CSc., MVDr. Miroslav VODŇANSKÝ, PhD.
Středoevropský institut ekologie zvěře Brno – Wien - Nitra
 
Zpracování dat...