Cestu pod mamutí železniční viadukt přes údolí říčky Libochovky si při jízdě autem musí člověk pozorně vysledovat. To, aby věděl, kde v obci Dolní Loučky na Tišnovsku má včas odbočit mezi romantiku křišťálových, byť skromných peřejí a všudypřítomnou vůni lesa. Když ten betonový výtvor podjedete, nemůžete už prakticky zabloudit a silnička vás dovede přímo ke stavení, které je tak trochu lesovnou.
V něm bydlí poněkud zvláštní člověk, na první pohled bohém, profesí lesák, vždy obklopený psisky, svými čtyřnohými kamarády, ale také dřevem a dláty všemožných velikostí. Dřevem voňavým, úžasným, letitým. A zpracovatelným. Jiří Bořivoj Trnka je totiž řezbář, malíř, kreslíř, bard, člověk plný „osamělé řezbařiny“.
Tou osamělou řezbařinou originálně označuje dvaašedesátiletý umělec nejen svoji bezesporu zajímavou tvorbu, ale také svoji vlastní cestu životem k realizaci dětského snu - stát se výtvarníkem.
Sen to nebyl vůbec náhodný, neboť od dětství svůj vřelý vztah k přírodě, zvěři, stromům a všemu s tím spojenému převtěloval do početných obrázků, skic a později prvních pokusů s trojrozměrným zpracováním svých pohledů na svět kolem sebe. Prvních pokusů s řezbařinou, ale rovněž architekturou, v níž hraje prim právě dřevo. Ostatně v jeho dnešním světě je to vidět na první pohled.
Na dráhu výtvarného umělce se však nedostal pouze vlastní pílí a talentem, ale samozřejmě i studiem a výrazným odborným vedením. Nejvíce se o to zasloužili především akademický malíř František Štěpán, Otakar Kozák a grafik Karel Formánek. Nemalou roli při formování jeho umělecké filozofie sehrálo samostudium literatury s výtvarným zaměřením a nepřetržité sledování trendů zejména figurativního sochařství.
Po ukončení odborné výtvarné přípravy absolvoval Střední lesnickou školu ve Strážnici, což mu umožnilo ještě více najít symbiózu mezi svým nahlížením na tolik milovanou přírodu a výtvarno.
Pobyt ve Strážnici na jeho duši zanechal ještě jednu nesmazatelnou stopu, ze které dodnes čerpá - vliv lidové kultury a tradičního pojetí práce s přírodním materiálem. „Asi to tak nějak skutečně bylo, určitá vnitřní rozháranost potřebovala své mantinely. Ty jsem našel právě mezi přírodou a uměním. Chytilo mne to a mojí hlavní zbraní se stala tužka a dláto,“ říká dnes s odstupem času Jirka.
Na jedné z jeho autorských výstav bylo kdysi zcela výstižně řečeno, že „...jeho palička v pravidelných taktech klepe do dlátka, které jemně hlodá dřevo, jeho tužka k ránu šustí po papíře a v jednoduchém kontrastu bílé a černé se jako zázrakem objevuje tvář krásné ženy, vlasů živě rozevlátých ve větru. Kdo ví, odkud přichází onen kouzelný povel pevné chlapské ruce, vypracované z lesa a kamenolomů k vystihnutí té správné linie, kontury a stínů. Kdo ví, kde se v jeho nitru vzala ta něha, kterou vdechuje do svých plastik a soch...“
Na první pohled je Jirka bohém, s image kovboje a drsného chlapíka. Odlesk jeho tváře v zrcadlící se hladině nedopité sklenky vína však prozrazuje, že bouřliváctví nemusí vždy znamenat nepoddajnou oddanost povrchnosti. Naopak.
„Být řezbářem na volné noze není jednoduché, ale člověk se nesmí zpronevěřit vlastním zásadám, tomu, co si vytýčil za cíl. Svým láskám. To znamená vystihnout realitu, zvýraznit detail, který je klíčem k poznání živého tvora, který je klíčem k uvědomění si vlastního uměleckého sebevědomí, touze být mistrem, který dělá radost nejen sobě, ale především druhým.“
Vášnivé milování se s vlastní profesí u Jiřího Trnky snoubí s pokorou k tématu i materiálu. A tak se není možné divit tomu, že z jeho skromného ateliéru a dílny nevzešla díla příliš početná, neřku-li masová, ale o to velká významem, reprezentující nejen jeho samotného, ale i skvělou, tradiční moravskou řezbářskou školu.
Za všechny vzpomeňme například filigránsky ztvárněné pažby na dlouhé i krátké zbraně pro španělského krále Juana Carlose II., švédského panovníka Gustava Adolfa II. či bývalého ruského prezidenta Borise Jelcina. Rovněž byl autorem dárkových kazet pro amerického prezidenta Billa Clintona či Georga Busche st., papeže Jana Pavla II., anglickou královnu Alžbětu II., ugandského panovníka Yowerima Museveniho, duchovního otce „perestrojky“ Michaila Gorbačova a mnoho dalších světových osobností.
Jirka o sobě vždy říká, že dobrý řezbář musí především umět dát dřevu duši, oživit je, jen tak může být se svou prací finálně spokojen. V jeho konkrétním případě se to netýká jen artefaktů spojených s myslivostí a zbraněmi, ale rovněž s projekty, které realizoval pro tolik milovanou oblast Moravského krasu.
Své bohaté znalosti z oboru zoologie, antropologie, historie a umění převtělil do sochařsky pojaté rekonstrukce vzhledu původních obyvatel jeskyní, na které pracoval s předními odborníky Moravského zemského muzea v Brně a Správou jeskyní Moravského krasu v Blansku. Je také autorem stovek kreseb dnes již vyhynulých zvířat. Proto se s jeho tvorbou můžete setkat například v blízkosti známé jeskyně Kůlna, u Býčí skály či na dalších místech Moravského krasu. Spolupodílel se rovněž na realizaci expoziční koncepce brněnské zoologické zahrady.
Aby toho nebylo na jednoho umělecky výrazně zdatného člověka málo, tak se pustil i do zdánlivě diametrálně odlišných tvůrčích počinů, jako je třeba výroba originálních dýmek typu Bryer, portrétních masek osobností i početných přátel, stejně jako do tvorby osobitých prvků i celků uměleckého nábytku. Rovněž ho fascinuje obligátní ornamentika venkovských křížů, které nejen restauruje, ale i nově pomáhá začleňovat do tradičního prostředí.
Jirka je fixovaný na prostředí, ve kterém žije a tvoří. Je fixovaný na voňavou duši dřeva, v níž nenachází hluchých míst...
Text a snímky Oldřich KOUDELKA