Stopa se stáčela prudce vzhůru, napříč vysokým břehem Kootenay River. Ogin se nyní ozýval někde napravo před námi a s každým zaštěknutím se nám vzdaloval. Nepostupovali jsme příliš rychle, ve strmém svahu jsme se bořili do navátého sněhu až po pás a upřímně řečeno, pohled na nás byl spíš žalostný. Kalhoty promáčené, jak jsme se nadvakrát brodili řekou, košile a mikiny propocené. Byli jsme na stopě asi od půl druhé, odhadoval jsem, že teď je něco před pátou, a puma nás vodila planinou nad Skookumchuckem zprava doleva a zase nazpátek. Jak se slunce přehouplo přes vrcholky Purcell Mountains, citelně se ochlazovalo, začínalo se šeřit a naše šance se rozplývaly.
Nad hranou zalesněného svahu se otevřela široká holá pláň protnutá silnicí. Projeli jsme tudy už několikrát, a tak jsem se vcelku snadno zorientoval. Po zhruba tříhodinovém sledování stopy jsme byli sotva tři stovky metrů od místa, kde Ryan nasadil psy. Puma opsala táhlou osmičku a vrátila se mezi usedlosti a farmy Skookumchucku.
Ogin se znovu ozval. Ne tím hlubokým, temným zabafáním, jímž v pravidelných intervalech hlásil stopu, ale trochu přidušeně, nejistě, provinile.
Ryane, opravdu ještě lovíme pumu? zeptal jsem se průvodce.
Ne, usmál se. Možná mu nebylo příjemné, že jsem ho přistihl, jak s puškou v ruce neklidně těká očima v korunách stromů před námi. Teď loví puma nás.
Představoval jsem si konec dnešního odpoledne jinak. Proč si to nepřiznat, lovecké štěstí nás zrovna neprovází. Byl pátek večer, lovili jsme pátý den a hledali jsme pumu opravdu poctivě, vyjížděli jsme denně už v šest a končili se soumrakem.
Na čerstvou stopu jsme zatím narazili třikrát: hned v pondělí dopoledne, to byl můj první den v East Kootenay Regional District v jihovýchodním cípu Britské Kolumbie. V honitbě Sawtooth Outfitters West jsme objevili stopu, která scházela po temeni hor dolů k řece, byla úplně čerstvá a psi po ní vyrazili s vysokým nosem, jak kromě otisků ve sněhu za sebou zanechávala puma i čpavý pach smrti.
Honem, rychle, pušku, popohání mě průvodce Ryan. Pádím dolů svahem, páni, já snad ulovím pumu hned první den! Ale dole je řeka a tohle je kraj horkých pramenů, kde řeky nezamrzají. Chris, který nedočkavě předběhl své dva druhy a skočil na tenký příkrov při břehu, se s žuchnutím probořil. Ogin a Boy zatím pobíhají podél řeky v naději, že ani puma se na druhou stranu nedostala.
Z výšky sleduji stopu dalekohledem. Puma má asi zvláštní nadání odhadnout přes který ostrůvek ledu přeběhnout a kterému se vyhnout, aby suchou nohou dosáhla cíle.
Nazítří jsme byli na ztracené stopě už s úsvitem, první tři kilometry jsme zdolali sněžným skútrem a pak pokračovali dalších deset na sněžnicích podél St. Mary´s River až k hranicím přírodní rezervace, puma však zůstala za řekou, v bezpečí.
Novou čerstvou stopu jsme objevili ve středu odpoledne, tentokrát v druhé honitbě Sawtooth Outfitters East, rozložené na náhorní plošině nad Kootenay River, mezi Purcell Mountains a Kootenay Rocky Mountains. Travis, který mě nyní provázel, vzal na pomoc potomka Knutaxů Leeho a jeho pětice psů sledovala čerstvou stopu téměř pět kilometrů, dokud nepřekřížila hlavní silnici, mířící z americké Montany Britskou Kolumbií dál na sever.
Když jsem se večer svým dočasným hostitelům Erice a Deanovi svěřoval s odpoledními zážitky, řekl Dean bezelstně: Když jsem jel dneska z práce, asi tak na polovině cesty mezi Kimberley a Ta Ta Creekem mi přeběhla puma přes cestu.
Cože? Kde? A v kolik?
Někde naproti Lost Dog Lake Road. A kolik mohlo být, půl a pět, půl deset, víc určitě nebylo.
