Časopis Myslivost

Stávaniště a putování

Volba životního prostoru jelení zvěře je ovlivněna množstvím faktorů. Ty mohou být čistě přirozené povahy nebo ovlivněné člověkem. K těmto faktorům patří zejména nabídka potravy a bezpečí, rušivé faktory, vliv počasí, topografie terénu, stav lesa, aktivita v říji a mnohé další. Chování v prostoru a v jednotlivých ročních obdobích se často vzájemně ovlivňuje a nelze je vždy jasně rozlišit.

Životní prostor a stávaniště

Pod pojmem životní prostor nebo také habitat rozumíme území, v jehož hranicích žije celá populace druhu volně žijící zvěře. V naší hustě osídlené kulturní krajině ovšem ohraničují životní prostor spíše uměle vytvořené než přírodní bariéry.

Naopak stávaniště je území, po kterém se podle ročního období pohybuje jednotlivý kus. Můžeme si je představit, když si v duchu spojíme všechny body, na kterých jsme určitý kus zvěře pozorovali, takže obrazec, kterým tak vznikne, bude minimální velikost stávaniště kusu. Toto území, rozdílné podle ročního období, se může překrývat s územími jiných kusů, ta se však mohou podle pohlaví a způsobu života také zřetelně lišit nebo překrývat.

Silná vazba na stávaniště

Axel Siefke došel u daňčí zvěře k zajímavému závěru, že rozdílné složení tlupy daňčí zvěře je způsobeno silnou vazbou jednotlivých kusů na stávaniště. Jestliže například tlupa překročí hranice individuálního stávaniště určitého kusu, tento kus opouští tlupu a později se připojí k jiné. Takové chování nebylo dosud u jelení zvěře prokázáno, ale mnoho pozorování potvrzuje i poměrně častou změnu tlupy u této volně žijící zvěře.

Velcí putující býložravci

Velcí býložravci, jako jsou například jeleni, mají sklon k putování po rozlehlých prostorách, na kterých dávají přednost území s dostatkem oblíbené potravy, a podle možnosti se vyhýbají pobytu na malém prostoru a naprostému spasení potravy, nabízející se na místě. Předpokladem ovšem je, že místní podmínky umožňují tuto strategii.

Fyzické vybavení umožňuje jelení zvěři zdolat značné vzdálenosti, a tak v přírodě málo ovlivněné lidskou činností patří periodické putování mezi zimními a letními stávaništi a obsazení nového nebo již dříve známého území k nejtypičtějšímu projevu chování tohoto druhu volně žijící zvěře. Využívání určitých částí území podle ročních období je projevem přizpůsobení zvěře pravidelně se měnícím životním podmínkám.

Velikost stávaniště souvisí s množstvím potravy v životním prostředí. Čím větší je nabídka potravy a čím blíže u sebe pastviny leží, tím je stávaniště menší a naopak.

Omezující faktor: rozdrobení životního prostředí

K výrazné změně ve využívání prostředí dochází u jelení zvěře od konce 19. století. Zvýšená potřeba prostoru pro lidská sídliště, průmyslové objekty a stavbu dopravních cest všeho druhu vedla k rozdrobení krajiny, která stále méně umožňuje putování jelení zvěře, které je pro ni typické.

Zvlášť křiklavý je případ Alp i alpského podhůří, kde dříve jelení zvěř obývala ohromné plochy. Na zimu se z vysokých poloh stahovala do údolí a lužních lesů, aby unikla mrazu a vysoké sněhové pokrývce a v luzích nalezla kryt i potravu. Obnova původního životního prostředí jelení zvěře v alpské oblasti už dnes rozhodně není možná, takže se řeší – nanejvýš sporným – budováním přezimovacích obůrek, kde má zvěř déle než půl roku k dispozici krmení. Stav zvěře se upravuje odstřelem.

Toto periodické putování po velkých prostorách, dříve typické pro jelení zvěř, už nebylo pozorováno ani v severoněmecké nížině, ani v pahorkatině.

