Časopis Myslivost

Kde máme lovit? (II)

Myslivost 2/2012, str. 28  Radim PLHAL, Jiří KAMLER Kamil TUREK
Doufáme, že pan kolega Plíšek dovolí, když si půjčíme název jeho příspěvku publikovaného v Myslivosti 12/2011. V něm pan kolega obohatil již téměř nekonečnou řadu příspěvků, jejichž ústředním tématem je černá zvěř, její vysoké stavy, z nich plynoucí problémy a možnosti řešení. Jeho příspěvek považujeme za velmi zdařilý s jasnou myšlenkou a názornými ukázkami a lehce revolučním nádechem. My bychom na nastíněné téma rádi navázali a na otázku „KDE MÁME LOVIT?“ se podívali z jiného úhlu.

 

 

Přemnožená?! A kde vlastně?

V každém správném článku o černé zvěři se musí opakovat klišé „černá zvěř je přemnožená a dělá škody“. Toto tvrzení bychom poněkud upravili, s tím, že podle nás je černá zvěř přemnožena lokálně a dělá škody ještě lokálněji. To, že ve článcích převažují problémy, plyne jednoduše z toho, že do časopisu píší hlavně ti, kteří se s něčím potýkají, a nejde tedy o reprezentativní průzkum situace v ČR. Jakkoliv prase divoké u nás obecně nalézá příhodné životní podmínky, přece jen jsou jeho nároky značné a nedokáže ve vyšších hustotách přežít tam, kde mu něco chybí. Zejména se jedná o příznivé klima dané nadmořskou výškou (tento faktor limituje potravní nabídku i přírůstek), potravní podmínky (zdroje přirozené potravy a polní plodiny) a možnosti krytu. Jen tam, kde jsou všechny tyto základní potřeby zajištěny, můžeme očekávat, že se prasatům bude dařit tak, že budeme mít problémy s jejich přemnožením.

Za rok 2010 dosahoval odstřel černé zvěře v ČR v průměru 21 kusů na 1000 ha honební plochy, včetně odstřelu z vojenských újezdů. Průměr tedy odpovídá zhruba mediánu odlovu, který byl 19 kusů na 1000 ha.

Z analýzy odlovu prasat po jednotlivých obcích s rozšířenou působností (ORP), vychází najevo, že nadprůměrný odlov (nad 21 kusů / 1000 ha) byl zaznamenán v 91 ORP z celkových 206 ORP, což je 44 % obcí. S přemnoženou černou zvěří se asi dost těžko setkáme v Krkonoších, na Šumavě, v Jeseníkách, ale i v jiných částech ČR s průměrnou nadmořskou výškou nad 600 m n. m. Mimochodem geomorfologické celky s průměrnou nadmořskou výškou ≥ 600 m n. m. zaujímají asi 16 % celkové rozlohy ČR.

Přemnožení černé zvěře jistě není ani nijak významné v oblastech rozlehlých souvislých lesních komplexů (nedostatek potravy) a stejně tak budeme přemnožená divoká prasata marně hledat v rozlehlé otevřené krajině bez lesních komplexů (chybí kryt v zimě). Nebo tam, kde horské lesy navazují na pícninářskou zemědělskou oblast s pastevním režimem, v součinnosti s migrační izolací způsobenou zástavbou, jako je tomu v případě Beskyd a Podbeskydí (nejmenší počet úlovků na plochu z celé ČR – do 5 kusů / 1000 ha).


Skutečně vysoké stavy prasat tak mohou být v níže položených oblastech, kde se na sebe navazující lesní komplexy přímo stýkají s intenzivně zemědělsky využívanou krajinou. Přičemž významným faktorem je i složení lesních porostů, které mohou být zdrojem potravy, pokud je v nich dostatek plodonosných dřevin (např. dub, buk). Nejde podle nás přitom pominout význam zemědělských plodin a normovat divoká prasata jen na les, bez ohledu na to, co je kolem něho. Tento přístup svědčí o velkém podcenění situace! V ideálních podmínkách, kdy mají prasata přístup do polí, zde tráví významnou část roku a získají zde obrovské množství kvalitní potravy, která jim umožňuje přežití zimy i další reprodukci.

