Časopis Myslivost

Panu profesorovi s láskou

Myslivost 2/2012, str. 94  Text a kresba Zdeněk KOLÁŘ
100 let od narození prof. MVDr. Václava Dyka, DrSc. 27. února 1912 ve Strakonicích

 

Podivuhodná kombinace genů starého mysliveckého a rybářského rodu stvořila osobnost, jejíž význam pro vědu já nemohu hodnotit. Jak bych také mohl! Bylo mnoho lepších a hlavně poslušnějších žáků... Když já jsem šel panu profesorovi oznámit složení poslední zkoušky, chytil mě kolem ramen a zahlaholil: „To jsem rád, že už tě nebudu muset tahat z těch tvých průšvihů!“

Je k nevíře, že mě nezatratil ani v myslivosti, ačkoliv mým provokačním pořekadlem bývalo, že v myslivosti platí: „Kam věda - tam běda.“ Shovívavě připouštěl, že v každé vědě musí být také notný kus srdce, jinak se stává suchou a jalovou.

Už tenkrát, když jsem měl tu velkou čest psát čtyřikrát po sobě připomínku decenií pana profesora a nakonec i smutnou povinnost dát poslední úlomek k nekrologu, už tenkrát jsem prosil, aby mi bylo dovoleno jen pár vzpomínek. A bylo jich za toho více než půl století požehnaně... Všechny voní lesem a vodou, protože když jsme vjížděli u Jindřichova Hradce do líbezného kraje jižních Čech, otevřel vždycky pan profesor okénko u omšelého Opela a zhluboka se nadechl: „Cítíš? Už jsme doma!“ A bylo mi vyslechnouti encyklopedii řady rybníků, jejich výměru, výtěžnost, kterého baštýře učil za války ve Vodňanech, i oslavit Štěpánka Netolického a Jakuba Krčína z Jelčan, vzpomenout dávné měříčky, ale i odvážné čapíky.

Když jsme tehdy, za toho požehnaného dne, míjeli okraj Horusického rybníka, napadlo mě jen tak, abych připomněl krajinu mého dětství: „Neměli bychom se stavit u pana Nováčka?“ Stočení volantu do prava bylo dílem okamžiku, protože pan profesor byl doma v celých jižních Čechách a nikdy jsme se nestarali, kde budeme spát a co budeme jíst. Vždycky nějak bylo...

Tak i tentokrát jsme dostali s povolenkou zaručený typ na „parádního srnce“ a ujištění, že říje zrovna začíná, teď je teplé poledne a mohlo by to vyjít.

Jenže chyba lávky! Kromě srnčí říje běžela také sezona borůvek a les byl plný sběračů, ke všemu hlučných jako na trhu. „Krucifix, aby je čert vzal!“ ulevil jsem si zklamaně, protože někde pískat bylo zbytečné a pustit kuli do porostu nemožné. „Neklej,“ napomínal mě pan profesor, který se s rozkoší rozhlížel po krajině a nějak mu zmařený lov nevadil, „ty jsi přece takový zbožný člověk, který měl i v padesátých letech svatbu v kostele!“ „To bylo něco jiného,“ snažím se vysvětlit, „mě se tenkrát nikdo neptal. Bylo mi jen stroze oznámeno, že se budu ženit. Ostatně manželství je přece svátost.“

„To jo,“ připustil pan profesor, „ale klepal jsem se za tebe. Kdyby se byl tenkrát v tu dobu našel nějaký Jidáš, který by to práskl ve škole, byl bys nedoštudýroval.“

„Což by byla zajisté nesmírná ztráta pro vědu,“ ujišťuji ochotně.

Za těchto hovorů, zcela odlišných od loveckých plánů, vyšli jsme najednou na silnici, vedoucí k Hornímu a vykoukla na nás hranatá věž kostela. „Hele,“ povídá pan profesor, který byl nějak v mírně poetické náladě, „v tomhle kostele je prý krásná blaťácká Madona, ochránkyně žen. Já tu byl kdysi z Tábora se školou. Víš o ní něco?“

Jakpak bych nevěděl! Vždycky na začátku prázdnin k ní bývala prosebná pout. A tak jsme rozložili kozlice, skryli je v batohu - neboť se zbraněmi nechodí do kostela ani vrazi - a vlídná paní v krámku nám je uschovala, když jsme tam ze slušnosti nakoupili pár drobností a láhev rumu, neb „ta nikoho nikdy nezarmoutí,“ jak pravil pan profesor. I klíč od kostela se sehnal a tak jsme v chladivém poklidu stanuli pod slavným obrazem kojící Panny Marie, vzácným právě obnaženým prsem, který kdysi vyvolal pohoršení některých církevních kruhů a měl být odstraněn. Jenže mezitím se tato Panna Maria stala patronkou Blat, ochránkyní těhotných žen a novorodiček, a tak se blaťácké ženy rozhořčeně vzbouřily a vytáhly k samotnému panu biskupovi. Ten určitě musel obraz vidět a byl to zajisté moudrý muž, takže milovaná patronka byla zachráněna. To všechno jsem potichu přednášel jako pan docent, když jsme obdivovali rokokový oltář kaple s obrazem ve zlaceném, mřížkovaně prolamovaném rámu.