K velkému omezení došlo také v případě putování říjných jelenů. Migrace po prastarých, generacemi používaných ochozech na vzdálenost přes 50 km i více je dnes v Evropě prakticky nemožná kvůli zábranám všeho druhu, zejména díky oplocení dálnic.

Specifické rozdíly pohlaví

Jestliže si v (časem velmi hojné) odborné literatuře čteme o chování jelení zvěře v čase a prostoru, snadno dojdeme k závěru, že pro toto chování neexistuje žádné všeobecně platné pravidlo. To je ovšem zcela pochopitelné, protože na stavy jelení zvěře a jednotlivé kusy mohou působit vlivy nejrůznějšího druhu. Pro představu aktuálního rozšíření jelení zvěře v určité oblasti a pro potřeby chovných oblastí se doporučuje sledovat místní migraci jelení zvěře.

Všechny výzkumy o využívání prostoru jelení zvěří došly k závěru, že kvalita životního prostředí a zejména pastvin má rozhodující vliv na putování zvěře. Také se ukázalo, že za říje jeleni zpravidla podnikají delší výpravy a potřebují většinou až dvakrát větší akční prostor než laně.

Z alpské oblasti pochází pozorování, že u obou pohlaví existují tak zvaní „dálkoví poutníci“ nebo „uprchlíci“. K nim patří nejen – jak by se dalo čekat – mladí jeleni s výjimkou ročních až dvouletých, kteří ještě mají silnou vazbu na matku, ale také starší jeleni a dokonce i vodící laně. Ze starších jelenů byla většina pozorována delší dobu na jednom místě, a tedy šlo o kusy stálé.

Jeleni jsou individualisté

Podle výzkumů v národním parku Müritz bylo prokázáno, že pokud se jedná o volbu stávaniště a ochozů, můžeme jelena právem označit za individualistu. Tento závěr, který potvrzují i moje vlastní pozorování, znamená, že i dnes jeleni podle individuálního založení putují na říjiště 5 až 30 kilometrů vzdálená.

Místa, kde žije naše jelení zvěř, jsou často v zimě i v létě stejná nebo leží nedaleko od sebe. Stávaniště jednoho kusu má výměru jen několika stovek hektarů. V Harzu probíhal výzkum chování zvěře v prostoru a označené kusy se pohybovaly v minimálním prostoru u jelenů (bez špičáků) 834 ha, u holé zvěře 268 ha. Zejména starší zkušená zvěř zřejmě není ochotna se vzdát časem získaného prostoru a opustit jej. Jestliže odhlédneme od putování mladých, v menší míře i starších jelenů, dojdeme k závěru, že zjištěné relativně malé prostory obou pohlaví znamenají, že jelení zvěř nemusí podnikat dlouhé cesty a také dnešní větší jelení oblasti z pohledu ekologie zvěře nejsou tak úplně nedostatečné.

Faktor zimního přikrmování

Rozhodující vliv na chování jelení zvěře v čase a prostoru má bezpochyby zimní přikrmování. Dnes se v alpské oblasti a ve středně vysokých horách přikrmuje jen ojediněle, a to představuje výraznou změnu přirozených zimních podmínek. Průměrný zimní akční prostor jelení zvěře je podle potravních podmínek 100 až 200 ha. Moje dlouholeté pozorování zimního přikrmování v honitbě na Lüneburském vřesovišti tuto velikost potvrzuje.

Maximálně 2000 metrů kolem krmení

U krmelce mezi starými borovicemi a travinami porostlou mýtinou se každoročně pohybuje asi šedesát jelenů různého věku, přičemž převahu mají mladší věkové třídy. Do krmelce se denně kolem 16. hodiny doplňuje krmivo a poté přicházejí jeleni. Přes den se jeleni zdržují v lese v okruhu 1000 až maximálně 2000 metrů od krmelce. Ani v noci po zkonzumování předloženého krmiva neodpočívají jeleni dále než 1000 až 2000 m v lese nebo v okolní holé krajině. S předkládáním krmiva se končí zhruba uprostřed března. Poté se většinou podaří ve výše uvedeném okruhu najít téměř všechny shozy. Dříve se s jejich hledáním nezačalo, aby se zvěř zbytečně nezneklidňovala.

