Na světě stále ještě existují atraktivní místa, která lákají cestovatele, dobrodruhy a lovce. Jedním z nich je bezesporu Dálný Východ. Místo vonící již ze svého názvu exotikou, opředené mnoha mýty a vyvolávající ne zcela jasné představy, co zde může na člověka přivyklého komfortu střední Evropy čekat.
Poloostrov Kamčatka je jednou z nejvzdálenějších výsep ohromného ruského státu, kam i moc někdejších ruských carů prosakovala pouze s největšími obtížemi a kde se dokázala uplatnit teprve před pár stoletími.
Kamčatka je i díky tomu místem, kam civilizace proniká jen pozvolna a které lze zařadit mezi zaslíbené lovecké ráje. Velké zastoupení zde má z mnoha druhů savců například medvěd hnědý kamčatský (Ursus arctos beringianus). Tento poddruh medvěda je druhý nejmohutnější na světě po americkém grizzlym, který je jeho příbuzný. Medvěd kamčatský má sice poněkud mírnější povahu, nicméně i on dorůstá úctyhodné dvoumetrové délky těla a dospělí jedinci dosahují hmotnosti 1 tuny. Odhad počtu medvědů žijících na poloostrově se pohybuje kolem 8000 kusů.
Medvěd kamčatský je extrémně silný a odolný živočich. Je velice pohyblivý, má rychlé reakce a díky bohatému osvalení také obrovskou sílu. Jeho zuby překousnou jakoukoliv kost. Medvěd kamčatský zdolá téměř kolmý svah, výborně plave, vydrží dlouho v ledové vodě a na krátkou vzdálenost velmi rychle běhá. Za den je schopen urazit vzdálenost kolem 100 kilometrů. Kvůli své hmotnosti však špatně šplhá po stromech. V každém případě můžeme právě tuto impozantní šelmu pasovat do role nekorunovaného krále zdejších hor a lesů.
Mezi další zajímavé savce, se kterými se na Kamčatce setkáváme, patří rosomák, zajíc bělák, hranostaj, polární liška, sobol, vlk, rys, vydra, sob, los, jelen, svišť a na pobřeží se vyskytují tuleni a lachtani. Zdejší řeky jsou plné ryb, mezi nimiž dominují lososi. Velkým lákadlem je z našeho pohledu také příroda poloostrova, ke které patří překrásné hory a všudypřítomné sopky. Napočítáme jich zde 29 činných a 131 vyhaslých. Kamčatka je doslova propletena vodními toky. Nesčetné řeky a říčky jsou obklopeny listnatými stromy, především olšemi, vrbami a největší zastoupení zde má bříza kamenná. Ve vyšších polohách narazíme i na zakrslé borovice.
Myšlenka zažít na vlastní kůži pocit pobytu v této úžasné zemi, a především možnost ulovit impozantního kamčatského medvěda, zaujala několik českých myslivců, kteří se za pomoci lovecké kanceláře Franc R&I, s.r.o., do vzdálených míst před rokem vypravili. O jejich zážitcích vznikl zajímavý lovecký deník, ze kterého bych Vám rád nyní představil stručný výtah těch nejzajímavějších zážitků.
Na cestu jsme se vypravili v ne zrovna příznivou dobu, kdy nad evropským nebem visel velmi reálný mrak popela po sopečných erupcích na Islandu. Nitro Země se však naštěstí na chvíli umoudřilo a my mohli 21. dubna 2010 vyrazit směrem na Vídeň, odkud jsem se letecky přesunuli do Moskvy. Zde nás čekalo první (a bohužel ne poslední) setkání s ruskou byrokracií a potřebné vyřízení všech povolení týkajících se našich loveckých zbraní. Po zaplacení různých poplatků a především nadváhy našich zavazadel, jsme měli možnost ochutnat místní pivo a pomalu se přizpůsobit časovému posunu, který mezi Českou republikou a Moskvou činí dvě hodiny. Dalších osm hodin jsme pak museli v duchu připočíst při pohledu na mapu cílové stanice budoucího letu, kterou byl Petropavlovsk. Za zmínku stojí na tomto místě i skutečnost, že let z Vídně do Moskvy trvá zhruba dvě hodiny a z Moskvy do Petropavlovska dalších devět hodin čistého času.
