V letech 1986 až 2003 byla chovatelská přehlídka trofejí na okrese Pardubice organizována tak, že myslivečtí hospodáři zasílali na sekretariát okresního mysliveckého spolku individuální hlášenky o každém uloveném trofejovém kusu. Na těchto hlášenkách vyplňovali i údaje týkající se nalezených vad, chorobných změn a nálezů larev střečků v nosní dutině. Tyto údaje umožnily sestavit přehled o výskytu hltanového střečka u srnčí zvěře na Pardubicku.
Po roce 2003 byl změněn systém hlášení úlovků, a tím i získávání dalších věrohodných údajů z honiteb a byla též změněna i organizace chovatelských přehlídek, takže z tohoto období již potřebné podklady nejsou k disposici.
Hlavní původce výskytu larev střečků v nosních dutinách srnčí zvěře je střeček hltanový (Caphenemyia stimulator), ojediněle v některých oblastech se také vyskytuje jiný druh střečka s blízkým biologickým cyklem jako střeček hltanový, a to střeček šedočerný (Pharyngomyua picta).
Střečci patří do řádu hmyzu dvoukřídlého (Diptera), u dospělého jedince (imaga) je k letu používán pouze prvý pár blanitých křídel, druhý par je zakrnělý, zůstávají z něj pouze dvě šupinky těsně přiléhající ke hrudi. Dospělý střeček je vlastně moucha, dosti zavalitá, podobná čmelákovi, tmavě zabarvená pokrytá na celém těle velkým množstvím chloupků.
V letu patří střečci k nejrychlejším letcům živočišné říše, při přímém letu dosahují neuvěřitelné rychlosti vysoce přesahující až 100 km/hod., proto je také v letu žádné zvíře (ale ani člověk) není schopno zpozorovat. Při této rychlosti je možno zaslechnout svištivý zvuk, na který často reaguje jak zvěř, tak i třeba pasoucí se dobytek, prudkým útěkem a při tom intenzivně pohybují hlavou (střečkovité chování).
S dospělými jedinci se ale můžeme setkat pouze v relativně krátkém období, a to od druhé poloviny května do konce prvé poloviny července. Za tuto krátkou dobu dojde k páření, vývoji vajíček a samička také musí sehnat hostitele pro své potomstvo. Pro páření využívají střečci hltanoví význačné body v krajině - shromažďují se na nezalesněných vyvýšeninách v krajině, kde vyhledávají sloupy, osamělé stromy, často používají zde vybudované kazatelny apod.
Samci nemají proražený, a tím funkční zažívací systém, takže relativně rychle po vyčerpání energetických zásob hynou. Samičky žijí poněkud déle, maximálně ale 2 týdny, a za tuto dobu musí být oplodněny a musí v nich uzrát vajíčka. Samičky střečků hltanových jsou živorodé, těsně před kladením se z vajíček uvnitř samičky vyklubají miniaturní larvičky (měří pouze několik milimetrů), samička při jejich kladení přisedá na okraj nozder hostitele a z těla vypudí vždy malou kapičku bílé vazké tekutiny, která obsahuje jednu i více larviček.
Ty se snaží co nejrychleji proniknout do nosné dutiny. Larvy mají na povrchu řadu háčků a ostnů, aby se lépe přichytily nosní sliznice a mohly se postupně posunovat hlouběji do nosní dutiny a dále do hltanu. Živí se sekretem vylučovaným sliznicí dýchacího traktu a v průběhu života, tak jak rostou, musí několikrát svléknout kutikulu pokrývající její tělo. Ta je totiž velmi pevná, není schopna se zvětšovat, takže když larva se do ní již nevejde, praskne, larvička vyleze, zvětší svůj objem a na jejím povrchu se vytvoří kutikula nová.
Růst larev uvnitř hltanu probíhá prakticky celý rok až do jara příštího roku. Tak jak se zvětšuje velikost larev, larvy se postupně přesunují do nosní dutiny. Po posledním svlékání, již v nosní dutině, kdy larva dosahuje velikosti 3 - 4 cm, se na kutikule snižuje velikost ostnů, takže larva může snadněji vypadnout na zem, případně tomu zvěř vypomáhá jejich vyfrkáváním.
