ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Zdobí nás mnohé

Myslivost 11/2012, str. 94  Jiří Kasina
Jeho díla nosí mnozí pravidelně pod krkem, někteří na klobouku či na klopách mysliveckých uniforem, mnozí jeho věci opatrují ve vitrínkách jako svá osobní ocenění, jeho práce zdobí jak muže, tak i ženy v zeleném. Na výstavách bývá jeho stánek prostorově sice nejskromnější, ale poznáte jej už z dálky podle chumlu lidí, kteří se sklání nad drobnými uměleckými díly a přemítají, co si vybrat tentokrát. Pozorní čtenáři už asi vědí – tentokrát jsem na návštěvě u šperkaře, medailéra, rytce, výtvarníka, zaníceného umělce a myslivce a dlouholetého kamaráda Romana Provazníka.

Rozhovor vznikal při posezení u krbu vedle jeho nádherné chaloupky, při výhledu na mimoňské lesy jsme povídali nejen o životě, umělecké činnosti a myslivosti. Jelikož jsme už něco společných akcí prožili, nechme stranou formality, s Romanem si prostě tykáme a není třeba rozhovor „přešroubovávat“ do jiné polohy.

 

Romane, známe se dlouho, mnoho jsme toho za léta zpětně napovídali, zkus stručně čtenářům Myslivosti vylíčit, jak ses dostal k myslivosti? Měl jsi v rodině nějaké myslivecké předky?

K myslivosti jsem se dostal díky svému otci a dědovi. Otec pocházel z Čestic, to je na okrese Rychnov nad Kněžnou a už jako pětiletý kluk jsem chodil s dědou doplňovat zásypy pro zvěř. To je asi moje první myslivecká vzpomínka. V té době bylo velké množství drobné zvěře, bylo to něco úžasného, přetahovaly tam třeba husy. Když mi bylo deset let, tak už mě otec bral s sebou na hony, takové společné myslivecké akce jsem si doslova užíval a specifickým klukovským pohledem prožíval. Takže díky tátovi a dědovi jsem se k myslivosti dostal zcela přirozeně a nenásilně, oslovila mne nenápadně, ale o to víc intenzívně.

No a proč teda z tebe dneska není lesák či myslivec z povolání?

Na konci základky jsem byl rozhodnutý, že půjdu studovat na lesnickou školu do Trutnova, měl jsem podanou přihlášku a už jsem se těšil. A v tu chvíli mi do života vstoupil časopis Myslivost. Právě v tu dobu, ten rok, byla vypsána časopisem Myslivost celostátní soutěž v kreslení nebo ve výtvarném projevu. Upozornil mě na to táta. Tak jsem poslal do redakce nějaké věci, nějaké linority, sádry a pérovky. A představ si – vyhrál jsem první cenu a moje dílka měla obrovský úspěch. Nedlouho na to za mnou přijel nějaký Franta Kodejš a říkal, že by byla škoda, abych šel na lesnickou školu, ale spíš se věnoval výtvarničině. Říkal mi, že v tomhle druhu kumštu toho moc není a bylo by dobré, kdybych něco takového začal pravidelně tvořit, že bych se tím mohl živit, že by měli myslivci určitě zájem … Tak jsem si dal ještě přihlášku na šperkárnu, udělal jsem úspěšně talentovky, a prostě začal chodit tam. Víš, já už si snad ani detaily nevybavuji, to je ten pohled mladého člověka, kdy má jiné priority, já si na šperkárně užíval pověstného studentského života. Snad jediná „nevýhoda“ byla, že jsme neměli internát, ale jenom priváty, tak jsem se musel hodně starat o sebe sám, dost mě to do života dalo. V každém případě vzpomínám na ta léta jako roky prima života.

Pořád mi z toho ale nevytanulo, kde se v tobě vzalo to umělecké nadání, myslivost jsi podědil po tátovi a dědovi, ale tu výtvarnou činnost po kom?

No právě že já v rodině žádného výtvarníka neměl, nikdo mne nevedl a neinspiroval. Jedinou trochu mlhavou vzpomínku mám, že v první třídě na základce kdosi přišel, že by bylo dobré, kdybych chodil do lidové školy umění, no tak jsem chodil do lidušky.