Námahy letu i problémů s časem však stály zajisté za to. Po přistání na nás čekala krásně zasněžená příroda a teplota okolo nuly. Součástí dalšího programu byla výměna peněz a nezbytný nákup zásob (především těch tekutých, které se nám v divočině budou zajisté hodit). Transfer z letiště do dalšího, asi 20 km vzdáleného bodu obstaral mikrobus. Zde nás již čekal vrtulník MI-8, ve kterém jsme měli letět asi dvě hodiny. Pohled na zasněženou a horami hustě posetou krajinu, ve které jsme již ze vzduchu viděli několik medvědích stop a brlohů, byl úchvatný.
Náš tábor byl vzdálený asi 300 km a skládal se ze šesti stanů, z nichž jeden tvořil jídelnu a kuchyň zároveň. Další sloužily ke spaní pro tříčlenné skupiny. Ve stanech se topilo kachlovými kamny. V táboře, který se rozkládal po obou stranách říčky Yakuk, byly připraveny sněžné skútry, se kterými jsme se v dalších dnech přepravovali neskutečným terénem. Již na provizorním letišti znamenalo každé šlápnutí mimo vyšlapanou cestičku proboření po pás do sněhu.
Část lovecké skupiny zalehla v táboře k zaslouženému odpočinku, pouze Pavel a Jarda vyrazili bez odpočinku na první průzkum okolí. Po asi třech kilometrech narazili na čerstvé stopy obrovského starého medvěda, které je zavedly až k jeho brlohu. Po obstoupení brlohu, ve kterém se již chlapík ozýval, se profesionální lovec Saša ujal úkolu vystrnadit medvěda ze skrýše. Provedl to tak, že vylezl těsně nad vchod do brlohu a začal do něj házet zapálené kousky březové kůry. Po hrůzných zvucích z něj po chvíli vyrazil medvěd, kterého Pavel několika výstřely složil. Nikoho ani ve snu nenapadlo, že budou hned první hodiny tak úspěšné! Nicméně památeční fotografie a především obrovská houně jsou více než jasným důkazem, že nás naše smysly nešálily. Po povinném „Lovu zdar!“ a slavnostním přípitku se všem při praskání polen v kamnech tak nějak lehčeji usínalo.
Ranní vstávání v 5.30 a při teplotě -12 0C bylo doprovázeno malým překvapením, protože se začínalo hodně oteplovat a oproti předchozímu dni se rtuť teploměru vyšplhala o 7 stupňů výše. Po vydatné snídani nás průvodci rozdělili do dvou skupin, které po kontrole zbraní vyrazily na skútrech a saních do promrzlé tajgy. Obklopovaly nás téměř samé břízy a občas nějaká olše. Jen Pavel, jakožto včerejší úspěšný lovec, zůstal hlídat tábor, kde mohl v klidu oslavit svůj „děň ražděnia“, jak zde naši noví přátelé říkali a který mu právě na tento den připadl.
Mezitím se ale mojí skupině s Michalem a Jardou příliš nedařilo. Severozápadním směrem od tábora jsme propátrávali neúspěšně porost v okruhu asi 40 kilometrů. Jedinými zážitky tak bylo pouze řešení zde běžných životních situací, mezi které patřilo mimo jiné dobrodružné zdolávání řeky, včetně stavby provizorního mostu.
