Časopis Myslivost

Možná teď někdo namítá, že jsou i důležitější zkoušky a soutěže. Pravdou ale je, že Memoriál Karla Podhajského patří k nejstarším memoriálům v Evropě, je z hlediska počtu disciplin i požadovaného výkonu velmi náročný a je z mála příležitostí, na které je možné porovnat všestranný výkon různých plemen ohařů z různých států.
Pro Memoriál Karla Podhajského je také typické, že se o něj zajímají i lidé od jiných plemen než od plemen ohařů. Memoriál Richarda Knolla, který je mistrovstvím ČR a kvalifikací na Memoriál Karla Podhajského, bývá spíše rodinnou záležitostí chovatelů, majitelů a přátel ohařů, Memoriál Karla Podhajského je svátkem všech, kdo se o výkon loveckých psů zajímají.
Dokládá to i velmi početná korona, která se v pátek 28. září 2012 sešla na jednom z nejpůvabnějších náměstí Plzeňského kraje, na náměstí v Dobřanech. Příjemné a přátelské město, o kterém jsou písemné zmínky již z roku 1243, leží v úrodné oblasti okolo řeky Radbuzy. Právě úrodná půda a z ní vyplývající slušné živobytí městu pravděpodobně daly jméno.

V pátek ráno vítalo účastníky memoriálu vyzvánění zvonů, pořadatelé dolaďovali poslední podrobnosti zahájení a vůdci, kteří si den předtím vylosovali startovní čísla, se tvářili, že vlastně o nic nejde. Ti, kdo je doprovázeli, ale dobře věděli, že skutečnost je úplně jiná a že pověstné „nervy“ u leckoho pracují na nejvyšší výkon. Schody kostela Sv. Mikuláše posloužily jako přirozená tribuna těm, kdo chtěli účastníkům memoriálu popřát úspěch a pořadatelům, jejichž povinností bylo představit psy a jejich vůdce. Slovo dostal i hlavní rozhodčí, který představil své kolegy a upřesnil, kdo a na jaké discipliny první den memoriálu nastoupí.

Zahájení memoriálů mívá svůj tradiční průběh. Ten byl tentokrát k překvapení většiny zúčastněných na chvíli přerušen. Na memoriál se kvalifikoval se svým německým krátkosrstým ohařem Josef Hendl. V říjnu se dožívá devadesáti let a Memoriál Karla Podhajského byl tím nejlepším místem, na kterém mu mohli kolegové pogratulovat a také poděkovat za vše, co je naučil a co pro českou kynologii udělal a ještě udělá. Chvíle to byla velmi slavnostní a dojemná. Leckomu se orosily oči a bylo vidět, že lidé okolo psů a myslivosti nepostrádají cit a úctu ke starším lidem. A to nejsou věci v dnešní společnosti příliš obvyklé. Gratulovali funkcionáři včetně předsedy ČMKU MVDr. Širokého, jednatele ČMMJ Ing. Kostečky a předsedy Kynologické komise J. Procházky, gratulovali ale i přátelé a kamarádi.

Dary byly symbolické, jako medaile ČMKU za zásluhy o kynologii, i praktické, jako bunda, kterou věnovali plzeňští kynologové. Vtipným dárkem byl myslivecký klobouk. Ten původní oslavenci den před memoriálem „načal“ vlastní, a dlužno říci že velmi temperamentní, pes.

Pan Hendl byl po celý memoriál středem pozornosti a koronu pobavilo a potěšilo, že jej vylosované číslo zařadilo do skupiny s dalším nestorem lovecké kynologie, pro změnu nestorem slovenským. Na memoriálu ve svých osmdesáti pěti letech vedl i Otto Banás.