Průběh dne

Jelení zvěř má den rozdělen na období aktivity a odpočinku; obě se určitým způsobem střídají. K nim patří vyhýbání se nepříteli na dálku, sociální kontakty a péče o tělo.

Aktivní fáze sestává v podstatě z pohybu a braní paše, kdy je zvěř jednoduše řečeno „na bězích“. Doba, po kterou zvěř táhne a přechází z jedné pastviny na druhou, patří k pastvení. Čas odpočinku znamená, že kus ulehne a dřímá nebo spí.

Přežvykování se nepočítá k odpočinku ve vlastním slova smyslu, přestože k němu dochází v době klidu a zvíře je ve stavu, podobném spánku. Většinou probíhá na místě, které zvíře následně využije k odpočinku.

Za příznivých povětrnostních podmínek a pokud neruší lidé (například ve velkých vojenských prostorech) může být místo pastvení totožné s místem odpočinku. Přežvykování začíná 30 až 90 minut po skončení pastvy a trvá přibližně 20 až 60 minut.

Délka přežvykování závisí na kvalitě potravy a věku zvěře. Vyrušení přiměje zvěř k přerušení přežvykování, přičemž je v jedné tlupě nemusí všichni její členové přerušit znovu současně, pokud nehrozí bezprostřední nebezpečí.

Při dřímání je pozornost snížená, určité svaly uvolněné a dokonce i jinak tak vznešeně vyhlížející jelení zvěř má v této fázi odpočinku „tupý výraz“ s pootevřenými světly a spuštěnými slechy, jak je obvyklé u savců. Spánek se pozná podle toho, že kus se přestane pohybovat a jeho smysly otupí.

Fáze spánku, ve které smyslové orgány vůbec nepracují, trvá nejdéle 10 minut a nazývá se hluboký spánek. Během této doby se člověk může přiblížit na velmi malou vzdálenost, aniž by ho zvěř zpozorovala.

Chování na paši

Většina dosavadních výzkumů aktivního období zvířat spočívá v jejich pozorování v zajetí se všemi nevýhodami této metody. Zvířata držená v malých ohradách či výzkumných obůrkách žijí v bezprostřední blízkosti zdroje potravy, a proto potřebují kratší čas k braní paše než volně žijící zvířata v přírodě. Navíc jsou zvířata chovaná v zajetí pravidelně krmena plnohodnotnou potravou, takže jsou sytá za kratší dobu. Kromě toho není zvěř v oborách a v obůrkách vystavena tolika rušivým vlivům jako je tomu ve volné přírodě

Pastevní fáze

W. Bützler pozoroval na jaře a v létě šest úseků pastvení v oboře se zelenými plochami. Braní paše trvalo průměrně 1,5 hodiny, od 30 minut do 2,5 hodiny. Podle vlastních pozorování ve vojenském výcvikovém prostoru v době, kdy probíhalo cvičení, a tedy zvěř byla rušena, jsem v jarních a letních měsících při zvýšeném příjmu potravy zjistil čtyři pastevní fáze, a to:

* krátce před východem slunce a po něm,

* v pozdních dopoledních hodinách,

* brzy odpoledne,

* před setměním.

Přitom ale není vyloučené kratší braní paše mezi těmito časovými úseky a aktivita během krátkých letních nocí.

V našich honitbách, kde je zvěř silně rušena, chybí pastevní fáze v pozdních dopoledních a časných odpoledních hodinách, a proto je zvěř nucena velkou část braní potravy přeložit do nočních hodin. Po ekonomické stránce je mnohem horší, když zvěř svou denní aktivitu přenese na loupání kůry a okus pupenů a šťavnatých terminálních výhonků.