Druhá dvojice našich myslivců - Radek a Ota - na tom byla o mnoho lépe. Na opačné straně od tábora totiž poměrně brzy narazila na silnou stopu. Po asi 20 minutách následování uviděli dobrého medvěda, jak mizí za horizontem. Po objetí kopce a zaujmutí vhodného střeleckého místa jim medvěd přitáhl na vzdálenost něco přes sto metrů a Ota jej šťastně čtyřmi výstřely složil.
Po velké radosti, malé oslavě přímo v terénu a ošetření úlovku tak byl k lovu připraven i Radek. Měl se dočkat poměrně brzy, protože již zhruba po hodině skupina křižovala další stopu. Po objetí nejbližšího kopce obeznali medvěda, který postupoval rychle podél částečně zamrzlé řeky. Radkovi se i přes nepříliš dobrou pozici podařila pěkná rána, která huňáče složila v ohni. Po chvíli odkazování se však medvěd začal zvedat a musel být dostřelen další ranou. Byl to další opravdu skvostný úlovek, průvodci odhadovaný na 500 kilogramů živé hmotnosti.
Po večeři nás všechny, ale hlavně našeho oslavence, který se na základně již za celý den nudil, mile překvapila kuchařka Irina, které se ve velice skromných podmínkách podařilo vykouzlit narozeninový dort. Její výtvor připomínal tři velké palačinky pomazané marmeládou, ozdobené bonbóny a brusinkami. Odnesla si velkou pochvalu a uznání celého osazenstva.
Další den se již v kalendáři psal datum 25. dubna 2010. Ráno bylo stejně chladné, jako to předchozí, nicméně na nový lovecký den jsme se nesmírně těšili. Cestu nám brzy zpestřili dva silní losi, po medvědích stopách jsme však pátrali marně. Pro doplnění snad ještě stojí za zmínku, že v našich početnějších loveckých skupinách jsme se na postu momentálně přichystaného střelce postupně po dvou hodinách střídali. Ani tento den se na nás však lovecké štěstí neusmálo, přestože jsme na značnou vzdálenost jednoho silného medvěda zahlédli na skalnatém ostrohu. Na skútrech jsme přitom urazili celkem 87 kilometrů, což trvalo více než třináct hodin. Po večeři jsme proto padli do postelí jako zabití a ihned usnuli.
Stejná situace se ale opakovala i den následující. Pouze naše vzdálenost se protáhla na 128 kilometrů, které jsme místy trávili v opravdu v šíleném terénu a prodírali jsme se hlubokými závějemi sněhu. Jedinou útěchou byl krásně vybarvený tetřev, kterého se podařilo Michalovi z kulobroku ulovit. Podobně dopadla i druhá lovecká skupina, která během dvanácti hodin urazila rovněž úctyhodných 105 kilometrů.
Malé štěstí se na mne usmálo až 27. dubna 2010, kdy jsme vstali do dalšího promrzlého rána. Ihned po ujetí asi dvou kilometrů jsem na větvi zahlédl tetřeva. Podařilo se mi šťastně přebít zbraň a celoplášťovou střelou jsem nádherného ptáka složil. Nebyl vůbec poškozený a já v duchu děkoval svým zkušenějším kamarádům za dobrou radu, kterou jsem od nich ohledně střeliva obdržel. Naše chuť na ulovení medvěda se hodinu za hodinou zvětšovala, nicméně štěstěna se na nás ne a ne usmát. Jen tu a tam jsme překročili medvědí stopy nebo zahlédli zvěř na velkou vzdálenost. Náladu nám o mnoho nespravil ani další tetřev, kterého na výřad přidal Jarda.
Po obědě se vydala část výpravy, která již měla medvědy ulovené, na lov ryb k říčce Kolpakovo, odkud se vrátili doslova nadšení. Podařilo se jim zdolat devět krásně vybarvených pstruhů v průměrné délce 50 cm. Řeka Kolpakovo je jednou z řek, kterou na jaře táhnou lososi na svoje trdliště a kam je chodí lovit početní medvědi. Den byl alespoň příjemně zakončen vydatnou večeří, kde pstruhy doplnila tetřeví polévka a medvědí tlapy připravené našimi průvodci.
