Časopis Myslivost

Dramatické setkání s černým rytířem

Myslivost 1/2012, str. 74  Martin Šlechta
Byl jsem právě na pile v Moravských Budějovicích, když mi po delší pauze zavolal kamarád. „Ahoj kamaráde, co děláš v sobotu 29.?“ „No, nevím“ … hlavou mi probíhají myšlenky, co jsme se ženou a dětmi plánovali na neurčito a doposud odkládali ... „Pojď se mnou na naháňku, na Kosovou!“ Mlčím, přemýšlím, s jakým ohlasem to projde doma … s nostalgií vzpomínám na známá Kosovská zákoutí … „Půjde také Ota, Standa“, láká mě Jarda …„Dobře, rád přijdu a děkuji za pozvání.“ Čím více se naháňka blížila, tím více jsem se těšil. Těšil jsem se na setkání a společné zážitky s přáteli.

Ráno byl sraz na hájence, kde jsem v raném mládí bydlel. Vše jsem si prohlížel a můj pohled obzvláště upoutávaly věci, které zde nejspíš byly i tenkrát. Na srazu byla spousta známých, se kterými jsem se rád skoro po roce na začátku lovecké sezony opět setkal ...

Po nástupu se na první leč jelo auty k osamocenému lesíku u Budkova. S Jardou jsme jeli mým rangerem. Cestou jsme povídali o zvěři a já pozoroval změny na lesních porostech, které se udály za posledních 15 let, tedy od té doby, kdy jsem zde byl naposledy.

Zaparkovali jsme a dostali instrukce, že po leči bude u aut svačina, a už se naše dlouhá řada ubírala přes zaseté obilí k lesíku.

„Zdeněk má zvěř dobře obeznanou,“ říkal jsem si v duchu, když jsme míjeli brázdy čerstvě vyryté divočáky. Také v ranní rose bylo vidět, kudy přesně divočáci táhli. Čerstvé stopy byly různě velké – od selat, lončáků, bachyní; ale nad velikostí jedné stopy jsme se obdivně pozastavili – tak ten asi bude dobrej!

U lesa mě, Jardu a další čtyři střelce vybrali s tím, že nás místní člen rozestaví po levém křídle.

Les zde tvořil okraj do písmene L a naneštěstí nás rozestavěl po kraji lesa. Z neznámých střelců naproti jsem měl trošku obavy, a proto jsem dlouho kynul a mával, aby všichni zaznamenali mé stanoviště. Vpravo asi 40 metrů ode mě stál u dubu Marek a za ním pak Jarda s novým kulovým dvojákem. Přál jsem mu, aby ho mohl dnes vyzkoušet.

Od honců jsem zjistil, že asi 50 metrů naproti mně je za stromy a keři střelec. Vyloučil jsem strany, kam nemohu střílet, a určil jediný možný směr bezpečné střelby – kolmo za mě na pole.

Leč začala.

Honci prošli kolem mě. Asi čtvrt hodiny se nic nedělo. Pak kolem mě lečí proběhla jedna srna. Ze spodní části leče se k nám blížilo hlášení psů. Za chvíli padla první rána z pravé strany, hned po ní shluk několika dalších ran. Znovu se blížilo hlášení psů. Blížilo se k Jardovi, kterého jsem měl po pravé straně přes střelce Marka.

Za chvíli vybíhá kolem Jardy na pole lončák. Vidím, jak boční střelec táhne s lončákem přes mě, a padá výstřel. Divočák se láme v ohni, ale výstřel byl přímo v mém směru; rakouský host pořád míří proti mně. Mávám a snad mě zaregistroval; popochází pár kroků, asi abych nebyl v přímém směru výstřelu. Naštěstí divočák odkazuje a další rány není třeba.

Jde mi z toho mráz po zádech. Nerozumím tomu, proč nás nezavedli ze šikma v jedné linii, proč takto do „L“?

Slyším hlášení psů; pomalu se blíží.

Vzpomínám, jak před více než 15 lety tady na tom místě ulovil tenkrát hospodář našeho sdružení kapitálního kňoura; společnými silami ho naložili na kapotu malého fiátku 600, se kterým jezdil do lesa. A černobílou fotografií ten okamžik zvěčnili ...

Z myšlenek mě vytrhávají blížící se kroky. Zvedl jsem se ze sedací hole a stoupl si za keř. Po chvíli vidím blížícího se velkého divočáka. Je následován dvěma lajkami a teriérem; občas se hlasitě ozvou ...

