Mysliveckou ranou rozumíme zásah zvěře palnou zbraní, který splňuje některá základní kritéria. Především jde o to, aby zásah zaručil spolehlivé a rychlé usmrcení zvěře bez zbytečného trýznění, dále aby znehodnocoval zvěřinu v co nejmenším rozsahu a navíc v místech, kde je málo kvalitní. V neposlední řadě usilujeme o to, aby zvěř byla ulovena v souladu s mysliveckými předpisy, zvyklostmi a mysliveckou etikou.
Naprostou samozřejmostí je při myslivecké ráně dodržení všech zásad a pravidel bezpečnosti. Dalším neméně důležitým znakem je, aby smrtící rána byla záměrná, nikoliv náhodná. Se záměrným zásahem souvisí celá řada okolností, které nelze lehce schematizovat. Na dodržení zásad myslivecké rány se projeví především osobnost myslivce, jeho schopnosti, zkušenosti, kvalita zbraně, její ráže, druh střeliva aj. K tomu musíme přičíst také konkrétní situaci, jako je počasí, viditelnost, překážky v dráze střely či možnost použití opory pro zbraň.
Z uvedeného tedy vyplývá především požadavek střelby na přiměřenou vzdálenost, tzv. mysliveckou vzdálenost, kterou lze chápat jako vzdálenost střelce od zvěře, která s vysokou pravděpodobností garantuje nenáhodné umístění rány na odpovídající body těla zvěře. Tato vzdálenost se může lišit u jednotlivých myslivců i v různých momentálních podmínkách. Značným problémem může být navíc správný odhad vzdálenosti. I zkušený myslivec se často splete v rovném, jednotvárném terénu, v porostech bylin a travin, kdy se zdá zvěř vždy větší a blíž, než tomu ve skutečnosti je. Obtížný je odhad vzdálenosti také po bouřce, kdy stoupá mlžný opar, který změkčuje obrysy zvěře i okolí stejně jako ranní či večerní mlhy. Problematické je i bleskové zvednutí nebo vytáhnutí zvěře, po němž má následovat rychlý výstřel.
V případě dostatku času můžeme k určení vzdálenosti nejspolehlivěji využít laserových dálkoměrů, ať již v samostatném provedení nebo integrovaných v kvalitnějších zaměřovacích dalekohledech. Přesné určení může mít rozhodující vliv na získání sebejistoty, klidné spouštění a správné umístění zásahu. Uvedení konkrétní maximální vzdálenosti pro mysliveckou střelbu je značně problematické. U srnčí zvěře lze nicméně říct, že by neměla přesáhnout 150 m, u ostatní spárkaté zvěře 200 m. Nenajdeme-li jiný argument, je nad uvedené hranice minimálně problematické daný kus zvěře správně obeznat.
Přesné vymezení toho, co ještě je a co již není mysliveckou ranou, je tedy značně obtížné. V každém případě se za mysliveckou ránu považuje zásah spárkaté zvěře stojící bokem ke střelci do oblasti komory, kde jsou životně důležité orgány a kde je pravděpodobnost rychlého usmrcení největší.
Jednoznačně nemysliveckou ranou je zásah trofeje, rána na měkko, na kýty na běhy nebo na hřbet. Obdobná situace nastává například při použití extrémně výkonných ráží při lovu méně vitální zvěře, kdy vznikají rozsáhlé škody na zvěřině (srnčí) nebo poškození kožešin. Za nemysliveckou je nutné považovat i ránu na hlavu holé zvěře, neboť spolehlivě smrtelný je toliko zásah mozkovny a jakékoliv pochybení vede ke zmrzačení kusu a v konečném důsledku jej odsuzuje k smrti hladem. Navíc bývá při zásahu hlavy zničena také spodní čelist, která se někde předkládá jako doklad na chovatelské přehlídky.