Už od malinka tě bavilo zobrazovat zvěř nebo přírodu?

Určitě, bylo to už od dětských let, to mě velice bavilo, inspirací mi byla ale ne přímo myslivost, ale spíš rybařina. Já jsem totiž chodil taky na ryby už jako malý kluk, tenkrát povolenka byla až od deseti let. Rybařit jsem mohl ale už dříve. To jsme přijeli s tátou na Divokou Orlici, otec tam měl známého porybného, a ten mi vypsal povolenku, takže já jsem chodil od osmi let jako rybář. Pak jsem rybařiny zanechal, protože toho už bylo moc, myslivost zvítězila, to je tak úžasná disciplína, ta je nesmírně různorodá, pestrá, myslivec musí mít obrovskou sumu znalostí a přehled v mnoha oborech.

Pojďme ale zase trochu zpátky do kroniky tvého života. Vystudoval jsi šperkařskou školu a pak jsi nastoupil rovnou ke šperkům?

Po škole jsem nastoupil jako rytec do tehdejšího státního podniku Bižuterie, dnes již neexistujícího. Tehdy podnik zastřešoval i drobné dílničky, do mnohých z nich nastoupili moji spolužáci, já jsem nastoupil jako vzorkař pro Jablonex - PZO podnik zahraničního obchodu. Když si třeba návrháři módy vymysleli nějaké modely, chtěli je odoplňkovat bižuterií, tak jsme navrhovali šperky, respektive výtvarníci navrhovali šperky a já ty návrhy následně převáděl do ryteckého provedení, se zaměřením hlavně na štrasovou bižuterii. Potom se začala využívat i litá bižuterie, a s ní přišlo i období náboženských motivů - plastické zpracování medailonků, vyobrazení světců jako součást růžence tzv. matičky, tato výroba směřovala hlavně do Ruska, Ameriky a do Vatikánu.

Víš moc dobře, že tvoje díla léta obdivuji, jsem ale v tomto oboru naprostý laik. Asi nejsem sám, kdo vlastně ani neví, jaké jsou v rytectví disciplíny či postupy tvorby?

V rytectví je více disciplín, záleží, co se dělá. Dalo by se o tom mluvit dlouze a složitě, ale ve stručnosti. Při ražbě je základem klasická raznice. Na začátku medaile, mince nebo odznaku je originál, z kterého se odmáčkne raznice a následně k tomu se vytvoří lisovadlo. Medaile a mince se lisují z předem připraveného střižku (předřezu) do kroužku, kde se následně tlakem odmáčkne to, co potřebuješ. Čím je průměr raženého výrobku menší, tím je třeba menší tlak, na větší mince a medaile už je potřeba tlak 400 - 600 tun. Z hlediska materiálu se na mince, medaile a odznaky může použít zlato, stříbro, v podstatě jakýkoliv cenný kov, já pracuji hlavně s tombakem, to je slitina 80 - 90 % mědi a 10 - 20 % zinku. Pro výrobu zmiňovaných originálů, raznic a lisovadel se používá nástrojová ocel, která je houževnatá, plně mi vyhovovala, ale jak zkrachovala Poldovka, tak se ocel vozí z Anglie, a to už je něco jiného, to už není tak úplně ono.

Pojďme nyní k záležitostem, která myslivci znají a roky je děláš. Začněme třeba motivy - z hlediska motivů, které jsi dělal, asi neexistuje zvěř, kterou bys nezpodobnil?

Tak to máš pravdu, nevzpomínám si na druh zvěře, který bych někdy v minulosti nedělal, všechny druhy jsem si někdy v minulosti nakreslil, ale bohužel na ukázku nic nemám, všechno už je vyházené.

Škoda, byl by to asi úctyhodný přehled. Tak aspoň jaký druh zvěře se ti dělá nejlépe, kterou zvěř zobrazuješ nejraději?

Je to o vztahu, moc to nerozlišuji, ale spárkatá nebo zvěř černá, to jsou moje oblíbené druhy. Víš, někdo kdysi vymyslel kozla, že je to vlastně čert, ale divočák, to je vyloženě čert jak už trefně poznamenal prof. Komárek. Když jsem divočáka viděl ještě jako malý kluk, tak mě přímo fascinoval jeho naježený hřeben, teď ty spárky, jak byl vyšponovaný - no prostě nádherný pocit hrůzy. Takže u mě asi po léta vítězí černá, ale miluju veškerou zvěř.

