Časopis Myslivost

Dosavadní praxe nenalezla odpovídající nástroj na řešení daného problému. Lov černé zvěře odstřelem je namáhavý, časově náročný a nevede ke kýženému snížení stavů (zde je problém i v zažitých etických a chovatelských zásadách myslivců). Elektrické ohradníky byly v ČR zprofanovány chybnými instalacemi a také pachové repelenty, které velmi dobře fungují podél silnic, nesplnily očekávání v případě ochrany zemědělských kultur.

Problémem se intenzivně zabývá například Myslivecká komise Agrární komory, snaží se najít účinné konsensuální řešení, logicky však akcentuje zájmy svých členů a zemědělců vůbec. Kromě návrhů praktických i legislativních úprav managementu populace divokých prasat se zabývá i vytvořením systematického monitoringu škod na zemědělských kulturách a uplatněním jejich náhrad. Podobně i Myslivecká komise ČMMJ se intenzivně zabývá tímto problémem.

Na druhé straně se zdá, jakoby si myslivecká praxe neuvědomovala, nebo lépe řečeno, nechtěla vidět tuto časovanou bombu, která se chystá vybuchnout v mnoha honitbách, pokud k tomu již nedošlo. Tuto skutečnost dokumentuje například i plošný nezájem myslivců o využívání odchytu černé zvěře do pastí, přestože stavba nebo nákup těchto zařízení byly významně dotovány Ministerstvem zemědělství.

Je nezpochybnitelné, že uvedený způsob lovu koliduje se současným etickým cítěním myslivecké veřejnosti, a že při jeho realizaci je třeba úzkostlivě dbát o maximální snížení stresu nebo dokonce utrpení zvěře. Na druhé straně však současná situace vyžaduje využít všechny dostupné nástroje pro redukci počtů divokých prasat. Ve světě jsou využívány i drastičtější postupy, pokud je to nutné. Například chytání, případně odstřel z letadel nebo vrtulníků je efektivnější v otevřených prostorech, než jiné metody (Saunders a kol. 1993; Mitchell, Kanowski 2003), použití otrávených návnad je možné pouze v omezené míře a pouze tam, kde je to legální, ale ve většině oblastí je nejúspěšnější chytání do pastí, které může úspěšně ovlivnit a redukovat početnost prasat v poměrně krátkém čase (Wood a kol. 1992; Mitchell, Kanowski 2003; McCan, Garcelon 2008). Podle Wiliamse a kol. (2011) je odchyt jedním z mála efektivních nástrojů, jak ovlivňovat početnost prasete divokého v USA, vzhledem k tomu, že vykládání otrávených návnad je zakázáno a jiná řešení jsou málo účinná.

Pro řešení kritické situace v chovu černé zvěře, kam patří i odchyt, je však třeba si uvědomit, že některé dlouho tradované názory na biologii tohoto druhu je třeba ve světle nových exaktních poznatků pozměnit.

Významným zjištěním je zapojení tělesně (fyzicky) nedospělých jedinců do reprodukce - tzn. selat a lončáků. Zapojení lončáků do reprodukce je v celku známé, a i současné modely hospodaření s černou zvěří s ním počítají. Jinak je tomu ovšem u selat, kdy bylo sice mezi myslivci oplodnění samice ve věku 8 - 9 měsíců známé, nicméně nebylo považováno za běžné. To se ovšem ve světle dnešních výzkumů jeví jako zcela normální a v populaci černé zvěře běžné. Bylo zjištěno, že nejvýznamnějším faktorem ovlivňujícím dosažení pohlavní dospělosti není věk (tak jako je tomu u jiných druhů spárkaté zvěře), ale hmotnost. Nadpoloviční počet samic selat ve věku 8 - 9 měsíců a s hmotností větší než 20 kg je dnes pohlavně dospělých. Proto je nutné počítat s aktivním zapojením selat do reprodukce a uzpůsobit tomu výši a intenzitu odstřelu. Jak se ukazuje z různých výzkumů, tento jev je skutečně běžným, a není známkou špatné sociální a věkové struktury v populaci. Významné zapojení bachyněk - selat a lončáků bylo zjištěno i v populacích, kde je dostatek dospělých kňourů i bachyní.

Kromě specifické populační dynamiky prasete divokého, která je často uváděna jako hlavní příčina neúspěšného řešení problému vysokých stavů černé zvěře, je často argumentováno i nevyzpytatelnými mnoho desítek kilometrů dlouhými migracemi prasat v krátkém časovém období (často i za jeden den).

