S opravdovým zájmem jsme si přečetli v únorové Myslivosti článek o snaze členů MS Bílý Potok o odchov zajíce a jeho reintrodukci v podhůří Jeseníků. Vždyť až na nepatrné rozdíly bychom mohli být autory článku totožného obsahu! I když se domnívám, že poznatky myslivců, kteří se umělým odchovem zajíce zabývají, se příliš neliší, pokládám návrh, abychom se o ně podělili, za správný a účelný.
Myšlenkou zavedení umělého chovu zajíce jsme se v našem sdružení začali intenzivně zabývat v roce 2005, ale počátky nebyly právě lehké. Neshledali jsme se s porozuměním u všech členů sdružení a snad jen fakt, že v honitbě, ve které jsme v sedmdesátých a osmdesátých letech lovívali 200 až 250 zajíců, klesly skutečné stavy tak, že jsme od jejich lovu už před dvanácti lety upustili a že Kostelecká Lhota a pan Horáček jsou pro nás za humny, dokázaly získat pro návrh zavedení umělého chovu zajíce většinu. Náklady na zavedení chovu, pořízení chovných kotců, nákup chovných párů, zajištění vhodného místa a obsluhy také nebyly bez problémů. Bohudík, podařilo se a v roce 2006 jsme vlastními silami pořídili první kotec. Dalších pět pak následovalo v roce 2007 a chov s pěti zakoupenými chovnými páry mohl začít.
Článek přátel z MS Bílý Potok neuvádí žádné údaje o honitbě, ve které se odchovaní zajíci vypouštějí. Pro přehled jsem si jen zalistoval v mapě a zjistil, že se jedná o honitbu v podhůří Jeseníků, ve výšce asi 800 - 900 m n.m.. Předpokládám, že se jedná o honitbu smíšenou s převahou lesa, pro zajíce asi ve IV. bonitní třídě. Normovaný stav si netroufám odhadnout, ale článek uvádí, že dřívější lovy na zajíce měly úspěšné výřady.
Naše honitba o výměře 2000 ha je také smíšená s převážnou částí lesa, leží v podhůří Orlických hor ve výšce asi 300 m n.m., normovaný stav zajíce ve třídách III. a IV. je stanoven na 133 kusů. Sčítání vykazuje 50 kusů. V honitbách tedy jsou určité rozdíly, ale možnosti umělého chovu zajíce a jeho vypuštění do volné přírody můžeme brát za porovnatelné.
Zajímavý byl pro nás počet zajíců vypouštěných z uvykacích obůrek. Původně jsme chtěli z přibližně věkově stejných zajíčků vypouštět raději větší počet - 15 až 20 kusů, ale praxe nám to ani neumožnila. V návaznosti na zkušenosti myslivců MS Bílý Potok zkusíme tedy vypouštět i menší počet zajíčat. Způsob přes uvykací obůrku považujeme za správný a nejvhodnější. Chovných kotců máme pět a jeden pro odstavení zajíčat, ten je ještě rozdělený na dvě části.
Zažili jsme a zažíváme při chovu chvilky radosti i zklamání. Samozřejmě máme radost, když zaječka vrhne tři krásné zajíčky a je velkým zklamáním, když dva z nich do rána ušlape. Jak nebýt rozmrzelí, když nám při čištění kotce zajíc uteče. Jak nemít zlost, když někdo, ať už s úmyslem krást nebo jen způsobit škodu dva chovné kotce otevře….
Tak třeba odchováte třicet zajíčků a do honitby jich přijde sotva polovina. Ale odradit jsme se nenechali. Stejně jako myslivci z Bílého Potoka i my jsme umístili do honitby zaječí krmelečky a snažíme se chránit zajíčky před predátory i nezodpovědnými lidmi.
V praxi našeho sdružení jsme si ověřili podle nás nejvhodnější způsob podávání soli zaječí zvěři. Nejlépe berou sůl z kolíků měkkých dřevin (jíva, osika, topol) o průměru asi 10 – 15 cm a délce asi 90 cm, na jedné straně zašpičatělým, do kterých je navrtána shora dutina o průměru 3 až 5 cm do hloubky asi 20 – 25 cm. K této dutině zboku, nejlépe trochu ve sklonu k zemi, je navrtáno asi 6 otvorů o průměru 8 – 10 mm. Kolík je nutno zatlouci do země zhruba na polovinu, jinak ho zvěř, zejména černá, ráda vyvrací. Dutinu v kolíku lze pak plnit sypkou solí nebo i rozdrcenou solí s přídavkem léčiv. Vrch kolíků se nezakrývá, dešťová voda vyplavuje sůl a zajíci zpravidla ohryžou kolík až k zemi! Je možné, že pro řadu sdružení není tento způsob nic nového, i my jsme ho převzali v minulosti z článku v Myslivosti.
