Jeden můj vzácný přítel před časem napsal, že když se kdysi dávno setkaly při svätoantonském zámku tři dámy - Příroda, Historie a Kultura, byly ještě stydlivými slečinkami. V kalendáři se uvádělo osmnácté století a jim se tam tak zalíbilo, že pod Sitnem zůstaly dodnes. Dnes již coby lehce vrásčité dámy sedí v zámeckém parku za stolečkem, popíjejí kávu a se zalíbením se dívají do kraje. Autorem těchto slov je inženýr Marián Číž, ředitel Muzea ve slovenském Svätém Antone, tedy člověk nejpovolanější.
K předchozím slovům rád dodává, že je skutečně málo takových míst. Míst, která pozorně poslouchají a poutavě vyprávějí. Pozorně naslouchají věkům, přírodě a lidskému dílu, aby následně o nich poutavě vyprávěli nám i těm, co po nás přijdou. Svätoantonský zámek a příroda, která jej obklopuje, vypráví o známých a méně známých osobnostech z rodů Koháry a Coburg, ale rovněž příběhy obyčejných lidí, kteří s láskou povýšili řemeslo na umění. Je málo takových míst, kde se dá obdivovat umění lidí i Všemohoucího soustředěné na relativně malém kousíčku země. Obec Svätý Anton se svým zámeckým mysliveckým muzeem takovým kouskem země bezesporu je.
V dnešním globalizovaném světě plném všemožných krizí a devalvace hodnot, se stále složitěji hledá místo klidné duševní hygieny, zdroje pozitivního myšlení a kultivované společenské relaxace. Slovenští, ale i čeští a středoevropští myslivci mají to štěstí, že takovýto svatostánek mají už půl století. Mají místo, kde se díky skromným, ale přitom mimořádně zaníceným, odborně, kulturně i lidsky jedinečným osobnostem systematicky přispívá k záchraně tradičních etických a kulturních hodnot myslivosti. Tím poutním místem je výše vzpomenuté Muzeum ve Svätom Antone, které letos v prosinci oslavuje abrahámoviny. My jsme využili nedávné návštěvy v tomto unikátním muzejním celku k tomu, abychom se na procházku historií Muzea vydali v doprovodu právě inženýra Mariána Číže. Ten v čele Muzea stojí již od roku 1996, ale zaměstnán je zde již od roku 1988.
Samotnému vzniku Muzea předcházely jiné dějinné události. Především je nezbytné uvést, že muzejnictví má v regionu Banské Štiavnice dlouhodobou tradici sahající do konce devatenáctého a počátku dvacátého století. Již na počátku června 1890 bylo veřejnosti v rámci hornického a lesnického kongresu zpřístupněno Městské muzeum. „Lesnictví a myslivost se rovněž váže k historii města a jeho blízkého okolí. V důsledku hospodářských zájmů panovnického dvora bylo lesní hospodářství úzce spojeno s hornictvím. Lesnický provoz sloužil především podnikání v těžbě rud. Se zřetelem na tuto skutečnost byla ve městě v roce 1763 založena Vyšší hornická škola s rakousko-uherskou působností. O sedm let později byla přeměněna na Hornickou akademii, na které se vyučovalo i lesnictví. V roce 1807 vznikl při Akademii Lesnický ústav. V roce 1846 byl celek přejmenován na Hornickou a lesnickou akademii. Vliv tradice založení a fungování Lesnické akademie bezprostředně podnítil myšlenku vytvoření muzea s tematikou lesnictví a myslivosti právě v tomto regionu,“ uvedl inženýr Číž.
Cesta k reálnému vzniku Muzea ve Svätom Antole však byla ještě hodně, hodně dlouhá a plná překážek. A to i přesto, že v souvislosti s uvolněním zámeckého objektu v obci jižně od Banské Štiavnice Povereníctvo podohospodárstva už 29. prosince 1949 požádalo Povereníctvo školstva, vied a umení o vyslovení souhlasu pro zřízení lesnicko-mysliveckého muzea, a to zejména pro nezbytnost prezentace těchto odvětví v široké odborné i laické veřejnosti. „Zámek ve Svätom Antole jako objekt plně záměru vyhovoval a když myšlenku podpořilo i ředitelství státních lesů, které po znárodnění mělo budovu zámku ve správě, zdálo se, že nic nebrání realizaci, už proto, že základ Muzea měla tvořit rozsáhlá sbírka loveckých trofejí a jiných sbírek v zámku uložených.“ Doplnil informaci o prvopočátcích složitého procesu Marián Číž.