Exaktní informace o migracích černé zvěře, získané na základě sledování vizuálně značených jedinců, nebo kusů sledovaných telemetricky, však tento argument zpochybňují. Je pravdou, že řada hlášení o ulovených značených kusech hovoří o enormních rozdílech v migracích jednotlivých prasat a objevují se i výjimky (zejména u lončáků), kdy byl označený kus byla uloven až 250 km od místa označení.

Na druhé straně platí, že černá zvěř (zejména bachyně) je druh mimořádně věrný svému stanovišti. Někteří autoři uvádějí, na základě odlovených značkovaných prasat, že v menší vzdálenosti než 5 km bylo uloveno více než tři čtvrtiny označených kusů a jindy dokonce všechny. Stubbe a kol. (1989) v Německu označil 452 kusů a zjistil, že 81 % kňourů a 91 % bachyní bylo uloveno do 5 km od místa označení.

Při sledování divokých prasat označených vysílačkou se ukázalo, že využívaný prostor (trvalý domovský okrsek), je při normální aktivitě 140 - 424 hektarů u bachyní a do 700 ha u kňourů.

Některé zkušenosti z praxe ukazují, že oblast získávání potravy je u černé zvěře větší než 1 km², ale menší než 4 km², přičemž v období říjen až prosinec je oblast pohybu největší. Eisfeld,, Hahn (1998) pak uvádějí následující exaktně zjištěné údaje: jednoznačně se potvrdila vazba černé zvěře na určitý prostor, domovský okrsek pozorovaných kusů byl do velikosti 1000 ha a často výrazně menší, věrnost stanovišti se projevila u obou pohlaví, hlášení o ulovených značených kusech v 89 % pocházela ze vzdálenosti menší než 3 km (nejvzdálenější 17 km), větší migrace jsou jakési výjimky potvrzující pravidlo a jsou vzácné, vyskytují se jen u určitých jedinců.

V podobných citacích bychom mohli pokračovat ještě na několika stránkách. Podle Urbance a kol. (2005), který se zabýval hodnocením velikosti domovského okrsku černé zvěře v jižních Čechách, byla pomocí výpočtů orientačně stanovena jeho velikost u selat a rodinných tlup na 181 - 254 ha, a u kňourů na 1771 - 1923 ha.

Je zřejmé, že redukce populace černé zvěře spočívá především v rukou místních myslivců, a i přes „nasávací efekt“ při lokálním zředění populace, se nelze obecně zříkat zodpovědnosti za škody působené zvěří, která „žije způsobem nomádů“, s obrovským populačním potenciálem. Je však třeba konstatovat, že lze černou zvěř efektivně redukovat a dále chovat v oblastech větších než je jedna honitba. Happ (2002) doporučuje na základě praktických zkušeností koordinaci lovu a chovu černé zvěře na ploše asi 5000 ha. Zásady chovu a lovu musí být přitom jednoduché a jednoznačné. Na závěr pak citovaný autor uvádí, že skutečné provádění lokální myslivecké praxe musí být „psáno puškou“, jinak se totiž nenaplní a ke zdárnému konci nedovede žádná teorie.

Zde je třeba uvedeného autora doplnit v tom, že odchyt černé zvěře může být někdy efektivnější než „klasické způsoby“ lovu v současnosti používané.

Odchyt černé zvěře

Principiálně jsou používány dva druhy pastí: malý a přenosný, zvaný „box trap“ neboli klec a větší, tak zvaný „corral trap“, což je stabilní ochytové zařízení ve formě ohrady (dále jen koral), třetí alternativou je odchytové zařízení spojené se zaploceným a uzavíratelným zvěřním políčkem.

Klece mohou být rychle a snadno přenesené na nové místo, ale jejich velikost limituje počet chycených jedinců najednou. Koraly, jsou obvykle náročnější na stavbu, mohou být však efektivnější při chytání celých skupin divokých prasat, což snižuje náklady na odchyt jednoho kusu. To ovšem platí, pokud je zařízení zbudováno na správném místě, v opačném případě se může jednat o ztracenou investici.

Williams a kol. (2011) se pokusili stanovit efektivitu používání různých druhů pastí. Zjistili, že do koralu se chytí více prasat za průměrný chytací den a za méně peněz než do klece. Současné studie také ukazují, že mladí jedinci a dospělé bachyně vstupují do pastí dříve, než dospělí kňouři (Choquenot a kol. 1993; Kaminski a kol. 2005).