Jinak nás naše dosavadní praxe s umělým chovem zajíce přivedla patrně ke stejným závěrům se všemi, kdo se o zlepšení zazvěření honiteb drobnou, ať už srstnatou či pernatou, zvěří pokusili. Nebudu plakat nad rozlitým mlékem nepochopení mezi některými ochránci přírody a některými myslivci. Říkám úmyslně „některými“, protože úsilí těch opravdových na obou stranách má stejné cíle! Chceme uchovat příštím generacím faunu naší přírody v druzích a množství, které odpovídá daným konkrétním teritoriím s přihlédnutím k možnostem, daným současným prostředím a možnostem jejich zlepšování. K názorovým rozdílům můžeme docházet pouze při volbě cest pro jejich dosažení.
Nelze bezvýhradně souhlasit s názory, že by stačilo, aby zlí myslivci přestali lovit nebohou zvěř a příroda už si se vším poradí sama! I člověk byl, je a být nepřestane součástí přírody, a pokud se svou činností či pouhou skutečností své existence přírody dotýká, nelze tento fakt pominout! Jestliže jsme my, lidé, něco v životě přírody pokazili, nemůžeme s rukama v klíně přihlížet, jak to příroda sama zařídí. Jestliže je třeba s větším důrazem dbát na ochranu ohrožených druhů, je třeba také působit k odstraňování příčin ohrožení nejen ze strany samotného člověka, ale také se strany druhů, které ohrožení způsobují či ho neúměrně zvyšují. Odpovědné a na základě odborných poznatků prováděné zásahy nejlépe individuálně určovanými osobami budou zřejmě nezbytné.
Tato obecná úvaha má zcela konkrétní kořeny. Nebudu připomínat změny krajiny v důsledku hospodaření na zemědělských či lesních pozemcích, stále houstnoucí pavoučí sítě komunikací s neúměrně rostoucím provozem na nich a nadměrné rušení samotného života fauny lidmi se řvoucími motory i bez nich dnes už i v těch nejzapadlejších koutech. V tom se Orlické podhůří od jiných částí naší země nijak výrazně neliší.
U nás, jako jistě často v obdobných honitbách, v minulosti zajícem i bažantem z divokého chovu bohatě zazvěřených, byla černá zvěř vzácností. V roce jednou, dvakrát migrovala honitbou, zpravidla v návaznosti na průběh období nouze. V současné době můžeme počítat s trvalým pobytem dvou až tří tlup černé v honitbě v průběhu celého roku! Snažíme se její stavy redukovat v souladu s předpisy nejen pro škody, které způsobuje na polích a lukách, ale také s ohledem na dopad zvyšování jejích početních stavů na stavy drobné zvěře. Už po řadu let pozorujeme sice zjara přírůstek zajíčat, ale stavy před lovem jsou stále stejně hluboko pod stavem normovaným. Přitom v honitbě nenaleznete ani kadávery, prase divoké je skutečný všežravec!
Stavy srnčí v současné době stagnují. I ty pamatujeme podstatně vyšší a také nenacházíme žádná uhynulá srnčata.
O výsledcích chovu bažantí zvěře při vypouštění uměle odchovaných slepic je hanba mluvit! Můžeme připočíst stav, kdy kuna skalní je u nás prakticky v každém druhém domku. Vyskytly se také v našem časopise zmínky o snaze některých ochránců uzákonit dobu hájení lišky. Je pravda, že je důsledně pronásledována po staletí a v naší honitbě jich bývá za rok uloveno kolem dvaceti, aniž by to mělo jakýkoli vliv na jejich stálé stavy. K tomu můžeme přičíst neukázněnost některých chovatelů psů a koček. Všichni víme, jaké škody působí toulavá kočka nejen na zvěři, ale i na zpěvném ptactvu. Věřte mi, že chovatelkám koček přeji jejich miláčky, ale těžko mohu pochopit, že některé z chovatelek mají koček třeba více než deset. Přitom můžete v podvečer na zápraží vidět malou mističku s mlékem či nějakým krmivem. Snad by stačilo pro jednu či dvě kočky. A co ty ostatní? Mají hlad a do honitby je u nás blízko….