Za oblasti s vysokými stavy prasat proto považujeme nejen tyto lesy, ale i jejich okolí. V těchto oblastech pak dochází k výrazným škodám na zemědělských plodinách, přičemž nejintenzivnější škody jsou soustředěny do lokalit těsně přiléhajících k větším lesním komplexům. Problém škod působených divokými prasaty se tedy v rámci ČR týká relativně malého území!

Připomeňme, že podle řady studií je chybné považovat divoké prase za „tuláckou“ zvěř. Ač se tedy nejedná o zvěř přísně teritoriální, přesto ctí svůj domovský okrsek, který opouští jen zcela výjimečně. Prostor aktivně využívaný jednotlivými tlupami může doznat sezónních změn spojených s hledáním potravy, chrutím, metáním, atd. Také ne všichni jedinci mají stejné prostorové a pohybové nároky a chování, např. dospívající nebo dospělí kňouři budou mít svůj akční prostor jistě odlišný od vedoucí bachyně či jejich selat.

Výzkumy ze sousedního Německa hovoří o tom, že domovské okrsky jednotlivých rodinných tlup divokých prasat mohou mít rozlohu až přes tři tisíce hektarů, ale průměrně spíše 500 - 700 ha. Pokud některá tlupa z určité honitby na čas zmizí, je to spíše tím, že dočasně zmenšila domovský okrsek a usadila se na optimálním místě, než tím, že by oblast zcela opustila.

Ani z pohledu migrace této zvěře za potravou nečekejme žádné „zázraky“. Černá zvěř je sice schopna jisté koncentrace v blízkosti zdroje atraktivního druhu potravy, ale rozhodně není ochotna k tomuto zdroji migrovat na nepřiměřeně velké vzdálenosti. Polští vědci dokonce uvádějí, že divoká prasata každodenně migrují za potravou maximálně do vzdálenosti 5 - 6 kilometrů. Na větší vzdálenost se buď přesunou na celou vegetační sezónu, nebo se raděj spokojí s méně kvalitním druhem potravy.

Z uvedeného vyplývá, že koncentrace divokých prasat při hranicích pole/les je ve vegetační době zcela nevyhnutelná. Je tedy velmi pravděpodobné, že prasata se v době zrání plodin budou vyskytovat, a tím i škodit v blízkosti okraje lesa. Právě do této kritické zóny na hranicích polí a lesů by tak měly být upřeny veškeré naše snahy jak o regulaci početnosti prasat, tak o omezení vzniku škod, přičemž intenzivní lov je tím nejlepším prostředkem pro dosažení obojího.

 

Co na to zákon?!

Paragraf 17 odst. 6 Zákona 449/2001 Sb. o myslivosti stanoví, že „je nutno bránit vzniku hranice honitby, kterou by tvořilo rozhraní zemědělských a lesních pozemků“. Bohužel však toto ani jiné ustanovení již nedávají příliš konkrétních možností, jak tento dobrý záměr prosadit. Při hektickém uvádění honiteb do souladu s novou legislativou v letech 2002 - 2003, došlo k tomu, že jen málo honiteb v oblastech styku lesních a polních komplexů nemá alespoň částečně svoje hranice vedeny po rozhraní lesa a polí.

Dále je pak v paragrafu 45 „Zakázané způsoby lovu“ v odst. 1 písm. s) uveden zákaz „lovit zvěř na čekané ve vzdálenosti do 200 m od hranic sousední honitby, v této vzdálenosti přikrmovat zvěř, umísťovat myslivecká zařízení a provádět lov z mysliveckých a jiných zařízení“. Důsledkem tohoto opatření vzniká situace, kdy je v mnoha honitbách většina hranice pole a lesa téměř nedotknutelná.

Aby byl výčet ustanovení zákazů lovu týkajících se místa lovu úplný, je nutné brát zřetel i na písm. n) zákaz lovit zvěř v době nouze ve vzdálenosti do 200 m od krmelců a slanisek.

