Je v lidské povaze hodnotit a přezkoumávat pohnutky a činnost druhých lidí. Zvláště bedlivě jsou sledováni ti, kteří jakýmkoliv způsobem vybočují z šedi všednosti. Někdy je dobře, když většinová společnost nastaví zrcadlo svého pohledu, jindy to jsou poznámky k pousmání, na které nejde ani odpovědět. Myslivost, jakožto specifická činnost, má asi sto tisíc oddaných příznivců.
Většina laické veřejnosti chápe poslání této poměrně početné skupiny a pohlíží na její aktivity s porozuměním. Najdou se ale také kritické hlasy, které zpochybňují samotnou podstatu regulace zvěře. Lov považují za surovou kratochvíli a zásahy člověka do dění v přírodě za zbytečné, nebo dokonce škodlivé. Oč méně takových rádoby znalců je, o to více bývají často slyšet. Dnes, kdy každý má právo vyjadřovat se svobodně ke všemu, není nouze o protichůdné názory na tutéž věc.
Zásah člověka jako menší zlo pro přírodu
Začnu trochu oklikou. Na jedné konferenci zaměstnanec Akademie věd promítal fotografie ze své cesty po jižní Africe. S kamarády se těšili do vyhlášené rezervace, když však přijeli na místo, zjistili, že z poloviny kopců je jedno velké spáleniště. Velmi je to rozhořčilo a nechápali, jak toto se mohlo stát v chráněném území. Poznámku z fóra, že to mohlo být cílenou součástí managementu, už nechápal vůbec.
Totiž v oblasti, kde jsou časté požáry způsobené bleskem či odhozeným vajglem, je lepší spálit stařinu v období vegetačního klidu, kdy hmyz a plazi jsou zalezlí pod zemí, ptáci nehnízdí, zvěř se nemnoží. Přijdou-li požáry na jaře, na takto ošetřeném území je pouze svěží tráva, kde přežijí jak nepohyblivá mláďata, tak i housenky a jiný hmyz. V místech se suchou vegetací se při silném větru jen těžko podaří uhasit rychle postupující plameny, které se vším živým rychle skoncují. Zimním vypálením suché trávy se tak předejde tragediím vzniklých při náhlých požárech v nepřístupném terénu. Čili na první („laický“) pohled vandalský čin je vlastně pro přírodu spásou.
A podobně to je i s uměřeným regulačním lovem. Je rozumnější umožnit zahraničnímu lovci za poplatek ulovení nadbytečného medvěda, který svou agresivitou vnáší do populace neklid a likviduje nehlídaná medvíďata. Ztráty způsobené kanibalismem bývají často nečekaně vysoké. Proto je lépe jim předejít a přírůstek regulovat účelněji. Přinese to především finanční efekt pro záchranu takto kontrolované populace.
Souhlasím s názorem, že bobr na lokalitách, kde ničí protipovodňové hráze nebo unikátní světoznámý park (Králíček, L. Myslivost 11/2011), nemá co dělat, ale o to větší ochranu si zaslouží na bezproblémových místech. Námitku, že člověk by si neměl hrát na pána boha a zasahovat do přirozených procesů, lze snadno vysvětlit. Podle této logiky by potom musely zaniknout všechny útulky a záchranné stanice, které svým způsobem také mění osud ohrožených a opuštěných zvířat. Každé pro má své proti. Někdy převáží city a morální odpovědnost, jindy je důležité přihlédnout k celkovému dopadu na fungování ekosystému či národohospodářským škodám.
Patřím k těm, kteří jsou spíše pro odstranění kůrovcem napadených stromů v zájmu záchrany okolních porostů. Zhodnocená vytěžená kulatina by měla sloužit k obnově přirozeného ekosystému, za který monokulturní smrčinu bez výrazné příměsi buku, javoru, jeřábu, borovice a jiných dřevin nepovažuji. Vytvoření vitálního horského lesa potrvá mnoho desetiletí. Přehoustlý hospodářský les mělce kořenících smrků je náročný na přísun vláhy. Dlouhá období bez deště spojená se změnou klimatu si vybírají svou daň. Suchem oslabené stromy jsou lákadlem pro známého brouka, který je atraktivní pro chráněného datlíka tříprstého. Ale hrozně rád bych viděl i jiné vzácné druhy, nebo alespoň jejich pobytové stopy. Raději než pohledem na torza velikánů („Grauwald“) se budu při návštěvě hraničního horstva kochat výsadbou méně problémových stromů a keřů. Možná málo ztepilých a živořících, ale o to potřebnějších. Zapíchnout cedule s logem parku do země v nepůvodním(!) hospodářském lese není žádné umění a ani maximum možného při snahách o krásnou přírodu. Měl by to být jen začátek dlouhého procesu, protože národní park si představuji celkem jinak. Stabilita a úživnost ekosystému spočívá v pestrosti. A ta by se měla stát prioritou ochranářů!