Jsem za keřem a rozeznávám siluetu kňoura; ani se nehnu. Běží lečí, asi 4 metry od kraje lesa. Ctím zákony a nenapadají mě myšlenky na lov; je zážitek z takové blízkosti takového rytíře vidět. Dostává se na moji úroveň. Nejspíš zaregistroval moji siluetu za keřem – ten pohled vypovídal vše … otáčí se proti mně! Řítí se přímo na mě! S připravenou zbraní couvnu do pole, jak rychle jen to jde.

„Má impozantní zbraně,“ probleskává mi hlavou.

Couvnu do boku a předpokládám, že kňour bude po náznaku útoku pokračovat dál svým směrem, ale on se hrne přímo na mě. Pušku mám v rameni, v optice vidím zbraně, „přece je nerozbiju,“ letí mi hlavou.

Mačkám spoušť. Kňour stočil hlavu a rána končí někde v krku. Čekám, že se zlomí, ale ani nepřibrzdil. Skoky se na mě řítí. Okamžitě přebíjím a nevím, zda to stihnu. Klika závěru letí dozadu, vylétne prázdná nábojnice. Závěr zavírám, hlavní od pasu mířím na černý kolos, co se na mě řítí. Dovírám kliku závěru a chci přehmátnout na spoušť; vtom mi kulovnice nárazem kňoura letí z ruky. Ta obrovská hlava, trhá s ní nahoru a do stran „a já mám holé ruce“!

Myšlenky mi říkají, že je zle. Uskakuji, kňour mi podráží pravou nohu a okamžitě, ještě než dopadnu, cítím, jak ryjem trhá. Ležím na zemi a než se stihnu pohnout, cítím údery jeho ryje do boku.

Snaží se mne trhnutím přetočit, dostat se mi na břicho. Cítím tupou bolest hluboko v noze.

Je zle! Musím se z toho nějak dostat. Uvědomuji si, že mi jde o život.

Rukama, nohama, jak jen to jde, se snažím odrážet útoky jeho ryje. U pasu mám velký lovecký nůž, ale ruku nemohu ani vteřinu postrádat. Křičím, rukama chytám kňoura. V obličeji cítím jeho slepené štětiny. Jeho tělo je jak kámen, cítím tu obrovskou sílu.

Rukama, nohama se od něj odrážím, překulím se a vstávám a utíkám. Bojím se k němu otočit zády. Kličkuji, dvakrát, snad třikrát se mi podaří uhnout. Odbíhá, už se neotáčí a pokračuje svým směrem, za ním psi.

Marek ke mně utíká, ale náhle letí k zemi a z jeho zbraně padá výstřel. Kňoura vidím odbíhat, Marka na zemi. Moje kulovnice ... běžím k ní a v pravé noze cítím bolest, podlamuje se. Jsem u kulovnice. Odjišťuji, mířím zezadu na kňoura. „Jde tak pomalu“, napadá mě. Ale v jeho zákrytu se míhají lajky. Nemůžu vystřelit! Vbíhá do trávy, psi jdou stranou, mačkám, ale kňour při výstřelu mizí za terénní vlnou. Pozdě ...

V kalhotech na stehně cítím horko. Vidím díry. Kolem jsou velké krvavé skvrny. Bolí to.

Vzpomněl jsem si, jak vedle mě vyšla rána Markovi a svoji kulovnici vybíjím. Lov pro mě končí.

Belhám se k sedací holi, opírám se o ni. Je tady Jarda. „Volej sanitku!“, křičím. Jsem v šoku a motá se mi trochu hlava. „Vemte mi kulovnici,“ cítím, jak mi je těžká, „a volejte sanitku!“ Belhám se dolů, co nejblíž k cestě, podávám kulovnici, někdo ji bere. „Pomozte mi!“

Ze spodu přichází náš závodčí. Opírám se o něj a jdeme k cestě. Tam padám do trávy. Ležím, odpočívám.

Slyšel jsem, jak Jarda volal sanitku. „Bude to dobrý,“ říkám si. Rozřezává mi kalhoty v místě zakrvácených děr.

Tři díry ve stehně. Vidím žlutý podkožní tuk, svalovinu ... dál se raději nedívám. Krev teče, nestříká. „Tepna to nebude … bude to dobrý!“

Přichází další lovci. Stojí nade mnou jako sudičky. V jejich tvářích vidím zděšení, když přes rameno Jardy nakukují na ty rány.

Nemluvím, šetřím síly. Zem je studená.

Sanitka! Slyším sirénu. Je tady.

