Časopis Myslivost

CO SE VŠECHNO MŮŽE STÁT

Myslivost 1/2012, str. 125  Jaroslav Šprongl
Známe tyhle typy snad každý: všude byli, všechno vědí, v každém okamžiku jsou připraveni vyslovit svůj názor na cokoli a patřičně nás k danému tématu poučit. Se stejnou vehemencí vysvětlují primáři chirurgie jak operovat kyčelní kloub, šéfkuchaři interhotelu jak nejlépe připravit argentinské steaky a atletickému rekordmanovi jak trénovat techniku v hodu oštěpem. V každém příbuzenstvu, v každé pracovní partě, v každém sportovním týmu se s pravděpodobností hraničící s jistotou aspoň jeden takový najde. A také asi v každém mysliveckém sdružení …

 

VŠEZNÁLEK, NEZNÁLEK  A SUPERVŠEZNÁLEK

 

   „Já bych začal architektem. Tady v městě byl nějakej Prudil, projektoval ty domky nad rybníkem Ouklejem, tedy tomu rybníku se jen tak říká, ve skutečnosti se jmenuje Městský. A víš, proč se mu říká Ouklej?“ hučel Všeználek do Neználka, který se před ním při poslední leči, na níž zrovna s dalšími střelci a honci popíjeli, neopatrně zmínil o tom, že se chystají s tchánem postavit rodinný domek. Teď se nadechl, aby vyslovil jasnou odpověď, ale to nepochopil, že Všeználek klade pouze řečnické otázky, na které si záhy odpoví sám. Jako teď: „No přece protože se tam chytalo hodně ouklejí. Hele, Jirko, voni sou malý, ale jíst se daj a když si chceš na oukleji opravdu pochutnat, tak ti prozradím bezvadnej recept.“ A prozradil – až k plotně se dostal od typu na projektanta. Jirka Neználek poslouchal recept a zoufale se rozhlížel, kdo by ho mohl vysvobodit ze spárů Všeználka.

   Abychom to trochu vysvětlili. Antonín alias Všeználek (podle známé postavičky z ruských pohádek) byl tradiční honec na akcích místního mysliveckého sdružení. Mimochodem, honec velice dobrý, obětavý a ochotný vlézt do každé houštiny, šlapat bahnem i závějemi. Měl ale malinkou vadu, z níž plynula jeho přezdívka – bez zastavení mluvil a mluvil a hlavně poučoval a vysvětloval, ať to někdo chtěl nebo ne. A ještě měl, pokud jde o místní myslivecké sdružení, tu specialitu, že si každou sezónu vybral jednu oběť, kterou pak pronásledoval na všech akcích. No a letos to padlo na nového člena sdružení Jirku, který se díky svému mládí a slušnosti neuměl bránit. Ze začátku dokonce poslouchal ukecaného honce s jistou ochotou, že se třeba něco opravdu dozví. Než pochopil svůj omyl, už dostal od pobavených kolegů taky přezdívku – Neználek (opět podle oněch ruských pohádek).

   „Jo – abych nezapomněl, ten Prudil měl švagra a jeho dcera, jako toho švagra, taky vyštudovala tuhlenc stavařinu. Až v Praze, čoveče! Byls tam někdy? Já naposled předloni, to víš, ten chaos, řev a smrad mě nelákaj. Tenkrát jsem ti sed do špatný tramvaje a jel jsem úplně jinam, než jsem chtěl …“. Všeználkovo pražské dobrodružství přerušil předseda sdružení Martin vyhlášením mysliveckého soudu. Protože Jirka byl jedním ze souzených, přesedl si po opuštění „trestné lavice“ jinam, ale Všeználek si ho za chvíli stejně našel …

 

+++

 