Všežraví predátoři - velká hrozba pro ekosystém
K sepsání této úvahy mě vedla následující příhoda. Prvního března jsem pátral po padlině, kterou signalizovala přítomnost zprvu dvou, po chvíli čtyř, aha - devíti, pozor - dvaceti krkavců! Hledám v batohu mobil, abych tento jedinečný okamžik zachytil a podívám se, jestli na obloze ještě jsou - a spadla mi brada. Zapomínám na focení a rychle počítám - šedesát krkavců víří vzduch nad hlavou!
Rychle mobil vytahuji, chystám k focení a … nad mýtinou poletují tři krkavci, zbytek pokřikuje v okolí. Jsou dost chytří na to, aby se bleskurychle vytratili. Na druhé straně mýtiny jsem našel velkou mastnou kostku, kousek dál u cesty ještě větší hroudu margarinu se strouhankou. Místo bylo podupané a poryté i od prasat, takže tato energetická bomba přišla zvěři velmi vhod.
Scéna jak z anglického filmu, jen s tím rozdílem, že člověk se nebojí o sebe, ale starosti mu dělá síla tohoto černého komanda a jeho lovecké schopnosti. S jak širokého okolí tito ptáci byli a jak si předávají avízo? Mají již být na hnízdišti, přesto se jich slétlo nebývalé množství. Přitom v polovině osmdesátých let jsem s nadšením popisoval první pozorování krkavce v našem kraji, kdy mě doprovázel při hřebenové túře na Humenci. Kdo by jen tušil, jak se situace za necelá tři desetiletí radikálně změní!
Co bývalo vzácné, to člověk potkává na každém kroku, zatímco dříve běžné druhy jsou dnes na vymření. Domnívám se, že to není náhoda a tuším zde přímou souvislost. Už si nepamatuji, kdy naposledy jsem viděl kdysi hojnou koroptev, zajíce už nepočítám na desítky, ale říkám jim pane. Zato rozbuchtované louky jsou kam se pohnu, na obnově mezi nejčastější stopy patří ty od lišky a od kuny. A onoho památného dne byl krkavec nejpočetnějším pozorovaným pěvcem. Jak je možné, že při žalostně nízkém stavu drobné zvěře tito predátoři tak dobře prosperují?
Stačí se podívat na jídelníček, resp. na trus našich nejhojnějších šelem, ve kterém najdeme třešňové a švestkové pecky, jablečné slupky, jadérka lesního ovoce. Že prase miluje kukuřici, ví každý, ale nepohrdne ani řepou, ovocem, obilím, slunečnicí nebo vojtěškou. Stejně tak i krkavec má v potravě velký podíl rostlinné složky, a že na skládkách komunálního odpadu je víc než doma, to také ví každý. Pro některé ekology je to argument k ochraně - vždyť konzumací rostlinné potravy přírodě nijak neškodí! A když tedy myslivci poukazují na vysoké stavy dravců, ať vědecky dokážou jejich negativní dopad na menší obratlovce - kdyby jich bylo opravdu tolik moc, neměli by co žrát. Když však tito všežraví predátoři mají možnost pochutnat si na masité složce, ani chvilku nezaváhají. Tento výrazný potravní oportunismus dělá z uváděných druhů přizpůsobivé a tudíž velmi početné zástupce naší fauny. Zejména v době výchovy mláďat jak liška, tak i kuna, prase a krkavec intenzivně plení hnízda a pátrají po ukryté kořisti. Pro dorůstající potomstvo je pravidelný přísun masité potravy nezbytný, navíc v jarních měsících jsou plody shnilé nebo vyklíčené, pokud nějaké vůbec pod stromy zůstaly.
Specializovaní predátoři, jako například káně nebo kalous, v době latence hlodavců nehnízdí nebo odtáhnou jinam. V zimách s dostatkem hrabošů zimují u nás početná hejna těchto myšilovných ptáků, zatímco v slabém roce jich je jen zlomek, tj. 10 - 20 %. Oportunističtí a lovecky všestrannější predátoři mají ve špatných letech méně mláďat a jejich výchova jim dá více zabrat. A právě v letech latence hraboše je jejich predační tlak na ostatní faunu největší.
