Firma Zeiss je stará, hodně stará a renomovaná. V povědomí nemalé části naší myslivecké populace zůstala pevně zakořeněná také díky tomu, že při dělení Německa na východní a západní se rozdělila i firma Zeiss a kromě jedné větve ve Wetzlaru (Západní Německo) zůstala optická výroba tohoto jména i na východě v Jeně a vyráběla optiku, která svojí kvalitou velmi slušně držela krok se světem. Však se zaměřovacími dalekohledy ZF4 a ZF6 z produkce v Jeně z té doby se setkáváme běžně dodnes a slouží věrně a spolehlivě.
Ale není třeba chodit do takovéhle moderny. Můj první dalekohled byl také Zeiss, byl po tátovi, námořní dalekohled 7 x 50 zřejmě ještě z válečné produkce, protože v sobě měl jakousi stupnici a na sobě přejímací značku Kriegsmarine. Táta ho koupil někde ve výprodeji na počátku 50. let 20. století a pocházel asi ze skladů, které sem Kriegsmarine na konci války evakuovala před frontou. Bohužel, asi před asi pěti lety jsem o něj přišel, když nám vykradli chatu.
Škoda. Sloužil skvěle, stupnice v zorném poli nedopovídala ani dílcům, ani úhlovým minutám, snad to byly nějaké námořní míry, ale naučil jsem se její pomocí odhadovat vzdálenost srnčí zvěře. Nikdy se nezarosil a kvalitou obrazu výrazně přebíjel o mnoho mladší sovětský BPC 7 x 50, který jsme si s tátou pořídili jako další dalekohled.
Dnešní Zeiss ovšem je pokračovatelem té linie, která sídlila při rozdělení Německa v západoněmeckém Wetzlaru. Z jenské větve se stala optika Docter.
Kvalita optiky firmy Zeiss je nezpochybnitelná a není to tak dlouho, co firma představila dalekohledy Conquest HD. Písmena HD znamenají High Definiton, tedy vysoké rozlišení. Ale jen o chvíli později a firma představila další dalekohledy, řadu Victory HT, kde HT znamená High Transmission, vysoký přenos světla. U HT výrobce slibuje až 95 % přeneseného světla a nezávislé testy (např. v německém Jagdpraxis) tento údaj potvrzují.
Měl jsem na podzim 2013 možnost podniknout asi týdenní lov v Africe, byla to společná akce firem Zeiss a RWS, a byly nám tam zapůjčeny dalekohledy Zeiss 10 x 42 HT. Dlouhé hodiny pozorování africké přírody prověřily kvalitu zapůjčeného dalekohledu zcela dokonale, ale vrtalo mi hlavou, jaký asi bude rozdíl mezi optikou Conquest HD a Victory HT a jak by se obě tyto optiky chovaly, pokud bych je podrobil svému úplnému standardnímu testu.
Dohodl jsem se tedy s firmou Kozap, zástupcem Zeissů v ČR, na zapůjčení dalekohledů 10 x 42 v obou provedeních. Výsledky testu jsou předmětem následujícího článku.
Oba dalekohledy se dodávají v solidním kartonovém obalu i s příslušenstvím, tj. s nosným řemenem a přenosným pouzdrem. Ačkoliv pouzdra nejsou shodná, dalekohledy HD mají pouzdra z tuhé Cordury, zatímco pouzdra HT jsou částečně kožená, jsou obě plně funkční, stejně jako nosné popruhy. Dál se jimi zabývat nebudu.
Po vybalení vlastních dalekohledů jsem začal hledat rozdíly. Dalekohled HD je o něco málo kratší, má dioptrickou korekci na pravém okuláru, jeden široký můstek s ostřicím kolečkem vysunutým směrem k uživateli.
HTčko je o něco vyšší, subjektivně jsem jej vnímal jako štíhlejší, ačkoliv skutečný rozměrový rozdíl není až tak dramatický. Oba tubusy jsou spojeny zdvojeným můstkem a ostřicí kolečko je uprostřed mezi oběma můstky. Na straně přivrácené k uživateli je na stejné ose točítko dioptrické korekce.
Oba dalekohledy mají výsuvné očnice, takže i my obrýlení si můžeme upravit ideální oční odstup a neokrádáme se o zorné pole.
Oba dalekohledy jsou černé, povrch je z nějakého plastu. Povrch je příjemný na pohmat, není vysloveně měkký, ale není ani tak tvrdý, aby při neopatrném odložení na sedačku posedu dělal hluk. Tubusy nejsou okrouhlé, mají na vnější horní straně jemné žebro či hranu, která příjemně sedne do ruky a pomáhá polohovat tubus v dlani při držení jednou rukou.
