Zelení kamarádi - takto vždy vítal a oslovoval na četných přednáškách a besedách o myslivosti, kde vyprávěl o svých chovatelských a loveckých zkušenostech, myslivecký funkcionář, lektor a zkušební komisař, jeden z redaktorů Stráže myslivosti, myslivecký spisovatel a hospodář frýdštejnské myslivecké společnosti, profesor Jaromír Javůrek, od jehož úmrtí uplynulo 28. 2. 2013 už třicet let. Člověk, který svoje celoživotní poznatky dokázal předávat generacím a natrvalo se tak stal součástí naší velké myslivecké rodiny.
V letošním roce u příležitosti oslav devadesáti let od založení jednotné myslivecké organizace a devadesáti let vydávání časopisu Myslivost, bude v rámci přátelského setkání 20. 4. 2013 od 10 hodin před obecním úřadem ve Frýdštejně odhalena profesoru Javůrkovi pamětní deska. Tento slavnostní akt je pro nás stálou vzpomínkou na mimořádného člověka, který svými rozsáhlými znalostmi obohacoval naší mysl, vychovával k úctě ke zvěři a mysliveckým tradicím, hladil po duši svým jedinečným a poutavým vyprávěním, jak osobně, tak především ve svých knihách. Myslivecké sdružení Jenišovice - Bezděčín k této příležitosti vydává také pamětní medaili s portrétem Jaromíra Javůrka.
Sem do Českého Ráje, do nedaleké osady Roudný, se přestěhoval z rodné Moravy natrvalo v roce 1951, do rodinného domku ke své dceři. Zanedlouho poté se stává členem místního mysliveckého spolku, později mysliveckým hospodářem. Nabízí spolupráci jabloneckému a turnovskému okresnímu mysliveckému spolku, která je velmi vítána. Přednášky, kurzy adeptů a prakticky veškerá činnost se pak odehrává pod jeho taktovkou. Je to období, ve kterém nastává největší rozkvět jeho literární tvorby.
Prakticky všechna jeho významná díla vycházejí z pera právě tady na prahu Českého ráje. Jeho poutavé besedy v hotelu Modrá hvězda v Turnově, v padesátých a na začátku šedesátých let, bývaly velmi populární a vyznačovaly se neopakovatelnou atmosférou. Jejich scénář byl vždy pečlivě připraven a Javůrkovo vyprávění bylo vždy doslova vnímáno se zatajeným dechem.
Ještě dnes si někteří starousedlíci vzpomenou na ten památný den 20. října 1959, kdy na Víchu naproti Vransku profesor Javůrek složil kus černé - slavnou bachyni „Poběhlici“, která díky jeho knize Halali, vstoupila do dějin myslivosti. Všichni víme, že jakmile se tenkrát černí rytíři někde objevili, nebo byli obeznáni, nenašel se snad nikdo, koho by nezvedli ze židle. Aspoň je spatřit, natož ulovit, to byl skutečný svátek. Nejinak tomu bylo také u Vaška Matury- tehdejšího předsedy mysliveckého sdružení.
Jakmile se tu zprávu při cestě do práce od Vavřichů dověděl, že na Víchu zatáhli tři divočáci, nebyl, podle jeho slov, k udržení. Podobně na tom byl i frýdštejnský zubař Dvořák, taky myslivec. Ten si vozil flintu sebou v autě pravidelně. Traduje se, že jakmile zjistil, kolik uhodilo, nenápadně se z ordinace vypařil, zanechal za sebou plnou čekárnu a pacienta na křesle k tomu. Vyjevené sestřice nezbylo nic jiného, než všechny pacienty toho dne s omluvou přeobjednat, s tím, že pan doktor má dnes neodkladné a naléhavé jednání, které ovšem ona sama jen těžko dokázala pochopit.
Vašek Matura, hospodář po Javůrkovi, nám mnohokrát o něm vyprávěl, jak při honech dokázal postavit střelce, jak přesně věděl, kdy zmáčknout spoušť. Kolikrát jsme jen kroutili hlavou, jak ty vysoké kohouty a zajíce „na lap“ dostával. Na adresu provinilců na společných honech a vůbec proti všem dobrým mysliveckým mravům, Vašek vždy dodával: „Kdyby tohle viděl starý Javor, ten by ti dal…“. A měl pravdu, protože myslivec s takovou autoritou tady od té doby nebyl.
Na kmotřičky lišky s ním rád chodíval Pepa Bursa, hospodář po Vaškovi Maturovi. Obeznávali je na obnově a na lov chodili nejraději za úplňku. Javor dokázal na prsty skvěle vábit, jak zamyškovat, tak statečně do mrazivé noci zavřeštět, zkrátka podle potřeby. Úspěch většinou nenechal na sebe dlouho čekat. Kolikrát to vypadalo skoro jako by přišly na objednávku. Javor kladl Pepovi na srdce: „Pamatuji si, musíš vytrvat, někdy ti zkrátka přijde jako na špagátě a jindy můžeš sedět do soudného dne, a i kdyby ses třeba rozkrájel, vrátíš se domů s bžundou“.