Ve studii Williamse a kol. (2011) byly použity koraly ze železných sítí 1,5 x 2,4 m s dřevěnými dveřmi, o rozměrech 0,9 x 1,8 m. Klece měly rozměry 2,4 x 1,2 x 0,9 m, z železných profilů. Autoři měli rozmístěno celkem 24 pastí (12 koralů a 12 klecí) a 21 dní sledovali návštěvy divokých prasat (pomocí kamer) v situaci, kdy byl mechanismus na sklapování. Celkem pozorovali 71 kusů v koralech a 12 v klecích. To odpovídá odchytu 0,23 prasete na 1 den a 1 koral a 0,05 jedince na 1 den a 1 klec. Celkem 39 kusů navštívilo koraly opakovaně, v případě klecí to bylo jen 8 kusů.

Některé, v pastech označené kusy (jistě stresující zážitek), se do těchto pastí opakovaně vracely, a byly znovu odchytávány. Naopak v naší praxi se traduje hypotéza o tom, že prasata se do pastí nevracejí a informaci si předávají (bachyně a selata).

Většina studií dále potvrzuje, že nejčastěji vstupují do pastí mladí jedinci, více než 50 % (McCann, Garcelon 2008; Hanson, a kol. 2009), ale to může být způsobeno i vysokým zastoupením mladých jedinců v populaci.

Pro vyhodnocení úspěšnosti odchytu černé zvěře u nás bylo ve Výzkumném ústavu lesního hospodářství a myslivosti využito informací o dotovaných pastech. Celkem bylo do 77 pastí uloveno 164 kusů divokých prasat (tj. 2,1 ks/past/rok). Velikost chycených skupin byla v průměru 2,2 ks. Selata činila 71,9 % úlovku, lončáci 23,8 %, dospělá zvěř 4,9 % úlovku. Udávaný poměr pohlaví byl 78 ks samčí zvěře a 86 ks samičí zvěře.

Na základě provedených šetření se ukázalo, kromě jiného že:

* Účinnost pastí zvyšuje vkládání návnady živočišného původu nebo zavětření těmito krmivy (předkládání návnady živočišného původu koliduje s veterinárním zákonem). Zahraniční autoři doporučují ve většině případů návnady rostlinného původu (kukuřice, siláž atd.). Wildauer (2008) ve shodě s výše uvedeným doporučuje jako návnadu používat kukuřici a doplnit ji pachem Maggi, rybím tukem nebo anýzovým olejem. Jako neúčinný se ukázal dubový dehet.

* Zavětření pastí replikou živočišné návnady umožňuje multifunkční využití pasti i pro lov menších predátorů (liška, kuna, atd.), pokud je klec potažena pletivem s odpovídající velikostí ok.

* Výše uvedené zavětření simulující živočišnou návnadu částečně eliminuje odchyt srnčí zvěře, která se v těchto pastech zraňuje a trpí nadměrným stresem. Nežádoucí odchyt srnčí zvěře lze eliminovat i úpravou konstrukce pasti (především výška).

* Zdá se, že je efektivní instalovat pasti - klece do řepkových porostů, neboť zde je omezená nabídka atraktivní potravy a návnada - kukuřice, je zde prasaty vyhledávána.

* To že se nepotvrdila hypotéza o souvislosti počtu pastí v honitbě a počtu odchycených prasat jen potvrzuje domněnku, že tato zařízení jsou českými myslivci využívána s malou intenzitou a s praktickými chybami. O tom svědčí i vykazované počty odchycených prasat na jednu past. Podle našich šetření to je v ČR 2,1 ks/past/rok. Stubbe (1984) uvádí, že do jedné pasti je podle typu loveno v průměru 7,2 ks (trojúhelníková past), do koralu 5 ks, do pasti na selata 8,9 ks, do odchytové klece 3,3 ks a do koralu s políčkem 12,8 ks za stejnou dobu expozice. Některé kusy byly chyceny dvakrát.

* Využití pastí na černou zvěř v ČR, přestože je finančně podporováno státem, nalézá jen pomalu cestu do praxe (v rámci ČR odhadem pořízeno 100 – 200 pastí).

* Účinnost pastí na odchyt černé zvěře může významně přispět k redukci populace, ovšem jen při správné aplikaci.

* Pro přenos potřebných informací a zkušeností je třeba organizovat prakticky orientované semináře (zajišťuje Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti, v.v.i. ve spolupráci s ČŽU v Praze).

 * Používání odchytových zařízení je třeba podporovat především v oblastech s vysokými stavy černé zvěře a velkými honitbami nebo oblastmi chovu. Někdy byly registrovány pokusy o zvýšení úlovků odchytem v honitbách s relativně nízkými stavy, s cílem získání zvěřiny – neúspěšně.

Přiložený graf č.1 ukazuje malou závislost mezi zalesněním ORP a počty v honitbě odchycených prasat. Vzhledem k předcházejícím výsledkům lze konstatovat, že větší význam pro úspěšnost odchytu má lesnatost honitby než oblasti ORP, tedy lokální podmínky.

