Časopis Myslivost

Další dramatické setkání s černým rytířem

Myslivost 2/2012, str. 66  Jan KOŽENÝ, Ing. Zdeněk POŽÁR
V lednovém čísle časopisu Myslivost byl uveřejněn článek kamaráda a kolegy sportovního střelce Ing. Šlechty o dramatickém střetnutí se silným kňourem. O této události jsem byl informován již nedlouho poté, co se přihodila. Hodnotili jsme to s kolegy tehdy v listopadu kroucením hlavy a dohadovali se, co tuto výjimečnou událost asi vyprovokovalo. To jsem ale netušil, že již v prosinci budu svědkem téměř totožné situace v naší honitbě Měřín Strž…

V neděli 18. prosince 2011 konečně po dlouhé době napadla obnova, a tak jsem hned ráno v sedm hodin obeznával část honitby. Den předtím jsme se tak domluvili s kolegou Zdeňkem Požárem ml., obeznáváme spolu takto už nejméně dvacet let. Já to měl složité ještě v tom, že v devět hodin jsem se synem měl být na střelnici v Třebíčí na tradičním setkání a tréninku o vánočního kapra…

V mé části honitby černá zvěř nebyla, proto jsem to telefonoval kolegovi s tím, že on dá vědět. V jedenáct, kdy jsem byl ještě na střelnici, volal Zdeněk, že v jedné leči má obeznáno asi 8 kusů, v další že je to tak na padesát procent. Rychle jsme po telefonu domluvili, kdo komu zavolá a koho pozveme, honce seženu já, sraz ve čtvrt na dvě na světelské silnici.

Já se synem jsme se stihli pouze převléct a přezbrojit a bez oběda jsme byli těsně po čtvrt na dvě na místě. Povedlo se nám sehnat 27 střelců a čtyři honce, Ing Požár st. si vzal honce na starost a šel také do leče. Po nástupu a určení, co se bude lovit, jsme začali. Podotýkám, že jako myslivecký hospodář vždy na naháňce zakazuji střílet na větší a vedoucí kusy. Jako vždy, zaváděl jsem já a kolega Zdeněk.

Po zahájení asi do 15 minut vyrazily dva kusy černé, silnější bez rány, sele mezi dvěma hosty neproběhlo, po druhé ráně se složilo. Honci prohnali leč, proto jsem je poslal z novu zpět s tím, že zvěř je ještě v leči. Po další zhruba půlhodině začaly padat rány na stranách a v čele leče. Po telefonické „poradě“ jsem leč ukončil s tím, že většina zvěře je venku.

Po příchodu na místo srazu jsem byl mile překvapen, ulovena byla dvě selata, dva lončáci o hmotnosti asi 50 kg. Střelci z druhé strany ještě hlásili postřelení jednoho selete, které šlo s velkou bachyní, „sele barví, host střílel slugem, sele značilo zadek…“

Dohodli jsme se, že ještě zkusíme druhou leč vzdálenou asi 500 m, protože tím směrem šla bachyně s barvícím seletem.

Již při zavádění zadní strany jsem přišel na čerstvou stopu bachyně ven z leče, po obstavení mě kolega Zdeněk informoval, že do leče má stopu pouze bachyně, sele tedy muselo zůstat mezi lečemi ve vysokém lese, kde jsou kotlíky suché trávy a náletu a také stará jedlová oplocenka.

Po absolvování druhé leče, která byla prázdná, jsme se domluvili, že já stáhnu všechny střelce zpět na místo, kde provedeme výřad a kolega Zdeněk půjde se svými dvěma psy dohledat postřelené sele. Ještě jsem mu vnutil dva honce a svého syna, aby „to“ nemusel sám táhnout. Ještě se k nim přidal Zdeněk starší.

 

A nyní již vyprávění hlavního aktéra příběhu, Zdeňka Požára mladšího: „Po kratičké poradě, jak provedeme dohledávku, jsem poslal tátu, Honzu a Tomáše, aby se postavili do vysokého lesa mezi ukončenou druhou lečí a starou rozbořenou jedlovou oplocenkou, kde byl předpoklad, pokud by bylo sele ještě živé, že by zde mohlo odejít dál ve směru, kudy odešla bachyně a kolegové by zde mohli sele dostřelit. Mezi takto postavenými střelci a starou jedlovou oplocenkou byl asi dvacetimetrový pruh vysoké trávy s asi pětiletými smrčky.