Dne 28. dubna 2010 se ranní teplota propadla hluboko pod bod mrazu a úspěšně atakovala hranici minus 17 stupňů. Úspěšní lovci proto již zůstali relaxovat v táboře, kde lehce oslavovali a udržovali oheň. Radek se dal do polní předpreparace ulovených tetřevů, kterou jakožto profesionál zvládl bravurně i přes nízkou venkovní teplotu.
Naše skupina v tradičním složení já a Michal ten den dost vytrpěla. Zejména ruce a nohy trápil velký mráz. I přesto, že jsme o medvědy dlouho nezavadili, naskytly se nám tři úžasné zážitky. První nám připravil sobol. Jedná se o zvíře podobné naší kuně, které se honosí pravděpodobně nejcennější kožešinou na světě. Bohužel se ale jenom mihnul kolem a nedal nám sebemenší šanci ani na jednu jedinou fotografii. Daleko lepší zážitek proto představovalo setkání s rosomákem (plachá šelma připomínající poněkud našeho jezevce), ke kterému jsme na skútru dojeli na vzdálenost několika metrů. Bylo to opravdu veliké štěstí, že se nám podařilo vyfotit i natočit, jak před námi prchá. Rosomák má velice kvalitní srst, a tak se zde, stejně jako sobol, loví. V dubnu však je bohužel hájený, a tak naší jedinou trofejí budou zmíněné záběry.
Další hodiny nám ale měly přinést dobrodružství a úspěch v podobě medově zbarveného medvěda, na jehož čerstvou stopu jsme narazili a kterou jsme sledovali neuvěřitelných 25 kilometrů. Lov to byl neskutečně vzrušující, protože když se nám medvěda podařilo dostihnout, obrátil se na vzdálenost asi 50 metrů proti nám a jen pohotový Michalům výstřel zabránil nechtěným komplikacím. Zážitek to byl skutečně adrenalinový i pro mne, který jsem celý průběh natáčel na videokameru.
Návrat do tábora byl o mnoho veselejší, protože zde navíc čekal úspěšný Jarda, kterému se rovněž stopováním podařilo ulovit doslova gigamedvěda naprosto černé barvy. Jednalo se snad o toho největšího jedince, který se v okolí pohyboval. Do postele jsme se po oslavách dostali celkem pochopitelně až ve 4 hodiny ráno a všichni spokojeně usnuli. Jen mne po dvou hodinách spánku průvodci probudili do dalšího více než náročného dne.
Po ránu totiž přišlo silné oteplení, sníh začal rychle odtávat a pohyb skútrů byl velmi omezen. Po náročném lovu v těžkých podmínkách, neustálém zapadávání do rozbředlého sněhu a po ujetých 118 kilometrech jsem se navracel do tábora opět bez medvěda. Jediným, nicméně o to silnějším loveckým zážitkem, bylo ulovení opravdu velké husy, kterou jsem střelil kulovnicí bez opory na vzdálenost necelých 200 m. Husa seděla na volném prostranství a to se jí stalo osudným. Takovou radost, jakou měli následně oba moji průvodci, jsem však vůbec nečekal. Ve zdejších podmínkách a s ohledem na to, že se loví se zbraněmi bez optických zaměřovačů, prý ještě nikdo na podobnou vzdálenost husu neulovil. Asi mne chtěl sv. Hubert odměnit za dosavadní lovecký půst.
Profesionální lovci zde přitom opravdu bravurně ovládají nejen zbraně bez puškohledů, ale také sněžné skútry. Je až neuvěřitelné, kam se s nimi odváží zajet. Za zmínku určitě stojí i jejich vitalita, protože jeden z nich oslavil v následujících měsících neuvěřitelných 71 let! Tento věk by mu nikdo ani ve snu nehádal, neboť si svým nasazením i chutí do práce po celou dobu v ničem nezadal s přítomnými třicátníky. Všichni místní lidé byli koneckonců velice pracovití a na první pohled sžití s přírodou.