O predaci vědecky
Predátor nemůže kořist vyhubit - protože co by žral potom?, říkají někteří ekologové. To prý dokáže jedině nepůvodní druh, jako např. potkani na izolovaném ostrově vyhubili na zemi i pod zemí hnízdící ptáky. Toto je prokazatelně doloženo, takže zde není žádného sporu. Jenže i původní druh dokáže vyhubit za určitých okolností některou kořist. I malé dítě pochopí, že když do zahradního jezírka s karasy dáme štiku a sumce, za několik týdnů budeme původního karase hledat marně. Poté pravděpodobně dravci uhynou hladem a nádrž zůstane prázdná. Jedná se o extrémní příklad, který v přírodě jen stěží můžeme pozorovat. Smyslem je ukázat, že predátor nemá žádné limity, které nepřekročí, a loví svou kořist i při jejich téměř nulových stavech.
Jedinečný vědecký výzkum vývoje populací provedli v Nizozemsku (F. J. Koning, H. J. Koning & G. Baeyens: Long-term study on interactions betwen Tawny Owls Strix aluco, Jackdaws Corvus monedula and Northern Goshawks Accipiter gentilis). U Amsterdamu sledovali vývoj populací puštíka, kavky a jestřába na dunách zarůstajících křovisky a lesem od roku 1961 do roku 2007. Puštíci hnízdili v zemních norách po králíkovi, posléze obsadili instalované budky a populace dosahovala až 25 párů. V osmdesátých letech budky začaly obsazovat také kavky, které svou přítomností obtěžovaly hnízdící puštíky. Populace puštíka poklesla asi o třetinu, zatímco početnost kavky dosáhla až 24 párů. V roce 1994 se objevil první pár jestřába, v roce 2000 zde hnízdilo již 10 párů těchto lesních dravců. To se projevilo na prudkém poklesu početnosti kavky a od roku 2005 jsou zaznamenávány pouze jednotlivé pokusy o zahnízdění. Vymizení kavek se projevilo nárůstem početnosti puštíka. Jestřábi způsobili vyhubení, resp. vymizení hnízdící kavky, zatímco v noci aktivující puštík nebyl přítomností dravce viditelně zasažen a stavy sov se dokonce zvýšily, neboť jim ubyl hnízdní konkurent a ničitel snůšek.
Z uvedeného vyplývá, že jestřáb není závislý na jediném zdroji kořisti. Po vymizení kavky se populace stabilizovala a dravci loví jinou kořist. Tento příklad ukazuje, že predátor je schopen vyhubit, resp. způsobit vymizení určitého druhu v regionu. Není to tedy tak, jak si někdy namlouvají ekologové, že se vytvoří ideální rovnováha všech přítomných (tj. původních) živočichů. Někteří predačnímu tlaku podlehnou natolik, že vymizí celá lokální populace. To, že kriticky ohrožené kavky hnízdí převážně ve městech a nikoliv v lesích, znamená jediné: ve městech jsou v relativním bezpečí. V lesích mají dutiny po datlech, na přilehlých lukách nacházejí potravu, ale hlučná a nápadná kolonie kavek je pro jestřába snadným cílem.
Podobný příklad lze uvést k početnosti lesních kurovitých ptáků. Těžko mě někdo dokáže přesvědčit, že za vymizení mohou tuhé zimy, nedostatek potravy a rušení člověkem. Jsem toho názoru, že u nich se predační tlak výrazně podepisuje především na úspěšnosti reprodukce, jelikož všechna hnízda jsou na zemi a tudíž velmi zranitelná. Porovnáme-li v časové ose úbytek lesních kurovitých ptáků s populační dynamikou prasat, lišky, kun a krkavců, vidíme dva protisměrné trendy. Byl by zázrak, kdyby tomu bylo naopak.
Ale vždyť teoreticky by tomu tak být mělo, protože již na základní škole jsme se učili, že predátoři tvoří vrcholek potravní pyramidy a loví pouze slabá či nemocná zvířata. Potom logicky vzato: čím širší je vrcholek pyramidy, tím širší bude její základna, tím zdravější a početnější budou lovené druhy. Zkráceně řečeno: čím víc predátorů, tím lépe pro přírodu. Kéž by tomu tak bylo! Že realita je úplně jiná vidí každý, kdo chce vidět. Pojem obrácená pyramida nebude asi daleko od pravdy. A kdo si hýčká přemnožené predátory jako nositele rovnováhy a brání jejich přiměřené regulaci, bude koroptve nebo zmiňované lesní kurovité znát již jen z obrázků a fotografií. Z fyziky víme, že velký tlak na těleso je zákonitě destruktivní. Jak vyplývá z pojmu predační tlak a z uvedených příkladů, i v biologii se může jednat o analogický efekt.
