Časopis Myslivost

Pootevřené dveře k předsedově šedesátce...

Myslivost 10/2012, str. 10  Oldřich Koudelka
Téma našeho rozhovoru si přímo říkalo o poněkud nevšední, ale rozhodně ne překvapivou kulisu. Na jedné straně ohraničenou poeticko-konejšivou atmosférou horských léčebných lázní obklopených hlubokými jesenickými lesy, na straně druhé krkolomným výjezdem terénním speciálem kdysi k oblakům, na loveckou chatu v nadmořské výšce téměř dvanáct set metrů, do království jelenů a kamzíků.

S předsedou Českomoravské myslivecké jednoty, senátorem a hejtmanem Moravskoslezského kraje Jaroslavem Palasem jsem se sešel v secesi Letních lázní v Karlově Studánce, abychom pak v našem rozhovoru pokračovali na útulné a teprve nedávno zrekonstruované Jánské chatě nedaleko Medvědího vrchu.

Sešel jsem se s ním na prahu jeho šedesátých narozenin, které si připomene druhého října, aby v odpovědích na moje otázky při této příležitosti malinko bilancoval a trošičku pootevřel své soukromí. A samozřejmě, abych mu jménem svým, redakce i celé myslivecké veřejnosti k významnému životnímu jubileu popřál hodně zdraví, štěstí a pracovních úspěchů. Samozřejmě i tradiční Lovu zdar!

 

Pane předsedo, vraťte se ve vzpomínkách na chvíli do svého dětství. Co se vám při slově dětství nejspíše vybaví?

„Tak určitě především místo, kde jsem do třiceti let od narození bydlel, což jsou Dvorce u Moravského Berouna. Tam jsem vyrůstal jako synek z učitelské rodiny. Dětství to je domov plný vzpomínek, blízcí, kamarádi, první zážitky a poznání, co je to vlastně život. Ve Dvorcích jsem začal jezdit na koni, což mne později vlastně přivedlo k celoživotní vazbě na zemědělství. Z Dvorců vedla moje životní cesta na střední zemědělskou školu a později na vysokou stejného zaměření. Na dětství a vše s ním spojené vzpomínám velice rád a často, zejména pak samozřejmě na rodiče, kteří, žel, již nežijí.“

 

Jaké byly vaše klukovské záliby? Patřil jste k venkovským uličníkům?

„Určitě ano. Byť z učitelské rodiny, byl jsem kluk, jako každý jiný. Standardu jsem se nikterak nevymykal, uměl jsem si udělat prak, střílet z něho kameny či kuličky, což občas odneslo i nějaké to okno. Chodil jsem hrát fotbal, později volejbal, byl jsem dost sportovně založený. Chodil jsem ale také do klavíru, což vlastně do jisté míry byla jakási motivace mými sourozenci, kteří také každý hráli na nějaký hudební nástroj. No a pochopitelně ke klukovským hrám a rošťárnám neodmyslitelně patřil pobyt v přírodě. V okolí Dvorců byla spousta luk, pastvin a lesů, které tenkrát patřily státním statkům. Odtud jsem měl hodně blízko k jezdeckému sportu a tak jsem nejednou krásy svého rodného kraje obdivoval z koňského hřbetu.“

 

Vzpomínáte rád na školu, na spolužáky a učitele?

„Jistě. Vzpomínám na paní učitelku Šmerkovou, která mě měla v první třídě a všem nám s obrovskou láskou a trpělivostí vštěpovala vědomostní základy, které nás pak provázely a provázejí po celý život. Rád vzpomínám i na další kantory, kteří mne provedli základní školní docházkou. Někteří ještě žijí, a když navštívím Dvorce, rád se s nimi setkávám a společně na školní léta zavzpomínáme. Totéž platí o spolužácích, když se potkáme třeba na třídním srazu, případně jen tak, náhodně.“

 

Vybaví se vám někdy vzpomínka na první lásku? Říká se, že ta je jen jedna...