Na základě informací v grafu č. 2 je možné konstatovat, že se zvyšující se lesnatostí honitby, respektive výměrou lesa, narůstají i počty odchycených divokých prasat, což logicky vyplývá z ekologických nároků druhu a konec konců i jeho mysliveckého managementu (normování černé zvěře na výměru lesa), i když současný segment myslivecké legislativy, řídící chov černé zvěře, je diskutabilní.

Na závěr uvedeme ještě jednu citaci. Jedná se o výsledky práce paní Wildauer (2008) z Rakouska, která řešila problém škod odchytem černé zvěře. Škody na zemědělských kulturách a lokální přemnožení černé zvěře vyžadují často okamžité řešení. Způsobů řešení tohoto problému je několik. V obchodech jsou nabízeny různé odpuzující přípravky - pachové repelenty, v praxi se někdy používá hnůj, dětský pudr, světla, plechovky od piva, praporky, lidské vlasy. To vše má ale jen dočasnou účinnost – prasata si na tato zařízení zvyknou.

Ani ploty nepomáhají, pokud nejsou speciální konstrukce a nejsou pravidelně kontrolovány. Také elektrické ohradníky nejsou stoprocentní. Nejjistější je použít plot s elektrickým ohradníkem ve výšce 30 - 60 cm, vzhledem k ceně lze takové opatření použít jen na malých plochách.

Nejefektivnější řešení je kontrola populace lovem. Ten je ovšem náročný na čas a na jedno ulovené prase je třeba počítat až 100 hodin na posedu.

Efektivnější je lov do pastí, ten však musí být myslivci koordinován. Někde, například v Texasu jsou prasata lovena z vrtulníku, to je však drahé a ve střední Evropě, stěží využitelné.

Také další způsob snižování škod černou zvěří – odváděcí krmení je kontroverzní.

V Austrálii byl pro redukci divokých a zdivočelých prasat využíván jed, ten je ovšem nespecifický a byli tráveni i psi, kočky a další zvířata, nemluvě o etickém problému – v Evropě tuto metodu nelze akceptovat.

Odchyt živých prasat – mladé kusy se chytají snadno – je efektivní především v případě, že se chytí několik jedinců najednou. Odchyt ovšem funguje podle typu honitby a lokality a nelze jej stejně efektivně využít všude. To je jeden z důvodů, proč je na odchyt prasat pohlíženo v praxi s nedůvěrou.

Pro vyhodnocení situace byl proveden pokus s odchytem černé zvěře a jejím označením telemetrem. Byl zapojen jeden koral a pět klecí. (Zde je nutno poznamenat, že odchyt černé zvěře má v Rakousku, stejně jako ve Francii tradici). Jako nevýhoda koralu se někdy uvádí, že pokud se do něj zvěř chytí, je na několik měsíců nefunkční, a proto jsou výhodnější přenosné pasti (zkušenosti z Čech ale toto nepotvrzují!).

Klece mají i další výhodu, a to že výškou pootevřených dveří, nebo výškou celé pasti, lze regulovat velikost chytaných kusů, preferovat odchyt selat. Výhodou nižších pastí je také to, že se do nich nechytá srnčí zvěř.

Někdy se do takové klece chytí až devět kusů selat. Po odchytu trvá nejméně deset dnů, než prasata opět přicházejí. Bachyně a velké kusy vůbec se do pastí - klecí nechytají téměř nikdy, a to v důsledků tak zvaného „koncového efektu“ – vchází do pasti poslední.

Jako návnadu je vhodné používat kukuřici a doplnit ji pachem Maggi, rybím tukem nebo anýzovým olejem. Jako neúčinný se ukázal dubový dehet.

Odchyt černé zvěře na poli je třeba připravit tak, že přikrmujeme na ochoz černé zvěře a teprve, když je krmivo pravidelně bráno, nainstalujeme past. Trvá to 8 - 10 dní, než se prasata do pasti naučí chodit, prasata si navyknou na pach jednoho člověka, který přikrmuje.

V citované práci se také uvádí, že některá selata byla odchycena opakovaně, což vypovídá o tom, že pokud je past dobře situována, není nutno ji přenášet. Takže pro koraly i pasti platí, že musí být správně umístěny, mít vhodnou konstrukci a v honitbě musí být dostatek prasat. Rakouský zákon nařizuje, že pasti musí být minimálně jedenkrát denně kontrolovány, a o naložení se zvěří rozhoduje odpovědný hospodář honitby.

František HAVRÁNEK, Miloš JEŽEK, Zbyněk PAVEZKA

Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti,v.v.i.

Literární prameny jsou uloženy u autorů

Kontakt: fhavranek@centrum.cz