Každý z nás se určitě rád vrací do míst, která jsou mu milá, nebo mu určitým způsobem přirostla k srdci. Pro někoho jsou v tomto směru důležité i jeho lovecké zážitky nebo také vztah k přírodě. Patrně nejlepší kombinace nastane, pokud se všechny tyto důvody spojí dohromady.
Tak nějak tomu bylo u mne v případě Doupovských hor. Ne, že bych mě méně zaujaly například přírodní krásy Brd nebo Ralské pahorkatiny, které jsou spojeny se značnou částí mého dosavadního života, ale právě Doupovské hory mají pro mne zvláštní a zcela nenapodobitelné kouzlo prolínající se s jejich tajemnem a prostoupené nostalgií nad zaniklými obcemi a osadami. Rovněž příroda Doupovských hor je jedinečná, nenarušená lidskou činností a vyvíjející se zcela mimo rámec civilizované krajiny.
Za více než dvacet pět let, co tuto oblast navštěvuji, jsem prožil nespočet osobních a hlavně loveckých zážitků na území Vojenských lesů a statků Velichov, později Karlovy Vary. Pracovně i při lovech jsem zcela prochodil lesní správy Valeč, Dolní Lomnici a Klášterec nad Ohří. Hlavně posledně jmenovaná správa byla zdrojem většiny mých loveckých zážitků. Každý takový zážitek, pokud je prožitý plně a v rámci všech regulí, naplňuje lovce krásným pocitem. To však dokáže posoudit a pochopit pouze ten, kdo něco podobného prožil. I když každý zážitek je krásný, přece jen některé z nich z řady vystupují. Jsou to ty, které lovci přinesly ještě něco víc. Ty v nichž musel prokázat schopnosti a dovedností, jejichž pomocí kterých oklamal obezřetnou zvěř a svým důvtipem prokázal své dominantní postavení v přírodě.
Lovecké zážitky přicházejí jeden za druhým, tak jak je život přináší. A nemusí to být zrovna zážitky, spojené s ulovením nějaké význačné trofeje. Je možná paradoxní, že někdy jsou nezapomenutelné zážitky spojeny právě s docela normálními okolnostmi lovu. Jedním z nich je i následující příběh, spadající do lovecké sezóny v roce 2003.
Před začátkem jelení říje mě požádal přítel Václav o výpomoc při doprovázení loveckých hostů na lesní správě Klášterec nad Ohří. Měl jsem v té době ještě dostatek dovolené, a tak jsem ani chvíli neváhal a spojil dobré s užitečným. Původně domluvený termín jsem však přece jen musel z pracovních důvodů o několik dní odložit, proto jsem dorazil na správu až dvacátého září.
V té době se říje teprve rozbíhala a uloveno bylo jen šest jelenů. Přidělen mi byl host, kterého jsem znal již z dřívějších let a jehož jsem rok předtím také doprovázel. Jelikož jsme tehdy potkávali samé trofejově silné jeleny, odjel z lovu s prázdnou, ale s nádhernými loveckými zážitky. Chtěli jsme si tedy napravit reputaci a jelena ulovit. Podmínky lovu byly poněkud ztíženy dočasným uzavíráním výcvikového prostoru vojsky NATO, a tak jsme museli ráno opustit prostor do osmi hodin. Několik dní jsme pásli po průběrných jelenech, ale opět nám cestu křížili pouze samí silní nebo nadějní jeleni. Pravidelná říjiště nás v tomto ohledu zklamala. Paradoxem nakonec bylo, že se nám podařilo jelena ulovit právě v době uzavření prostoru, nedaleko od hranic honitby. Nepravidelný vidlový desaterák na třetí hlavě nám přišel zezadu. Když se dostal na úroveň posedu, dal jsem lovci pokyn ke střelbě. Ten však otálel natolik, až se jelen zastavil naširoko asi dvacet metrů od nás. V tu chvíli už byl nejistý. Nezbývalo moc času, a tak jsem lovce nabádal k urychlené střelbě. Konečně vyšla rána. Jelen však zůstal stát, jako by se nic nestalo. „Člověče, tys ho snad chybil,“ říkám mu „rychle střílej ještě jednou!“ Po druhé ráně udělal desaterák krok dopředu a zase zůstal stát. Oba jsme nechápali. Na tuto vzdálenost bylo zcela nemožné, aby jelena chybil. Po chvíli se k nám jelen otočil zadkem a udělal několik kroků směrem od nás. Pak se zastavil. Stál s hlavou nahoře a my jsme postřehli, jak začíná ztrácet rovnováhu. Asi po minutě se složil, přičemž se ozval zvuk, jako když se vypustí pneumatika. Lovec poté dostal takovou „jelenici“, že roztřásl celý posed, na němž jsme seděli. Dosud jsem tak silný projev lovecké horečky neviděl.
