Volně navážu na svůj článek z letošního lednového čísla, kde popisuji především své lovecké zážitky s novou kulovnicí ČZ 557.
Těsně po uzávěrce lednového čísla jsem měl možnost ocenit opět kvalitu kulovnice při společném lovu v honitbě Agrowald u Rožmberku nad Vltavou. Byl krásný slunečný den se sněhovou pokrývkou. Byly naplánovány dvě leče. Při první leči byl mým stanovištěm naháňkový posed. Za zády jsem měl velkou louku končící řekou tvořící současně hranici s Německem. Přede mnou byla cesta a průsek oddělující dva komplexy lesů úzkým krkem. Ideální místo.
Zvětšení naháňkového puškohledu jsem nastavil na 2,5x. Naproti mně nad svahem byl asi ve vzdálenosti 70 metrů můj kamarád střelec Jindra Mahel. Věděl jsem, že bezpečně můžu střílet maximálně na cestu, která v tomto místě dělá oblouk a poté asi až za dalších 10 metrů, abych Jindru na horizontu neohrozil.
Začala leč. Po krátké době slyším zapraskání z pravé strany a už vidím v tyčkovině dva černé body – pěkná dvě selata. Jak se blíží k cestě, vedu si první z nich již přes krajní keře. Na sněhu jsou krásně vidět. Tečka sedí těsně pod slechem. Chci vystřelit, jakmile sele skočí na cestu.
Těsně před cestou ale sele vyráží jako tryskáč, rychle dotahuji, vím, že musím vystřelit na cestě, abych neuhrozil Jindru. Třeskne výstřel a sele značí ránu vzadu. Rychle posazuji tečku na ryj druhého selete a mačkám spoušť a ouvej, nic. Zapomněl jsem, že dlouhé roky lovím černou jen kulovým automatem.
Rychle přebíjím a opět bleskově tečka letí od zadu k ryji selete. Výstřel a sele dělá nádherný kotrmelec po ráně na světlo. Rychle přebíjím a střílím druhou ránu odzadu na postřelené sele těsně při zabíhání do houštiny. Po ráně padá.
Přebíjím a vtom vidím, že se sele plazí dále do houštiny. Asi za čtvrt hodiny opět slyším šustot z pravé strany, jeden černý bod se blíží. Zdá se mi velký. Roman Urbanec na nástupu říkal, že máme lovit lončáky maximálně do 40 kg (u nás máme i padesátikilová selata). Jak se blíží, zdá se mi divočák menši a menší.
Je to sele, ale pěkně naježené (svůj průšvih jsem si vybral až při druhé leči). Již nečekám, opět si sele vedu přes křoví a těsně před cestou mačkám. Sele jen připažilo a zůstalo ležet po zásahu těsně za slechem na kraji cesty. Další zvěř již nešla.
Před koncem leče slyším pohyb z druhé strany. Jsou to honci jdoucí proti směru zatažení postřeleného selete do houštinky. Volám na honce s brokovnicí, že při horní hraně houštinky pod mezí zatáhlo postřelené sele. Než mi stačil odpovědět, ozývá se z těch míst volání honkyně. „Honem tady je sele. Ale je asi ještě živé!“ Honec se zbraní mizí v houští a padá dostřelná rána. Tak tedy hotovo.
Jaké bylo moje překvapení, když jsme se u těch tří selat sešli s Jindrou a ten říká: „Trefil jsem to sele?“ Koukám na něho, já jeho výstřel neslyšel. Prohlížíme první sele. Je jako řešeto. První ránu jsme stříleli současně. Obě jako přes kopírák. Ale každý z jiné strany. Obrovská díra před slabinami hovoří za své. Druhá moje rána šla odzadu přes levou kýtu a opět tou děrou ven. Je neuvěřitelné, že ani ne třicetikilové sele bylo nutno ještě po půl hodině dostřelit. Snímek na upomínku a přání Lovu zdar od okolních střelců je samozřejmostí.
Při druhé leči byl můj post na kraji březového hájku, za kterým je houštinka, napravo mez se stromy oddělující dolů se svažující pásy luk. Přede mnou asi 120 metrů široká enkláva obrovské louky. Protější strana enklávy je hustě zarostlá, jen v rohu je ani ne desetimetrový průsek. Sluníčko svítí, slunce se třpytí. Co více si přát.
Asi po čtvrthodině slyším za sebou zapraskání a za chvíli napravo ode mě klidným klusem vybíhá na louku dobrý kňour. Běží podél meze a směřuje do toho průseku v rohu. Asi 30 metrů před lesem se zastavuje a otáčí hlavu směrem ke mně. Ví moc dobře, že střílet nebudu.
Za další čtvrthodinku slyším z protější strany šustot, sleduji střelce, který sedí asi 50 metrů pod spodním rohem enklávy. Nic, v klidu se dále na sedačce opaluje. Zdá se mi, že vidím nějaký pohyb v hustém porostu. Beru do ruky kulovnici, odjišťuji. Vtom do průseku vchází silná bachyně a zastavuje se. Vidím, jak se za ní houfují do vláčku selata. Zdají se mi malinkatá, zrzavá. Hlavou mi proběhne: „Ty nemají snad ani patnáct kilo.“
Vláček se v čele s bachyní rozbíhá. Sleduji průsek přes zaměřovač. Lituji, že jsem si nenastavil větší zvětšení. Vtom vbíhá do průseku asi uprostřed vláčku větší sele. Neváhám, rychle zezadu dojíždím divočáka, který se blíží ke konci průseku, a jakmile tečka přejede komoru, mačkám spoušť. Hned si říkám: „Sakra, to přece nemohlo vyjít!“
Znovu si vše rekapituluji, odhaduji, že sele mohlo být velké asi jako ta z první leče, kolem 30 kilogramů. Pokud jsem tedy zasáhl, nemůže být daleko a musí být na průseku barva.