Tento stejný zákon pak uživatelům honiteb přikazuje povinnost platit škody zvěří bez ohledu na to, zda je tato zvěř v honitbě stálá, případně na to, zda uživatel měl reálnou možnost proti vzniku těchto škod účinně zasáhnout. Pokud bychom si teoreticky představili honitbu ve tvaru pruhu o šířce 500 - 600 m s deseti nebo patnácti krmelci, potom by její uživatelé v době nouze mohli nechat své lovecké zbraně zamknuté ve skříni.

Pokusili jsme se hodnotit 381 honiteb v Moravskoslezském kraji. U všech honiteb byla porovnávána skutečná celková výměra a výměra zóny podél hranic, kde se dle zákona nesmí lovit na čekané a umísťovat myslivecká zařízení. Pouze v 55 honitbách byla tato zóna menší než čtvrtina celkové rozlohy. Z výsledků je patrné, že zóna, kde nelze lovit na čekané, v průměru zaujímá 32 % celkové výměry honitby, tedy asi třetinu. Když k těmto číslům přičteme ještě podíl nelovené plochy v okolí krmelců a slanisek v době nouze (12,5 ha na jedno zařízení), kde je lov zakázán veškerými způsoby, napadne nás otázka „KDE MÁME LOVIT?“.

 

Závěrem?

Divoká prasata jsou místy přemnožená a dělají neúnosné škody na zemědělských plodinách. Orgány státní správy myslivosti nám před devíti lety pomohly vytvořit honitby, jejichž většinové hranice se ubírají po rozhraních zemědělských a lesních pozemků. Zřejmě myslivecká lobby (tedy my všichni) do zákona prosadila nejen zachování tzv. ochranné zóny v okolí hranic sousední honitby, ale i její zvětšení z původních 100 m na dvojnásobek. Původní myšlenka tohoto ustanovení byla asi v tom, aby si od přírody závistiví myslivečtí sousedé u hranic honiteb „neustřelovali“ trofejovou zvěř, aby se zvěř přikrmováním a vnaděním „nepřetahovala“ přes hranice honiteb a snad i proto, aby se dostálo pravidlům řádného mysliveckého hospodaření se zvěří.

S výše uvedeným nelze než souhlasit, ale i toto pravidlo má své nepříznivé vedlejší účinky v nemožnosti lovit na škodami ohrožených plochách a čím více jsou hranice honitby na rozhranní pole a lesa, tím více zápory převažují. Jistě, není správné, a už vůbec etické, lovit u hranic nadějné trofejové kusy ojediněle se vyskytujících druhů zvěře, jež evidentně pocházejí ze sousední honitby. Avšak divoká prasata, která jsou v lokalitě velmi početná, ze sousední lesní honitby přicházejí do polí dělat neúměrné škody na úrodě, je podle našeho názoru přímo u hranic lovit nejen vhodné, ale dokonce NUTNÉ! Pachové a elektrické ohradníky, odváděcí přikrmování, průseky v zemědělských plodinách, málo atraktivní plodiny u hranic s lesními pozemky, atd. – to vše je účinné, ale pouze ve spojení s lovem!

Ruku na srdce! Pouze intenzivní lov je bezpochyby nejúčinnějším prostředkem proti škodám zvěří. A právě vytvořením dvousetmetrové, respektive čtyřsetmetrové zóny klidu při hranicích lesních a polních komplexů jsme černé zvěři dali dostatek prostoru pro vznik současné situace.

Někteří z Vás budou jistě namítat, že „zóna klidu“ je přehnané označení. Není! Obáváme se, že nastupující česká myslivecká generace „odkojená“ na komfortních kazatelnách u vnadišť již zapomněla, respektive se ani nenaučila šoulat a lovit zvěř jinak než na čekané u dobře zásobeného a pravidelně navštěvovaného vnadiště.

 

Radim PLHAL, Jiří KAMLER

Ústav ochrany lesů a myslivosti, Lesnická a dřevařská fakulta, Mendelova univerzita v Brně

Kamil TUREK

Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem, pobočka Frýdek-Místek
Zpracování dat...