S přípravnými pracemi na zřízení Muzea se začalo v roce 1950 na základě účelové dotace Zväzu poľovníckych spolkov v Bratislavě a Československé myslivecké jednoty v Praze. Slibně se vyvíjející myšlenka založení muzejní kulturní instituce v Antole však hned v prvopočátku začala mít problémy a setkávala se s nepochopením. Z dnešního pohledu docházelo i k absurdním situacím, když například již v roce 1951 dostalo přednost před pokračováním v budování expozice uskladnění obilí a brambor v zámeckých prostorách, což o osm let později přispělo svým nemalým dílem ke katastrofě, když se vzhledem k přetížení suterénních pilířů zřítilo jihozápadní křídlo zámku. „Všechno zlé je ale na něco dobré,“ konstatuje inženýr Číž. „Zodpovědné orgány si tehdy konečně uvědomily, že je třeba kulturní památku urychleně vyprázdnit, stavebně zajistit a zachránit její bohaté historické a umělecké předměty. Aby se už nikdy neopakovalo to, že například orientální stolek vykládaný slonovinou bude sloužit jako stupínek pro dělníky podávající si pytle s obilím...“
Reálným předchůdcem Lesnického a dřevařského muzea ve Zvolenu a Sv. Antole bylo Lesnické muzeum v Bratislavě. Toto muzeum existovalo v rámci Muzejního spolku Československého zemědělského muzea, později pak Slovenského muzea a Slovenského národního muzea. Slavnostně bylo zpřístupněné 4. května 1930. Vystavené v něm byly exponáty z lesnické zoologie, preparáty zvěře, modely mysliveckých zařízení, vývoj paroží a množství fotografií a drobných uměleckých předmětů. V roce 1944 však muzeum utrpělo značné škody při bombardování Bratislavy a následném požáru.
K přemístění sbírek do nově vzniklého zvolenského muzea se uskutečnilo v roce 1955. Nadějně se vyvíjející muzeum, které bylo situované do zvolenského zámku, však nemohlo mít dlouhého trvání, neboť se záhy muselo přistoupit ke generální opravě celého objektu. Bohaté sbírky se proto přesouvaly na různá místa, přičemž nejednou došlo k jejich poškození a znehodnocení. Konečně však byly na přelomu roku 1961-1962 soustředěny do státního zámku v Antole. Přemístění se sice nejprve pokládalo za dočasné a mělo dojít k návratu do Zvolena. To se však již v plné míře neuskutečnilo, neboť o zvolenském zámku bylo časem rozhodnuto coby o sídle Muzea středoslovenského umění jako nedílné součásti Slovenské národní galerie.
Funkčně byl sice antonský zámek Lesnickým, dřevařským a mysliveckým muzeem, ale po pravdě řečeno ve skutečnosti prvořadým z hlediska návštěvníků byl coburgovský interiér, který zabíral poschodí hlavní budovy. Zařízení po bývalých majitelích zámku rodech Koháry a Coburg, stylový nábytek, obrazy, umělecké předměty, množství paroží jelenovitých a dalších loveckých trofejí, bylo hodnotné a návštěvnicky atraktivní. Lesnický a dřevařský fond se záhy jevil nesourodě. V relativně krátkém čase proto došlo na řešení rozporuplnosti účelným rozčleněním muzea. „Vyšlo se z potřeby samostatného mysliveckého muzea, po kterém již dávno předtím volala myslivecká veřejnost a různé instituce,“ říká inženýr Číž. „Po mnoha dalších jednáních, hledání kompromisních řešení, ale i střetech na všemožných úrovních byla prvního prosince 1962 konečně veřejnosti slavnostně zpřístupněna část samostatné myslivecké expozice a sbírky interiéru zámku, které na základě rozhodnutí tehdejší školské komise Okresního národního výboru v Žiaru nad Hronom převzalo Muzeum do své správy.“