Která je obtížná zvěř z hlediska ryteckého? Jako laika mě napadá třeba složitost paroží?

Mě to ani nepřijde, každá výtvarná tvůrčí práce je u mě o pocitech a momentální náladě, člověk se řídí citem, má tu zvěř rád a rád ji zpodobňuje. Když děláš nějaký nový druh zvěře, snažíš se do toho dát svoji intuici, pracují smysly a objevuješ nové obzory a možnosti. V podstatě každé dílo je nová výzva, když budu předem spekulovat a bát se, nic dobrého z toho nebude, to se nedá ani spočítat a ani nijak naprogramovat.

Co třeba jiné druhy, třeba psi nebo exotická zvířata, dělal jsi je?

Samozřejmě jsem dělal mnohokrát na medaile a odznaky lovecké psy, ty dělám rád. Dělal jsem, ale okrajově, taky exotická zvířata, spíš jsem je ale hodně maloval na grafické listy, to bylo hlavně v době mého mládí a dospívání, v současné době už moc ne.

Určitě jsi měl nějaké vzory, hledal jsi zajímavé práce a motivy, které jsi dělal následně jako rytecké?

Kdo mě zcela zásadně motivoval, tak to byli malíři a ilustrátoři Jiří Židlický a Mirko Hanák, to byla moje obrovská inspirace od dětství, všechny jejich knihy jsem měl a nebylo týdne, abych si je alespoň neprolistoval. Musel jsem zkrátka vidět Hanákovy a Židlického ilustrace, jsou všechny dokonale a úžasně provedeny.

Představme si modelovou situaci, někdo tě požádá, abys udělal medaili se srncem. Jak se ti vybaví motiv, který na medaili uděláš? Vybaví se ti to, jak jsi třeba viděl srnce někde v knížce nebo to je z hlavy, třeba ze zážitků v přírodě?

Spíš se mi vybaví, co vidím v přírodě. V dětství asi do čtrnácti let jsem se snažil připodobnit se grafickým věcem renomovaných kumštýřů, ale pak už jsem to zkoušel sám ze sebe. Prostě něco vidím, scéna z přírody se mi zafixuje a pak podle toho tvořím. Ale třeba vůbec mi není inspirací sebelepší preparát někde ve sbírce a nebo v muzeu.

Takže se ti běžně stává, že sedíš na kazatelně, pozoruješ život zvěře kolem sebe a v jednu chvíli si řekneš, že to by bylo dobré zobrazit a doneseš si to domů v hlavě?

No, v podstatě je to tak, ale spíš je to kombinace více zážitků. Snažím se jich vstřebávat co nejvíc a třeba momentálně se už těším, že v příštím roce, jak bude větší výstava v Lysé nad Labem, že tam ukáži nové věci, vzniklé právě z momentální inspirace v přírodě, kterou nosím v hlavě. Doufám, že se mi to podaří, abych vše stihnul a připravil, aby se to dalo na výstavě uceleně prezentovat.

Tak to se už nejen já moc těším! Zajímalo by mne ale přece jen ještě to, jaký je postup - je třeba běžné, že si nápad po příchodu domů z lesa zaznamenáš na papír a pak nápad dál rozpracováváš a doděláváš?

Skicy si dělám, to ano, ale jen pro sebe. Pokud je to zakázka s konkrétním motivem, musím si skicu detailněji rozpracovat. Ukážu ti to třeba na aktuálním příkladu. Mám tu odznak pro sokolnické setkání na Opočně. Musel jsem tam zaznamenat pohyb dravce i jeho kořisti, sám aktivně nesokolničím, ale pohyb jak zajíce, tak dravce z přírody znám. Prohlédl jsem si některé fotografie, přečetl zpětně články o sokolnictví třeba i v Myslivosti. V loňském roce jsem udělal jestřába, jak zajíce teprve chytá, pro letošní Opočno jej váže a poslední fáze připravované trilogie odznaků si každý lehce domyslí. Většinou ale pracuji intuicí, citem a zkušeností a jdu rovnou do kovu.

Jak dlouho trvá běžný návrh?