„Nedivte se, že jsme už hotoví. Všichni psi z poslední skupiny měli vystavování a střelenou zvěř už na společném honu. Když je dostatek zvěře, posuzuje se dobře a není důvod nic protahovat.“ Pavel Konečný, rozhodčích na velkém poli

Prostory pro jednotlivé discipliny byly dobře vybrané. Na velkém poli bylo na dnešní dobu nečekané množství zvěře, a to jak zvěře přírodní, tak vypuštěné. Pořadatelé využili zvěř z polodivokého chovu, kterou poskytla akciová společnost Agrofinance CZ, a.s, konkrétně pak divize Hluboká a k tomu přidali zajíce z vlastního chovu. Zvěř to byla opravdu kvalitní a nedocházelo tak k problémům okolo poraněných nebo nelétavých kusů. Podle rozhodčích bylo velké pole z hlediska posouzení práce psů takřka ideální.

Stejně spokojení byli i rozhodčí na malém poli. Dohledávky se zkoušely v stařinou zarostlém dolíku, ve kterém někdy dělal problémy točící se vítr. Korona, která stála nahoře, měla výborný výhled a mohla tak sledovat práci psů, vůdců i rozhodčích. A velmi si to užívala.

Vlečky byly tahány většinou na travnatém poli. I tady ale občas vítr nečekaně změnil směr a ze zdánlivě jednoduché discipliny byl najednou velký problém. Zkušení vůdci ale vědí, že právě vlečka s pernatou je někdy zákeřná.

Malé pole bylo osudným místem pro dva favority, a to pro německého krátkosrstého ohaře pana Krutiny a českého fouska ing. Novotného. Korona z toho byla smutná, oba vůdci neúspěch brali se sportovním nadhledem.

„Tady je rákosí těžké. Je široké, rákos je vysoký, tenký a velmi hustý. Místy je úplně na suchu a pro psy to může být složité“ domácí člen korony

Ti, kdo zažili v roce 2010 na Plzeňsku Memoriál Richarda Knolla, určitě přemýšleli nad tím, kam pořadatelé tentokrát umístí vodní práce. Před dvěma roky bylo rákosí neskutečně těžké a pro některé psy přímo nepřekonatelné. Tentokrát probíhaly vodní práce u jiného rybníka. Nedalo se říci, že se jedná o snadný a jednoduchý terén, rozhodně to ale nebyl terén vražedný. Vůdci si nemohli stěžovat ani na zazvěření, to, že druhý pes v pořadí neměl kontakt s kachnou a nemohl získat r.CACIT, byla spíše nešťastná náhoda než neschopnost psa nebo nedostatek zvěře.

„Barvy jsou středně těžké a jsou spravedlivé. Leckde to je rozryté od černé zvěře, vůbec není vidět, kudy kdo šel a všichni psi mají stejné podmínky.“ František Švec, rozhodčí na barvách

Lesní práce probíhaly v honitbě Vysoká. Oblíbená ohrádka byla z hlediska korony dobře viditelná a výkony psů na ní rozdílné. Znovu se ukázalo, že známky mají široké rozmezí a že výkony oceněné „čtyřkou“ se mohou pohybovat od sice přesného, ale trochu nudného výkonu, až po líbivou radostnou a jiskrnou práci.

Barvy sice nebyly podle rozhodčích extrémně těžké, situaci psům ale stěžovaly známky přítomnosti černé zvěře. Jen třikrát byla práce na barvě oceněna nejvyšším možným hodnocením a naopak dvakrát byla důvodem, proč jinak výborně pracující psi spadli do II. ceny.

Lépe to vypadalo na lesních vlečkách, kde například na vlečce se zajícem nepadla jiná známka než čtyřka.

Velmi slušná ocenění byla zadávána i na vlečce s liškou. Přesto právě tato disciplina vyřadila z pomyslného boje jednoho z velkých favoritů, německého krátkosrstého ohaře Brita zo Šurianského kopca vedeného Otto Banásem. Pes k lišce došel, uchopil ji, ale k vůdci už se vrátil bez ní a ani po opakovaném vypuštění ji nepřinesl. Smutné je, že se jednalo o poslední disciplinu dvojice, která do té doby dokázala získat 463 bodů, běžela v I. ceně a měla ambice na velmi vysoké umístění.