Myslivost jako součást ochrany ekosystému
Nejeden čtenář mimo stotisícovou společnost si při čtení těchto řádků pomyslí - ten člověk se úplně pomátl. Přírodu přece chrání ochranáři a úředníci Ministerstva životního prostředí, a ti druzí ji pouze využívají nebo ničí. Kdysi jsem rovněž sdílel podobný názor, jenže čas mě z toho bludu vyléčil. Dospěl jsem k poznání, že spontánní, nekontrolovaný a často až nezdravý rozmach agresivních druhů je na úkor těch slabších a bezbranných. Ochranu přírody chápu dnes nikoliv jako pasivní přihlížení samovolným dějům, nýbrž promyšlený management s důrazem na ohrožené, tj. nepočetné druhy.
Nereflektovat vývoj posledních 20 či 30 let je velmi krátkozraké, hloupé a škodlivé. Radovat se ze šíření teplomilných a nepůvodních druhů mi připadne dětinské, daleko více mě zajímá a trápí rapidní úbytek až vymizení dříve hojných druhů.
Čas jistě nelze vrátit, lze však napravit devastační zásahy vzniklé při zprůmyslnění zemědělství. Dosud se o těchto známých chybách toliko hovoří, skutečných potřebných změn je jako šafránu. Kdo tvrdí, že tyto trendy nejde zvrátit, ten se poněkud mýlí. Pokud to bude v zájmu přírody a potažmo celé společnosti, najdou se řešení velmi rychle. A že by bylo záhodno se od patové situace odrazit, v tom bude asi souhlasit většina čtenářů. Část problému však rovněž tkví v nedostatečné aktivitě povolaných a mnozí jsou si toho vědomi (Kasina J., Placata J., Myslivost 11/2011).
Před čtyřiceti lety jsem pod okny činžáku často slýchal kočičí námluvy a souboje kocourů. Móda koček pominula, letí yorkšíři, a noční tmou sídliště dnes pro změnu zní ďábelský jekot teritoriálních kun. S touto elegantní mrštnou šelmičkou mám jediný problém: je jich stále více. Ve městě připadají na 100 ha místy 3 - 4 kuny skalní. Zde nijak významně neškodí, živí se odpadky, hlodavci a pleněním hnízd. Početná městská populace slouží jako komorový chov pro přirozený biotop. Narazí-li kuna při svých toulkách na tchoře, norka nebo králíka, je o jejich osudu většinou rozhodnuto. A jsou-li hnízda sovy pálené, sýčka, kavky, dudka nebo mandelíka v přirozené stromové dutině či na přístupné půdě, každý si domyslí, co se s nimi po návštěvě kuny stane. Tito vzácní a chránění ptáci mají šanci jen ve speciálních budkách umístěných mimo dosah všudypřítomné šikovné šelmy. Dosud přísně chráněné krkavce dnes také potkávám „na každom kilometri“. A již léta jsem nenašel na starých známých lokalitách hnízdo šedivky, vím o nich jen v parku a na několika málo místech v lužním lese. Že by náhoda, nebo strategie chytré vrány, jak uniknout plaššímu, většímu a silnějšímu pleniteli hnízd? Kdo viděl instruktážní šot, jak potkan potkal krysu, zajisté ví, kam mířím. Konkurence je nežádoucí a boj o zdroje nemilosrdný, často bratrovražedný.
Měl bych-li tedy na výběr ze dvou možností, budu volit tu ekologičtější: chci druhově pestrou faunu, nikoliv monopol nejsilnějších predátorů. Pro mne již dávno neplatí, že trh vyřeší vše. Nechat se převálcovat levnějšími šunty není dobrá perspektiva. Svět se musí dohodnout. Stejně tak by to mělo být i v ekologii a ochraně přírody: predátory ano, ale s mírou. Vzácné chránit, přemnožené regulovat. Nikoliv trávením nebo železy, ale zcela legálně na základě dojednaného kompromisu a patřičné vyhlášky. Pokud stavy lišky i přes celoroční regulaci neklesají, nemám obavy ani o krkavce nebo kormorány lovené 2 - 4 měsíce v roce. Podle početních stavů by se měla vydávat povolení k odstřelu pověřenými osobami. Jen přiblížit se na dostřel je někdy nemožné kvůli velké plachosti, a při použití odlehčených broků…myslím, že dobře seřízená kulovnice poslouží lépe. Pro někoho možná bláznivý nápad či nemyslitelná utopie, pro skutečného milovníka přírody jediný způsob, jak humánně zabránit vyhubení zranitelných druhů. Fandit slabšímu není opovrženíhodná deviace, ale zcela legitimní právo, neřku-li přímo povinnost.
Karel ZVÁŘAL