Je to záležitost někdy pěti minut, někdy několika dnů, záleží, jak mě co napadne.

Bavili jsme se o motivech, kromě zvěře, kolik a jaké zajímavé motivy jsi dělal v minulosti?

Byly to už ti zmínění svatí v různorodých vyobrazeních, co jsme dělali pro Vatikán, Ameriku a Rusko. Budeš se možná divit, třeba taky plastiku parní lokomotivy, Škody Oktávie nebo vozu formule 1 se všemi detaily - to vše byl také požadavek zákazníků! Dovol mi zmínit v této souvislosti příhodu z mládí. Ve škole bylo zadáno volné téma na oblíbený citát, už nevím v jakém ročníku, tak jsem napsal a vytvořil úvahu, že „i ty nejkrásnější nohy někde končí“, tento zajímavý námět jsem převedl i do ryteckého provedení. Konkrétně z úvahy jsem dostal dvojku, ale proto, že jsem tam měl dvě pravopisné chyby a rytecká práce byla ohodnocena kladně nejen spolužáky ale i kantorem.

Nevzpomeneš si na nějaké další kuriozity?

Když jsme měli 25. výročí od maturity, tak jsem udělal srdíčko ve tvaru pěkně plastického dámského pozadí v kalhotkách, jako že mládí je víš již kde, ale že se máme všichni rádi. Teď si nedokážu vzpomenout na jiné kuriozity, bylo toho hodně, dělal jsem třeba brouky, africké brože, celou sérii Mickey Mousů a kačerů Donaldů.

No po těch kalhotkách a nohách se už skoro bojím zeptat, ale byl jsi někdy extravagantní, jako třeba Picasso dělal avantgardu....?

Já jsem spíš konzervativní, nedovedu si jaksi představit, jak by avantgardu myslivci přijali. V období po maturitě jsem zkoušel různé netradiční prostorové práce ovlivněné starými německými nástroji, které v té době byly archivovány v Bižuterii. U jednoho výtvarníka, o kterém jste nedávno psali v myslivosti, jsem viděl kombinaci přírodních kamenů a kovu, tyto kombinace kamenů a cínu jsem využíval již v 80tých letech - byly to rovněž zvířecí motivy.

Máš vůbec čas si udělat něco pro radost, aby to nebylo na zakázku?

Není toho mnoho, ale motivuje mě představa, že příští rok bych se mohl po dohodě s tebou představit na nějaké rozsáhlejší výstavce, nech se překvapit, určitě něco připravím. Můj problém je v tom, že mi zakázky zaberou hodně času, některé čtrnáct dní i déle. Jako v každé tvůrčí činnosti na zakázku jsou totiž tací, kteří si něco vymyslí, já se trefuji do jejich představ, když už je to hotové, tak se to stejně kolikrát předělává. Možná některé z těch nerealizovaných děl a návrhů také představím na připravované výstavce v příštím roce.

Po roce 1989 se ti taky asi jako nám všem otevřel svět, zvýšil se počet zákazníků a prací? A vůbec - máš klienty asi nejen z Čech, ale i ze zahraničí? Kam se nejdál dostaly tvoje práce?

Určitě se najdou desítky a stovky zákazníků u nás, vystavuji vlastně jen na našich veletrzích, kde ale nakupují i zahraniční návštěvníci. Takže snad mohu říci, že moje věci jsou někde po Evropě. Některé se dostaly do Ameriky a také do arabského světa. Ale to nepočítám, kdy jsem pracoval pro bižuterii, ptáš se asi na období, kdy pracuji sám po revoluci.

Nejvíc ale asi děláš přece jen doma, a hlavně pro Českomoravskou mysliveckou jednotu?

V roce 2000 jsem už byl osamostatněný, hlavně jsem dělal pro firmy, udělal jsem spousty bižuterních vzorkovnic, to mi vzalo hodně času. Kontakt s Jednotou jsem navázal přes Láďu Broukala, udělal jsem za ta léta opravdu dost prací. Víš ale co mě zpětně mrzí? Že jsem nenavázal již dříve užší kontakt s vynikajícím grafikem a výtvarníkem Jardou Bézou.

Je vůbec možné udělat třeba Jarouškovy oblíbené kokršpaněly do kovu? Dal by se vůbec jeho jemný výtvarný projev přenést do rytiny?