Plné laně vzhledem ke zvýšené potřebě energie paství delší dobu než jeleni, ti naopak přijímají více potravy v létě, kdy nasazují paroží.

Při pevné sněhové pokrývce si jelení zvěř předními běhy vyhrabává potravu. Velmi často se staví na zadní při okusování listí a pupenů. Jeleni byli víckrát pozorováni, jak stojí na zadních bězích a parožím shazují ze stromů ovoce.

„Intermediární“ přizpůsobivý typ

R. Hofmann rozděluje přežvýkavce podle pastvení do tří typů: koncentrovaně-selektivní, ke kterému patří mimo jiné srnčí zvěř, intermediární typ a typ příjímající trávu a seno. Podle tohoto dělení patří jelení zvěř k přizpůsobivému intermediárnímu typu se zřetelnou tendencí k požírání trávy, tedy ke druhu, který trávu i seno dovede velmi dobře zhodnotit. Ať jsou v honitbě jakékoliv zelené plochy, jelení zvěř je intenzivně vyhledává. Jestliže máme o jelení zvěř pečovat úspěšně s ohledem na potřeby druhu a současně zabránit škodám na lesních porostech, je nezbytné zakládat přímo v lese stále zelené plochy.

Typickým braním potravy pro jelení zvěř jako druh je pastvení. Jednotlivé kusy stojí s nataženým, skloněným krkem, s předními běhy rovnoběžně nebo mírně roztaženými a zadní běhy mají nakročené. Při pomalém postupování se hlava současně natáčí v úhlu 60 až 90 stupňů. Pokud je trávy málo, postup je rychlejší. Při braní paše přitiskne kus trávu spodní čelistí k horní čelisti, která je bez předních zubů, a utrhne ji. Po několika takových utrženích zvěř trochu pozvedne hlavu, učiní několik žvýkacích pohybů a zelenou potravu spolkne.

Čas vynaložený k pastvě

K braní paše za bílého dne potřebují laně za rok průměrně 45 až 60 % času, 56 % v období říje a 60 % v zimě stejně jako na jaře. Hodnoty pro jeleny jsou podstatně nižší: 35 % během říje, 43 % v zimě a 48 % na jaře.

Vědci zjišťovali radiotelemetricky aktivitu deseti laní, vybavených vysílačkami, ve volné honitbě v údolí podhůří Alp a aktivitu rozdělili na pohyb dopředu se současným braním potravy, odpočinek s ulehnutím na zem s příležitostným přežvykováním a spánek. Záznamy ukázaly, že aktivity jsou velmi rozdílné nejen u jednotlivých kusů, ale mění se také podle zvoleného místa a roční doby.

Stejně rozdílné jako posloupnost aktivit je i jejich počet a trvání. U trvání se ale ukazuje, že jednotlivé fáze se nejčastěji pohybují v délce necelé hodiny. Nejdelší fáze byla 5,5 hodiny. Tady je nutné poznamenat, že krátká doba jednotlivých fází je podle mých vlastních pozorování výsledkem znepokojení nejrůznějšího druhu a snahou vyhnout se nepříteli.

Výzkumy mimo jiné potvrdily, že obecně sledovaná zvýšená aktivita braní paše se u jelení zvěře projevuje ráno za svítání a večer za soumraku. Měření rovněž potvrdila jen velmi krátké fáze spánku, které nepřekročily deset minut. Je to důkaz pro tvrzení, že spánek jelení zvěře ve volné honitbě je za dnešních podmínek velmi krátký.

Potřeba bezpečí a atraktivita pastvy

Rozdíly v délce braní paše u dvou laní v tlupě, zkoumané v podhůří Alp, ukázaly výrazně individuální chování obou kusů. Jedna laň si zvolila místo k braní paše v blízkosti velmi atraktivní louky, kde byla potrava snadno přístupná a nevýhodu menší bezpečnosti kompenzovala zvýšenou noční aktivitou. Druhá laň pastvila ve vyšší zalesněné poloze, kde sice nabídka potravy nebyla tak bohatá, zato se cítila bezpečnější a dodržovala denní rytmus, typický pro tento druh zvěře.