A chovatelé psů? Vyšli jsme jim vstříc, ačkoliv na honebních pozemcích nemají psi volně pobíhat, vyčlenili jsme části honitby, kde jim venčení umožňujeme bez ohledu, že tím omezujeme prostory pro chov zvěře. Tento vstřícný krok jsme publikovali několikrát na městské vývěsce, v městském zpravodaji a v místním rozhlase. Přesto někteří „páníčkové“ své miláčky nechávají volně pobíhat v honitbě a co je nejhoršího i v době, kdy zvěř klade mláďata! Rozpakujeme se ohlásit své spoluobčany jako pachatele přestupku, ale bude-li to nezbytné, budeme nuceni použít i takového postupu.
Členové našeho sdružení respektují bez námitek třeba ochranu jestřába nejen vzhledem k rozloze jeho teritoria, ale chápou jeho přítomnost v honitbě. Je sounáležitostí života přírody našeho okolí. Respektujeme i rozporuplnou přítomnost krkavce a zejména kormoránů. I když pohled na krkavce na smetištích a kormoránů na chovném rybníce i mne naplňuje spíše smutkem nad lidskou neschopností domluvy.
A tak se ptám - kde se můžeme domluvit o rozumných opatřeních k ochraně ohrožených živočišných druhů, důsledně kontrolovaných regulacích stavů přemnožených a účinných opatřeních k ochraně vypouštěných druhů, těch, jejichž faktické stavy jsou hluboko pod stavy minimálními? Nemohu přijmout tvrzení, že „není politická vůle“ upravit předpisy tak, aby správním orgánům byla svěřena pravomoc řešit otázky ochrany životního prostředí a přírody v úzké souvislosti s myslivostí a rybářstvím, aby jim byl svěřen dohled ze všech stran těchto problémů v jednotlivých lokalitách i časových úsecích. Jedná se nesporně o zájem veřejný. Tyto otázky jsou nadřazené zájmům jednotlivých účastníků, ať by se opíraly o jejich zájem hospodářský či bezohledné prosazení záměrů jedné společenské skupiny.
Otázkou také zůstává účinná subvenční pomoc se strany státu a obcí. Musím na tomto místě poděkovat městu Borohrádek a obcím Čermná nad Orlicí a Zdelov, které nám ze svých rozpočtů na zazvěření přispívají. Bez nich bychom mohli pokračovat jen do výše možností kapes členů sdružení. Věřím, že subvenční podmínky v tomto směru v dohledné době lépe upraví i stát, i když není nesnadné pochopit, že Ministerstvo zemědělství má v současné době jiné, prioritnější problémy.
Myslivostí se zabývám dlouhá léta, 55 let jsem členem naší myslivecké organizace a borohrádeckého mysliveckého sdružení. Vždy jsem se snažil být na úrovni nových poznatků, a abych pro své závěry měl dost argumentů, zúčastňoval jsem se života mysliveckých organizací i prakticky. Mohu se tak odpovědně vyjádřit k hospodaření mysliveckých sdružení stejně jako k otázkám chovu zvěře, loveckých psů i sokolnictví. Chtěl bych, aby se moji vnuci a třeba i prapravnuci dočkali pohledu nejen na černou zvěř, kormorány, kuny, lišky a jestřáby, ale také na sokoly, koroptve,bažanty a zajíce!
Kdo máte stejný zájem o uchování bohatství naší přírody, prosím, nelitujte prostředků, vynaložené práce ani případných nedorozumění, problémů a střetů, využijme všech našich možností k dosažení jejího prospěchu!
Zasluhují pochvaly a poděkování nejen myslivci z Bílého Potoka, členové našeho sdružení, kteří se o chov zajíce nejvíce zasloužili, přátelé Ota Loup, Václav Hloušek, Jan Cabalka a další, ale stovky nejmenovaných členů dosud neznámých mysliveckých sdružení, kde se zazvěřováním zabývají, jen o tom dosud veřejně nepromluvili. A tak poděkujme i našemu časopisu, který nám tuto možnost poskytuje! Přispějte i vy ostatní svými názory, radami a zkušenostmi, těšíme se všichni i na vaše příspěvky.
JUDr. Jiří HEROLD
MS Orlice Borohrádek