Určitě ano, a já se na něj chystám. V příštím roce je například 40. výročí MS Světice, kde Jaroušek léta působil, tak jsem slíbil, že udělám něco v jeho stylu, zkusím překvapit i dalšími pracemi inspirovanými tvorbou Jarouška Bézy.

Jaká je konkurence v tvém oboru v České republice? Setkáváš se s jinými podobnými rytci? Existují vůbec nějaké výstavy nebo soutěže?

Nás i akcí není mnoho, to je škoda, na druhou stranu, kdybych chtěl s někým spolupracovat, nebyl by to pro mě až takový přínos, takové nabídky už jsem měl. V Jablonci je více rytců, ale neznám nikoho, kdo by se zabýval mysliveckými nebo loveckými motivy.

Máš třeba nějaké porovnání se zahraničím? Jak si stojíš jakožto rytec v porovnání se zahraničím?

Myslím, že to není tak nejhorší. Když jsme byli na veletrhu v Dortmundu, tak jsem slyšel na moje práce samé chvalozpěvy, ale němečtí zákazníci byli velmi opatrní. Například jsem dělal pro mnichovský myslivecký klub medaili a odznak k jejich výročí, zadali si pouze malé množství a převážnou část zakázky zadali německé firmě, čehož nakonec litovali. Jak jsem se později dozvěděl moje a jejich kvalita byla odlišná.

Existují na toto téma nějaké mezinárodní soutěže? Nesetkávají se rytci třeba na veletrhu?

O soutěžích u nás a ani v zahraničí nevím, jediných soutěží kterých jsem se zúčastnil a párkrát vyhrál je na Slovensku ve Sv. Antone v rámci Svatohubertských dní soutěž v Polovnickém šperku. Na výstavách se setkávají spíš rytci nožů a zbraní, ale jinak v tomto oboru asi nic není. Proto jsem uvítal, že redakce Myslivosti ve spolupráci s Agenturou Rembrandt vyhlásila soutěž Zlatý kokr Jaroslava Bézy i pro trojrozměrné předměty. A podařilo se mi vyhrát se soupravou jeleních šperků

Takže budeš teď vyrábět takové soupravy šperků pravidelně? A šperk, který vyhrál, je solitér nebo těch šperků vyrobíš víc?

Je to solitér, maximálně kdyby si ho někdo objednal, vyrobím další, ale stejně bych ho neudělal jako přes kopírák, malinko bych šperk obměnil, ale ti jeleni by byli autentičtí.

U šperků, tam je jasné, že každý kus je solitér, ale u mincí je to přece série? Kolik je normální série, kolik se z jedné raznice dá udělat?

Ano, to už je pak ražba. Může se udělat 1, 500 nebo 2000 mincí, to záleží na tom, jak se materiál unaví a jak praskne. V kovu je uhlík, záleží jak je slitina natavená a může se stát, že je ve slitině slabé místečko a praskne mi velmi brzo a vše začíná nanovo.

Vím, že u grafických listů se postupně čísluje a kvalita s naskakujícím číslem klesá. Je to stejný případ jako u mincí?

U mincí kvalita tak neklesá, je tam spíš jiný problém. Například, když jsem dělal medaile při příležitosti zapsání sokolnictví do UNESCO, když se jich udělalo asi 120, tak raznice praskla. Mám ale vždy originál, jadérko, tak jsem musel udělat raznici novou identickou. Špatné by ale bylo, pokud by prasknul originál.

Existuje v medailérství něco takového, jako u známek, že se objeví chybové tisky a přetisky, které jsou sběrateli velmi ceněné?

Ale samozřejmě, že se i takové případy stávají, mám třeba znak ČMMJ obráceně vyříznutý, ale mně se to líbilo, tak jsem si práci nechal jako kuriozitu ve sbírce. Mám dvakrát přelisovaný portrét Mirko Hanáka, stane se samozřejmě, to jsou pak kuriozity. Když se dělaly pamětní medaile pro sokolníky, tak jsem si od kolegy nechal udělat kolopis písma na počítači. On se ale spletl a místo Falconry tam napsal Falcorny, já jsem si toho vůbec nevšiml, vše jsem vyryl, medaile už byla hotová. Poslal jsem medaile sokolníkům a vtom mi volali, Kája Malý si toho všiml, hned se strhla mašinerie nové výroby. Kde se stala chyba? Jedině u mě, já jsem za výrobu odpovědný, tak jsem znova sedl a vyráběl. Je to taková blbina, to se holt stane, a protože chyby si všiml Kája Malý a tak on jediný tu medaili má, to je skutečná kuriozita.