Ne, nebylo. Když jsme tam s Travisem dorazili pár minut před čtvrtou, džípíeska ukazovala, že psi jsou ještě pořád před silnicí. Puma nám proklouzla o pár minut.
Potřetí jsme na čerstvou stopu narazili s Ryanem v pátek ráno. Vystoupali jsme z TaTa Greek na plošinu mezi pohořími a podél linie vysokého napětí jsme se vyjetou kolejí trmáceli k severu. Elektrovod vede souběžně s hlavní silnicí, asi tři kilometry západněji a protíná celou honitbu Sawtooth East v délce kolem dvaceti kilometrů. V ranním šeru je to nejopuštěnější místo pod sluncem.
Do mírně zvlněné krajiny se zařezává jen několik říčních koryt a řídký les střídají rozsáhlé holiny s roztroušenými solitéry borovic a modřínů se začernalými kmeny. Jsou ohořelé do výše čtyř, pěti metrů a přežívají jen zázrakem. Celý kraj stíhá prokletí lesních požárů, každoročně plameny zachvátí stovky hektarů. Letní teploty tu stoupají až na 40 0C a neprší i několik měsíců. Místní vysledovali sedmiletý cyklus, kdy se požáry vracejí do jednotlivých lokalit, ale proč tomu tak je, nikdo neví. Právě jako nikdo neví, jak nebezpečí čelit. Lesní správa volí záchranu v širokých odlesněných průsecích, jimiž dělí jednotlivé porosty a kde by měl oheň ztratit sílu, ale mnozí z obyvatel v této metodě spíš spatřují zájmy místní celulózky Tembac, která tak získává lacinou surovinu.
Ryan rozsvítil přídavné reflektory po stranách kabiny a pomalu pročesáváme krajinu. Párkrát zastavíme, Ryan vystoupí, obhlíží stopy a ujistí se: V prvním plánu puma? Sveřepě trvám na svém, a tak necháváme odejít statného vlka i několik osamělých kojotů. Včera odpoledne jsme s Travisem a Leem kousek odtud šli po stopě rysa červeného, zde nazývaného bobcat, který obývá zdejší končiny společně s nebližším příbuzným rysem ostrovidem. Podle stop to byl sotva odrostlý kus, však mi také průvodce vnutil svoji kulovnici ráže .223 Win. Po té tvé devítce bychom moc z trofeje neměli, namítl, ačkoli moje kulovnice 9,3 x 62 budila respekt u všech, s nimiž jsem se setkal.
Ryan a Travis vozili pušky ráže .223 Win., jejich třetí společník Murray, rovněž průvodce a profesionální lovec, měl kulovnici ráže 243 Win. V hlavní sezóně, kdy se loví medvědi, losi a jeleni, používá většina lovců ráže 270 Win., 308 Win. a 300 Win. Mag. Aktuální hitem jsou magnumové ráže, když jsem v Cranbrooku nahlédl do místní prodejny, tvořily minimálně polovinu nabídky. Prostor pro ně je zde značný. Los, grizzly i jelen jsou zde označováni přízviskem „mountain“, což má podtrhnout nejen obtížnost lovu, ale i mimořádnou kondici zvěře. O lovcích, kteří ulovili jelena pod 300 kilogramů, mluvil Ryan s upřímným pohrdáním. Avšak kanadští lovci – residenti, kteří zpravidla mohou ulovit pouze jediný kus ročně, loví pro zvěřinu a jejich zájem se ubírá jednoznačným směrem.
Ryan zastavil. Naléhavost, s níž tentokrát obhlížel stopu, mi zrychlila dech. Přiklekl jsem k němu a snažil se vybavit, co mi v předchozích dnech ukazoval Lee. Jak stopu nejdříve obeznat pohledem, jak ukazováčkem opatrně zkusit pevnost sněhu v otisku bříška tlapy, jak do ní dýchnout a pozorovat, zda se dech vsákne do vloček ve stopě či zda se jako jemný opar zatřpytí na omrzlých konturách.
Je to buď samice anebo sotva odstavený kus. Nemá víc jak pětatřicet, čtyřicet kilo. Půjdeme za ním?
Rozhlédl jsem se kolem, stáli jsme na svahu nad TaTa Lake. Směrem k jeho břehům se smrkové mlází měnilo v téměř neprostupnou houštinu a nad porost vystupovaly osamělé borovice, jejichž koruny se rozpínaly do šířky. Ideální místo.