Larvy se potom na zemi rychle zakuklí, kukla má soudečkovitý tvar a po jednom, maximálně dvou měsících z ní již vylétají dospělí střečci (imaga), kteří jsou natolik vyspělí, že jdou prakticky okamžitě do páření.
Nebezpečnost hltanových střečků pro zvěř spočívá hlavně v tom, že celý larvální vývoj probíhá převážně v hltanu, který je neustále drážděn jak samotnými larvami, tak i svlečenými kutikulami, a protože vývoj probíhá v zimních měsících, kdy zvěř může mít problémy s dostatečným příjmem potravy a často je vyčerpávána namáhavým pohybem při vyšší sněhové pokrývce (případně nevhodným vyrušováním), může dojít k dýchacím potížím až k úhynům. Neoficiálně se odhaduje, že více než polovina ztrát u srnčí zvěře v zimních ,měsících souvisí právě s přítomností larev hltanového střečka, zvláště v těch případech, když je invaze larev vysoká.
Na základě hlášenek mysliveckých hospodářů bylo možno vyhodnotit procentuální výskyt hltanové střečkovitosti u srnců na Pardubicku od roku 1986 do roku 2003. Z přiloženého grafu je patrné, že v prvých letech sledování početnosti srnců napadených nosním střečkem se jejich procento ze všech hodnocených pohybovalo do 30 %. Vyhodnocena byla i početnost honiteb, ve kterých byla střečkovitost evidována u více než poloviny ulovených srnců. Shodně s předchozím údajem i v tomto případě je patrné, že vysoká frekvence hltanové střečkovitosti byla zjištěna prakticky u 20 % honiteb. Většinou se jednalo o honitby smíšené a lesní, v polních honitbách byla přítomnost hltanového střečka ojedinělá, z ulovených srnců jich bylo napadeno maximálně 15 %.
Od roku 1987 byla na okrese zorganizována akce, týkající se hodnocení rozšíření endoparazitů u srnčí zvěře, podle výše plánu lovu byly z jednotlivých honiteb odebírány vzorky trusu na parazitologickou kontrolu, která prokázala vysoký stupeň zamoření srnčí populace hlavně plicními červy. Od roku 1990 se proto většina honiteb připojila k provádění medikamentózní léčby přípravkem Rafendazol (přípravek má širokospektrý účinek proti oblým červům zažívacího traktu a plic, proti motolicím a nosohltanové střečkovitosti). Tato akce byla později (od roku 1997), ve spolupráci s OÚ Pardubice, který zajistil nákup premixů, rozšířena povinně na celý okres a byl podáván jak Rafendazol, tak i Cermix (má stejné spektrum působení, navíc je účinný proti ektoparazitům - svrabu, vším, kožnímu střečku). Později, mezi roky 2003 až 2008, se této akce ujal Krajský úřad a podávání těchto premixů, včetně veterinární kontroly trusu, bylo rozšířeno na celý Pardubický kraj.
Jak je z grafu patrné, léčebná kůra, původně zaměřená jiným směrem, prokázala významný efekt na hltanovou střečkovitost. Zamoření srnců hltanovým střečkem po roce 1990 kleslo během tří let na hodnotu okolo 20 % a tato výše výskytu hltanového střečka v populaci srnců byla zachována po celé sledované období.
Potvrdil se tak popisovaný účinek Rafendazolu, ještě výrazněji tento efekt je patrný při hodnocení procenta honiteb s vysokým procentem napadených srnců, kde výrazně kleslo procento honiteb, ve kterých se hltanová střečkovitost objevila u více než poloviny srnců. Z původních 20 % honiteb se od roku 1995 vysoká incidence střečka snížila na pouhých 5 % honiteb.
Je možno uzavřít, že v populaci srnčí zvěře se vyskytuje hltanový střeček až u jedné třetiny zvířat. Současně se ale ukázalo, že nejvyšší incidence je ve smíšených a lesních honitbách, v některých letech dokonce myslivečtí hospodáři vykázali jeho přítomnost u více než 90 % ulovených srnců. Lesní komplexy byly původním biotopem srnčí zvěře, a jak je patrné, i střečka hltanového. V polních honitbách se hltanová střečkovitost objevuje ojediněle. Potvrzen byl také vysoce účinný léčebný efekt předkládaného premixu Rafendazol.
RNDr. Ivo SÝKORA, CSc.