Po nezbytných a tradičních procedurách spojených s úspěšným lovem jsme zjišťovali, jak je vlastně jelen zasažen. Ku cti lovce musím říci, že rány seděly přímo na komoře a jednotlivé vstřely byly od sebe vzdáleny ne více než tři centimetry. Jediným zdůvodněním chování jelena po ráně, které nám přišlo na mysl, byla zřejmě skutečnost, že na tak krátkou vzdálenost nestačila střela předat veškerou energii a prošla jeho tělem bez větší destrukce. Ještě ten večer jsme jelena řádně zapili a domluvili se na příští rok.
V dalších dnech jsem doprovázel loveckého hosta z Německa. Jeho požadavky na bodovou hodnotu trofeje byly z mého hlediska úplně optimální – jelen do 180 bodů. Měl jsem v té době na Mágrovkách obeznaného jednostranně korunového desateráka. Počasí nám v té době přálo, a tak jsme se za ním vypravili. Mágrovky jsou extenzivně využívané louky, které se nacházejí v nejvzdálenější části od sídla lesní správy, při hranici s lesní správou Dolní Lomnice. Skvělé loviště, dobře zazvěřené, avšak velmi špatně přístupné. Hlavně ze strany od Klášterce nad Ohří. Existují pouze dvě dobré možnosti, jak se na ně dostat. Buď dojet na Kamenáč a sejít dolů pěšky, nebo zvolit daleko delší cestu přes Vojkovice a Jakubov. Existuje pak ještě jedna horší varianta, zvolit jízdu po tanky rozbité cestě z Třídomí do Tocova. Na ní však mají nárok pouze terénní vozy. Můj lovecký host měl jakýsi terénní mercedes nedozírné ceny. Proto jsem jeho rozhodnutí jet tímto automobilem po cestě, kdy jeho metalízu odírají větve stromů čnících do cesty, nechápal. Bylo to ale jeho svobodné rozhodnutí. Zřejmě mu na penězích moc nezáleželo a hodnotu věcí chápal trochu jinak než já.
Již během jízdy jsem začal tušit, že hostu asi nejde jen o získání trofeje. Po vymleté cestě najížděl v takových sklonech, že jsem měl obavy z převrácení vozidla. Několikrát dokonce z auta vylezl a tyto náklony fotografoval z různých pozic. Připadal jsem si jak někde na Dakaru. Nakonec jsme přeci jen na Mágrovky dorazili.
Pohodlně jsme se usadili na kazatelně dobře skryté mezi hlohy a planými hrušněmi. Skýtala velmi dobrý rozhled do údolí pod námi a hlavně do protisvahu. V údolí tvořícím hranici se správou Dolní Lomnice se ozvalo postupně několik jelenů. Hlas toho našeho byl nezaměnitelný svojí zvláštní modulací. Troubil v osikovém lesíku kousek pod námi. Pokusil jsem se zatroubit hledajícího jelena. Hned se „chytil.“ Po chvíli mi bylo jasné, že má u sebe holou. Nějakou dobu s pohybem otálel a držel se stále ve stejném místě, ale za nějakou dobu se vydal nahoru směrem k nám. Hlas se postupně přibližoval a bylo víc než jasné, že zvěř vyjde vpravo od nás. Tam ale směřoval vítr. Neměli jsme proto moc času na střílení, a tak jsem hosta upozornil, že musí být rychlý a že bude nejlépe, když si vystrčí hlaveň z kazatelny. Pro lepší možnost zamíření jsem si s ním ještě vyměnil místo. Vzápětí mezi hlohy vyšla laň a pomalu procházela šikmo od nás. Za ní pak ještě jedna. Hostu jsem dal najevo, že co nevidět půjde jelen. Než si stačil moji lámanou němčinu v hlavě přebrat, jelen se vylomil za holou. Jakmile se objevila vidle na pravé lodyze, dal jsem povel ke střelbě. Vše dopadlo přesně tak, jak jsem předpokládal. Host nestačil tak rychle zareagovat a navíc se z nějakých nepochopitelných důvodů zamotal do řemenu od zbraně. Jelen i s holou zmizel tak rychle, jak se objevil.
Bylo po lovu. Vše ostatní bylo už jen k dívání. Před kazatelnou prošel parádní srnec šesterák, v protisvahu obcházel kapitální kňour pláňky jak podle seznamu a sbíral opadaná jablka a hrušky. Na horizontu se ještě objevil osmerák s dvěma laněmi. Na střílení to však bylo příliš daleko.