Změny v průběhu ročních období

Zřetelné jsou změny aktivit a také denního režimu v průběhu ročních období. Denní aktivita je téměř dvojnásobná od konce zimy do začátku léta a v době vegetačního klidu se zase snižuje. Vycházíme tedy z toho, že sezonní rozdíly v denní aktivitě jelení zvěře odpovídají výkyvům v látkové výměně a příjmu potravy, což je podmíněné ročním obdobím.

Péče o tělo a klidové chování

Jelení zvěř je na rozdíl od zvěře, jež je kontaktní, jako jsou divočáci nebo třeba mufloni, spíše distanční typ a nevyhledává vědomě doteky s příslušníky svého druhu. Výjimkou jsou častá přiblížení těla matky a koloucha stejně jako sezonní kontakt laní a jelenů v období říje. Péče o tělo je u jelení zvěře omezená na vlastní tělo, zatímco péče sociální, zaměřující se na jiné členy tlupy, není nijak výrazně vyvinutá.

Péče o tělo je pevnou součástí denního rozvrhu, o kterém jsme již mluvili. Její podíl činí asi 4 % z celkové denní aktivity. Péče o tělo mimo jiné zahrnuje péči o jeho povrch. Podnětem k péči může být vnější vliv, například činnost parazita, ale také napodobení – když se celá tlupa současně věnuje této činnosti.

Škrábání a olizování

Způsoby péče o tělo a o pohodu jsou drbání, olizování, škrábání, tření, frkání, protahování, zívání a otřepávání. Hlavními místy, která si zvěř čistí, jsou hlava, krk, lopatky, boky, anální otvor a jeho okolí a přední strany běhů – krátce řečeno místa, kam jelení zvěř dosáhne svírákem, chrupem nebo spárky zadních běhů.

K drbání dochází většinou vestoje spárkem zadních běhů. Jeleni se podle délky paroží mohou poškrábat i na bocích a zadních partiích těla.

Olizování je nejčastější formou péče o tělo. Dochází k němu většinou v období, kdy zvěř zalehne nebo po skončení pastvy, ale může probíhat také vestoje. Po celý rok si zvěř olizuje všechny dosažitelné části těla; tato aktivita stoupá na jaře při výměně srsti. Srst si chrupem zvedne a poté lizákem uhladí. Tímto způsobem zvíře bojuje alespoň proti hlavním parazitům. Kolouši se již po dvou dnech začnou bezcílně instinktivně olizovat a drbat. Asi po dvou týdnech se naučí pečovat o tělo pravidelně a na všech dosažitelných místech.

Drbání, frkání, otřepávání

Tření nebo drbání částí těla se omezuje výhradně na hlavu. Hlava a určité části krku, které nejsou dosažitelné lizákem, si zvěř drbe o cizí předměty, jako jsou například kmeny stromů nebo kameny. Touto aktivitou se odstraňují sekrety, zejména výměšky z hlubších slzných jamek, ve kterých se tvoří hmota, myslivci zvaná jelení pižmo nebo světlomaz.

V období zvýšeného výskytu střečka hltanového je u jelení zvěře slyšet časté frkání, kterým se zvěř chce bránit před tímto obtížným parazitem, nebo – pokud již napadl dutinu nosní a hltan – se pokouší larev zbavit. S frkáním je často spojené i pohazování hlavou a stříhání slechy.

Jestliže se jelení zvěř po delším odpočinku v bezpečném prostředí zvedne, tak se protahuje a otřepává. Otřepává se ale také po spánku, po převalování v suché, písčité půdě – příležitostně i ve sněhu – a po kalištění.

Kalištění

Chlazení v bažinách a močálech patří k typickému chování jelení zvěře. Vyhledává tato místa a válí se ve vodě a řídkém bahnu tak, že i hřbet se dostane do styku s bahnem. Může také v kališti jen klidně ležet.