Sbor rozhodčích pracoval pod vedením pana Eduarda Martínka a měl mezinárodní složení. Kromě českých rozhodčích posuzovali i pánové ze Slovenska a posuzovali dobře. Na většině pracovišť panovala dobrá nálada a stížnosti na práci rozhodčích nebylo moc slyšet. Možná by v několika málo případech zasloužilo hodnocení výkonu psů trochu podrobnější vysvětlení. Rozhodčí pro výkon i exteriér by měli formulovat svá vyjádření tak, aby odpovídala zadané známce. On může být velký rozdíl mezi slovy lehce, mírně nebo silně neklidný a na to navazujícímu snížení známky. Zvlášť pečlivé vysvětlení by mělo zaznít tam, kde je vyřčena známka horší. Odjíždět z memoriálu s pocitem, že nám to tentokrát prostě nevyšlo, je nepříjemné, ale rozumný člověk se s tím vyrovná. Odjíždět s pocitem, že známka byla zadaná nespravedlivě, je daleko horší. Přitom se ale nemusí jednat o nekorektní posouzení, ale pouze o špatné vysvětlení.

V pátek ráno stálo na zahájení na náměstí v Dobřanech osm německých krátkosrstých ohařů, sedm českých fousků, dva výmarští ohaři krátkosrstí, dva maďarští ohaři krátkosrstí a jedna fenka pointra. Na sobotním srazu, který se v mlhavém ránu konal na stejném místě, chybělo pět psů a další tři ještě „vypadli“ v průběhu soboty. Celkem byly zadány tři I. ceny, čtyři II. ceny a pět III. cen. Osm ohařů neuspělo.

Z pohledu plemen se nejlépe uplatnili čeští fousci. Memoriálem jich úspěšně prošlo pět a příznivce našeho národního plemene určitě potěšilo, že to byli pěkní a výborně osrstění psi. Zdá se, že lysivost je problém, který se povedlo zvládnout.

První místo na 74. Memoriálu Karla Podhajského obsadil německý krátkosrstý ohař Hip z Ouhelí vedený Vladimírem Dufkem. Kromě vítězství si pes odnesl čekatelství šampionátů CACIT a CACT a také nadmíru prestižní ocenění za nejlepší pole a nejlepší barvu. Pes je voděn jako hlasič a jeho opakovaný výkon se stává pomalu legendou. Připomenout je třeba, že vůdce a jeho pes vyhráli i Memoriál Richarda Knolla, a to je dvojitý úspěch, který se často neopakuje.

Druhé místo obsadil a čekatelství CACT získal maďarský krátkosrstý ohař ze Slovenska D´Hunter z Vodného mlýna vedený Jozefem Demčákem. Elegantní pes předvedl vyrovnaný a solidní výkon a druhé místo si zcela zasloužil.

Třetí místo obsadila Chesi z Měšínské hájovny vedená Radimem Dudou. Ušlechtilá černá fenka postoupila na memoriál z pozice náhradníka a po celou dobu prokazovala, že dobře vedený pointr může být výborným všestranným psem. I. cenu i čekatelství šampionátu CACT obdržela zcela právem.

Čtvrté místo, ale již v II. ceně, získal Josef Hendl s německým krátkosrstým ohařem Garym z Visálku. Korona je na slavnostním vyhlašování výsledků vítala bouřlivým a dlouhým potleskem, takže pomalu ani nebylo slyšet, že rozhodčí psovi přisoudili ceny za nejlepší vodu a nejlepší les.

Celkem je možné hodnotit výkony psů jako velmi slušné. Je pravdou, že memoriál nedokončili někteří favorité, ale tak to na podobně exponovaných akcích bývá. Někomu prostě chyběl ten nezbytně nutný kousek štěstí.

Memoriál je v prvé řadě o psech a jejich výkonu. Neodlučitelně ale k tomu patří i vůdci, o kterých se moc často nepíše a kteří přitom svým přístupem jak v průběhu výcviku, tak i na samotném memoriálu výkony psů podstatně ovlivňují. Jsou dvojice, z kterých je přímo cítit vztah člověka a jeho psa a na kterých je vidět, že pes to dělá pro svého pána a že to dělá s chutí a radostí.