„To určitě! Byla to krásná dívčina, dělali jsme spolu atletiku, jezdili po závodech. To krásné poblouznění skončilo vlastně tím, že ona odešla studovat do Bratislavy a já do bulharského Plovdivu. Později se provdala na Slovensko, kde žije dodnes. Občas se vídáme, ale na tom není nic bulvárního, neboť pochází z Bruntálu a jezdí sem za rodinou.“

 

Četl jste v dětství knížky o lese, o zvířatech, o přírodě, nebo jste kvůli koním a sportu neměl na nic jiného čas?

„Na knížky jsem si čas vždycky našel. A musím se přiznat, že mojí nejoblíbenější byl Školák Kája Mařík, tu jsem přečetl asi sedmkrát. Ale příroda, to byly samozřejmě i verneovky, mayovky a mnoho dalších titulů. Byl jsem pilný čtenář. Později mne samozřejmě stále více oslovovaly knížky o naší přírodě, o myslivosti. Tedy třeba Komárek, Vrba, Luskač, Tomeček a mnozí další.“

 

Vím, že jste v mládí slušně dělal lehkou atletiku. Kvůli ní jste opustil jezdecký sport?

„Možná by se to tak dalo říci, ale ten vývoj v čase byl poněkud jiný. Já jsem byl sportovně všestranně nadaný, postupně jsem od každého dělal něco. K atletice jsem se samozřejmě dostával během školy, na základce i na střední. Závodně jsem ji ale začal dělat až po příchodu na vysokou školu do Bulharska. Běhal jsem střední tratě i pětku a dokonce dvakrát získal stříbro na bulharské Univerziádě. Potom jsem dlouho běhal rekreačně, pro radost. Skončil jsem někdy na prahu padesátky. Jezdecký sport šel tedy stranou z objektivních důvodů, což ale neznamená, že bych na koně a ježdění na nich zanevřel.“

 

Které lesní zvíře vám bylo v dětství nejbližší a nejsympatičtější? Změnilo se to s přibývajícími lety?

„Já si myslím, že tím králem mezi zvěří je bezesporu jelen. A také právě tady u nás v Jeseníkách se jednalo vždy o zvěř dominantní, symbolickou svou silou, vitalitou, oslovující svou krásou. Potkat jelena, to byl vždy nevšední a dlouho přetrvávající zážitek. Tak tomu u mne bylo v dětství, od Smolíčka Pacholíčka k jelenovi Větrníkovi, co nosil Rumcajse, tak je tomu u mne i dnes. Jelen je prostě jelen.“

 

A co třeba stromy?

„Každý strom je svým způsobem krásný, specifický, svým způsobem originální. Proto je nevnímám odděleně, ale jako celek. Jako les. Rád se dívám na zalesněné kopce. Přímo miluji stráně v okolí Karlovy Studánky, Ludvíkova, na Vrbensku. Zelená barva lesa mne nadmíru uklidňuje a vnáší mi do duše klid. Myslím si, že rozhodně nejsem sám. Proto sem jezdí spousta lidí. Nejen za myslivostí, ale samozřejmě i za turistikou, cykloturistikou a pochopitelně nejčistším klimatem ve střední Evropě.“

 

Kdy vás poprvé oslovila myslivost a pocítil jste nutkání složit zkoušky z myslivosti a získat první lovecký lístek?

„K myslivosti jsem získával vztah už jako kluk ve Dvorcích. Byl to takový ten klučičí, jako snad na každé vesnici, když kluci uvidí kráčet vesnicí myslivce s puškou na rameni a nějakým tím úlovkem - bažantíky či zajíci na řemíncích či ve skupince nesoucí uloveného jelena či divočáka. S kamarády jsem již tenkrát chodil jako honec, a chodil jsem pravidelně. Snad i proto, že myslivcem byl můj strýc, bratr mého otce. Později se tyto prvotní zážitky násobily, když jsem začal pracovat u státních statků. Bruntálský statek měl bažantnici v Osoblaze, kde se samozřejmě pravidelně konaly hony a já se jich zúčastňoval opět jako honec. Jen namátkou mohu vzpomenout na myslivecké bardy jako byl pan Školoud, Vata a další. To byli myslivci, na které se nedá zapomenout, kteří byli ztělesněním mých představ o správném nositeli pojmenování myslivec. Rád na tuto dobu vzpomínám. No a kdy jsem se rozhodl vstoupit do mysliveckých řad se vším všudy? Bylo to po seznámení se s tehdejším předsedou bruntálského okresního mysliveckého spolku, který bohužel v nedávných dnech zemřel, Štěpánem Müllerem a jeho kamarády. V tu dobu už jsem byl poslancem Parlamentu České republiky, členem zemědělského výboru a velice často jsme diskutovali otázky zemědělské politiky, legislativy a pochopitelně i myslivosti. Slovo dalo slovo a já se zapsal do kurzu uchazečů o první lovecký lístek, abych posléze s vyznamenáním absolvoval. Kurz jsem si poctivě odchodil a rozhodně jsem ho nepovažoval za něco zbytečného a formálního. Naopak. Pro mne to bylo rozšíření vzdělání, vědomostí, obohacení.“