Tak to ještě jednou objedeme, času dost. Jestli se někde zastavila, tak tady, říká Ryan přesvědčivě.
Sjíždíme prudkou úvozovou cestou dolů, někde je tak úzká, že musím jít před vozem a přidržovat převislé větve, také psi se stáhli se svých vyhlídek do bezpečí kotce na korbě. Ale Boy cítí čerstvou stopu a kňučí vzrušením. Pomalu se širokým obchvatem vracíme zpět.
Je pár minut po poledni, když znovu zastavujeme a nad stopou se utvrzujeme ve své naději. Psi se hrnou ven, Chris i Boy v mžiku obíhají stopu, jen neradi se vracejí pro obojek s vysílačkou. Sotva jim ho Ryan nasadí, pokukují po Oginovi. Ten je nyní v roli vůdce, a jakmile udělá krok, oba slídiči vyrazí. Ryan zapíná v autě monitor, na obrazovku naskakují tři tečky. A vtom zazvoní mobil. Quiet!, okřikne Ryan dotírající psy a pak se otočí na mě. Travis stojí na stopě nad Skookumchuckem. Je čerstvá a je to dospělý samec.
Ale to je pětatřicet kilometrů odtud, namítám. Sakra, proč tedy chytám vzpírajícího se Ogina a táhnu ho k autu? Psi spustili zlobné kvílení, tohle se přece nedělá, opustit stopu, která vede rovnou ke kořisti.
Na přejezdu vlečky k celulózce potkáváme obrovský track s dřevem, řidič na nás zuřivě mává a vyklání se z okna: Chlapi, kde jste? Nahoře na Tamarack Lake Road courá puma po silnici.
Jsme tam za pár minut. Travis jde po krajnici proti nám. Je před námi tak hodinu, říká. Skláním se nad stopou. Má dobrých dvanáct centimetrů v průměru, je hluboká, ostře ohraničená, krok je dlouhý minimálně metr.
Teď opatrně, nabádá mě Ryan. Nespěchej, nepředbíhej mě. A hlavně se nesmíš dostat mezi psy a pumu. A vyhýbej se vysokým borovicím a… Ale já neslyším, možná že slyším, ale nevnímám, protože teď konečně jdeme po pumě a já nedokážu myslet na žádné rady a varování.
Místní mají před pumou respekt. Průvodci mě hned první den zahrnuli příkazy ohledně bezpečnosti. Při stopování nikdy neodložit nabitou zbraň. Vyhýbat se vysokým stromům, převisům, hustým porostům a místům, kde není vidět nebe nad hlavou. Nekoukat pod nohy, ale do korun stromů. Nesedat si, neklekat, snažit se být nejvyšším v bezprostředním okolí. A když už tě puma spatří, nikdy se k ní neotočit zády. Neutíkat, žádné prudké pohyby, nic, co by u šelmy vyvolalo pocit ohrožení a zavdalo příčinu k útoku.
Puma má člověka za vcelku snadnou kořist a její útoky nekončí dobře. Dospělí samci váží přes sedmdesát kilo a troufnout si na kořist několikanásobně těžší. A protože útočí skokem z výšky, násobí razanci útoku svou váhou. Jakmile by tě srazila na zem, nemáš šanci…
Bral jsem to trochu jako kulisu k lovu a navození atmosféry pro náležité uznání zásluh průvodce, ale když jsem večer u svých hostitelů Eriky a Deana listoval čísly BC Outdoor Magazine, objevil jsem vydání, věnované soužití lidí s pumou. Střídaly se v něm příběhy se šťastnými i fatálními konci, své zkušenosti sdělovali profesionální lovci, farmáři i účastníci náhodných setkání a většinou byly vykresleny v temných barvách. Téma uzavírala stránka rad, jak se zachovat, abyste setkání s pumou v divočině přežili. Spousta zněla logicky: nikdy nechodit na treky sám, nevodit do přírody domácí mazlíčky, nepřibližovat se k mršinám a vyhýbat se nepřehledným místům…, jiné zněly trochu komicky: udržujte s pumou oční kontakt, mluvte na ni tichým, konejšivým hlasem, pomalu couvejte a máte-li kabát či bundu, rozepněte je a máchejte jako křídly…, jiné rezignovaně: když vás puma srazí k zemi, ležte na břichu, tiskněte nohy k sobě a rukama si chraňte týl a hrdlo…Čtenář si nakonec asi nejvíc zapamatuje resume všech rad v závěru: Nikdy nebýt tam, kde je puma.
