„Českoslovenští myslivci! Dnem 22. dubna t. r. konečně došla uskutečnění myšlenka osamostatnění československé myslivosti, po němž bylo z mnoha stran často a opětovně voláno. Československá myslivecká jednota tímto dnem byla uvedena v život!“ Tato slova jsou prvními řádky úvodníku prvního čísla prvního ročníku časopisu Stráž myslivosti, které vyšlo v červnu 1923 a podepsáni jsou pod nimi Zdenko Slanina, lesní rada v Židlochovicích, předseda Československé myslivecké jednoty a Jan Začal, okresní lesní v Brně, jednatel ČSMJ. V závěru tohoto článku se pak píše: „Do našeho programu vkládáme vedle šíření myslivecké, myslivecko-kynologické a myslivecko-zvěrolékařské vědy také co největší popularizaci myslivosti, lesa a věd přírodních. Slovem i písmem budeme pracovati k duševnímu povznesení československých myslivců a v nejširších vrstvách lidu probouzeti zájem o myslivost. K této spolupráci zveme všechny lidi dobré vůle.“
***
Vznik stavovské myslivecké organizace ve společném státě Čechů a Slováků pouze pět let po rozpadu Rakouska-Uherska byl logickým vyústěním dopadu dobových historických a kulturně společenských událostí. Po vzniku samostatné Československé republiky se výrazně oživily předchozí snahy o jednotnou mysliveckou organizaci, a to zvláště poté, když během první světové války zanikl Svaz českých lovců.
Přestože již v roce 1919 vznikl Československý lovecký a kynologický říšský svaz, jehož tiskovým orgánem byl měsíčník Lov a kynologie, záhy se začala projevovat jeho nesourodost, svaz neplnil své poslání a myslivci opět začali hledat způsob, jak se celostátně organizovat.
Naštěstí v tom čase měla česká a slovenská myslivost dostatek osobností, které měly v oblasti lesnictví a myslivosti přirozenou autoritu, byli dostatečně vzdělaní, organizačně erudovaní a zapálení pro věc.
Tito lidé se částečně rekrutovali z organizací, které vznikly již před rozpadem monarchie. V roce 1898 to byl například Lovecký klub v Plzni, v roce 1904 první čistě český a moravský Lovecký klub v Litovli, v roce 1910 pražský klub pro kynologii a myslivost Hubertus, o rok později Lovecký spolek pro Olomouc a okolí a v roce 1912 Spolek pro ochranu myslivosti Markrabství moravského v Brně.
Různorodost až roztříštěnost zájmů těchto spolků však byla na překážku jednotného vystupování myslivců a prosazování jejich názorů a zájmů ve veřejnosti, včetně přijímání příslušných právních norem. Logickým důsledkem tedy muselo být založení jednotné myslivecké organizace, což si tyto osobnosti nejen uvědomovaly, ale začaly pro tento krok připravovat živnou půdu. Jejich práce nebyla nikterak jednoduchá. Naopak. Pro pokrokovost názorů těch, které dnes známe jako zakladatele Československé myslivecké jednoty, se proti nim zvedla nenávistná kampaň, řízená již vzpomenutým Čs. loveckým a kynologickým říšským svazem. Počátkem dvacátých let bylo proto zřejmé, že stávající stav je již neudržitelný.
Tehdy se iniciativy chopil svým způsobem nenápadný, ale nadmíru pracovitý a organizačně svědomitý Josef Žalman, rodák z Dlouhé Třebové a Karel Podhajský, rodák litomyšlský. Oba se dobře znali a spojovala je názorová příbuznost i vřelý vztah k přírodě a jejím zvířecím obyvatelům. Jejich kroky vedoucí k vzniku jednotné organizace tedy rozhodně nebyly nikterak překotné, ale předcházela jim četná pracovní jednání s dalšími podobně uvažujícími osobnostmi, a to především se zástupci pražského Ústředního spolku pro ochranu honby a chov loveckých psů v Čechách, brněnského Lovecko-kynologického spolku pro Moravu a Slezsko, bratislavského Poľovníckeho ochranného spolku pro Slovensko, tišnovského Spolku přátel myslivosti pro Tišnov a okolí, Ústřední jednoty lesních a lovčích zřízenců, Spolku posluchačů lesního inženýrství v Praze a Brně a jihočeského Loveckého klubu v Českých Budějovicích.
