Časopis Myslivost

Možnosti metody sčítání trusu pro zjištění populačních hustot spárkaté zvěře v myslivecké praxi

Myslivost 1/2012, str. 20  Ing. Antonín KOŠNÁŘ, DiS.
Každoroční sčítání zvěře jsou ze zákona o myslivosti č. 449/2001 Sb. povinni provádět všichni uživatelé honiteb na území České republiky. Pro některé myslivecké hospodáře to znamená každoroční hru s čísly vedenou za stolem, pro ty svědomitější nelehký úkol zmonitorování skutečné výše stavů zvěře k datu 31. 3. příslušného roku.

 

K tomuto účelu jim může v současnosti posloužit celá řada sčítacích metod. Každý ze zvolených způsobů sčítání má pak svá pro a proti. Největší rozdíly metody vykazují ve velikostech území, na kterých se sčítání provádí, v přesnosti, v nárocích na čas a počet sčítačů.

Nejběžnější je bezesporu sčítání zvěře při pochůzkách, pozorováních zvěře z posedů, popřípadě při vyhánění zvěře z předem obestavených ploch. Cílem tohoto příspěvku je však seznámit čtenáře s metodou v praxi ne zcela obvyklou.

 

Kolik zvěře máme v honitbě?

Problematika řešená nejen naší mysliveckou veřejností, ale i odborníky v celé Evropě, potažmo ve světě. Prakticky od začátku cílené péče o zvěř se lidé snaží o co nejpřesnější zmapování jejích stavů. Metod, které za tímto účelem vznikly, je tudíž poměrně mnoho a jen jejich výčet by stačil k napsání samostatného článku. V základu je lze rozdělit do dvou hlavních skupin.

První skupinu tvoří metody přímé založené na přímém pozorování zvěře. Je to ono výše zmiňované sčítání z posedů, při pochůzkách, u krmelišť, popřípadě sčítání zvěře vyháněním z obstavených ploch.

Výhody jsou poměrně jasné – možnost posouzení zdravotního stavu a kondice zvěře, zjištění poměru pohlaví, možnost sečtení populace během relativně krátkého období.

Hlavními negativy těchto metod je pak možnost započítání některých jedinců vícekrát (při vyhánění se některé kusy vracejí zpátky do obstavených ploch, či započítání kusu více sčítači).

Další nevýhody lze spatřovat v nutnosti vysokého počtu sčítačů a problémového sčítání skrytě žijících druhů zvěře a druhů s velkým migračním potenciálem.

 

Druhou skupinu metod představují metody nepřímé. Ty jsou založeny na sledování pobytových znaků tj. poškození vegetace, sčítání ochozů, nebo stopních drah. Dosud nejvíce studií však bylo zaměřeno na metody využívající sčítání trusu.

Začátky metody sčítání hromádek trusu, za účelem přesného stanovení populací velkých savců, se datují od konce třicátých let. Od té doby byla použita pro řadu výzkumných a řídících úkolů. Velmi oblíbena je především v zemích severních Evropy a USA. Nicméně řada prací byla učiněna i v Anglii, Polsku, Německu či Itálii.

Samotný princip metody lze zjednodušeně popsat jako sčítání trusu velkých savců na předem určených zkusných plochách za jednotku času.

Existují dvě základní varianty této metody. V první z nich je trus sečten jednorázově (zpravidla v zimním období), v druhé jsou plochy čištěny pravidelně. Metody využívající pravidelně čištěných ploch jsou přitom považovány za přesnější.

Výhody tohoto způsobu sčítání spočívají nejen v minimálním rušení zvěře, přesnějším zmapováním stavů zvěře v rozsáhlých a nepřehledných terénech, ale i v možnostech sledování habitatových preferencí či sezónní migrace. To vše s minimem terénních pracovníků.

K sčítání tímto způsobem je také výhodné přistoupit v místech, kde jsou stavy sledované populace relativně vysoké, s čímž souvisí větší množství vzorků na zkusných plochách. V těchto místech pak dosahuje metoda nejlepších výsledků s poměrně vysokou mírou přesnosti.

Mezi hlavní nevýhody pak patří vyšší pracnost a časová náročnost (zejména při pravidelném čištění ploch). V této souvislosti je třeba také upozornit na dva hlavní zdroje potenciálních chyb, které metoda obsahuje.