Jak se dá na mincích a odznacích dosáhnout prostorové hloubky? A jaká je na minci největší hloubka reliéfu?

Opravdu vytvořit iluzi prostoru je asi nejtěžší, to nejde jako třeba v řezbařině, kdy je k dispozici vícecentimetrová hloubka materiálu. U medailí a odznaků je to v desetinách milimetru, a když už uděláš hloubku dva nebo tři milimetry, to už je těžká frajeřina, materiál tam ani "nedoteče", taková práce má svoje specifika. Na mincích je to ještě obtížnější, tam se mohu pohybovat tak maximálně do desetiny milimetru.

Klasika je zlato, stříbro, to se dělá věky věků, jsou nějaké nové materiály? Je i v tomto oboru nějaký vývoj v materiálech?

Někde dělají třeba v nerezu, ale myslivost mi k němu nepasuje. Dále se dělají platinové medaile. Ale asi obecně je základem každé mincovny z hlediska materiálu klasické zlato, stříbro a platina, ale běžná výroba hlavně stojí na obecném kovu, kterým je tombak.

A materiály jsou naše tuzemské?

Střižky z drahých kovů používané k výrobě medailí a mincí jsou z Rakouska, vozí je jedna podivně tajemná firma, k původu, odkud se střížky berou, se kolikrát ani nedostaneš, je to zvláštní.

Kolik jsi odhadem udělal prací s mysliveckými motivy za celý život?

To jsou tisíce kusů, motivů stovky. Já jsem se věnoval litině, větším i menším plastikám, pak jsou to ražené věci, další jsou šperky, nejvíce jsem asi udělal odznaků. Asi i právě proto jsem byl už dávno pasovaný v povědomí do role odznakáře, ale to se nedá nic dělat.

Z hlediska velikosti, řekni nějaké nej, nejmenší či největší?

Z těch nejmenších prací, do velikosti asi 5 mm, bych vzpomenul doslova malilinkatou zlatou panenku Marii, byl to rozklápěcí šperk se sklem, uvnitř byl jak portrét, tak i nápis. Největší medaili jsem dělal pro Českomoravskou mysliveckou jednotu, ta je o průměru 10 cm a dle materiálu může vážit až 1 kg. Tehdy jsem si myslel, že vyrobím takovou medaili do kuriozit, ale nesehnal jsem tolik stříbra.

Řekl jsi, že si děláš náčrtky, skici, podle toho pak pracuješ, a nebo „jedeš“ přímo do kovu. Máš čas nebo v minulosti jsi zkusil i jiné druhy nebo jiné techniky, třeba olejomalbu, něco dělat z keramiky?

Zkoušel jsem i keramiku, nějaká díla jsem měl, zkoušel jsem i olejomalbu, v podstatě veškeré výtvarné disciplíny a grafiky, ale více méně jen sporadicky. Když jsem byl na vojně, tak jsem vedl výtvarný kroužek a nadělal jsem spoustu mysliveckých motivů a jednou mě napadlo, že časopis Myslivost je ochuzený o kresbičky, a tak jsem pár prací do redakce poslal. Čekal jsem asi půl roku a nic a po třičtvrtě roku mi přišel dopis od tvého předchůdce ve funkci šéfredaktora, že samostatné kresby v časopise neuveřejňují. Pak se část prací za další půlrok vrátila domů, a tím spolupráce skončila. To, co mě předtím v dětství nakoplo, tak mě nyní srazilo. Ale dělal jsem třeba i výzdoby mysliveckých chat, perokresby, nebo malby přímo na zeď. Můj táta byl takový, že když byly myslivecké bály, tak moje kresby nechal zarámovat a dával je do tomboly. Možná někde v bytech myslivců dodnes jsou. Měl jsem třeba namalované zátiší ulovených kachen se sojkou, moc se mi to tenkrát povedlo, táta je rovněž nechal zarámovat a obrázek vyhrál jeden herec, člen Ypsilonky. Přinesl mi za to lístky na jejich představení, byl to takový bohém, takže jsem si po čase říkal, že nebude obrázek chtít, já jsem z něj měl přece takovou radost., že jsem chtěl obrázek zpátky. Ale on mě překvapil, že si ho ponechá.