Inženýr Marián Číž nám také musel vysvětlit, proč se v některých starších materiálech a dokumentech týkajících se obce, zámku i muzea objevuje pojmenování Svätý Antol, což by pro některé čtenáře a návštěvníky mohlo být svým způsobem zavádějící. „Je to vcelku prosté. Prvního července 1996 se totiž občané v referendu rozhodli vrátit se k původnímu názvu obce, který byl Svätý Anton. Vesnice leží na úpatí Sitna s nadmořskou výškou 1009 metrů. První nálezy, které svědčí o zdejším osídlení, pocházejí z mladší doby bronzové, když zde prokazatelně žil lid lužické kultury. Anton byl v čase Arpádovců německou kolonií, ale později splanuli kolonizátoři s původním slovenským obyvatelstvem. Ve starých, německy psaných dokumentech, se ves uvádí jako In der Au, snad podle vrb a topolů, které rostly podél říčky Štiavničky. Dále je uváděna jako Szentantal, Sankt Anton, Sent Antal, ale i Scenantollo, Sanctus Antonius, Zenthantal, Swaty Antal a konečně v roce 1920 přijímá název Svätý Anton. V roce 1960 došlo nelogicky k přejmenování na Svätý Antol, což bylo napraveno až o šestatřicet let později. Svätoantonští občané se vždy živili především při těžbě zlata a stříbra a samozřejmě prací v lese. Po husitských válkách a zemětřesení, které kraj postihlo v roce 1443, připadlo panství grófovi Illésházymu, který zde nechal vybudovat kostel zasvěcený svatému Antonovi Poustevníkovi. Po bojích s Turky a následné epidemii cholery obec získal nový majitel. V roce 1629 se jím stal Peter Koháry. Postupně se obec rozrostla na zeměpanské městečko, původní středověký hrádek byl přebudován na pohodlný zámek v loveckém duchu obklopený anglickým parkem. Posledními majiteli byli Coburgové, kteří obec i zámek získali ženitbou. Koháryovci zemřeli po meči.“
Popsat celkový vývoj muzea v následujících desítkách let, všechny nesporné mezníky, by zabralo desítky ba stovky stran a je obsahem mnoha odborných statí postupně zveřejňovaných v populárních Zbornících Muzea vo Svätom Antone. Za všechny vzpomeňme alespoň rok 1965, kdy došlo k definitivnímu a úplnému přestěhování knihovny ze Zvolena do Sv. Antona, léta 1967-1970, kdy byla doplněna lesnická, dřevařská a myslivecká expozice a následně vybudované nové depozity. V roce 1985 byl areál zámku vyhlášen za Národní kulturní památku a o tři roky později přešlo Muzeum pod Ústřední správu muzeí a galerií a Slovenské národní muzeum. V roce 1992 přešlo pak svätoantonské muzeum pod přímou správu Ministerstva kultury Slovenské republiky. Podílelo se na mnoha mysliveckých výstavách doma i ve světě, ale rovněž bylo organizátorem významných akcí, jako třeba Mistrovství Evropy ve vábení jelenů, prestižních výstav, seminářů a kongresů. Muzeum taktéž navštívila řada významých osobností, jako byl norský královský pár, prezident Slovenské republiky Ivan Gašparovič či J.V. Simeon Sachsen-Coburg und Gotha s manželkou královnou Margaritou.
Ovšem život každé podobné instituce je tak trochu jako na houpačce. Úspěchy střídají nezdary, chvíle radosti z dobře vykonané práce pak napětí ze složitosti problémů, které se kupí jako jehličí na mraveništi. Takovéto problémy přišly s rokem 1990, kdy hrozil zánik mysliveckého muzea ve Sv. Antone. Proto bylo třeba jednat.
Pracovníci Muzea intenzívně hledali cesty, jak Muzeum zachránit. „Při jedné z cest do Bratislavy se zastavili v redakci časopisu Poľovníctvo a rybárstvo. Společně došli k závěru, že pro myslivce a návštěvníky Muzea je potřebné připravit něco víc než poněkud strohé expozice. A tak vznikla myšlenka uskutečnit v zámku kulturně společenskou akci, která by do svätoantonského areálu přilákala mysliveckou, ale i nemysliveckou veřejnost. A co jiného by to mohlo být než podnik cílený k legendě patrona myslivců sv. Huberta. Jelikož si ho připomínáme až počátkem listopadu, bylo součástí návrhu konat tuto akci již začátkem září, kdy je ještě předpoklad stabilního, slušného počasí a řadu doprovodných akcí je možné konat v zámeckém parku a na nádvoří. „Od slov nebylo daleko k činům, a tak se již 14. a 15. září 1991 uskutečnily první Dny sv. Huberta. Na tomto podniku se prvořadě prezentovala etika a estetika myslivosti a organizátoři byli překvapeni obrovským zájmem veřejnosti. Netrvalo dlouho a Dny sv. Huberta se staly celoslovenskou záležitostí s přesahem do zahraničí. Staly se naší pýchou,“ s hrdostí v hlase dodává inženýr Číž, v současnosti duše prestižního kulturně společenského podniku, který již vstoupil do třetího desetiletí svého trvání a rok od roku získává stále více příznivců.