 

Kde je vaše domovské myslivecké sdružení? Nebo jste myslivcem „na volné noze“?

„Jsem členem Mysliveckého sdružení Osoblaha. Honitbu máme dva a půl tisíce hektarů. Je to vynikající revír. Samozřejmě moje aktuální působení ve sdružení se odvíjí od množství mého volného času, kterého v aktivní politice příliš není. Co si ale nikdy nenechám ujít, jsou členské schůze, které jsou zpravidla čtyři do roka a já mám možnost sejít se na nich s kamarády, posedět, probrat co je v honitbě nového, popustit uzdu nějaké té myslivecké latině, zjistit, co je třeba zařídit a kde přiložit ruku k dílu. A samozřejmě si dát i ta voňavá pečená žebírka z divočáka a pivo či sklenku dobrého vína.“

 

Kdy jste našel poslední shoz? Našel jste vůbec někdy nějaký?

„Našel jsem jelení shoz na Zlatohorsku, ale už je to hodně dávno. Možná dvanáct let. Je to ale otázka štěstí, je to jako u houbařů. Některý má hned plný košík, jiný může chodit lesem křížem krážem a zůstává pořád slepý...“

 

Kolik máte doma mysliveckých klobouků?

„Mám jich několik, ani přesně nevím. Kdysi jsem si řekl, že vždy když někam pojedu, tak si pořídím myslivecký či lovecký klobouk. Tak mám třeba z Francie, Irska, Austrálie, Německa. A samozřejmě české. Tonak Nový Jičín určitě.“

 

Šedesátka, to je čas bezesporu vhodný k bilancování. Jak z tohoto úhlu pohledu vidíte uplynulých šest desetiletí? Jste s nimi spokojen? Co považujete za úspěšné a co vás naopak ve vlastním bytí nepotěšilo?

„To je velice složitá otázka, neboť si člověk musí promítnout v hlavě minimálně půlstoletí, kdy plnohodnotně vnímal okolní svět. Samozřejmě, že s odstupem času si říkám, že kdybych měl o dvacet či třicet let méně, tak bych spoustu věcí udělal jinak, nebo bych do některých věcí nešel tak po hlavě, jak jsem v minulosti šel. Myslím si ale, že jsem řadu věcí udělal dobře, že se mi podařily. Díky politice jsem měl možnost dostat se do řady pozic, výkonných pozic, ať už to byl post ministra zemědělství, hejtmana Moravskoslezského kraje, poslance či senátora, kdy jsem musel řešit mnoho komplikovaných věcí, včetně vstupu do Evropské unie. Postupně bylo nezbytné z přibližně šedesáti procent změnit administrativu a zákonné normy, museli jsme pro zemědělce vybudovat platební agenturu, jejímž prostřednictvím dostávají dotace. To byly všechno úkoly, které musely být realizovány za poklusu a do toho přišly povodně... jsem nesmírně rád, že se mi podařilo dát dohromady tým lidí, který dokázal za tři měsíce postavit desítky rodinných domků pro lidi, kterým vzala voda veškerý majetek a nezůstalo jim vůbec nic. To pak máte dobrý pocit. Když jsme program Domky velké vody vyhlásili, bylo mnoho pochybovačů a mnozí si mysleli, že jsme blázni. A co mne nepotěšilo, nebo co bych dělal jinak? Myslím si, že v dané chvíli člověk vždy sám v sobě hledá to nejlepší a nejschůdnější řešení. A pokud později zjistí, že mohl zvolit jiný postup, bývá už samozřejmě pozdě. Čas se nedá zastavit ani vrátit. Každý člověk v průběhu života udělá některé věci blbě. Někdy se prostě netrefíte. Důležité ale je, následně si to vyhodnotit a říci si udělal jsi to blbě, příště to udělej líp!“

 

Nicméně jako každý správný chlap jste jistě dříve nebo později zasadil strom, postavil dům a zplodil syna...