Kalištění neslouží jen k ochlazení, ale také k ochraně před vnějšími parazity, jako je klíště nebo veš jelení, a k jejich odstranění. Zvěř kaliští častěji v teplém ročním období, vzácněji v zimě.

Jeleni kaliští častěji než holá zvěř, to ale platí zejména v říji. Také nemocné nebo postřelené kusy podle mého vlastního pozorování vyhledávají častěji kaliště. Za velmi horkých dní stojí zvěř v potocích, rybníčcích nebo loužích a hledá ochlazení.

Jak už jsme se zmínili, vzájemná péče o tělo není u jelení zvěře nijak zvlášť rozšířená. Starší kusy, které se zjevně dobře znají, se příležitostně vzájemně olizují – jestli se tím kromě péče o tělo posilují vazby mezi členy tlupy, není známo. Zvýšenou, dlouhodobou sociální aktivitu, která spočívá na vzájemné péči o tělo, můžeme vidět v oborách, zejména v menších, kde ji lze vysvětlit nudou.

Chování k nepříteli

Tak zvanou nedotčenou krajinu, ve které člověk loví jen ojediněle a kde chování k nepříteli řídí celé spektrum predátorů – jako je vlk, medvěd, rys, divoká kočka a orel – dnes v Evropě prakticky nenajdeme.

Hlavní nepřítel je člověk

Největším nepřítelem jelení zvěře je dnes bezpochyby všudypřítomný člověk, a tak se chování k nepříteli u jelenů orientuje na zneklidňování působené člověkem, mezi něž bezpochyby patří i lov. V hustě osídlené kulturní krajině s mnohostrannou aktivitou lidí ve volném čase, s intenzivním zemědělským a lesním hospodářstvím a hustou sítí silnic zbylo jen velmi málo prostoru, kde by nedocházelo k setkání člověka se zvěří, která má tak velké nároky na životní prostředí. V místech, kde se po více než sto letech po úplném vyhubení znovu objevil vlk, stala se tato šelma automaticky opět přirozeným nepřítelem jelení zvěře.

Existence zdroje vyrušování vyvolá u jakékoliv volně žijící zvěře chování v nebezpečí, odpovídající danému druhu. To dominuje nad chováním v čase a prostoru a všemi ostatními způsoby chování, a díky genetickému založení nemůže být zcela potlačeno nebo sníženo, zato je modifikuje zkušenost a učení. Je tedy vždypřítomné. Činnosti, které jsou chováním k nepříteli silně ovlivněny, jsou braní potravy včetně přecházení mezi pastvinami, odpočinek, chování v čase a prostoru, rozmnožování, sociální chování a péče o tělo.

Vyhýbání se nepříteli

Chování k nepříteli zahrnuje u jelení zvěře vyhýbání se nepříteli, tedy chování před setkáním se zdrojem rušení, a útěk, ke kterému dochází po poznání nebezpečí.

Zatímco zvěř v oborách žije prakticky bez obav, musíme u volně žijící zvěře vycházet ze základního zdroje neklidu v daném životním prostředí. Pravděpodobnost setkání s člověkem se u jelení zvěře snižuje výběrem stávanišť, pastevních ploch a ochozů. Vyhýbání se člověku se projevuje i tím, že původně denní aktivity se stále více posunují do nočních hodin.

Velmi silná potřeba bezpečí se u jelení zvěře projevuje tím, že jednotlivé kusy stále jistí, to znamená, že zkoumají okolí. Jištění je jedním z nejdůležitějších způsobů chování, které slouží k vyhnutí se nebezpečí u všech zvířat, která se nepříteli brání útěkem. Při jištění se jedná o průzkum okolí při současném využití všech tří důležitých smyslů: při vysoko vztyčené hlavě zrak pátrá po případném pohybu na obzoru, otevřený větrník zkoumá pachy a vzhůru vztyčené, dopředu namířené slecha přijímají zvuky. Jištění trvá různě dlouho podle toho, jak je životní prostředí rušeno. Jestliže za aktivní fáze, která má sloužit především k příjmu potravy, laň věnuje jištění například více než 10 % času, znamená to, že se jedná o silné znepokojování při paši.