Když opadlo napětí mezi námi způsobené jeho nepohotovostí a paličatostí, začal mi vysvětlovat, že mu ani tak nejde o to, aby něco ulovil, že se rád jen na zvěř dívá a to že mu úplně stačí. Další den ráno se opakovalo něco podobného a večer mi sdělil, že do lesa už nepůjde a že odjíždí. Nelitoval jsem. Zbylo mi tak aspoň několik dní k obeznání svého jelena, kterého jsem měl povoleného.
Oblíbené Mágrovky a Kamenáč jsem musel ze svého plánu vypustit, neboť moje škodovka by jízdu po rozbitých tankovkách zcela jistě nepřežila. Zanechal jsem ji tedy na martinovské křižovatce a vydal se směrem k bývalé obci Hůrka, odkud se už po několik dnů pravidelně jeleni ozývali. Pohodlně jsem se usadil na oblé vyvýšenině a spokojeně sledoval plochy směrem k Hůrce. Slunce hřálo a postupně mě svými paprsky přimělo k dřímotě. Z ní mě nakonec neprobralo jelení troubení, jak by se dalo očekávat, ale malí rezatí mravenci, kteří se mi během mikrospánku dostali pod oděv. Začali kousat jako diví. Nezbylo mi tedy nic jiného, než se na kopečku vysvléknout do spodního prádla a všechny malé vetřelce vyhnat. Pokud by mě někdo odněkud pozoroval, mohla to být pro něho docela dobrá zábava. Kvůli mravencům jsem se přesunul o několik desítek metrů po svahu níže.
Jeleni se začali ozývat poměrně brzy, což mě potěšilo. Silný jelen troubil v Hůrce, další silný hlas se ozval v osikách asi 200 metrů ode mne. Mezi nimi postupně přetáhli ve velké vzdálenosti tři jeleni. Osmerák, mladičký desaterák vyválený v blátě a šesterák s metrovými lodyhami. Všichni zmizeli v křovinách. Jak se blížil večer, zdálo se mi, že jelení troubení slábne. Zkusil jsem tedy zavábit hledajícího jelena. Nečekaně a velmi blízko mi odpověděl velmi silný hlas pod kamenitou mezí, porostlou ptačími třešněmi a jasany. Po chvíli se objevil i jeho původce. Oboustranně vidlový desaterák neobyčejné délky a síly. Vybělené hroty výsad výrazně kontrastovaly s černou barvou paroží. Kdykoliv jelen pohnul hlavou, jako by se otáčel lustr se svíčkami. Při troubení mu konce lodyh dosahovaly skoro až na zadek. Navíc zepředu mělo paroží zajímavý obdélníkový tvar. Jelen ve vzdálenosti asi 70 metrů honil laně a pak zaběhl pod mez. Chvíli se odtud ozývalo praskání a poté vyšel jelen přímo přede mnou. Holá zůstala pod mezí. Jeho impozantní síla a velikost mne úplně odzbrojila. Nezmohl jsem se na nic jiného, než si sednout do dřepu. Jelen stále pokračoval směrem ke mně a ve vzdálenosti asi na necelých patnáct metrů se zastavil a troubil. Čpavý pach prku mi vháněl slzy do očí. Naštěstí mne částečně kryl šípkový keř. Nohy mě začínaly pomalu ale jistě dřevěnět, potřeboval jsem změnit polohu. Doufal jsem, že mě jelen nakonec spatří a odskočí. Nechtělo se mi být tím prvním, kdo toto nevšední setkání překazí. Překvapení však nebyl ještě konec. Jelen si v mé blízkosti lehl a pokračoval v troubení. Z té blízkosti na něm bylo vidět, že je unavený a možná i vyčerpaný souboji se soky. Na takového jelena jsem nemohl vystřelit. Zdál se mi příliš silný. A pak, ty dohry spojené se závistí, mi byly důvěrně známé z předchozích let. Nakonec mě z nepřirozené pozice vysvobodil sám jelen, neboť vstal a mírným obloukem mě obešel. Hned po návratu na správu jsme s Václavem volali mému známému, který se marně snažil dohnat dobrého odstřelového jelena na lesní části Korunní, zda by nechtěl doprovodit na takového, kterému do 190 bodů moc nechybí. Když to slyšel, poděkoval a slušně odmítl. Důvod jsem nechápal, neboť se jednalo v jeho případě o bezpoplatkový odstřel. Možná by utrpěla jeho lovecká čest, pokud by ho doprovázel někdo jiný. Nevím.