První z nich je doba rozkladu trusu. Ta se v závislosti na ročním období a podmínkách prostředí značně mění (od několika dnů po několik měsíců). Tento negativní prvek lze ovšem u pravidelně čištěných ploch eliminovat vhodnou délkou sčítacích intervalů.

Druhým zdrojem chyb je pak stanovení denních defekací druhu. Ty jsou ovlivněny především příjmem potravy a pohybovou aktivitou. Přesto jsou považovány za poměrně konzistentní a údaje o nich se běžně převádí z dosud publikovaných prací.

Díky různým zaměřením vědeckých studií, při kterých bylo tohoto postupu sčítání použito, existuje u metody sčítání hromádek trusu mnoho modifikací, ať už se to týká velikosti ploch či délky sčítacích intervalů. Z tohoto důvodu se v následujícím textu budu zabývat pouze tou, kterou jsem měl možnost prakticky vyzkoušet na území NP Šumava (honitba Modrava).

 

Celý postup mnou použité metody sčítání zvěře lze rozdělit do několika kroků. Prvotní je vymezení zkusných ploch. Zde platí pravidlo čím více tím lépe. Minimální celková výměra zkusných ploch by měla v nejlepším případě dosahovat alespoň 10 % výměry honitby. K tomu je ovšem nutné dodat, že řada prací vykazuje poměrně vysokou přesnost i na mnohem menší ploše. Důležité je také jejich rovnoměrné rozmístnění v rámci celé sledované oblasti (pokrytí všech biotopů).

Vhodným tvarem zkusné plochy je úzký pruh (2 x 100 m). Druhým krokem je stanovení správné denní defekace sledovaného druhu. To závisí na poněkud subjektivním hodnocení úživnosti honitby. Pro jelena lesního (Cervus elaphus) se denní defekace dle úživnosti prostředí pohybují v rozmezí 11 – 14 hromádek trusu. U zvěře srnčí se obvykle uvádí hodnota vyšší (17 – 23). Třetím krokem je stanovení intervalu, ve kterém se budou dané plochy sčítat. Čím bude tento interval kratší tím lépe pro přesnost celého sčítání. Časové rozmezí mezi kontrolami ploch jsem v mém případě stanovil na čtrnáct dní, což považuji za optimální. Při každé kontrole se sečtou nalezené hromádky trusu a plocha se vyčistí.

Vlastní výpočet populační hustoty pak probíhá pomocí jednoduchého vzorce:

N = 100 · D / (T·A·F).

N – populační hustota (jedinci / km2), D – počet hromádek trusu nalezených na dané ploše, T – délka expozice plochy (dny), A – sčítaná plocha (ha), F – počet defekací jedince za 1 den

Výhodné je počkat se sčítáním zvěře touto metodou na zimní období. Eliminuje se tak do jisté míry nepřehlednost ploch vlivem vegetace a samotné vzorky trusu vykazují větší míru rezistence vůči rozkladu (možnost volby delších časových intervalů).

Pro větší přesnost metody je dobré provést víceré opakování jednotlivých sčítání. Prostředím ve kterém má tato metoda největší vypovídající hodnotu, jsou dle mého názoru hustě zalesněné horské oblasti s minimem lidského osídlení. Časté vyrušování zvěře lidmi totiž významně ovlivňuje míru denních defekací a vede k nežádoucí koncentraci zvěře pouze v „klidných“ částech honitby.

 

S cílem posouzení objektivnosti sčítání touto metodou bylo publikováno již několik prací. Obecně se jí přisuzuje podhodnocování skutečných stavů, ačkoliv v oborních chovech bylo dosaženo přesnosti překračující 90 – 95% hranici. Přesto jsem přesvědčen, že pokud se sčítání provádí svědomitě a umístění jednotlivých ploch je hned ze začátku řádně promyšleno, může tento postup přinést poměrně přesné výsledky o výši stavů spárkaté zvěře i ve volné honitbě. K tomuto tvrzení mne vedou i výsledky studie zabývající se početními stavy spárkaté zvěře v horské oblasti Šumavy podpořené grantem IGA FLD 201117.

Ing. Antonín KOŠNÁŘ, DiS.

Česká zemědělská univerzita v Praze

FLD – Katedra ochrany lesa a myslivosti

kosnar@fld.czu.cz

Zpracování dat...