Brenann Clarke má na BC Ministry of Forests, Lands and Natural Resource Operations na starosti monitoring zvěře na územích, obhospodařovaných lesními správami. Jen za srpen až říjen loňského roku přijal 1302 hlášení o konfliktním setkání pumy s člověkem. Třicet tři z nich skončilo útokem pumy s vážnými následky. Tento trend se bohužel každoročně zhoršuje.
Je to souběh několika faktorů, míní Brenann Clarke. Jednak se krajinou pohybuje stále více lidí, nejen místních při práci, ale také turistů, vodáků, cyklistů, výletníků, zkrátka lidí, kteří nemají mnoho zkušeností s bezpečným přežíváním v přírodě a pak - tyto měsíce jsou kritickým obdobím, protože mladí samci se osamostatňují a hledají nová teritoria. Pro mnohé z nich jde o první setkání s člověkem. Někteří ho vnímají jako konkurenta, jiní jako kořist.
Gary Babcook, správce pobočky Conservation Officer Service v Cranbrooku, správním středisku East Kootenay Regional District, obhospodařuje území o rozloze zhruba 70 000 km2. Situaci vnímá trochu jinak. Především je třeba si přiznat, že šelmy prožívají populační explozi. Jejich stavy se za poslední desetiletí znásobily a jejich teritoria se rozšířila do samého sousedství obydlených míst. Lidé se v krajině setkávají i s dalšími šelmami, ale setkání s nimi nemívá takové následky, jako s pumou. Vlk je vyloženě noční lovec a člověku se spíše vyhýbá, grizzly, hnědý i černý medvěd jsou na vrcholu pyramidy, nemají žádného konkurenta a to se také projevuje v jejich sebevědomém chování. Kráčí vyšlapanou cestou, žádné skrývání a krčení někde v závětří, ale nahlas, s dupotem a funěním, takže jeho přítomnost zpravidla zaznamenáte dříve, než vás on zahlédne. A máte čas se setkání vyhnout. Ale o tom, že vás puma sleduje, nemáte ani zdání. Zastavíte se na výletě k odpočinku, opřete zády o strom a ona sedí deset metrů nad vámi. A číhá.
Teď ale nemyslím na žádné rady, teď vyrážíme po stopě a já mohu obdivovat práci psů. Slídiči Chris a Boy se střídají ve vedení. Zatímco jeden z nich běží s nosem na sněhu v těsné blízkosti stopy, druhý přes ni se vztyčenou hlavou kličkuje a kontroluje, zda stopa neodbočila mezi stopy jiné zvěře. Ogin dvojici s odstupem rozvážně sleduje a v pravidelných intervalech se zastavuje a několikrát krátce štěkne. Možná to byla náhoda, ale kdykoli se Ogin ozval, Chris s Boyem si mění své role a střídají se na stopě.
Vedoucí pes teď v závěsu odpočívá a s nosem vzhůru natahuje čerstvý vzduch, jakoby ho potřeboval pořádně provětrat. Zhruba po dvou kilometrech se puma pozvolna stáčí nalevo a začíná opisovat táhlý oblouk. Skláníme se nad displejem Ryanovi džípíesky a sledujeme tři problikávající tečky, které nabírají směr zpět k Tamarack Lake Road. Ryan volá Travise a naviguje ho do míst, kde by puma mohla překřížit silnici, aby se pokusil obrátit ji zpět na pláně, ale než Travis dojede na místo, puma stihne silnici přejít a míří dál na sever.
Utíkáme zpátky projetou kolejí a k místu, kde silnici překročila puma i psi, dobíháme jen s malým zpožděním a se spoustou sil. Budeme je potřebovat, honička začala pumu bavit.
Takže nás vede přes kilometr k severu, nechá nás přebrodit řeku na levý břeh, obkrouží velký oblouk nad Tamarack Lake, tentokrát se zpátky na pravý břeh brodíme po pás, ale naštěstí tohle je kraj horkých pramenů a odpoledne vyláká slunce na bezoblačném nebi rtuť teploměru téměř k nule. S kopce to jde náramně, občas se nám daří sjet stráň i po zadku, chce to jenom držet pušku vysoko nad sněhem, protože čistou hlaveň mohu potřebovat každou minutou.