S pomocí se překulím na lehátko, zvedají mě. „To lehátko má zajímavý mechanismus,“ probleskává mi hlavou, jak přesně a hladce zajede do sanitky. Při každém milimetru pohybu mě polévá horko a tíží palčivá bolest, ale přesto s příchodem doktora cítím úlevu. Nyní to už bude dobrý. Je tady zkušený doktor, řidič a pěkná sestřička.

Jsme v sanitce, poutají mě, dávají kapačku a doktor s řidičem sedají dopředu, sestřička vedle mě. Vyjíždíme. Tak takováhle je vyhlídka ze sanitky. Jedu známou krajinou, koukám na svůj dům a hledám telefon, abych zavolal manželce. Ráno, když jsme se loučili, mi říkala „A dávej na sebe pozor!“

V hlavě se mi celé drama pořád opakuje. A poté ještě několik nocí. Co jsem měl udělat jinak? Ve snu se snažím více uskočit, rychle přehmátnout od kliky závěru ke spoušti a zmáčknout, ale nejde to ...

Vzpomínám si, jak kňour reagoval na to, když jsem začal křičet, „Ááááá, pomóc!“ Bylo to poté, co mi souboj připomenul rvačky z mládí, ale nyní jsem neměl za soupeře kluka z vyššího ročníku, který, když na to přijde, přestane ... nyní mi jde o život ...

Kňour se křiku lekl, na chvíli se zarazil a já měl čas se odkulit a zvednout.

Jak se tomu příště, ve stejné situaci vyvaruji?

Pouštět kňoury jak doposud bez rány? Nebo, jakmile nějakého zahlédnu, se připravím hned k jeho ulovení? Říká se, že po boji je každý generál, ale co jsem měl udělat jinak, když jsem první ránu nemohl střílet dřív jak na tři metry a ta se mi nepodařila a nezastavila ho?

Nyní, pár dnů po souboji, ležím se třemi tržnými ránami ve stehně 12 centimetrů hlubokými v nemocnici a přemýšlím, co v podobné situaci dělat.

„O malinký kousek vedle a měl jste poslední tři až čtyři minuty života, pokud by zasáhl tepnu,“ říká doktorka, co mě operovala.

V tom místě by to šlo těžko zaškrtit a rána by se musela ucpat prsty nebo celou rukou a tlakem krev zastavit. „Jarda by to zvládl,“ letí mi hlavou, „jeho stisk je tak pevný“, představuji si, jak mi prsty mačká stehno, stříká krev, sanitka tam nebude dřív jak za 15 minut ... síla v prstech slábne ... V takové situaci je dobré mít u sebe někoho, komu člověk věří, o kom ví, že se nevzdá ...

Pokud by se to stalo mému kolegovi vedle mě, musím okamžitým křikem zaujmout kňourovu pozornost a co nejdříve se přiblížit, vždyť jde o vteřiny, možná spíš desetiny vteřiny ...

Nyní si uvědomuji výhodu kulových dvojáků, takto z blízka i zastavovací účinek breneku ze spolehlivé brokové kozlice či dvojky, protože mně chyběla možnost druhého výstřelu.

Přestože svoji kulovnici Sako 85 v ráži 30-06 Sprg. umím bleskurychle přebít, tady to nestačilo. Nebo kulový poloautomat Sauer 303? Jaká je pravděpodobnost, že se v choulostivé situaci zasekne?

S kulovnicí v ruce jsem se dosud cítil neohroženě. Pyšně jsem věřil, že se svojí kulovnicí dokážu vyřešit jakoukoliv situaci. Nyní jsem rád, že v naší kulturní krajině je posledním rytířem, který je schopen se postavit člověku, „jen“ divočák a ne třeba medvěd. Jak by takové setkání asi dopadlo?

Dodnes si lámu hlavu - byl ten divočák postřelen? Než došel ke mně, padlo z leče několik ran, ale všichni honci tvrdí, že na toho kňoura nikdo nevystřelil. Ta reakce se mi nezdá - měl potom nějaké starší poranění? Nebo byl zdravý a jeho agresivní reakce byla způsobená stresem z honců a dotírajících psů? Kňoura nedohledali, ale jakmile budu moct chodit, vezmu svého barváře a podívám se tam. Vyhlížím z okna a nejraději bych vyrazil hned.

Po tomto setkání cítím mnohem větší respekt. Při lovu budu daleko opatrnější a dosledy už nebudu provádět sám.

Ing. Martin ŠLECHTA

Sepsáno v třebíčské nemocnici dne 3.11.2011.

 

 

 

Zpracování dat...