Poslední dubnový den měl potom konečně přinést štěstí i mě, který jsem dosud neměl možnost na medvěda vystřelit. Projížděli jsme místy, kde byli medvědi již dříve spatřeni a to se ukázalo jako správná strategie. Trvalo to sice dalších 85 kilometrů v sedle skútru, nicméně jsem se nakonec dočkal. Situace to ovšem byla značně komplikovaná. Musel jsem totiž střílet na zhruba 200 metrů, navíc v podmínkách, kde se mi jen těžko hledal prostor pro výstřel přes husté březové mlází. I když to nebylo jednoduché, podařilo se mi nakonec medvěda opakovanou střelbou zasáhnout. Medvěd se po zásahu vzepjal na zadní běhy, sklouznul dolů z prudkého svahu a zhasnul opřený o slabší břízu. Byl to jeden z mých největších loveckých zážitků. Na ten pohled na zasaženého medvěda stojícího na zadních nikdy nezapomenu. Tímto okamžikem se navíc splnil sen všech přítomných o zdárném lovu velkých šelem ve vzdálené kamčatské zemi.
Na tomto místě bych rád doplnil pro čtenáře Myslivosti ještě několik informací o kuchyni, kterou jsme měli možnost během takto náročného terénního pobytu využívat. Po celou dobu jsme jedli typickou ruskou stravu, která se skládala především z různých polévek typu „co dům dal“. Bylo v nich možné najít opravdu vše. Hlavní surovinou bylo zelí a brambory, někdy houby, kroupy, vajíčka, sýry, párky, výjimečně i maso. To však bylo vždy umleté, vytvarované do podoby koulí. Při každém jídle byl podáván ruský čaj a čága (odvar z choroše vyrostlého na bříze). Další specialitou byl nápoj uvařený ze sušeného ovoce, kterému zde říkali kompot a který také podobně chutnal. Voda se používala z místní říčky, ve které jsme prováděli i osobní hygienu. Na jídelním stole nechyběly ani ryby připravované na několik způsobů. Nejvíce nám chutnal naložený losos. Další specialitou byl vařený tetřev, podávaný v polévce typu boršč. Pravidelně byly i placky připomínající langoše. Jako přílohy jsme vyzkoušeli různé saláty ze zelí, ředkve a mořských chaluh. Jako nejlepší jídlo byli jednoznačně hodnoceni smažení pstruzi, které jsme ulovili v řece Kolpakovo. Irina je připravovala v těstíčku. Rovněž vaření a předem nasolení (3 hodiny zaleželí) pstruzi porcovaní na velké podkovy byly zajímavým gurmánským zážitkem.
Zbývající dny pobytu v tajze jsme si zpestřili lovem tetřevů v toku. Tok však byl velmi slabý a dařilo se nám pouze sporadicky. Na tetřevy jsme chodili s našimi kulovnicemi (většina z nás lovila zbraněmi v ráži 30-06 Spr.) a na rozdíl od lovu medvědů jsme nabíjeli náboje s celoplášťovou střelou, jak jsem již předznamenal, které tyto velké ptáky minimálně poškozovaly. Počasí však lovu již nepřálo, přišla silná obleva, mlhy, sníh ztěžkl a objevily se i první dešťové srážky. Následovaly dny hektického čekání na umoudření počasí, protože za dané situace nemohl vrtulník startovat. Naše nálada proto upadala na bod mrazu a v táboře navíc začalo docházet jídlo. Postrádali jsme kávu, sůl, cigarety i vodku. Celé hodiny jsme trávili ve stanu, topili v kamnech a jenom doufali, že počasí nám dovolí brzy odletět.