Zastaralé, zkostnatělé a rozdílné myslivecké zákonodárství v jednotlivých regionech tehdejšího Československa, nejednotnost postojů a řada dalších vážných nedostatků v mysliveckém spolkovém životě, byla podnětem k zásadní schůzce tehdejších osobností myslivosti, kterou Žalman s Podhajským svolali na šestý leden 1923 do České Třebové.
Výsledkem nelehkého jednání pak byl závěr uspořádat 22. dubna 1923 v Brně zakládající schůzi Československé myslivecké jednoty. Mimochodem autorem názvu rodící se nové stavovské organizace byl právě lesní ředitel Josef Žalman, který ještě do zakládajícího brněnského jednání přišel i s návrhem na název mysliveckého periodika a orgánu jednoty - Stráž myslivosti. Zavedl také název myslivec, do toho času používaný jen pro profesní myslivce, pro všechny, kteří byli držiteli loveckého lístku.
Iniciátoři založení jednotné organizace se pak sešli ještě jednou, konkrétně 18. března 1923 v Praze, a to na valné hromadě Ústředního spolku pro ochranu honby a chov loveckých psů v Čechách. Rovněž zde stvrdili všechny českotřebovské Žalmanovy návrhy.
Zakládající schůze Československé myslivecké jednoty se uskutečnila přesně tak, jak bylo v České Třebové dojednáno. Ústřední spolek pro ochranu honby a chov loveckých psů v Čechách zastupovali v Brně František Paštika, Karel Podhajský a Jiří Tichota, omluveni byli Josef Bohuslav Martin a František Novák. Lovecko-kynologický spolek pro Moravu a Slezsko zastupovali Vladimír Chlanda, Jakub Jíral, Josef Merhaut, Zdenko Slanina, Jan Začal a Josef Žalman, Lovecký a ochranný spolek pre Slovensko reprezentovali dr. Hanavský, dr. Koláčný a František Stejskal, Spolek přátel myslivosti pro Tišnov a okolí Richard Knoll a Jan Kosík, Ústřední jednotu lesních a lovčích zřízenců Domin Pavlíček a Spolek posluchačů lesního inženýrství v Praze a Brně Jiří Tichota a Oldřich Pacák. Zástupci Loveckého klubu v Českých Budějovicích se řádně omluvili.
Uvítacím proslovem zahájil schůzi Vladimír Chlanda, ředitel velkostatku. Předsedou schůze byl jednomyslně zvolen židlochovický lesní rada Zdenko Slanina a zapisovatelem Jiří Tichota. Po prověření mandátu přítomných zástupců byl zahájen samotný program ustavujícího jednání.
Z podrobného a dlouhého zápisu vyberme jen to nejpodstatnější. Především hned v úvodu byl jednomyslně schválen návrh Josef Žalmana, aby zakládající schůze byla z praktických a ekonomických důvodů rozšířena na schůzi ustavující, a aby zvolený výbor byl pověřen provedením změn stanov, kdyby to politické a správní orgány požadovaly. Stanovy jím vypracované poté byly bod za bodem podrobně prodiskutovány, v dílčích bodech pozměněny a doplněny, aby byly následně jednomyslně schváleny.
Stejně tak pozitivní byl přístup delegátů k vzniku nové matriky pro zápis loveckých psů. Dostala název Českoslovenští lovečtí psi (Člp) a do jejího čela byl schválen Karel Podhajský.