Následující ráno jsem měl ještě zaskočit na jeden doprovod, ale host se nedostavil. Bylo mi líto nevyužít ranního vstávání, a tak jsem se svezl s jiným loveckým hostem do bývalé obce Velká Lesná, nacházející se na okraji výcvikového prostoru. Mým cílem se stala kazatelna na Koňské louce, částečně již zarostlá větvemi jeřábu, které se místy dostaly až do jejího vnitřního prostotu. Proto byl z kazatelny výhled částečně omezený.
Ještě se nerozednilo. Z různých stran ke mně doléhalo jelení troubení, do kterého se občas vmísil hvizd siky. Svítáním růžovějící obzor obnažil modrošedou siluetu Černého vrchu. Zdálo se, že se rodí nádherný podzimní den. Na travnatých plochách okolo kazatelny se během rána objevilo více než deset kusů srnčí zvěře. Některé se popásaly, srnčata se proháněla a dováděla v trávě obtěžkané ranní rosou. Dalo by se říci – úplná ranní idylka. V duchu jsem předpokládal, že by se mohla objevit sičí nebo jelení holá zvěř, která se tudy občas vracívala z ovocných sadů ve Velké Lesné.
Slunce již vystoupilo nad obzor a myšice křovinné, které se uhnízdily v kazatelně, mě začaly svým neustálým přebíháním a šustěním znervózňovat. Bylo načase, abych se prošel.
Někde zpoza náletových jasanů vlevo od kazatelny se v poslední půlhodině ozýval sika. Ten se tedy stal mým dalším předmětem zájmu. Opatrně, abych zbytečně nezradil srnčí, jsem slezl z kazatelny a vydal se po okraji posečených luk směrem, odkud jsem siku naposledy slyšel. Sika pískal se stále delšími přestávkami a navíc jsem nabyl dojmu, že schází do údolí směrem k Hrzínu. Během šoulání mě zaujal i docela slušný hlas jelena, který se zcela nečekaně ozval u údolí pod Hrzínem. Zprvu jsem mu nevěnoval velkou pozornost, ale když se zdálo, že jelen pokračuje po vrstevnici směrem ke mně, rozhodl jsem se na něj podívat.
Okraj luk byl oddělen od hrany údolí prořídlou borovou tyčovinou s příměsí klenů a babyk. Pak následoval přestárlý bukový porost na skalnatém stanovišti, spadající až k potoku u bývalé obce Hrzín. Právě na rozhraní tyčoviny a bukového mýťáku jsem se chtěl postavit a shora sledovat ochoz vedoucí po vrstevnici. Předpokládal jsem, že se ho jelen bude držet. Můj odhad se ukázal jako správný jen částečně.
Jelen se přibližoval, ale stále více scházel dolů směrem ke kalištím u potoka. Zleva se opět ozval sika. Sedl jsem si do dřepu, abych směrem k němu do podrostu lépe viděl. Sika se najednou objevil vlevo ode mne a přibližoval se po ochozu, na kterém jsem si sedl. Co teď? Hýbat se už nemohu, tak uvidím, jak se sika zachová. Ale stalo se něco neuvěřitelného a pro mne dodnes nepochopitelného. Když sika došel zhruba do vzdálenosti dvaceti metrů ode mne, vybočil ze směru a obloukem ne větším než deset metrů mě obešel, vrátil se na ochoz a pokračoval dál. Zůstal jsem celý zkoprnělý. Tu v místě, kde sika zmizel, jsem opět zaregistroval pohyb. Liška! A navíc bez oháňky! Bez té své ozdoby jako by ztratila eleganci. Připomínala mi úplně jiné zvíře.
Přemýšlel jsem, jak se zachová. Liška téměř se stejnou přesností udělala totéž, co sika. Obešla mne a vrátila se na ochoz. Jen poloměr oblouku byl poněkud větší. Neskutečné!
Někde ve svahu se ozval další sika a po jsem slyše i chrastění paroží. Zřejmě mezi jeleny sika došlo k souboji. Jelen potruboval a jeho hlas se ozýval ze stále větší hloubi údolí. Zkusil jsem tedy zatroubit. Zareagoval neobyčejně bouřlivě. Po dvou nebo třech mých zatroubeních se mi s ním podařilo navázat kontakt. Hlavně nezatroubit silnějšího jelena, to bych to mohl hned zabalit, vštěpoval jsem si zásadu. S potěšením jsem zjistil, že se jelen vydal směrem ke mně. Začal jsem si hledat lepší pozorovací pozici, abych nebyl tolik „na ráně“, jako na ochozu.“ Navíc dolů do mýťáku ještě nebylo vidět. Zůstalo však jen u snahy, neboť na okraji bukového lesa se jako duch objevil další sika. Ve zvěřině i v paroží velice silný. Navíc na pravé lodyze s nezvyklým parožím desateráka, které u siků není tak časté. „To by byla trofej,“ říkal jsem si, „sika určitě stříbrný a ještě desaterák.“ Ale můj dnešní den patřil jelenovi.