Ani 4. května 2010 dopoledne, kdy se již nad našimi hlavami začalo objevovat jasné nebe, se situace nezlepšila. Podle zpráv ze satelitního telefonu v Petropavlovsku padá sníh a musíme čekat. Petropavlovsk je vzdálen 300 km vzdušnou čarou a do odletu našeho letadla zbývá pouhých 22 hodin. Večer se dozvídáme, že dnes vrtulník určitě nepřiletí a letadlo nemáme šanci stihnout. Musíme v táboře strávit další noc a jenom doufat, že se to zítra podaří. Další problém představují letenky a vízum, které nám platí jen do 8. května. Nejhorší je naše bezmocnost a to, že zde není žádný telefonní signál.
Další ráno panuje v táboře pěkné počasí a tak doufáme, že i v Petropavlovsku je situace stejná. V táboře jsme již dvanáctou noc a doufáme, že už žádná další nepřibude. Jak jsme se všichni těšili na lov, tak se již všichni těšíme domů. V 9.30 h se dozvídáme, že vrtulník opět nepřiletí a to je ta nejhorší zpráva, kterou nikdo nechtěl slyšet. Ještě máme malou naději, že se uvolní vrtulník ve městě Esso. Odtud by nás sice čekalo asi 500 km autobusem po velice špatné cestě do Petropavlovska, nicméně i tato šance je lepší než nic. V 10.05 h přichází informace, že vrtulník z Essa přiletí v půl čtvrté, což je po dlouhých hodinách první dobrá zpráva. Ve 14.00 h se však naše naděje hroutí a kvůli silnému větru zůstáváme na místě. Stavíme proto znovu stany, sníme posledního tetřeva a v ne zrovna dobré náladě uleháme ke spánku. Při myšlence, že v tuto chvíli máme ve skutečnosti čekat v Moskvě na letadlo do Vídně, nám není vůbec veselo.
Je ráno 6. května 2010 a počasí je u nás opět dobré. Už trávíme čtvrtý den čekáním na vrtulník, a to začíná být vážná situace. Po snídani, kterou Irina připravila na kotlíku v podobě kaše z pohanky, nám svitla další naděje. V 10 hodin dostáváme informaci, že vrtulník je opravdu připraven ke startu. O hodinu později je již ve vzduchu, proto rychle balíme. Po poledni se naše tužby vyplňují, když nad horami zahlédneme tečku, která se stále zvětšuje a po chvíli se promění v nádherný vrtulník, který ukončí naši bezmoc a vezme nás domů. Nové letenky však jsou k dispozici až na další den a proto trávíme první chvilky v civilizaci v teple hotelového pokoje, s dobrým jídlem v žaludku a po teplé sprše. Je neskutečné, jak jsme si již přivykli na výdobytky a pohodlí moderní doby, které nám v případě problémů chybí.
Kamčatku opouštíme 7. května 2010 odpoledne. V Moskvě však následuje další typicky ruské a plně infarktové překvapení. Velice neochotní policisté, zdržování, problémy s odbavením zbraní. Jakoby všem útrapám neměl být konec. Naštěstí zde zafungovala všudypřítomná korupce a my na poslední chvíli stihli letadlo. Nikomu opravdu nepřeji zažít podobnou bezmocnost a neochotu ostatních lidí, kterým je opravdu jedno, zdrží-li vás tisíce kilometrů od domova další den či týden navíc. Chování obyvatel ve městě je tak v příkrém kontrastu s obětavostí, laskavostí, upřímností a pracovitostí obyčejných lidí, kteří nám dělali společnost a kteří se o nás starali během našeho pobytu v divočině Kamčatky. Veškeré negativní zkušenosti ale právě myšlenka na tyto chvíle plně převáží. Určitě budeme mít právě díky jim i po letech na co vzpomínat.
Nashledanou krásná země, nashledanou Kamčatko, nashledanou prozatím nedotčená severská přírodo. A upřímné díky za vše…
Bohuslav DOLNÍČEK