Dále se řešila otázka časopisu Československé myslivecké jednoty, a to dle návrhů projednaných v České Třebové, ale i návrhů došlých na adresu Josefa Žalmana. Schválen byl šestnáctistránkový měsíčník s názvem Stráž myslivosti, vydávaný vlastním nákladem. Odebírání časopisu sice nebylo povinné, ale bylo uloženo za „morální povinnost členů“. Z došlých nabídek na tisk se nejvýhodněji jevila nabídka tiskárny J. F. Kubeše z Třebíče, která konvenovala také proto, že funkci zodpovědného redaktora mohl převzít profesor Jaroslav Svoboda, rovněž z Třebíče.
Poté následovala volba vedení Československé myslivecké jednoty. Provedena byla aklamací. Výčet všech referentů a jejich náhradníků je vcelku obsáhlý, proto uveďme jen stěžejní funkcionářský aparát. Předsedou byl zvolen Zdenko Slanina, lesní rada v Židlochovicích, místopředsedou za Čechy Josef Bohuslav Martin, lesní ředitel z Prahy (v některých pramenech bývá uváděn dr. Antonín Steidl - zápis z jednání však hovoří jasně o Martinovi), místopředsedou za Slovensko dr. Ján Moural (ale až dodatečně, neboť Slováci si na brněnském jednání vyžádali dodatečné schválení svého reprezentanta až po jednání jejich valné hromady, které se konalo v květnu 1923), ústředním jednatelem Jan Začal, okresní lesní v Brně, pokladníkem Richard Knoll, pokladník v Tišnově, vedoucím redaktorem Stráže myslivosti středoškolský profesor Jaroslav Svoboda, vedoucím knihy Československý lovecký pes Karel Podhajský, důchodní v Litomyšli, propagačním a organizačním referentem František Paštika, lesní kontrolor v Ratajích nad Sázavou, mysliveckým referentem Jakub Jíral, lesmistr Znojmo, revizorem účtů Josef Hlávka, přednosta směnárny Brno a konečně odborným redaktorem Stráže myslivosti a referentem pro nový honební zákon Josef Žalman, vrchní lesní správce v Olšanech, později lesní ředitel v Pozořicích. Jelikož se na vzniku nové myslivecké struktury nejvíce podílela Morava, bylo za centrum nově vzniklé organizace plným právem zvoleno Brno.
Zastavme se u některých osobností, které stály u zrodu moderní československé organizované myslivosti poněkud podrobněji. Samozřejmě prvním, kým musíme začít, je bezesporu Josef Žalman. Narodil se 27. července 1884 v podhůří Orlických hor, a jelikož jeho otec byl hajným ve Výprachticích, jeho životní dráha tím byla předurčena. Po ukončení studií v Písku nastoupil do služeb lesního podniku v České Třebové, když však vypukla první světová válka, musel lesnický stejnokroj vyměnit za vojenský a několik let strávil v zákopech východních front. Po návratu z války se začal intenzívně věnovat veřejnému dění. Uvědomoval si roztříštěnost mysliveckých a lesnických spolků, a tak již v průběhu roku 1922 oslovoval své přátele s cílem založit jednotnou mysliveckou organizaci. Tyto své snahy završil krátce před Vánocemi svoláním schůzky do České Třebové na šestý leden následujícího roku, o níž již byla řeč.
Vedle své organizátorské činnosti byl Žalman také mimořádně publikačně činný. Napsal mnoho časopiseckých příspěvků, ale také v roce 1941 známou monografii Základy myslivosti, která vyšla celkem v pěti vydáních. Populární byly tzv. Žalmanovy myslivecké kalendáře, které vydával v letech 1930 - 1941. Poslední životní etapu prožil v Pozořicích u Brna, kde také 25. června 1947 zemřel.
Josef Žalman se natrvalo zapsal mezi nejvýraznější osobnosti československé myslivosti. Byl nejen jejím zakladatelem, ale i prvotním budovatelem, který se podstatnou měrou zasloužil o demokratizaci myslivosti po první světové válce, kdy přestávala být výsadní záležitostí vybraných společenských skupin.