Velice diskutabilní je rána na krk spárkaté zvěře nebo rána na slecho u zvěře černé. Zasáhneme-li krční obratle nebo hlavní tepny, je taková rána „čistá“ a velice působivá. Je ovšem zároveň značně riskantní a nelze ji tedy jako mysliveckou doporučit všem myslivcům bez výhrady. Totéž platí o ráně vedené na zvěř stojící naostro zepředu, zatímco rána naostro zezadu je zcela nemyslivecká. To ovšem neplatí při střelbě na odcházející poraněnou zvěř, kdy nemá smysl s výstřelem váhat ani na okamžik. Při ráně na krk je třeba postupovat opatrně i v případě dostřelné rány, aby nedocházelo ke zbytečnému poškození trofeje.
Pojem myslivecká rána se ovšem vztahuje rovněž na drobnou zvěř, kde je motivací kromě etických důvodů také snaha o získání nepoškozené zvěřiny či kvalitní kožešiny. Zde jsme často značně tolerantnější při hodnocení vzniklých situací. Za vyloženě nemyslivecké označujeme brokové rány vedené na extrémní vzdálenosti přesahující výkon brokových zbraní nebo naopak rány nablízko, kdy se brokový shluk nestačí dostatečně rozptýlit. První z nich mohou v nejlepším případě poranit zvěř náhodným zásahem jednotlivých broků, které mají nepatrnou šanci na účinnou destrukci životně důležitých orgánů. Vznikají tak nepříjemná poranění světel, stojáků, běhů či letek, zvěř uniká nedohledána, je nucena žít s trvalým hendikepem nebo po čase trýznivě zhasíná. V opačném případě dochází k neúměrnému poškození zvěřiny nerozptýleným brokovým shlukem, který ji často zcela znehodnocuje. Obecně lze říct, že horní hranice vzdálenosti, na kterou lze předpokládat vysokou pravděpodobnost usmrcení zvěře hromadnou střelu, se pohybuje kolem 35 – 40 metrů. U pernaté zvěře se jako pomocné hledisko uvádí, že nemá smysl střílet na holuba, nerozeznáme-li zřetelně zrcátka v ohbí křídel, u kachen pak tehdy, nejsou-li zřetelně vidět plováky.
Za nemyslivecké chování je v klasickém pojetí považována též střelba do houfu vytahující pernaté zvěře, na opěšalou pernatou zvěř, zajíce v loži nebo kachny sedící na vodní hladině. Na společných lovech se navíc nestřílí na zvěř směřující ke stanovištím sousedů.
Uvedená ukázka pochází z publikace „Lov zvěře v našich honitbách“, jejímž autorem je Mgr. Josef Drmota, dlouholetý člen Redakční rady časopisu Myslivost a místopředseda Klubu autorů při Českomoravské myslivecké jednotě. Jedná se o populárně-naučnou knihu, která komplexně postihuje problematiku lovu v podmínkách současné české myslivosti. Vyčerpávajícím způsobem se zaobírá rozdělením aktuálních loveckých metod, jejich specifickými rysy a přináší řadu praktických poznámek. Významnou součástí publikace jsou ovšem také historizující pasáže, které vhodně a zajímavě odkazují na vývoj daného oboru. Specializované části publikace jsou doplněny volněji zpracovanými kapitolami věnovanými širším souvislostem lovu zvěře. Je v nich zohledněna nejen výbava myslivců či úprava trofejí, ale obsahují také četné odkazy na oblast mysliveckých tradic, ošetření zvěře i aktuální mysliveckou legislativu. V textu nechybí ani shrnutí základních chovatelských zásad, ze kterých moderně pojatý lov zvěře vychází a které je nutno během této činnosti dodržovat.
V případě uvedené publikace (rozsah 360 stran) stojí za zmínku její obrazová část, která je tvořena více než čtyřmi sty ilustračními fotografiemi, schématy a náčrty, na nich se podílelo několik autorů. Kniha je primárně určena aktivním myslivcům, uchazečům o první lovecký lístek i studentům mysliveckých oborů. Obsahově však oslovuje všechny přátele přírody a myslivosti, držitele honiteb, majitele honebních pozemků, organizátory veřejného života i prosté zájemce o reálné dění v jejich bezprostředním okolí.