Časopis Myslivost

Nasávám energii od stromů…

Myslivost 5/2012, str. 87  Josef Drmota
Dne 30. dubna 2012 se dožívá požehnaného věku 97 let MUDr. Otto Mudrák, bývalý primář Okresní nemocnice v Třebíči, který bezesporu patří ke známým postavám spojeným s myslivostí v tomto regionu. Jelikož se zároveň jedná o jednoho z nejstarších členů Českomoravské myslivecké jednoty, dovolil jsem se na něj u příležitosti narozenin obrátit s několika otázkami. Díky ochotě jeho nejbližších se mi tak podařilo zorganizovat jedno nevšední setkání, prostřednictvím kterého mohu i čtenářům Myslivosti zprostředkovat některé myšlenky ojedinělého mysliveckého pamětníka.

 

Začnu asi obvyklým způsobem. Jaké byly Vaše myslivecké začátky? Kdy to bylo a kdo Vás k myslivosti přivedl? Pokud vím, pocházíte ze Slavičína nedaleko Luhačovic…

Narodil jsem se v roce 1915. Do 12 let jsem žil s rodiči ve Slavičíně. Otec byl aktivní myslivec a brával mne s sebou do lesa na čekanou. Na podzim jsem pak musel se psy nahánět ve stráních zajíce. Doma jsme měli lovecké psy – krátkosrsté ohaře. Když měla fena štěňata, byla péče o ně mojí povinností. Táta je pak rozdával kolegům myslivcům a já se vždycky strašlivě těšil na nějakou drobnou apanáž, kterou jsem od nich za předchozí výchovu a péči dostával.

Tahle idylická doba ale skončila v mých dvanácti letech. Matka rozhodla, že budu navštěvovat Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži a naplánovala mi případnou dráhu kněze, takže jsem musel z domu. Již profesoři ale došli k závěru, že to není nejlepší nápad. Později jsem proto nastoupil na zdravotní vysokou školu. Vypukla ale druhá světová válka a Němci české školy uzavřeli. Pracoval jsem proto jako laborant. I zde jsem měl ale štěstí, protože můj nadřízený a kolega byl vášnivým myslivcem.

Po válce jsem dostudoval, složil myslivecké zkoušky a konečně se mohl i oženit. Moje manželka zemřela před dvěma roky ve věku 92 let.

 

Jako patriotovi mi to nedá a musím se zeptat, jak jste se dostal do Třebíče a jak jste se sžil s Vysočinou?

Moje cesta do Třebíče vedla přes Tavíkovice, kde jsem praktikoval a získal kontakty tímto směrem. V třebíčské nemocnici jsem se postupně vypracoval až na primáře ORL oddělení. Dnes bydlím v pečovatelském domě v Koutkově ulici. Je tady moc pěkné prostředí, stromy, příroda za okny. Lidé jsou tu milí a děkuji jim za veškerou péči o mne i ostatní.

Vysočinu jsme chápali vždycky jako náš domov, je tu krásná příroda, krajina i spousta zvěře. Krajina je podobná jako v okolí Slavičína, se kterým je rodina stále svázána, udržuje s ním kontakty. Dostávám například pravidelně od města slavičínský zpravodaj, který mi syn předčítá.

 

Dostanete se ještě do lesa a mezi myslivecké kamarády? Sledujete myslivecké dění?

Přes padesát let jsem členem Mysliveckého sdružení Šebkovice. Každý měsíc sem zajíždím za kamarády, popovídat si, podívat se na trofeje. Kontakty udržuji i v rámci Okresního mysliveckého spolku, pan jednatel se se mnou pravidelně setkává.

Do přírody jezdím velmi často se synem. Dnes nás fascinují zejména staré stromy. Máme je tady na Třebíčsku navštívené snad všechny. Máme je vyfotografované, změřené, zanesené do tabulky. Původně jsme začínali těmi zapsanými mezi památné, postupně jsme se zaměřili na jedince s průměrem kmene kolem jednoho metru a dnes evidujeme i ty, které už nestojí. Jediným problémem je, že mi už hůř slouží nohy a dostaneme se tedy jen tam, kam dojedeme autem.

V poslední době navíc navštěvujeme oborní a zájmové chovy spárkaté zvěře. Sledujeme, jak odrůstají mláďata, roste paroží… Kontakt se zvěří, která se nechá krmit a pohladit je velmi příjemný.