Jištění „spontánní“ a „reaktivní“

U jelení zvěře rozlišujeme jištění spontánní a reaktivní.

Spontánní jištění se jeví jako bezpečnostní opatření nevyrušované zvěře. Dochází k němu bez zvláštního podnětu v jistých časových odstupech a jedná se o ověření bezpečnostní situace.

Držení těla je při spontánním jištění výrazně uvolněnější než při reaktivním, které je vlastně reakcí na podnět, vnímaný jako nepřátelský, ale také na podezřelé okamžiky – například bákání srnce nebo přelet hejna holubů – nebo na závan lidského pachu.

Útěk

Rozhodujícím faktorem pro počátek útěku jelení zvěře je buďto překvapivé rozeznání nepřítele, nebo překročení útěkové vzdálenosti. V obou případech se jedná o vrozený spouštěcí mechanismus.

O tomto jevu se mluví tehdy, jestliže zvěř na podnět reaguje biologicky smysluplně, nezávisle na individuální životní zkušenosti.

Příčiny a reakce

Spouštěcí mechanismus se v průběhu evoluce přizpůsobil životním podmínkám druhu, může se ale lišit podle individuálních zkušeností zvěře nebo podle stupně vyrušování v jejím životním prostředí. Tak například existují honitby, ve kterých se loví z auta; v nich je útěková vzdálenost při příjezdu motorového vozidla podstatně větší než v honitbách, kde se z auta neloví.

Pokud se k pastvící tlupě jelení zvěře pomalým krokem blíží pes, tlupa se nejprve semkne do půlkruhu a s napjatou pozorností sleduje pohyb čtyřnožce. Při této příležitosti se úplně vytrácí individuální odstup, typický pro tuto zvěř: někdy stojí kusy u sebe tak těsně, že se dotýkají těly. Teprve když se domnělý nepřítel přiblíží a překročí útěkovou vzdálenost, dává se tlupa na útěk.

Podle stupně znepokojení se zvěř na útěku může pohybovat krokem, typickým pro pohyb jelení zvěře, ale také velmi rychlým úprkem.

Když prchá jelen…

Útěkové chování se u jelenů objevuje i při setkání příslušníků stejného druhu – zejména při bojích v říji. Po více či méně dlouhém boji zůstává jeden ze soků vítězem, výbojníkem, druhý poraženým. Poražený se po výhružném úderu do boku vítěze obrací na zadních bězích a prchá. Pokud jej vítěz vůbec pronásleduje, tak jen velmi krátce.

Kurt MENZEL

Ukázka z publikace Chování, chov a lov jelení zvěře, která vyšla v německu v roce 2008 a v českém překladu ji v roce 2011 vydalo Vydavatelství Víkend. V knize najde čtenář základní informace o způsobu života, chování, lovu a ochraně jelení zvěře.

Způsob života.

Chování v čase a prostoru, sociální chování, chování v říji.

Opatření pro péči a zásady lovu.

Určení věku, způsoby lovu, lovecké strategie.

Autor, Kurt Menzel, je uznávaný odborník na spárkatou zvěř a dlouholetý spolupracovník časopisu Wild und Hund. Je mimo jiné i u nás již vydaných publikací Posuzujeme věk spárkaté zvěře a Chov a lov srnčí zvěře.

Celkem 196 stran, 98 barevných fotografií, 9 barevných kreseb, formát 160 x 220 mm, pevná šitá vazba s barevnou laminovanou obálkou.

Kat.č. 1/642, cena 403 Kč. Ke koupi i k objednání na dobírku v Knihkupectví Myslivost, Seifertova 81, 130 00 Praha 3 nebo elektronicky na www.myslivost.cz v odkazu Prodejna