   Když na výboru Neználkova mysliveckého sdružení probírali, koho pozvat na lednovou naháňku, v sezóně poslední, povídá najednou jednatel Lojza: „Chlapi, já mám nápad! Všeználka pozvem, že jo?“ „To je tedy nápad,“ povzdechl si předseda Martin: „Jasně ho pozvem, práce, kterou odvede, stojí za to, aby to s ním chudák Jirka eště jednou vydržel.“ „Ten nápad teprv přijde,“ pokračoval Lojza, „já byl v prosinci pozvanej od jednoho kamaráda z firmy na zajíce a tam měli ve sdružení tak ukecanýho chlapa, že našeho Tondu strčí do kapsy. Fakt! Jestli my máme Všeználka, voni Supervšeználka! A myslím, že rád přijede, protože jako my tu máme málo zajíců, voni zas, kupodivu, skoro žádnou černou.“ „Počkej,“ polekal se myslivecký hospodář, „to bysme měli na poslední leči už dva kecaly. To je teda nápad!“ „Ten nápad spočívá v tom, že nasadíme cizího kecala na našeho kecala. Takovej souboj Všeználků. My se budeme bavit a voni si to navzájem votrávěj. A třeba pochopěj, jaký to je s nima sedět, a pro příště se polepšej.“ „Ty si ale optimista!“ kroutil hlavou nevěřícně pokladník, ale předseda se zeptal: „No dobře, ten nápad není úplně mimo mísu. Ale co když je dohromady nedáme? A voni zkazej večer hned víc lidem?“ „Hele – to už nechte na mě!“ uklidňoval ho jednatel Lojza: „Tak pozvat Supervšeználka nebo nepozvat?“ Ani nemuseli hlasovat – nápad se zalíbil a do mysliveckého sdružení s vysokými stavy zajíců putovala pozvánka na naháňku na černou.

 

+++

 

   Mojmír, to byl onen cizí upovídaný myslivec, podle předpokladu pozvánku přijal a ráno dorazil do myslivecké chaty, kde ho osobně přivítal Lojza. A když absolvoval nový host vítací kolečko, vedl ho jednatel za honcem Antonínem. „Náš nový host Mojmír, náš nejlepší honec Antonín,“ představil oba mluvky a pokračoval: „Tak mu, Toníku, nějaký to prasátko nadežeň. Jo – a Mojmír je z Kolína.“ „Z Kolína?“ zareagoval hned náš Všeználek. „Tam já jsem vojákoval. Víš, kde maj, teda měli kolínský kasárna? No přece v Pražský ulici! To je fór, viď? Kolínský kasárna v Pražský ulici… Taky sem tam jednou byl na tom Kmochovým Kolíně, co se sjížděj kapely z půlky světa. Von byl Kmoch vopravdu velkej muzikant, já mám jeho písničky moc rád …“ V té chvíli využil host malého nadechnutí nejlepšího honce a spustil: „Třebas tuhle? Kolíne, Kolíne, stojíš v pěkné rovině …“ zanotoval znělým barytonem slavný pochod. Ostatní myslivci se poděšeně otáčeli, co se děje – normálně  se přece zpívá až na poslední leči! „Nebo tuhle? Andulko šafářova ….“ Když dopěl, využil Toníkova rozhození a pokračoval: „Máš pravdu, Kmoch byl velkej muzikant, ale slavnější je ve světě asi Vejvoda, s tou svou škodaláskou. Von je ze Zbraslavi a já tam jednou byl na honě, tak jsme skákli do tý jejich hospody. Tenkrát tam čepovali Gambáč a to já nemusím. V Kolíně je taky pivovar s nic moc pivem. A víš, jak je pivo zdravý?“ Prakticky až do nástupu se místní Všeználek ke spokojenosti výboru, který vše nenápadně sledoval, nechytil.

 

+++

 