A další oblouk, to už se slunce ztrácí z oblohy a my se unaveni smekáme svahem dolů, i když stopa vede vzhůru. Hlas Ogina zní z dálky, kterou se ani nesnažím odhadnout.
A pak stojíme mezi usedlostmi Skookumchucku, Travis chytá na silnici psy a bere je do tepla kabiny, sníh se třpytí na holé pláni před White Horse Range, domy jsou roztroušené ve vysokém borovém lese, obklopeny stájemi, kolnami, dřevníky, seníky a v každém z nich může číhat puma. Ráno pro ni dojdeme, uzavírá den Ryan.
Doma u krbu mě utěšuje i Dean. Puma, to je hlavně o trpělivosti, říká. Sám měl licenci tři roky po sobě a celé prosincové a lednové víkendy trávil na čtyřkolce. Nakonec pumu střelil, když šel do dřevníku pro polena do krbu, dvacet metrů od domu.
Ryan zavolal Murraye, aby ráno přijel se psy?, přerušuje Dean mé stesky, a když přisvědčím, poplácá mě po rameni: Tak to máš absolutní jistotu, že pumu dostanete. Psi Murraye jsou specialisté na její zastavení, jedině oni ji dokážou obstoupit a udržet na místě.
S živou nadějí bilancuji později dosavadní průběh cesty. Mám desetidenní program Predators, který kromě pumy zahrnuje ještě lov rysa červeného a rysa ostrovida a dále vlka, kojota a rosomáka. Právě v den, kdy jsem dorazil do Cranbrooku, vyhlásilo BC Ministry of Forests, Lands and Natural Resource Operations konec lovu rysa ostrovida a lov pumy omezilo pouze na samce. Mými průvodci je trojice profesionálních lovců, kteří mají pronajaté výhradní právo lovu na rozsáhlém území, obepínající v oblouku jižní a východní stranu Purcell Mountains a ohraničené řekami St. Mary´s River a Kootenay River.
Členitý profil území zahrnuje horské stráně, náhorní planinu i hluboká říční údolí v nadmořské výšce 1400 – 2500 metrů, ostatně centrum oblasti Kimberley je nejvýše položeným městem v celé Kanadě. Pronajaté území má tři části - Sawtooth East, Sawtooth West a Grizzly Basin Jaffray o celkové rozloze přes 130 000 hektarů a uživatelé za něj platí roční nájemné 30 000 kanadských dolarů.
Ročně organizují poplatkový lov na dva až čtyři grizzly a zpravidla na tři pumy, mají desítku loveckých hostů na losy, ve čtyřech desetidenních termínech od poloviny září do poloviny října přivítají přibližně patnáct hostů na jeleny, jejichž místní populace je označována jako Rocky Mountains Elk. Loví dále trofejové kusy jelence běloocasého, jelence ušatého a horské kozy a vůbec nejdražší položkou v ceníku je Bighorn Sheep, kdy se jediný povolený beran ovce sněžné loví v desetidenním termínu, za který lovec zaplatí 28 000 kanadských dolarů.
Vyhledávané jsou nejrůznější kombinace lovu několika druhů zvěře a nelze opomenout ani desítky lovců, kteří přijíždějí na lov divokých krocanů.
S výjimkou medvědů, kteří se loví na újedi, je jediným způsobem šoulačka za použití auta, čtyřkolek a jezdeckých koní. Puma a rys se loví pomocí psů, kteří jdou po stopě, vlk a kojot se loví ranním či večerním vábením, ale v den mého příjezdu Ryan koupil mrtvého koně a nechal ho dopravit na újeď.
Výhradní právo lovu na pronajatém území nezakládá uživateli žádnou povinnost v péči o zvěř, jak ji chápou a praktikují naši myslivci, v celé honitbě také není jediné myslivecké zařízení a jakákoliv péče o zvěř, a to i v době zimního strádání, je zcela neznámým pojmem. Regulací je pouze licenční způsob a velmi krátké doby lovu, u některých druhů zvěře omezené třeba na jediný několikadenní termín v roce.