„Je to tak. Tohle se mi povedlo. Náš syn má třicet dva let, je stomatolog, po mámě, která je rovněž zubní lékařka. Syn je ženatý, má vlastní praxi, ale ještě mne neudělal dědečkem. Dům máme v Krnově a stromů jsem zasadil hodně. Nejen v lese, ale třeba i u nás na zahradě, i když tam mi s ozeleněním pomáhal kamarád, který je na to odborník.“

 

Připravujete bouřlivé oslavy šedesátin, s mnoha hosty, nebo se spíše ponesou v mysliveckém duchu, v kruhu rodiny a přátel? Nebo snad nebudou vůbec žádné?

„Oslavy určitě budou, tomu se nevyhnu. Jedna oslava bude v Ostravě, což bude současně jakési rozloučení s hejtmanským postem. Tam pozvu všechny, s kterými jsem spolupracoval v rámci kraje a města. Druhá oslava bude samozřejmě s Mysliveckou radou, to tak musí být, a předpokládám, že i v Senátu Parlamentu České republiky se sejdu se senátory nad skleničkou dobrého červeného vína a nad nějakou zvěřinou.“

 

Jako hlavní chod se bude bezesporu podávat zvěřina. Prozradíte, co zvěřinového máte na talíři nejraději?

„Já za nejlepší zvěřinu pokládám daňčí, ať už v jakékoliv úpravě. Ale mojí oblíbenou krmí, a ví se to o mně všeobecně, jsou pečená žebírka z lončáka.“

 

Umíte sám zvěřinu připravovat? Umíte se postavit k myslivecké plotně?

„Určitě ano. Některé pokrmy samozřejmě umím připravit, minutky, medailonky, guláš, tím bych se nejspíše nezahambil. Dokázal bych se postavit i ke grilu a rožnění.“

 

Při tak slavnostních příležitostech, jako jsou kulatiny, by také nemělo chybět kvalitní víno. Ostatně, vy jste v bulharském Plovdivu vystudoval Vysokou školu zemědělskou, obor vinařství... čemu tedy dáváte přednost?

„Mám v oblibě dobrá, kvalitní vína. Musím říct, že moravská bílá vína jsou špičková a konkurenčně jsou porovnatelná s víny francouzskými, italskými, prostě ze světovou elitou. Co se týká červených vín, tak jsem velkým propagátorem bulharských vín. Pokud budeme slavit moje jubileum, tak tam zmíněný sortiment v nejlepším zastoupení rozhodně chybět nebude.“

 

Co si k tomuto významnému životnímu jubileu nadělíte? Nebude chybět třeba nějaký myslivecký dárek, zajímavý lov, nová zbraň, nůž, tesák, obraz či kniha? Čím by vám největší radost udělali vaši nejbližší, přátelé?

„Když už člověk slaví šedesátku, tak si nejvíce přeje, aby si udržel pevné zdraví. Ale hezký obrázek s mysliveckou tematikou by byl bezesporu milý dárek...“

 

Od vašeho narozeninového stolu přejděme trochu do budoucnosti. Kdesi jsem se dočetl, že jste manželce slíbil, že už nikdy a nikam nebudete kandidovat. Znamená to, že nechcete po vypršení mandátu pokračovat ani ve funkci předsedy myslivců?

„Je pravdou, že jsem toto manželce slíbil. Je také pravdou, že ve funkci předsedy Českomoravské myslivecké jednoty jsem druhé volební období. Jsem přesvědčený, že po dvou volebních obdobích by se lidé měli prostřídat. Ve stávající myslivecké radě je řada lidí, kteří by předsednickou funkci mohli okamžitě bez problémů zastávat. Předpokládám, že s mandátem by můj myslivecký život neskončil, Jednotě budu dál pomáhat, ať již ve funkci člena rady, nebo, pokud ještě budu působit v politice, tak samozřejmě při úpravě legislativních norem a podobně. Ve funkci předsedy ČMMJ i senátorské mi ještě zbývají do konce období čtyři léta. Sliby já dodržuji.“

 

Ale přesto. Když by se nový předseda nenašel...