„Ten Ježíšek je opravdu pořízek!“ zašeptal po chvilce pan profesor. „Však z něj taky vyrostl pořádnej chlap! Kolik se jich kdy odvážilo bičem vyhnat kupčíky, penězoměnce a jiný dobytek z míst, která jim byla posvátná“ doplnil jsem. „A co říkáte té Madoně?“

„Ta je mimořádně krásná!“ potvrdil pan profesor.

„To je,“ povídám hrdě, „jako všechny Blaťačky - taková baculatá.“

„No jo, ty jsi přece znalec tohoto kraje. A zřejmě tě musela chránit při té tvojí svatbě. Měl bys jí poděkovat.“

„A proč by neměla chránit mě, kterého zná od dětství, když chrání všechny ženské v okolí?“

„Hele, víš co?“ povídá pan profesor. „Poděkujeme jí oba za všechno krásné, co jsme v tomhle kraji prožili.“

Což jsme s úklonou udělali a tiše se vytratili kolem náhrobních kamenů hraběcí rodiny Vratislavů z Mitrovic, z nichž jeden právě ten milostný obraz kdysi kostelu věnoval. Časné odpoledne zlatilo křížek na věži kostela a my jsme pomalu kráčeli kolem lesa k autu. V jednu chvilku jsem pocítil nějaké šimrání kolem osrdečníku a povídám: „Nabijte si, pro jistotu. Tamhle za rohem je štráfek obilí a vedle loučka s jetelíčkem. Ten srnec, vykarbovaný z lesa, by mohl být právě tam.“ Ušli jsme sotva padesát kroků a bylo to tady! Žádné kouzlo. Když jsme šli prve kolem, všiml jsem si čerstvě rozbitého bodláku a hrabánkování kolem. Pan profesor to zřejmé při obdivování krajiny přehlédl.

Ted při kraji louky kličkoval srnčí pár a triedr kreslil tmavé paroží šesteráka s dlouhými předními výsadami ve výšce slechů. Rychlý, ale vláčný pohyb, který jsem vždycky tolik obdivoval, usadil kozlici v ruce, opřené o „pirštok“ a srnec neměl velkou šanci... Pár se zatím rozdělil, čiplenka, zřejmě na počátku říje, se začala nervózně popásat a srnec ji hlídal jen z povzdálí.

„To je krásný Blaťák! Kolik asi má?“ ptá se tichounce pan profesor koutkem úst přes zalícenou pažbu.

Čeho? Kil, nebo let?“ šeptám mu otázku.

„Chytrej z Vodnaň!“ sekne odpověď provázená kosým pohledem. Zvedám čtyři prsty, protože už prve, jak srnec jistil k lesu, tmavělo kadeřavé čelo a svítila bílá hvězdička nad větrníkem, která v tomto kraji volá u šesteráka: „Vole, nestřílej!“

„Střílel bys ho ty?“ špitá zase pan profesor a trochu uvolňuje lokty. „Já? Já nejsem profesor...“ syčím mu do ucha.

A tak šla kozlice pomalu dolů a jemně cvakla zajišťovaná pojistka... Když jsme se tiše odšoulali, abychom pár nerušili, povzdechne si pan profesor: „Tak tohohle srnce by nám Panenka Maria blaťácká neodpustila.“

„To nevím,“ přemítám, „to není její resort. Ta byla zvůlí mizerů donucena vlastního syna sundat z kříže! Ta už toho viděla... Co je pro ni nějaký srnec, ale kdo by nám to určitě neodpustil, že jsme roztrhli tak láskyplný pár, by byla svatá Maří Magdalena. Tu já jsem vždycky soukromě uctíval jako patronku lásky, neboť jak bylo o ní řečeno: - ta žena mnoho milovala a bude jí mnoho odpuštěno. Ta nás dneska možná zkoušela, protože je zrovínka její svátek.“

„Tak když to říkáš ty,“ uzavřel pan profesor, „bývá to někdy pravda. Vzpomeňme ji tedy i tím, že se o dnešním dnu říká: svatá Maří - komáry vaří. Zajedeme se do Bukovska odhlásit a poděkovat a do večera jsme na Šumavě, kde najdeme pár stařešinů, nebo kimeráků.“

A nastartoval věrného Opela...

Text a kresba Zdeněk KOLÁŘ

Zpracování dat...