Před rozchodem jsme se dohodli, že obejdu po cestě ze spodní strany jedlovou oplocenku až na pobarvenou stopu sele a zde nasadím na barvu své fenky border teriéra a jezevčíka ve směru k představeným střelcům.

Po rozchodu jsem ušel asi 30 m po cestě a najednou na mě táta volá, že se před ním ve vysoké trávě zvedlo to postřelené sele a vrací se do bývalé oplocenky. Malou chvilku jsem poslouchal, a když jsem žádný pohyb zvěře neslyšel, tak jsem si klekl, abych viděl pod již odrostlé jedle.

Po malé chvíli jsem uviděl asi ve vzdálenosti 20 m pohyb divočáka, rovnoběžně s cestou, po které jsem předtím šel. Již při prvním zahlédnutí jsem poznal, že se nejedná o postřelené sele, ale o silný kus s hmotností nad 100 kg. Divočák šel rychlým krokem asi 15 m od chvíle, kdy jsem ho zahlédl a na mojí úrovni ve vzdálenosti asi 20 m se zastavil. Otočil hlavu směrem ke mně a najednou plnou rychlostí vyrazil ke mně. V tu chvíli jsem se stačil zvednout z pokleku, sundat z ramene kulobrok ZH 7x57R a odjistit a v ten moment divočák byl již asi tři metry ode mne.

Stačil jsem jen couvnout metr dozadu a vzápětí z asi dvou metrů na divočáka vystřelit. Ten po ráně udělal kotrmelec a zůstal ležet na hřbetu a jen klektal zbraněmi. Okamžitě jsem mu dal dostřelnou ránu na hlavu a kňour po chvíli zhasl.

V tu chvíli jsem si uvědomil, co se mohlo odehrát, pokud bych kňoura dobře nestřelil do oblasti hřbetu a kňour po ráně neochrnul. Nechci ani domýšlet, měl jsem ještě přes rameno dvě vodítka s uvázanými psy, kteří by mně takto asi moc nepomohli.

Co vedlo zdravého kňoura k útoku, si můžeme jen domýšlet, jestli třeba zahlédl moje psy a útočil na ně, rozhodně byl asi zneklidněný střelbou a hlásícími psy z první leče.

Po zhasnutí kňoura jsem ještě dosledoval postřelené sele, které bylo ještě živé, protože mělo prostřelené oba zadní běhy. Psi sele dosledovali ve smrkovém náletu, kde jej zaštěkávali, musel jsem dostřelovat.

Hmotnost kňoura po vyvržení byla 149 kg, věk asi 8 let, zbraně mu lezly z čelisti 11 cm s obrusem 9 cm, předběžný bodová hodnota zbraní je 125 bodů CIC (zlatá medaile), délka páráků přibližně 24,5 cm, šířka 28 mm, obvody klektáků 9 cm…“

 

Tolik tedy živý a zdravý střelec, který na vlastní kůži zažil to, o čem si myslivci někdy v žertu vypráví, ale stejně všichni doufají, že jim se to nestane. Ani se nechce domyslet, co kdyby si tento kňour vybral k útoku jednoho z mladých nezkušených lovců nebo, nedejbože, některého honce. Vždyť podle vyjádření dalšího účastníka, mladého kolegy Tomáše, se vše odehrálo hrozně rychle, jeho slovy „to byste nevěřil, jak to bylo hrozné, když se ta černá hromada neuvěřitelnou rychlostí valila na pana Požára!“

Samozřejmě po tom všem se šli všichni účastníci podívat na „místo činu“, kde se vše ještě dlouhou dobu probíralo. Hlavně nám pořád nešlo do hlavy, proč naprosto zdravý silný kus černé takto zaútočil. Nakonec jsme dospěli k pravděpodobnému zdůvodnění: Dospělý kňour, starý 8 až 9 let, již má nepřeberné množství zkušeností s lovem a lovci, takže když se zhruba 200 od místa jeho zálehu skoro hodinu ozývaly výstřely, štěkot psů, křik honců, tak již věděl, o co se jedná a byl ve střehu a připraven jak k útěku, tak k obraně. Potom je pochopitelné, že když se v jeho blízkosti objeví jeho úhlavní nepřítel – člověk – tak ho bere jako překážku v úniku a zaútočí. Možná také zahlédl nebo ucítil psy…

