Časopis Myslivost

Do Norska nejen za zvěří

Myslivost 10/2012, str. 60  Ing. Petr VANÍČEK
V červenci jsem si splnil jeden ze svých malých snů. Podíval jsem se do Norska. O skandinávské přírodě jsem slyšel básnit mnoho lidí, a tak jsem přemluvil svou přítelkyni, abychom místo za teplem do hotelu u moře vyrazili do chladného Norska pod stan. Poznávací zájezd autobusem se nám jevil z hlediska organizačního i finančního jako nejlepší způsob, jak poznat alespoň část této nádherné severské země.

Jako vášnivý myslivec jsem samozřejmě doufal, že se setkám i s některou tamní zvěří. A to se mi také hned třetí den zájezdu podařilo v národním parku Dovrefjell - Sunndalsfjella ve východním Norsku, kde jsme stanovali v tundře v nadmořské výšce 1160 m n.m. Tento park je jedním z mála míst na světě, kde můžete potkat divoce žijící pižmoně severní.

Krajina je charakteristická rozsáhlými otevřenými prostory se spousty mokřadů, jezer a řek, s porosty lišejníků a zakrslých druhů dřevin, které dosahují maximální výšky jen několika centimetrů. Noční teploty zde i během letních měsíců mohou klesnout pod nulu, o čemž jsme se mohli během stanování přesvědčit i my.

Pižmoni zde na evropské poměry mají skutečně unikátní životní prostředí a možnost jejich migrace je velmi omezena jak přírodními překážkami, které tvoří vysoké hory, tak i překážkami umělými, jako jsou dálnice či oplocení.

Pižmoň severní je porostlý tmavohnědou srstí, která sahá až k zemi a pomáhá tak k přežití v krutých arktických zimách. Svým vzhledem připomíná ovci a buvola současně. Průměrná délka těla norských pižmoňů je 230 cm, výška 130 cm a dosahují hmotnosti až 500 kg. Ještě v první polovině 19. století obývala tato zvěř většinu severní Ameriky, ale dnes je jejich výskyt omezen na několik málo míst.

Do Norska byli pižmoni přivezeni roku 1923 z východního Grónska v počtu několika jedinců, přičemž dnes čítá jejich populace asi 60 kusů. Před první túrou nás náš průvodce upozorňoval na bezpečnou vzdálenost, kterou bychom měli udržovat od pižmoňů. Pro své rozměry a vzhled působí tento tvor velmi neohrabaně, a tak se nejednou stalo, že neopatrný turista snažící se pořídit fotografii z větší blízkosti přišel o život.

Pokud člověk překročí jejich útěkovou vzdálenost, která je asi 50 až 100 m, zvířata ještě vysílají varovné signály. Hlasitě funí, nervózně potřásají hlavou a často hrabou některým z předních běhů. Pak již následuje překvapivě rychlý útok. V otevřené krajině je útěk zcela beznadějný. Proto se doporučuje udržet minimální vzdálenost alespoň 200 m.

Tyto rady jsme si samozřejmě vzali k srdci, avšak jak se později ukázalo, udržet tento odstup v místy zvlněném terénu byl docela problém. První nečekané setkání s čtyřčlennou skupinou pižmoňů proběhlo po překročení terénní deprese, kde v klidu ve vzdálenosti asi 100 m odpočívali a my jsme jim byli naštěstí zcela lhostejní. Pořídili jsme pár snímků a rychle se vzdálili. Jako bych se při tomto zážitku ocitl ve filmu Cesta do pravěku. Asi o půl hodiny později nám zmateně přeběhl jeden pižmoň přes cestu, ale to již bylo poslední setkání s touto majestátnou zvěří ve volné přírodě.

Dalšími, pro mě jako myslivce, zajímavými obyvateli tohoto národního parku byli sobi. Spatřit je během dne se nám bohužel nikomu nepodařilo, ale pobytové znaky jako je trus a stopy byly všudypřítomné. Částečné štěstí jsem měl během jedné noci, kdy jsem si odskočil asi ve dvě hodiny ze stanu, a protože se zde téměř nestmívá, pozoroval jsem stádo sobů táhnoucích po hřebenu přímo nad naším tábořištěm.

Druhý den při další z mnoha túr přinesl jeden místní Nor, starající se o horskou chatu, lebku s parožím uhynulého soba. Tiše jsem mu záviděl, protože paroží bylo vskutku impozantní. Okamžitě však vzal z dřevníku pilu a odřízl čelní kost s parožím od lebky. Úprava trofejí v těchto končinách, jak jsem mohl vypozorovat, se často odbývá pouze odříznutím již zmiňované čelní kosti s parožím a srstí od lebky uloveného kusu. Takto jsou většinou pověšeny na zdi dřevěných domů, kde kůže pomalu podléhá rozkladu.

Svůj suvenýr v podobě sobího shozu jsem nalezl o několik dní později. Norové jsou v tomto ohledu velice tolerantní, protože se veškeré shozy z přírody smějí volně odnášet. Samozřejmě, že mě také zajímalo jak je to zde s lovem. V národních parcích, kterých je na území tohoto státu něco přes čtyřicet a každoročně vznikají nové, je lov přísně zakázán. V Dovrefjell - Sunndalsfjella jsou zimy velmi kruté, a tak zde do příštího jara přežijí skutečně jen ti nejodolnější a nejsilnější jedinci.

Mým největším tajným přáním však bylo spatřit losa, který je skutečným králem skandinávské přírody. Los je obyvatelem spíše lesnatých oblastí, kde jsme se bohužel během cestování po Norsku příliš nezdržovali. Většinu času jsme trávili v tundře nebo vysoko v horách.

Náš zájezd se pomalu chýlil ke konci a já byl neskutečně zklamaný, že sem žádného lopatáče ani holou nepotkal. Až při zpátečním přejezdu autobusem v dopoledních hodinách, když náš průvodce zrovna mluvil do mikrofonu a náhle zvolal: Los napravo! Řidič zastavil a my se mohli kochat pohledem na losího býka, v tu dobu ještě v lýčí, a jeho snad o polovinu menší družku. Pózovali nám na zelené louce asi minutu a kolega Miloš je i přes zavřené okno krásně zvěčnil svým fotoaparátem. O této zvěři se často říká, že vypadá jako kráva na dlouhých bězích, avšak kdo jednou mohl pozorovat losa, pohybovat se s takovou ladností, jako by ani nevážil několik metráků, porovnání s krávou by ho jistě ani nenapadlo.

Norsko není jen rájem milovníků zvěře, rybářů a turistů, ale na své si přijdou i houbaři. Křemenáče s velikostí klobouku jako malý talíř v tamních lesích rostou v množství, které je na naše poměry nepředstavitelné. Pro mě jako Čecha byl naprosto nepochopitelný fakt to, že Norové houby vůbec nesbírají. Když jsem jednomu z místních vyprávěl jak je to s houbami u nás v tuzemsku, jen nevěřícně kroutil hlavou a koukal na mě jako na blázna. Nešlo mu do hlavy, že u nás se lidé běžně vypravují do lesa na houby i to, že při velké úrodě bývají často hlavním tématem v médiích.

Po sedmnácti dnech strávených v této nádherné, ale svým klimatem poněkud drsné zemi, jsme viděli a zažili skutečně mnoho, ale jak nám řekl i náš průvodce, zdaleka to nebylo vše, co tato severská země může skutečně nabídnout.

Ing. Petr VANÍČEK

Snímky Miloš a Lenka Semenyšínovi

Zpracování dat...