Také u Karla Podhajského, který se narodil v rodině váženého litomyšlského občana a pojišťovníka 24. května 1871, byly sklony k myslivosti a kynologii dány profesí či zálibou otce. Ten dokonce lovil medvědy a vlky v Uhrách a doma choval všemožné ptactvo. Doma mívali vždy i více psů, převážně ohařů, které Karel už jako úředník pověřený vedením důchodové správy, cvičil a předváděl. Myslivcem byl od svých osmnácti let, ale také jezdil na koni a byl propagátorem jízdy na lyžích a na kole. Neustále si rozšiřoval své bohaté vědomosti z různých oborů lidské činnosti. Měl neutuchající pracovní elán. Společně s o třináct let mladším Žalmanem dokázali přetavit pokorné nadšení v realitu.
Budovatelem ČSMJ a vedoucím plemenné knihy Československý lovecký pes byl nesmírně agilním a nadšeným. Podhajský byl mužem záslužných činností, úzkostlivé skromnosti a ryzího charakteru. Když krátce před svými šedesátými narozeninami ve svém rodišti 12. 9. 1930 zemřel, uvedl nad jeho rakví profesor Antonín Dyk, že Karel Podhajský znamenal a ztělesňoval náš myslivecký ideál a program muže, který příkladně plnil poslání myslivce, jež vrcholí ve snaze být ušlechtilým.
Vůbec první předseda Československé myslivecké jednoty Zdenko Slanina zůstal vždy tak trochu stranou zájmu médií i myslivecké veřejnosti. Vcelku neprávem. Narodil se v Kohoutovicích u Brna 2. května 1871, tedy jen pár týdnů před Podhajským. Po studiích se stal lesníkem a myslivcem a v profesním žebříčku to dotáhl až na ředitele velkostatku a lesního radu v Židlochovicích. Plně se vahou své osobnosti, ale i odborně, společensky a organizačně angažoval ve veškerém snažení o vznik jednotné stavovské organizace myslivců na přelomu let 1922 - 1923. Ve funkci předsedy organizace ho v roce 1925 vystřídal Vavřinec Horáček. Slanina zemřel 19. 11. 1941 v moravské metropoli.
Dalším, na kterého není možné v přelomových dnech roku 1923 zapomenout je třebíčský středoškolský profesor Jaroslav Svoboda. On dostal za nelehký úkol nést štafetu všech svých předchůdců, kteří se s většími či menšími úspěchy angažovali na poli mysliveckého písemnictví v čase před ním, například Františka Špatného, Josefa Václava Rozmary, Jana Teodoricha Doležala a mnoha dalších.
Jartoslav Svoboda se narodil 20. prosince 1883 v Únanově na Znojemsku. Po studiích se stal středoškolským kantorem, ale také aktivním myslivcem a chovatelem loveckých psů. To, že byl vybrán za prvního šéfredaktora nově vznikajícího mysliveckého titulu, nebylo nikterak náhodné. Svoboda totiž měl za sebou nejen výsledky v oblasti organizátorské, pedagogické, ale rovněž publicistické, když ještě před vznikem ČSMJ přispíval svými články do četných tehdejších periodik. Ve funkci vedoucího redaktora časopisu Stráž myslivosti zůstal až do roku 1948. Kromě jiných počinů byl také zakladatelem klubu chovatelů hrubosrstých ohařů Český fousek. Zemřel v Třebíči 26. 4. 1968.
***
Dvaadvacátého dubna si tedy připomeneme výše uvedené přelomové dny a výše uvedené myslivecké osobnosti. V následujících devadesáti letech se pak seznam přelomových dnů i přelomových osobností statečně rozšiřoval, byť některá data a někteří lidé podlehli dobovým trendům, upadli v zapomnění a podobně. Nicméně česká a slovenská myslivost stále měla dost těch, kteří si slova z preambule ustavující schůze Československé myslivecké jednoty, či slova pronesená Antonínem Dykem na adresu Karla Podhajského, vzali k srdci i do časů příštích. Přejme si, aby tomu tak bylo nadále minimálně i v dalším desetiletí. Česká a slovenská myslivost si to zaslouží, stejně jako všichni její zakladatelé, bardové a nositelé jejich odkazu...
Oldřich KOUDELKA