Jsou naopak dvojice jiné, jejichž vztah není moc vřelý a kde místo snahy zavděčit se je ze strany psa největší motivací strach. Potěšitelné je, že těch druhých případů na našich zkouškách a soutěžích ubývá a že začíná u psů převládat radostná a chuťová práce.

V závěrečných slovech vrchních rozhodčích většinou zaznívají slova pochvaly za sportovní chování vůdců. I tentokrát si většina z nich pochvalu zasloužila. Jedinou výjimkou byl mladý vůdce z Polska. Se svým výmarským ohařem nastoupil na malém poli na dohledávku pernaté. Pes měl předtím již problémy na hluboké vodě a vypadalo to, že memoriál je nad jeho síly a že dvoudenní únava dělá své. Po vypuštění na dohledávku pernaté začal prohledávat terén, dokonce se zdálo, že u bažanta dokonce byl, ale nezastavil se. Zdálo se, že zvěř zapírá. S přibývajícím časem nabýval na intenzitě hlas vůdce, což psovi na klidu určitě nepřidalo a zvěř do limitu nepřinesl. Rozhodčí nemohli udělat nic jiného, než vyhlásit nulu.

Poté, co se rozhodčí začali věnovat další dvojici, dal vůdce psovi jednoznačně najevo, co si o jeho selhání myslí.. Nářek trestaného výmarana se nesl až ke 150 m vzdálené a značně znechucené koroně. Lze jen doufat, že tohoto pána na našich akcích už neuvidíme.

Uvedený případ byl snad jedinou nepříjemností na memoriálu. Určitě za něj nemohli pořadatelé, kteří za přípravu tak velké a náročné akce zaslouží pochvalu. Menší skupina chystala memoriál rok a půl, přímo na memoriálu pak pracoval docela velký počet lidí. Zdálo se, že pořadatelé jsou všude a že bedlivě sledují, zda někde není třeba něco upravit nebo napravit. Úkoly, a tedy i zodpovědnost, byly rozděleny mezi jednotlivé lidi, každý si hlídal svoji oblast a ti druzí mu do toho nezasahovali. U všech disciplin byla připravená parkoviště a byla vybírána tak, aby se nikde nikdo nemusel zbytečně otáčet a náhodou nezapadl. K dispozici byly stánky s občerstvením a byly to stánky pohostinné.

O úrovni přípravy takové akce leckdy nejvíce řeknou drobnosti. Byli to pánové, kteří na dobřanském náměstí s metrem v ruce rozmísťovali špalky s čísly startujících, byl to výřad na zahájení doplněný o z březových větví složené pořadové číslo memoriálu a byly to tašky pro vůdce obsahující plánek rozmístění disciplin a stužku, kterou si mohli uvázat na auto a která jim umožnila se všude dostat na pro ně vymezené parkoviště. Byl to ale i „kočárek“ na zvěř, který usnadnil práci pořadatelům a soutěžícím zabezpečil čistou a neuválenou zvěř. O dobré organizaci hovoří i dodržování časového programu a určitě i to, že v sobotu v 18 hodin již byly známé výsledky a o půl osmé se účastníci rozjížděli domů.

V pořadí 74. Memoriál Karla Podhajského se prostě povedl. Výkony psů byly v řadě případů vynikající a jinak velmi slušné. Organizace klapala, počasí bylo příjemné pro psy i lidi okolo nich. Velmi početná korona byla spokojená a úspěšní vůdci oprávněně pyšní. Osobně si myslím, že v úvodu napsané přání ing. Nechutného se splní. Pořadatelem příštího Memoriálu Karla Podhajského je OMS Praha – západ. Zbývá si jen přát, aby se jejich memoriál povedl tak, jako ten letošní.

Vladimíra TICHÁ

Snímky Jan Tichý