Sika se bavil tlučením parožím do suchých větví starého borového vývratu. Troubení „mého“ jelena se stále přibližovalo a nabývalo na síle. Sika se ztratil pod hranou svahu, takže jsem mohl opět zatroubit. Jeho blízkost mě v té chvíli značně překvapila. Šel přímo proti svahu, ale stále jsem ho neviděl. Odhodlal jsem se tedy zatroubit ještě jednou. Burácivý sled partů výhružného jeleního troubení se v bukovém lese ozýval jak v katedrále. Někde se přeci už musí objevit, uvažuji. Učinil jsem tedy ještě několik kroků směrem k hraně svahu. A už jej vidím! Jelen rozhodným krokem spěchá do kopce, svaly na těle mu jen hrají. Na to, že se blíží konec říje, je v nezvykle dobré kondici. Již se stáčí směrem po vrstevnici. Ale co to! Zpoza buků proti němu vybíhá sika desaterák s parožím jakoby položeným shora na krk, s hlavou nízko u země. Snaží se dostat z boku pod jelena a patrně ho i parožím bodnout. Chováním mi připomíná syčící husu, když chce člověka štípnout. Ve chvíli, kdy je na úrovni jelena, ten sklání hlavu a nabírá siku na paroží. Odhazuje ho směrem po svahu dolů. Slyším jen rachot kamení.
Jelen pokračuje dál, jako by se bylo vůbec nic nestalo a souboj se sikou byl pro něho jen bezvýznamnou epizodou. V tu chvíli na něho hledím již přes puškohled. Paroží není dlouhé, ale zato je silné, černé, s velmi dlouhými ostrými očníky, což mě fascinuje. A navíc, na pravé straně vidím vidlici. Není co řešit!
Táhnu záměrným křížem s jelenem. Ten už je snad je dvacet metrů ode mne a hledá domnělého soka. V té chvíli zastavuje jeho pohyb vpřed střela z mé zbraně. Jelen jako by narazil do neviditelné zdi, staví se na zadní běhy. V tomto částečném vzepětí se ještě stačí otočit a s krkem nataženým, nekontrolovaně se řítí mezi buky a mizí mi z dohledu. Pak ještě slyším zapraštění a nastává ticho.
Trochu s obavami postupuji k terénní hraně. Již zdálky vidím obnažený kmen jednoho z buků. A je to tady, říkám si v duchu. Trofej bude rozbitá. Hledám jelena a náhle se ocitám na jakémsi skalnatém ostrohu. Úplně ztrácím náladu, protože jelena dosud nevidím. Jen šustění vpravo upoutává moji pozornost. Sika desaterák odchází po vrstevnici a je zcela evidentní, že rána jelenovým parožím mu neudělala dobře.
Nakláním se přes ostroh a jelena vidím ležet pode mnou v hloubce asi čtyř až pěti metrů. Slézám dolů k němu a moje první pozornost patří paroží. Zkouším jeho kompaktnost a celkem se zdá, že nijak zvlášť neutrpělo. Uvidím po preparaci. Jelen, pravidelný osmerák ve věku šest až sedm let. Levou lodyhu má o něco kratší, s vidlicí poškozenou někdy během růstu, takže její tvar je podobný montážnímu klíči. Lodyhy jsou na bázi velmi silné, rovněž růže jsou velmi silné. Teprve teď na mne doléhá vzrušení po úspěšném lovu. Prostřednictvím posledních hryzu a chvílí ticha vzdávám zhaslému doupovskému bohatýrovi poctu. Zaslepen svojí bojovností a důvěrou ve svou sílu se nechal oklamat lovcem. Ten díky své lovecké vášni ukončil jeho život.
Vyvržení a ošetření jelena je pak už dílem rutiny. Také na první pohled vidím, že dostat jelena odtud nebude žádná legrace. Ale to jsou již nicotné problémy ve srovnání s nádherným pocitem z úspěšně ukončeného lovu.
Je 28. září, den svatého Václava. Nádherné průzračné ráno vytváří skvělou kulisu tohoto nevšednímu loveckému zážitku a já si najednou uvědomuji, že za své myslivecké praxe jsem něco tak emotivního nezažil.