   Počasí vyšlo na poslední naháňku všelijaké, a tak se sešlo o dost méně střelců i honců než obvykle. Právě proto, že už šlo o poslední akci, takové loučení se sezónou, bývalo tu jindy opravdu „husto“. Nezbývalo tedy, než naplánované velké leče brát jako postupové. A to si pak hospodář dal opravdu záležet, aby místní Všeználek vždy šel na úplném kraji řady honců a přespolní Všeználek jako ten na křídle, kdo postupuje právě s honci. Takže to oba řečníci táhli skoro celý hon bok po boku a pusy se jim nezastavili. „Chlapi,“ snažil se je občas někdo mírnit, „ste neslyšeli hospodáře, aby se tu šlo tiše?“ „A copak tiše nejdem?“ opáčil Antonín „šeptem“, který by probudil i hluchého za kopcem, a pokračoval: „Jo, Mojmíre, těmhle místům se říká Paličárna, že tu už dvakrát hořelo – v čtyřicátýmsedmým a v sedmdesátýmčvrtým zas. Poprvý přijeli hasiči, podruhý požárníci, ale tak jako tak to sranda nebyla.“ „Bodejť by byla, von je voheň vopradu vošidnej,“ navázal na něj plynule Mojmír a pokračoval by pyromanskou úvahou, kdyby se neozval z leče křik: „Prasata! Prasata doleva nahoru!“ Ke cti hosta je třeba říci, že byl stejně dobrý střelec jako mluvka a jedno odrostlé sele první ranou skolil. Při přijímání gratulací hned na místě i na výloži po ukončení leče donekonečna popisoval svou úspěšnou akci a označoval přitom Tondu za zdroj svého úspěchu, za toho, kdo mu úlovek nadehnal. Ten ovšem byl i tak pěkně otrávený, protože se vedle Mojmíra marně snažil prosadit se svou troškou do mlýna. A ke všemu byl mluvný host úspěšný ještě jednou! To už byl Tonda úplně bez šance.

 

+++

 

   Jeho trápení pokračovalo i na poslední leči – dvojnásobně úspěšný Supervšeználek semlel páté přes deváté, ale nikomu to až tak nevadilo, protože ho poslouchali poprvé. Toník (a výbor dbal, aby pořád seděli oba mluvkové spolu) se prostě neprosadil a neprosadil. Což nikdo nelitoval – a nejvíce si oddechl Neználek.

   Když pak byli oba dva hlavní aktéři našeho příběhu předvoláni k mysliveckému soudu pro neustálé řečnění v leči a tím porušování pokynů vedoucího honu i nedodržování mysliveckých zvyklostí, Mojmír vše přiznal: „Vaše soudcovská spanilosti, esli ráčej dovolit, já za tu svoji hubu nemůžu. Vona kecá, i když já mlčím! Tak jen ji potrestejte, já to za ní zatáhnu!“ Měl to za dvacku, protože přiznání  je polehčující okolnost. To náš Všeználek zkusil smlouvat, že se v leči vlastně ani moc ke slovu nedostal, tak mu to ohodnotili za třicet pět. Což jej dorazilo a s výmluvou, že se nějak zdravotně necítí, se nečekaně brzy tiše, ale opravdu tiše vytratil.

   No a halasný Mojmír, protože řídil, se taky rozloučil docela brzo, tedy právě včas, než by jeho monology začaly osazenstvo poslední leče nudit. Faktem ale je, že svou místní konkurenci opravdu převálcoval – a tak jednatel Lojza sklízel chválu za dobrý nápad.  

 

+++

 

   Zbývá vysvětlit, proč se mezi „soudničkami“ ocitl případ, v němž o žádné kácení paragrafů opravdu nešlo. Jenže ony k myslivosti patří také psané i nepsané zvyklosti, jejichž dodržování je neméně důležité. Ono totiž povídání v průběhu leče nejen otráví sousedy, co si chtějí lov v přírodě vychutnat, ale může jim i zrazením zvěře celý hon pokazit. A že co řekne vedoucí honu, to prostě platí, by také mělo být samozřejmé. Nedodržování jeho pokynů nejen může pokazit hon, ale dokonce být pro jeho účastníky nebezpečné. A do třetice – myslivci by se k sobě měli chovat slušně, ohleduplně a kolegiálně: vyslechnout každého, kdo chce něco říci, a ne nepustit celý večer nikoho jiného ke slovu. Jako naši Všeznalci …

 

Některá ustanovení právních předpisů týkající se případu:

 

§  35 (myslivecký hospodář) zákona o myslivosti, čl.11 (vedoucí honu), čl. 14 (účastníci honu) a čl. 54 (myslivecká mluva)  mysliveckého řádu.

 

Na motivy skutečných případů připravil Jaroslav Šprongl.

 

 

Zpracování dat...