Od prvního července 2001 patří svätoantonské muzeum do zřizovatelské kompetence Ministerstva podohospodárstva Slovenské republiky. Právě díky tomuto rezortu se v posledním desetiletí do velké míry podařilo zámek a jeho areál opravit a zlepšovat celkovou každodenní činnost muzea. Po delimitaci lesnické a dřevařské složky se mnohem intenzívněji buduje myslivecké muzeum a přirozeně zvelebují umělecko-historické sbírky, především původní mobiliář rodů Koháry a Coburg. „Hlavním posláním Muzea je chránit, konzervovat, restaurovat, dokumentovat a samozřejmě i prezentovat umělecko-historické a myslivecké sbírkové předměty a trofeje, stejně jako spravovat areál Národní kulturní památky zámek Svätý Anton. Muzeum vlastní více než čtrnáct tisíc unikátních exponátů a plocha expozic zabírá přibližně tři tisíce metrů čtverečních. Zámek je v rámci Slovenska unikátní i tím, že se v něm uchoval prakticky všechen původní nábytek, sběratelské exponáty, obrazy, trofeje a dnes, po postupné obnově a restaurování, mají návštěvníci jedinečnou možnost vidět, jak se na takovém panském sídle žilo v osmnáctém, devatenáctém i dvacátém století,“ přibližuje současnost ředitel Muzea.
Posledním uživatelem svätoantonského zámku byl bulharský car Ferdinand Coburg. Proto dnes odborníci Muzea pracují na filmovém projektu Po stopách Ferdinanda Coburga a i takovouto formou - přes jeho osobnost - se snaží veřejnosti přiblížit historii, geografii a biologii. „Úloha Muzea při výchově a vzdělávání zejména dětí a mládeže je velmi důležitá a svým způsobem nezastupitelná,“ pokračuje inženýr Číž. „Proto pro tuto skupinu návštěvníků organizujeme mnoho zajímavých aktivit, jako jsou noční prohlídky, divadelní představení, vystoupení sokolníků, výstavy v oblasti umělecko-historické a myslivecké, koncerty, Vánoce pro zvířátka v zámeckém parku, regionální chovatelské přehlídky, přednášky a besedy. V neposlední řadě to letos byl první ročník Dětských dnů sv. Huberta, kterých se zúčastnilo na dva a půl tisíce dětí.“
Roční návštěvnost Muzea je okolo pětačtyřiceti tisíc návštěvníků. Výstavy zde samozřejmě realizují ve vlastních prostorách, případně předsunuté expozici v loveckém zámečku Prednej Hore, ale také v jiných muzejních a prezentačních zařízeních v dalších městech Slovenska i v zahraničí. Za přelomový moment považuje Muzeum z tohoto úhlu pohledu účast na celostátní výstavě s mezinárodní účastí v Nitře v roce 1990, kde vytvořili dvě velké expozice. „Tehdy jsme se vydali na symbolickou cestu Svätý Anton - Slovensko - Svět. Stejně tak jsme nazvali leotšní výstavu k padesátiletí Muzea,“ říká Marián Číž. „A že jsme se vydali správným směrem dokládá třeba i skutečnost, že jsme v roce 2001 jako první muzeum na světě získali Cenu C.I.C. - Mezinárodní rady pro myslivost a ochranu zvěře a v roce 2005 certifikát na titul Muzeum roku Ministerstva kultury Slovenské republiky.“
Naše krátká procházka Muzeem ve Svätom Antone je u konce. Myslím si, že se závěrem sluší popřát jménem čtenářů časopisu Myslivost i celé české myslivecké veřejnosti všem jeho pracovníkům a spolupracovníkům hodně zdraví, pracovních i osobních úspěchů a stále kvetoucího nadšení pro úžasnou věc, kterou je práce na poli historie a tradičních hodnot myslivosti.
Oldřich KOUDELKA
Foto Jan HLAVÁČ