Kde jsi v minulosti svá díla vystavoval?

My jsme vystavovali spíš anonymně tehdy v Bižuterii, ale samostatnou výstavu jsem neměl zatím žádnou. Já jsem k tomu ještě asi nedospěl, i když pravda, nějaké věci jsou vystaveny na Ohradě, ale já to tak neberu. Nic pompéznějšího zatím nebylo. Takže se docela těším, že se snad v příštím roce podaří první výstavku uspořádat v Lysé nad Labem na Natuře a pak přes léto na Ohradě.

 

Zatím jsme se bavili hlavně o kumštu, ale ty jsi také nadšený myslivec. Doufám, že tě mohu i z pohledu mysliveckého čtenářům představit. Kde lovíš?

Tady v místě kolem chalupy působíme jako Honební společenstvo Chocnějovice, které fungujeme jako běžné myslivecké sdružení. Jsem taky členem v MS Jenišovice Bezděčín, tam to dřív bylo součástí větší, dnes rozdělené honitby Frýdštejn. Je to taky můj zamilovaný kout, je to kousek od Jablonce frekventovanější honitba a obě honitby mají něco do sebe. Dřív jsem se dostával častěji k myslivosti, teď je to horší, zakázky nepočkají, už mi taky utíká tvůrčí věk a já bych se chtěl ještě něčím prezentovat.

A která zvěř je ta tvoje zamilovaná, stejně jako v motivech spárkatá a černá?

Určitě ano, ale asi tě překvapím, na první místo dávám přenádherné sovy. A letos tu byli na jaře jeřábi, myslel jsem, zda tu nezahnízdí, pozoroval jsem je, když tu přetahovalii, to byla úžasná podívaná. Ale veškerá zvěř je kouzelná, tady žije hlavně srnčí zvěř, ta je nesmírně ušlechtilá.

Jistě se nelze nezeptat na tvé lovecké úspěchy. Máš touhu po nějakých trofejích?

Ne, už tolik nemám, zalovil jsem si dost, to mi stačí, když už člověk zvěř loví, odebírá z přírody to, co je tak krásné. Takže jsem momentálně v pomyslné životní fázi, kdy se formou mé výtvarničiny aspoň trochu snažím přírodě vrátit to, co jsem jí odebral.

I přesto, máš tajnou touhu třeba ulovit jelena v říji na Šumavě? Nebo něco takového?

Takovou touhu nemám, pro mě je důležité obeznat si zvěř sám, znát ji i po několik let a pak ji případně ulovit. Kdybych u někoho byl zrovna, když kapitální kus uloví, tak to ano, to bych rád pozoroval, ale já se snad nikdy na lov trofejové zvěře ani nenechal pozvat. I když musím přiznat jednu výjimku, byl to pan Zicha, k tomu jsem byl pozvaný, toho jsem si moc vážil.

No tak vyprávěj…

Jednou jsme na Jablonecku a Liberecku hodnotili trofeje a on tam byl takový patron vyslaný z Prahy. Mně se tam nelíbili sporní srnečkové, které ulovili nějací hodnostáři. Ozval jsem se a zlou se potázal. Jediný Karel se mě zastal, ne, ne dejte tam ty červené "puntíky" tak, jak to říká tady ten mladík. No a už byla ruka v rukávě. Karel Zicha byl velký chovatel zejména jelení zvěře a lesák, pocházel z Velkých Losin, sloužil u Lichtenštejnů do roku 1948, ale pak mu ta pohádka díky režimu rychle skončila. Následně se dopracoval na vedoucího pily. Nesmírně inteligentní a citlivý člověk, to byl hospodář z Velkých Losin, byl v honitbě o rozloze okolo 4000 ha a tam obyčejní smrtelníci za jeho působení lovili medailové jeleny, třeba i obyčejný zedník si ulovil takového jelena. Tam jsem pozvání neodmítl. Šel mi dobrý jelen, ale já jsem na něho nestiskl, přesto, že si to Karel přál. Spolu jsme prožili krásné chvíle, myslím, že už nepotkám takového člověka v myslivosti, to byl Pan člověk.

