Tak, jako se děti těší na Ježíška, těší se kynologové na některé akce určené jejich plemenům. Pro majitele, chovatele a příznivce ohařů má „punc kynologického svátku“ Memoriál Richarda Knolla (MRK) a samozřejmě Memoriál Karla Podhajského (MKP). Připomenout je třeba, že oba memoriály mají velký význam chovatelský a samozřejmě jsou i propagací myslivosti, což je v dnešní době věc zvláště důležitá.
Pokud by se někdo ptal na rozdíly mezi nimi, našel by jich celou řadu od zadávaných titulů a čekatelství přes počet kvalifikací, kterými účastníci předem musí projít, až po účast či naopak neúčast zahraničních vůdců. Mezi oběma memoriály je ještě rozdíl, který má trochu lidský rozměr. Memoriál Karla Podhajského stojí na špičce toho, kam se v soutěžích může všestranný ohař dostat. Je velkou slávou a někdy přiláká tolik diváků, že se stává psům a jejich vůdcům na nervy brnkající poutí.
Memoriál Richarda Knolla nebývá tak hektický, většinou přiláká méně lidí, má rodinnou atmosféru a vůdcům se víc než o vítězství jedná často o to projít tak, aby se kvalifikovali na dříve zmíněný vrchol. Přesně takový byl i letošní ročník Memoriálu Richarda Knolla. Jeho pořádání se ujal Okresní myslivecký spolek Trutnov, proběhl ve dnech 2.-4.září a patřil mezi nejlepší soutěže v posledních letech.
Českou hymnu, která zahajovala 37.ročník Memoriálu Richarda Knolla, poslouchalo na louce pod Hospitalem Kuks dvacet vůdců a jejich psů, středně silná korona, pořadatelé a sbor rozhodčích. Zahájení bylo slavnostní, jeho součástí bylo i předání kroniky a vše bylo doplněné krásným troubením, které provázelo celý memoriál. Málo kdo dnes ví, že kroniku založil Bohuslav Novák na druhém ročníku memoriálu, který se v roce 1976 konal v Kolíně. Zpětně se doplnil materiál z předchozího roku a dnes kronika tvoří zajímavý a velmi ucelený materiál, který poskytuje obrázek o místech konání, stavu zvěře, výsledcích jednotlivých psů a také o tom, jak se střídají generace vůdců a rozhodčích.
Zahájení 37. ročníku Memoriálu Richarda Knolla bylo rozumně krátké. Poměrně brzy se účastníci rozjižděli k jednotlivým disciplinám. Se svými vůdci do aut nasedalo 12 německých krátkosrstých ohařů, pět českých fousků, jeden německý dlouhosrstý ohař, jeden německý drátosrstý ohař a jeden pointr. Na startovní listině se sešla jména známá i neznámá, favoritů byla celá řada a vše bylo otevřené. Vůdci, jejich doprovod i korona byli nadmíru zvědaví na zvolené terény, o kterých se leccos předem proslýchalo a také na odpověď na zcela stěžejní otázku „Bude nebo nebude zvěř?“
Terén vybraný pro lesní práce neměl rozhodně parkovou úpravu a byl opravdu terénem podhorským. Tvořil jej smíšený les s podrostem, houštiny, občas rozměklá bažinatá půda a úměrný výškový rozdíl. Většina barev protínala potok a leckterý vůdce z taktických důvodů změnil na poslední chvíli způsob práce z při losování hlášeného hlasiče nebo oznamovače na vodiče. Přesto měla korona příležitost vidět šest „čtyřkových“ hlasičů.
Příjemně položený rybník s dostatečným porostem středně těžkého rákosí byl střediskem vodních prací. V těsné blízkosti se nacházelo malé pole. Dohledávky se zkoušely ve vyšší jetelině a vlečky naopak v jeteli nízkém. Vítr byl přesně takový, jaký vyžaduje zkušební řád a malé pole bylo z hlediska korony velmi líbivé.
Velké pole umístili pořadatelé do okolí bažantnice Mochov, která je součástí lesů Kristiny Colloredo Mansfeld. Od střediska memoriálu to bylo poměrně daleko. Pokud by někdo chtěl být zlomyslný, mohl by hovořit o slušném půldenním výletu. Pravdou ale je, že jsou výlety a výlety, že ten k Mochovu nebyl zas až tak dlouhý a určitě se jej vyplatilo absolvovat. Zvěře bylo tolik, aby psi mohli být pohodlně přezkoušeni a naopak ne tolik, aby u psů -lovců vznikaly problémy. Celý prostor byl výborně zapachovaný a pro psy nadmíru přitažlivý a rozhodčí hovořili o vynikajícím servisu a ideálních podmínkách pro práci psů i pro posuzování.
Sbor rozhodčích pracoval pod vedením Františka Zahradníčka. Na seznamu byla celá řada nových jmen. Memoriál je od toho, aby se hodnotily výkony psů, hodnotí se ale i práce rozhodčích. Bývá kritizována, a to často v návaznosti na úspěšnost nebo neúspěšnost psa, zřídka bývá chválena. O to potěšitelnější je skutečnost, že za se znalostí věci provedenou práci bez nesmyslného bazírování na zbytečnostech a naopak s velkým citem pro psy, byla koronou i vůdci chválena trojice rozhodčích na velkém poli - pánové Javůrek, Šrámek a Toman.