Moji hostitelé Erika a Dean neodolali a vstávají se mnou, aby mi popřáli štěstí. Vycházím před dům, mráz atakuje dvacítku na teploměru a ve svitu měsíce, který spěje k úplňku, blednou miliony hvězd na bezoblačném nebi. Je naprosté ticho. Nad krajinou se ospale rodí nový den a někde tam čeká puma.
Opisujeme další spirálu kolem Skookumchucku. Na pláních podvakrát zahlédnu Travisův track, s rozsvícenými přídavnými světly se ujišťuje, že puma zůstává uvnitř smyčky. Sjíždíme dolů k železniční trati a kodrcáme cestou, která ústí na Tamarack Lake Road. Míjíme skupiny jelenců ušatých, co chvíli přes cestu přebíhají laně jelence běloocasého se vztyčenou oháňkou, na níž vlaje dlouhé bílé ochlupení, strání sestupuje několik losic s loňskými losíčaty. Ale já myslím jenom na pumu a na to, jak snadno se v těch širých končinách vysmekne z naší smyčky.
Je tady, utvrzuje se Ryan. To tady znamená pruh krajiny mezi železnicí a elektrovodem široký asi pět kilometrů a dlouhý od Skookumchucku k Gatsby Road, tedy asi patnáct kilometrů. Hledejte na sedmi tisících hektarů jedno zvíře!
Konečně se u brány White Horse Range sjíždíme s Travisem, Murray s kolegou Timem dorazí o pár minut později. Travis se sklání nad stopou, která přechází silnici a vstupuje do řídkého porostu nad pláněmi ranče.
To vypadá na pořádného „Toma“, říká uznale nad stopou. Místní lovci tak přezdívají dospělým samcům.
Minuty plynou. Puma je hlavně o trpělivosti, opakuji si, ale nedá mi to, sotva Ryanovi psi vyrazí po stopě, hrnu se za nimi. Ty ne, chytne mě Murray za loket, tebe budeme potřebovat odpočinutého a nezadýchaného, s pevnou rukou… A jiskrným okem, dodávám, smích uvolňuje napětí a najednou mají všichni napilno. Murray mizí za psy v porostu, Travis se vydává zpět k TaTa Creek, aby nám jel kolem elektrovodu vstříc, s Ryanem přesedáme do Murrayova vozu, kde v kotcích na korbě čekají jeho psi. Kňučí vzrušením, na rozdíl ode mě přesně vědí, co bude následovat. Tim za volantem startuje. Sledujeme, jak se blikající tečky na monitoru obracejí směrem k Tamarack Lake a dáváme se za nimi…
Stop!, křikne náhle Ryan a ještě než vůz zastaví, je venku, brodí se závějí a v běhu nabíjí. Nevím, co mám dělat, a tak sleduji psy na monitoru, přibližují se každou vteřinou a najednou se Chris a Boy mihnou přes cestu a mizí v porostu pod námi. A pak všechno dostává horečný spád. Objevuje se Ryan a vleče vzpouzejícího se Ogina, řidič otevírá dvířka kotce a osvobozuje psy na korbě, Travis na nás mává, že stopa pumy vede dolů pod nás, divoký štěkot psů přehlušuje všechny naše hlasy, stojím na cestě s puškou v ruce a je pár minut po dvanácté, psi sledují stopu pumy už přes tři hodiny a Murray má v nohách nejméně dvanáct kilometrů…
Náhle je ticho. Mají Toma, křikne Murray a jako ozvěna spustí jeho psi divoký jekot. Pádíme za nimi dolů svahem a proplétáme se třicetiletou smrčinou, nad níž se tyčí koruny několika vzrostlých borovic. Tam, chytne mě Murray za loket a ukazuje vzhůru. Deset metrů nad námi stojí na silné větvi puma, břicho se jí prudce dme, jak lapá po dechu, nenávistně syčí a prská na psy, dorážející na statný kmen.
Nestřílet, nestřílet!, překřikuje Ryan všechen ten zmatek. Nejprve je třeba odvézt psy stranou, průvodci se snaží udržet napjatá vodítka, šestice psů se navzájem překřikuje a puma to sleduje mrazivě studeným pohledem šelmy.
Než stiskneš, řekni, vybízí mě Ryan a namíří k úpatí borovice, kdyby postřelená puma vyrazila směrem k psům. Pomalu zvedám pušku, pohledem zavadím o hodinky, do půl jedné chybí pár minut a za dvě, tři vteřiny si splním jeden velký sen…
Text a snímky Milan GRUBER