Je pouze pozoruhodné, že dva takřka shodné případy útoku kňoura na myslivce se odehrály dvakrát během tří měsíců v jedné oblasti, vzdušnou čarou asi 40 km od sebe. V druhém případě naštěstí se šťastným koncem pro zúčastněné, samozřejmě kromě kňoura.

 

Na závěr dovolte ještě trochu zamyšlení. Černé zvěře se loví pořád více, je zvěří obvyklou v naprosté většině honiteb. Změny jejího chování jsou dobře pozorovatelné – čím dál větší opatrnost, přizpůsobení se pobytu v polních honitbách, většinou výhradně noční život, někdy také ztráta respektu před lidmi atd.

Oproti tomu mám dojem, že nám, myslivcům, začíná chybět respekt k této opravdu jediné rytířské zvěři v našich honitbách. Myslím, že tento názor nemám jen sám.

A ještě jedna úvaha: nárůst početních stavů dávají většinou všichni, včetně některých našich mysliveckých „odborníků“ za vinu myslivcům. Ale tento problém se přece týká takřka celé Evropy! Proč je nárůst stavů vyčítán hlavně mysliveckým sdružením? Že si černou chováme a množíme, abychom měli plné mrazáky. Co velké režijní či soukromé honitby s výřady desítek kusů na poplatkových lovech? Vždyť oni si černou také „chovají“. Naopak ve svém okolí stále častěji slýchám, že „nepotřebuji střelit deset prasat za rok, stačí jedno, radši když budou zajíci a srnčí.“

 A ještě poslední, možná kacířská, myšlenka: nejsme náhodou v začarovaném kruhu – čím vyšší lov mladé zvěře, tím vyšší přírůstky?

Rád uvítám, a redakce jistě také, názory ostatních myslivců z honiteb z jiných částí republiky.

Jan KOŽENÝ, Ing. Zdeněk POŽÁR

Myslivecké sdružení „STRŽ“ Měřín

 

Redakční dovětek: Ano, je možná náhodou, že se zrovna v jeden čas sejdou dva obdobné případy napadení myslivce divočákem. Do redakce ale volalo více myslivců, že mají obdobné, byť ne tak razantně vypadající zkušenosti. Opravdu rádi uvítáme vaše praktické zkušenosti, jak vy u vás v honitbě vidíte změny v chování černé zvěře. Není opravdu přebytek společných naháněk podnětem k tomu, že černá zvěř mění svoje chování, starší kusy začínají být agresívnější? A není třeba důvod na druhé straně v oné již výše v článku popisované ztrátě respektu myslivců k černé zvěři, k druhu, který, na rozdíl od ostatních, dokáže být opravdu lovci nebezpečný? Nestává se pro některé myslivce setkání s černou zvěří natolik běžným, že na naháňky a jiné společné lovy chodí již jako na „běžnou“ loveckou akci, opakováním s se „otrkali“, vytěsnili z hlav obavy? A nebo respekt ke zvěři přebila lovecká touha či hladovost po ráně? Vždyť si otevřme starší čísla časopisů, společný lov na černou býval plný vzrušení, respektu, pozornosti a vzorem organizace. Kdo by si třeba dříve rozhodl bez zaváhání a bez zajištění prolézat neprostupné mlází či houštinu, lov černé byl přece považován za úkol zkušenějších a rozvážnějších myslivců, dnes si na černou troufne, a nebo musí troufnout každý, i ten, který není během roku ošlehaný zkušenostmi z lovů a je pro něj naháňka jednorázovým svátečním povyražením „aby se někde ukázal“. Souběhem všech popsaných aspektů pak mohou vyvstat situace, které byly popsány v obou článcích. Co vy na to, přátelé myslivci?

 

Zpracování dat...