„Byla to pro mě skvělá škola a lov lišek mi byl v životě nejmilejší“, říká Pepa Bursa a dále vzpomíná na dobu, kdy se ještě lovili koroptve. „Chodili jsme na ně většinou v neděli odpoledne, jen tak v košilích, a největší úspěchy jsme mívali na záhumenkových bramořištích. Kolikrát se stalo, že psi nepracovali podle představ hospodáře a nedohledali střelenou zvěř. Tehdy pan profesor u toho velmi mudroval a dával to jejich páníčkům náležitě najevo. Jednou se ovšem stalo, že střelenou koroptev dohledal místo psa sám jeden místní honec a vítězoslavně ji předal střelci. Od té doby mu Javůrek jinak neřekl, než kynolog. Přezdívka se rychle ujala, a tak byl „Kynolog“ v podobných situacích vždy vyzván, aby se spolu se psy podílel na dohledávce. Proto, aby byla vždy úspěšná, měl „Kynolog“ již předem z předtím ulovených koroptví jednu připravenou v kapse a použil ji v případě, že se mu nepodařilo tu naposledy střelenou koroptev dohledat. Po takovém úspěšném „aportu“ pak Javor nešetřil chválou a říkal „ten má nos, to je jasná čtverka, vezměte si z něho příklad.“
Začátkem šedesátých let nalezli bezděčínští myslivci čerstvě uhynulého srnce parukáče. Měl paruku opravdu impozantní. S nálezem se pochlubili profesoru Javůrkovi, který tuto vzácnou trofej vypreparoval a předal do sbírek muzea na Ohradě.
Dodnes s obdivem na profesora Javůrka vzpomíná již třiadevadesátiletý Jan Kočí z Turnova, bývalý člen OMS Turnov. Říká, jak tehdy bylo komplikované vydání Javůrkova mysliveckého slabikáře, protože v rukopise chyběl politický úvodník. Nakonec se však přece podařilo dostatečně angažovaného soudruha získat ke spolupráci a praktická kniha pro myslivecké adepty mohla spatřit světlo světa.
Dodává také, že hruboskalští mufloni, vysazení v roce 1953, vděčí za svoji existenci profesoru Javůrkovi, který vybavil všechny potřebné záležitosti, vybral vhodnou lokalitu a nechal z Hluboké přivézt do předem připravené aklimatizační obůrky na Valdštějně dvě muflonky, mladého beránka a jedno muflonče. Zvěř v Českém ráji záhy „zdomácněla“ a poskytla už za dobu své existence nejen řadu dobrých trofejí.
Jednoho zářijového odpoledne koncem sedmdesátých let, procházeli frýdštejnským revírem dva myslivci Standa Cejnar a Franta Lejsek. Dostali se až k domku profesora Javůrka. Ten v té době se už aktivně lovu nevěnoval, ale flinty ještě měl. Seděl na verandě s dalekohledem na krku a povídá: „Chlapci, jdete jak na zavolanou“ a ukázal před sebe. Tam se na okraji pole, ve vzdálenosti asi 300 metrů, pásla srna se dvěma srnčaty. „Tady máte flintu a jednu patronu a to slabší srnče mi přineste! S ránou si dejte záležet, potřebuju kousek pro doktora. Běžte tudy pod mezí a tamhle u těch třešní to zkuste!“
Úkolu se ujal Standa Cejnar s předsevzetím jej do puntíku splnit. Nabil obojetnici a postupoval vpřed. Profesor vše sledoval dalekohledem ze své verandy jako z posedu, až se nakonec dočkal. Padla rána, vybraný kus se po několika metrech zlomil a za chvíli se už úspěšný lovec i s úlovkem vracel. Javor už z dálky lamentoval: „Proboha, tys tu kuličku posadil na zadní komoru, říkal jsem přeci, že to nechci s tou „zeleninou“, jen si mi přidělal práci!“ A opravdu, rána seděla v játrech a prošla trávníkem. Udivenému Standovi vrtalo hlavou, jak to profesor hned poznal. „No po zvuku, až sem bylo slyšet, jak tak kule pískla!“ objasnil mu to Javor.
I já mám na profesora Javůrka vzpomínku. Ještě ve svých devadesáti čtyřech letech, v roce 1981, se profesor Javůrek zúčastnil přehlídky trofejí a slavnostní schůze k Červnu - měsíci myslivosti v Parku kultury a oddechu v Liberci. Při této příležitosti jsem se svým dlouholetým kamarádem Tomášem Princem nabízel na přehlídce myslivecké knihy, které měl okresní myslivecký spolek na prodej.
Javůrek k nám záhy zabrousil a hned se zajímal o to, jaké tituly nabízíme. Vše si důkladně prohlédl a podivil se, že v nabídce není žádná z jeho knih. Na to mu Tomáš odpověděl: „Pane profesore, vaše knihy jsou už beznadějně vyprodané.“
„Vy filutové, vy jste tady určitě ani žádné neměli!“, zahleděl se do sálu a dodal: „Chlapci, co já se jich napsal, a v poslední době ještě více podepsal, vždyť jen po prvním vydání Halali to bylo víc jak osm set podpisů.“ Potom nám popřál hodně zdaru a odebral se ke stolům s trofejemi, vzal si židli a pečlivě všechny prohlížel. Při tom dokonce zjistil, že mezi trofejemi jizerských jelenů, je jedna trofej křížence s jelenem sikou, a na tuto skutečnost upozornil mysliveckou komisi. Byl zkrátka odborníkem na svém místě.
I současná generace myslivců stále čerpá z jeho odkazu a i on sám se pro mnohé stal vzorem. Za všechny bych například uvedl nedávno zesnulého docenta Kovaříka, kterého s profesorem Javůrkem seznámil ing. Ctirad Rakušan. Pan docent Kovařík se nijak netajil tím, že přátelství Javůrka bylo pro něho velice inspirativní. Jezdil za ním do Roudného na návštěvy. Javůrek mu pomáhal v jeho literární činnosti a i přes svůj pokročilý věk jej, jak mi sám říkal, „dobíjel energií“.
Roman PROVAZNÍK