„Každý je nahraditelný. Vždy a za všech okolností. Samozřejmě mohou nastat objektivní okolnosti, kdy se situace zablokuje, nejde to ani tam, ani zpátky, a je nezbytné hledat a především najít konsensus. I v případě mojí první volby tomu tak bylo, když mne profesor Hromas požádal, abych funkci přijal. Tehdy bylo nezbytné získat pro vedení Jednoty člověka s kontakty v politických kruzích, byť třeba praxí méně spojeného s aktivní myslivostí, a ty jsem samozřejmě měl. Možná se to některým lidem v tu chvíli nelíbilo, ale ta potřeba najednou primárně vyvstala. První, kdo to musel pochopit a jako povinnost převzít, jsem byl já. Ale vraťme se k otázce. Kdyby zcela hypoteticky v budoucnosti nějaká patová situace nastala, myslivci nového předsedu nemohli nalézt či o tuto funkci nikdo nejevil zájem, tak bych organizaci nemohl nechat na holičkách. Myslivost není koníček. Myslivost je životní styl. Tu není možné opustit. Ani ve chvílích nezdarů a proher. Funkce předsedy není byznys. Jsou věci, které musejí procházet srdcem. Nicméně platí to, co jsem již řekl.“

 

Mám předchozí slova a věty chápat tak, že se s blížící šedesátkou chystáte do politického či managerského důchodu? Vy jste ale člověk činorodý. Co se chystáte dělat potom, čemu se budete věnovat? Aktivní myslivosti? Čtení dosud nepřečtených knížek, turistice, vedení rodinného penzionu?

„Z každého budu dělat něco. Nejvíce asi aktivní myslivost ve sdružení. To, co dosud zanedbávám kvůli nedostatku času. Budu chodit přikrmovat a s posedu sledovat zvěř. Šoulat. Víc budu chodit do lesa, dívat se po jesenických scenériích a nacházet všechno to, co mi v dosavadním životě uniklo a unikalo. A s kamarády myslivci budu chodit na pivo.“

 

Zanedlouho po vašem životním jubileu bude slavit i Českomoravská myslivecká jednota - devadesátiny. Co byste osobně, našim myslivcům, naší organizaci, při této příležitosti popřál?

„Popřál bych jim stabilní kulturně společenské prostředí, aby jim naše země dávala plnohodnotný prostor pro výkon práva myslivosti, aby se tento prostor nezužoval z důvodů ekonomických, z důvodů vlastnické držby. Aby vlastníci pochopili, že bez bezzemků, myslivců, není možné myslivost dělat dobře, protože v každé honitbě je tolik práce, že se to bez lidí prostě neobejde. Přeji našim myslivcům, aby docházelo k co nejmenším změnám v nájmech honiteb, neboť každá změna je vždy zejména na úkor zvěře.“

 

Co byste poradil nastávajícím šedesátníkům - mají se toho věku bát či naopak vstoupit do nového desetiletí svého bytí rázně, plni elánu, energie a nevídaných předsevzetí?

„Za pár dnů budu teprve novopečeným šedesátníkem, tak nevím, zda jsem ten pravý pro udělování jakékoliv rady a komukoliv. Ale přesto: rozhodně se nebát a vstoupit s nějakým předsevzetím. Snažit se udržovat v psychické i fyzické kondici. Mít před sebou nějaký cíl. Pokud totiž před sebou člověk nějakou metu má, má nějakou vizi, tak nepřestává ztrácet dech, rychlost, rytmus. I když nás věk nějakým způsobem koriguje, pořád je za čím jít. Šedesátka není věkem, kdy by se člověk měl posadit na lavičku v parku a krmit holuby...“

 

Děkuji za rozhovor.

Připravil Oldřich KOUDELKA

Snímky Jan HLAVÁČ a archív Jaroslava Palase

Zpracování dat...