Po půl hodině se odspodu objevují honci, kteří jdou šikmo přes louku. Volám na toho, který směřuje k průseku, aby se tam podíval, že jsem do těch míst střílel na sele. Odpovídá mi, že stopy tu jsou, jde po nich asi dvacet metrů, ale barva nikde žádná není vidět. Prý ať se tam po leči jdu ještě podívat.
Leč končí. Roman Urbanec stahuje svoje střelce, a tak mu jdu naproti a říkám, co a jak. Vidím, že se nedůvěřivě dívá na místo, odkud jsem střílel, ale budiž. Jdeme se ještě se dvěma střelci podívat, zda nenajdeme někde dál barvu. Najednou slyším volání: „Sele, jo?!“ Jdu za hlasem. Ne více než 40 metrů od nástřelu, hned za zlomem terénu, leží lončačka. Znám Romana velice dobře a vím, že radost mít nebude.
Vytáhneme kus z lesa na louku. Roman nejde ani ke kusu a naštvaný odchází. Jeden ze střelců říká: „Co blbne, vždyť je to lončák, tak 50 kilo, o co mu jde?“ Chlapi oceňují nádhernou komorovou ránu asi na 120 metrů. Přejí mi „Lovu zdar!“ Ale já bych se raději neviděl. Moc by mě zajímalo, kolik kilogramů měla potom ta bachyně a kolik ta selata?
Vzpomněl jsem si na svoji první chovatelskou přehlídku. Bylo to téměř před dvaceti lety po převzetí funkce mysliveckého hospodáře. Náš jednatel okresního mysliveckého spolku tehdy hlásal z kazatelny, že ten, kdo chce lovit černou, musí ji dokonale znát. My měli tenkrát ze šesti předložených čelistí lončáků čtyři, které svou délkou řadily tyto lončáky do chovných. Pak sám v zimě střelil metrákovou bachyni v domnění, že střílí na sele. Od té doby i on hovoří trochu jinak. „Kdo neloví a nestřílí, ten nechybuje.“
Při výřadu ještě Roman s kolegy posuzoval podle chrupu, zda se jedná opravdu o lončáka a uzavřel to slovy: „Máš štěstí, je to lončák.“ Při předávání úlomků se tomu už smál, ale při poslední leči mě to přece jen něco stálo. Ale to k lovu přece patří. Jinak všichni hodnotili, že z Vysočiny přijel vcelku slušný oddíl, protože Jindra, můj syn Petr a já jsme střelili celkem devět kusů černé zvěře.
Znovu musím v souvislosti s výše popsanou loveckou akcí vyzdvihnout základní přednosti zdařilé zbraně – kulovnice ČZ 557.
Naprosto bezhlučná a lehce ovladatelná pojistka, která umožňuje otevření závěru i při zajištěné zbrani. Zvyšuje to i bezpečnost při nabíjení a vybíjení zbraně. To jsem opět velice ocenil a řadím mezi největší její klady.
Dokonale padnoucí pažba. Zde opravdu platí pravidlo: „Hlaveň střílí, ale pažba trefuje.“ Povrchová úprava je velice příjemná a neklouže ani v rukavicích.
Blesková a nádherně seřiditelná spoušť, která je naprosto čitelná a vždy spouští tak, jak byla nastavena. Jedinou nevýhodou je to, že pro dokonalé seřízení a vyladění chodu spouště je potřeba použít všech tří seřizovacích šroubů. Dva z nich lze seřizovat pouze po vymontování mechanismu z pažby. Je to zdlouhavé, protože bez vrácení do pažby neodzkoušíte opravdu chod spouště, tak jak se vám bude jevit při míření a spouštění. Pozor na to, že při vyjmutí železa z pažby a opětovném smontování dochází ve většině případů ke změně záměrného bodu při výstřelu a je nutno zbraň znovu nastřelit.
Mám za sebou i první chybené rány, kdy jsem při ranní šoulačce, s jemným popraškem sněhu, našoulal myškující lišku. Bohužel jsem špatně odhadl vzdálenost a asi i teplota pod bodem mrazu sehrála svou roli. A tak v domnění, že střílím na vzdálenost do 250 metrů, jsem ji stačil dvěma ránami minout. Ani když se po první ráně pod ní těsně zaprášilo, nedokázal jsem se opravit a druhou jsem odmáčkl úplně stejně. Litoval jsem, že jsem neměl s sebou dalekohled s vestavěným dálkoměrem, který nyní pro firmu Lovecký svět testuji. Bylo to nakonec 295 metrů.
A právě k eliminaci podobných chyb mají sloužit plánované závody v terénním střílení, kde je nejdůležitější odhad vzdálenosti a pak samozřejmě znalost toho, jak na kterou vzdálenost zbraň a především použité střelivo střílí. A pak samozřejmě je potřeba střílet a střílet. Využít každé možnosti zúčastnit se střeleckých závodů v kulové střelbě, obětovat svůj čas a nějaký ten náboj a na střelnici zkusit střelbu na různé vzdálenosti. A to nemyslím jen na velké, hodně se chybuje právě na krátkou vzdálenost.
Chtěl jsem původně končit svůj článek slovy: „Prostě se nedá minout." Ale musím to opravit: „Pokud jsem minul, tak to nebylo zbraní.“
Ing. Antonín ČECH