Máš ale určitě pozvání na plno lovů, jak je využíváš?

Využívám je tou formou, že se slušně omluvím. Velice nerad se účastním honů nebo naháněk na černou zvěř, protože vidím, co se se zvěří děje, flintu jsem mnohokrát zlomil a nelovil jsem. Spousta lidí mi to má za zlé, že poslali pozvánku a já jsem omluvím. Přijdu buď až na poslední leč do hospody nebo se bohužel vůbec nezúčastním.

Z tvého pohledu tedy asi úroveň myslivosti nezadržitelně klesá?

Bohužel je to nezvratné, je mi to líto, člověk žasne nad tím, jak někde fungují vztahy v myslivosti, jsou v tom zapojení často i vzdělaní lidé a představitelé politiky a státní správy.

Setkal ses někdy s tím, že by se zákazník podivoval nad tím, že jsi myslivec a zvěř střílíš?

Ano, stalo, ale dokázal jsem to spoustě lidem vymluvit, vzal jsem je třeba do honitby a pak měli jiný náhled na myslivost.

 

Celou dobu rozhovoru s námi u stolu seděla manželka Marcela, která má stejné vzdělání, ale přímo šperky netvoří.

Jak se navzájem doplňujete? Podílíte se společně na některých pracích?

Marcela: Kritik jsem, to ano, řeknu na rovinu, co se mi nelíbí, pak se o tom vede dlouhý dialog. Je to ale takový můj venkovní pohled, nejsem totiž tak ovlivněná, nemám zvěř načtenou, ale koukám na to jako laik, který se s mincemi, medailemi a šperky setkává na výstavách a v zaměstnání. Mám v depozitáři hlavně na starosti mince a medaile, ale jestli jsem tam za celou dobu viděla jednu s mysliveckým motivem, tak to je moc. Určitě máme ve sbírkách Berlín 37, tu známou velkou medaili s jelenem, ale jinak se s mysliveckými motivy nesetkávám.

Roman: No ale přece bižuterních je tam pár, ale to jsou jednotlivé kusy.

Marcela: Taky vždyť se mysliveckým motivům kromě tebe málokdo věnuje, je to obor úzce specifický.

Roman (s neskrývanou láskou v očích): Však taky, kdyby tebe nebylo, tak nebude nic. Ty jsi přece ta inspirace z nejcennějších.

Paní Marcelo, když Roman něco tvoří, nezkusila jste někdy třeba něco doplnit, poupravit?

Jenom slovně, jinak ne. Já jsem taky rytečka, ale naposled jsem dělala rytecké řemeslo před mateřskou, to je 25 let. Ale že kouknu a řeknu, že mám pocit, že je to takový nebo onaký, tak to ano. Například Roman rád dělá výtvarné zkratky, aby dostal do díla dramatično a pohyb, ale já mu oponuji, aby počítal s tím, že to lidé nemusí pochopit, někteří mají se zkratkou problém a někteří z myslivců jsou konzervativní.

 

Nad altánem s krbem se zešeřilo, dobrého vína v lahvi ubylo a povídání by bylo ještě moc a moc. Je obdivuhodné, jak se cit k přírodě a ke zvěři dokáže přetavit do citu ke kovu a jemné cizelérské práci. Ale ani sebedelším rozhovorem a sebelepšími snímky se nedá popsat práce a jedinečnost díla rytce a šperkaře Romana Provazníka. Moc se tedy těším, že se naplní přání a na výstavě Natura Viva v Lysé nad Labem a následně na Ohradě a možná i na dalších mysliveckých akcích se objeví skvosty z celoživotního díla v podobě výstavy známých i zatím skrytých drobných kovových pokladů. Už nyní se na odznaky na klopách a kloboucích našich myslivců koukám se zájmem a zvídavostí, možná o to pochopitelnější či omluvitelnější budou i mé upřené pohledy do výstřihů žen myslivkyň, které zdobí Romanovy šperky.

Připravil Jiří KASINA

 

Zpracování dat...