Pravidelně chodím i na každoroční přehlídky trofejí. Trofeje mne vždy moc zajímaly. Tenhle vztah mám asi od otce. Když jsem byl malý, visely nad mou postelí jeho úlovky a on mi o každém vyprávěl hotové romány.

 

Na co v souvislosti se svojí mysliveckou dráhou vzpomínáte? Kterou zvěř máte nejraději? Máte nějaký opravdu velký zážitek?

Nejradši jsem vždycky měl srnčí zvěř. Ulovil jsem určitě před dvě stě srnců. Jako primář jsem byl často zván od svých pacientů, takže z mysliveckého pohledu znám opravdu celý okres Třebíč.

Největším zážitkem je pro mne lov srnce – desateráka – nedaleko Pokojovic pod Kobylí hlavou. Strašlivě pršelo a já jej vlekl na zádech několik kilometrů. Tehdy jsem se vrátil úplně vyčerpaný.

Moc rád jsem taky preparoval a bodoval trofeje. Nejen svoje, ale i svých kamarádů. Manželka vždycky hrozně nadávala, že s nimi v bytě smrdím. Musel jsem tedy počkat, až šla spát a teprve potom je uvařit.

Rád vzpomínám také na dobu po roce 1989, kdy jsem díky znalosti němčiny doprovázel pro některé lovecké kanceláře zahraniční hosty. Často to byli příjemní lidé s výbornými povahovými vlastnostmi. Mám mezi nimi mnoho přátel a navštěvoval jsem je i v Rakousku. Moc vzpomínám zejména na Vídeň, kterou mám opravdu rád.

V primariátu jsem měl za své aktivní služby dvě řady srnčích trofejí „kolem dokola“ místnosti. Když jsem odcházel, rozdal jsem je sestřičkám na památku. Vždycky mne potěšilo, když jsem k nim přišel třeba popřát k narozeninám a v předsíni na mne „koukal“ některý můj srnec.

 

Jaký je váš vztah vůči ČMMJ, máte nějaká myslivecká vyznamenání?

Členem ČMMJ jsem celý život, mám všechna vyznamenání Za zásluhy o myslivost. Členské příspěvky si platím dodnes.

 

Máte v rodině pokračovatele myslivecké tradice?

Zbraně a myslivost po mě zdědil můj vnuk Aleš. Syna jsme nějak přeskočili, protože se jej tahle vášeň minula. Může za to asi jedna nepříjemná asistence v mládí při postřelení srny, kterou už nepřekonal.

 

Jak se dala skloubit Vaše poměrně náročná profese s časově náročným koníčkem?

Dost těžko a pro myslivost jsem si kradl každou volnou chvilku. Lékařů bylo málo, dlouho jsme sloužili, manželka musela děti vychovat v podstatě sama. K tomu jsem ještě dělal předsedu automotoklubu a lékaře druholigovým fotbalistům. Zájmů jsem měl mnoho.

 

Na závěr mi to opravdu nedá, když vidím Vaši vitalitu, chuť do života a zájem o dění, nejen v myslivosti, ale také ve sportu. Jako lékař nám musíte prozradit Váš elixír…

Vždycky jsem miloval přírodu, myslivost, cestování a pohyb. S manželkou jsme se nikdy neuvázali k chatě nebo chalupě, ale radši putovali na různá místa.

Dnes mne nabíjejí především staré stromy. Nevím, jestli je to možné, ale já cítím jejich obrovskou energii, kterou od nich nasávám. Asi to funguje, protože mám pořád chuť do života. Nedávno jsem si nechal odoperovat šedý zákal. Jsem pravděpodobně jejich nejstarším pacientem.

Druhým elixírem je pro mne myslivecký deník vnuka Aleše, který si vede opravdu podrobně a pravidelně nám ho posílá. Syn mi z něj čte a můžu tak znovu prožívat další myslivecké zážitky.

 

Vážený pane doktore, děkuji mnohokráte za rozhovor a přeji Vám za sebe, za redakci časopisu Myslivost i za Vaši rodinu, která toto naše setkání z velké části zorganizovala, do dalších let především pevné zdraví, dostatek životního elánu a radost z každého výletu do přírody. Děkuji také za vše, co jste pro myslivost, ale i pro své pacienty, v životě vykonal.

Mgr. Josef DRMOTA

Zpracování dat...