Ona je situace rozhodčích vůbec docela složitá. Jsou mezi nimi lidé na vysoké odborné úrovni, které je třeba obdivovat. Jsou mezi nimi lidé, kteří patří k velmi solidnímu průměru a najdou se i tací, které je možná lépe nekomentovat. Stejně jako u psů i u rozhodčích může výkon ovlivnit celá řada faktorů. Patří mezi ně i prostředí, v kterém svoji činnost vykonávají. Jak chcete posoudit práci loveckého psa tam, kde není zvěř!? A jak má rozhodčí posoudit práci psa na divoké zvěři, když je většinou k dispozici jen zvěř vypouštěná!? I rozhodčí by se ale měl vzdělávat a měl by se někdy jet podívat, jak to dělají jeho kolegové. Je smutné, že se najdou lidé, které na akcích vyššího typu vidíte jen tehdy, když sami posuzují.
Memoriál připravovali členové Okresního mysliveckého spolku Trutnov. Odvedli velký kus práce, a to na úkor svého osobního volna nebo času věnovaného rodině a svým psům. Pokud se někde vloudila nějaká chyba, nebyla podstatná. Memoriál měl výbornou přátelskou atmosféru a bylo vidět, že je připravován pro psy a lidi okolo nich.
Velkou výhodou 37. Memoriálu Richarda Knolla byla zvěř. Tak zazvěřené honitby se v současné době obtížně hledají a je otázkou, zda by nebylo rozumné se do nich vracet. Doposud se místa memoriálů střídala, ale možná nastal čas na změnu. Je škoda nevyužít potenciálu skrytého v ověřeném prostředí a zkušeném pořadatelském sboru. Chtělo by to ale výraznější podporu. Ne každý si uvědomuje, co takováto akce obnáší, a to nejen z pohledu času a práce, ale také z hlediska financí. Je smutné, že značnou část si musí pořadatelé obstarat sami přesto, že propagují českou myslivost a českou kynologii jako celek.
Hodně se hovoří o klesající úrovni výkonu psů. 37.Memoriál Richarda Knolla něco takového nepotvrdil. Devět psů běželo v první ceně, čtyři v druhé ceně, tři v třetí ceně a čtyři psi neuspěli. Pokud si někdo otevře tabulku výsledků (najdete ji na www.myslivost.cz) zjistí, že to, že některý ze psů spadl do horší ceny nebo neuspěl, nezpůsobil celkově špatný výkon, ale náhodné selhání na některé z disciplin. Klasickým příkladem je fenka Roxa z Jaroslavských polí, které smůla v podobě přišlápnuté oháňky lišky a jejím následným upuštěním do příkopu přinesla hned na první disciplině známku „0“. Fenka byla evidentně připravovaná i na takový problém, ale nedokázala se vyrovnat s bedněním příkopu. Nakonec lišku donesla, ale nedodržela časový limit. Dvojice v memoriálu pokračovala a fenka nakonec získala 479 bodů a mimo jiné předvedla jednu z nejkrásnějších prací na barvě.
Hipa z Ouhelí postihla smůla v podobě obřího snad 10 kg vážícího ježka, který mu vstoupil do cesty při dohledávce kachny v rákosí. Pes ježka vůdci přinesl, vrátil se do rákosí pro kachnu a svoji práci předpisově dokončil, časová ztráta ale znamenala nižší známku i počet bodů.
Potěšitelné je, že až na jednu výjimku, psi i fenky pracovali na memoriálu s chutí a radostí a že pohled na soulad dvojic vůdců a psů byl nadmíru příjemný.
Vítězkou memoriálu se stala temperamentní fenka českého fouska Alma z Lovčických tarasů vedená Ing. Jaroslavem Novotným. Fena předvedla precizní práci, prokázala vynikající nos a kromě titulu Všestranný vítěz ČR 2011 a čekatelství CACT obdržela i ocenění za nejlepší vodní práci. Z chovatelského hlediska je důležitá skutečnost, že na memoriálu běžela i druhá fenka z vrhu a že předvedla také vynikající výkon.
Druhé místo obsadil německý krátkosrstý ohař Flik z Dubovských luhov vedený MUDr.Pavlem Pilařem. Pes s výborně vyjádřeným pohlavním výrazem si poradil se všemi nástrahami memoriálu od náročné barvy, na které mu v jednom místě sahala voda k plecím, až po velké horko,ve kterém pracoval, díky vysokému číslu losu, na velkém poli. I on získal čekatelství CACT.
Třetí místo, r.CACT a ocenění za nejlepší les si odnesl německý krátkosrstý ohař Hip z Ouhelí vedený Vladimírem Dufkem. Vlohový pes s jiskrou, temperamentem a viditelnou radostí z práce byl na barvě veden jako hlasič. Jeho výkon patřil k těm, které u zdánlivě otrlých a tvrdých myslivců vyvolávají nečekané dojetí.
Ocenění za nejlepší pole, v pořadí 8.místo a CACT, obdržel elegantní, rychlý a vysoce temperamentní pointer Cass z Měšínské hájovny vedený Josefem Korelusem.
S výkony psů můžeme být velmi spokojeni. Dokazují to i vysoké počty dosažených bodů. Otevírá se otázka, co způsobilo v porovnání s předchozími ročníky tak výrazné zlepšení. Někdo bude přísahat na kvalifikační síto, ostatní na pečlivou přípravu psů a neméně pečlivou přípravu memoriálu samotného a jiní na počasí. Faktorů, které výkony psů ovlivnily, je celá řada. Jedním z nich je také určitá dávka štěstí. I ten nejlepší pes může zaváhat nebo někde selhat. Jen člověk věci neznalý si může myslet, že pes pracuje jako stroj a že dobrý pes bude vždy a všude odvádět stejné špičkové výkony.
Vladimíra TICHÁ
Snímky Jan Tichý