Vlastní test dalekohledů jsem zahájil tradičně, oba dalekohledy jsem nechal na slunci ohřát a pak jsem si je vzal s sebou do sprchového koutu a důkladně se osprchoval. Dalekohledy přitom byly vystaveny odstřikující vodě, ale nikoliv přímému proudu vody ze sprchy.
Po osprchování jsem pocákané dalekohledy vzal a dal do chladničky, kde je teplota asi 5 °C. Po 10 minutách jsem dalekohledy vyndal, otřel čočky a pohledem zkontroloval, zda se zorné pole nezarosilo, zda nedošlo k průniku vlhkosti. Nedošlo, obraz byl čirý a nezamlžený.
Následně jsem oba dalekohledy vzal, vložil do mikroténového sáčku (aby mi nepřimrzly ke stěnám mrazáku) a vložil je do mrazničky s teplotou -18 °C. Tam pobyly asi hodinu, aby mráz měl čas plně prostoupit celým dalekohledem. Pak jsem dalekohledy vyjmul a zkontroloval pohyblivost ovládacích prvků. Zatuhly, ale nezamrzly. Když se odmlžily vnější povrchy čoček, obraz byl opět jasný. Takže k průniku vlhkosti opravdu nedošlo.
Nyní došlo na zkoumání optických vlastností. Kromě obou zkoumaných dalekohledů jsem použil k pozorování ještě i můj vlastní Leupold 10 x 50 Tactical, který o podobných testů používám jako etalon.
Napřed jsem posuzoval věrnost barevného podání obrazu, a zda v optické soustavě nedochází někde k nežádoucím odrazům a aberacím (barevné „svatozáře“ na kontrastních místech obrazu). K tomu mi letošní podzim poskytl (test jsem dělal v první polovině října) ideální podmínky. Barevné listí a dlouhé podzimní stíny poskytly k prověření kvality barevného podání nepřeberně příležitostí.
Všechny tři dalekohledy zde byly za denního světla rovnocenné, bez okem viditelného barevného zkreslení. S jistým smutkem v hlase ale přiznávám, že oba Zeissovy dalekohledy měly obraz jasnější a čitelnější. Mezi oběma Zeissy nebyl za denního světla pozorovatelný rozdíl.
Pak jsem se podíval, opět za plného denního světla, na ostrost obrazu a poduškovou případně soudkovou vadu. K tomu jsem použil testovací obrazec ISO 12233. Ani jeden z dalekohledů neměl okem pozorovatelnou soudkovou nebo poduškovou vadu. Testovací obrazec byl za denního světla plně čitelný ve všech dalekohledech, až do nejjemnějších šikmo šrafovaných polí. Ale opět jsem měl pocit, že obraz obou Zeissů je o něco ostřejší, kontrastnější a lépe čitelný než jaký mi nabízel můj Leupold.
Nyní nadešel čas na test přenosu světla. Dělám ho tak, že za nadcházejícího soumraku pozoruji testovací obrazec a sleduji, kdy začnu ztrácet rozlišení jednotlivých obrazců, kdy se mi ze šrafované plochy stane šedá. Můj Leupold má objektivy o průměru 50 mm – měl by tedy mít tak trochu náskok. Neměl. Odpadl jako první, po něm asi 15 minut začal ztrácet obraz Zeiss Conquest HD a za dalších asi 5 minut (tedy 20 minut po Leupoldu) začal obraz ztrácet i Zeiss Victory HT.
Pokud bychom chtěli používat dalekohledy na sledování vysoce kontrastních obrazců jako je obrazec pro ISO 12233, tak mezi použitelností obou Zeissů není tak velký rozdíl. Jenže zvěř většinou nebývá jasně černobíle kontrastní, my chceme pomocí dalekohledu nalézt a přečíst zvěř, která do značné míry splývá s okolím, kde je kontrast jen malý. A tady jsem viděl, že Zeiss HT má převahu. Pokud budete například čekat v noci při měsíčku na černou, bude jeho převaha nad HD zcela jednoznačným přínosem a určitě ji poznáte.
A opět jsem si uvědomil: můj Leupold je už více než pět let starý, ve své době byl opravdu hodně dobrý, ale vývoj jde dál. Nehodlám svého Leupolda vyměnit, ale rozdíl proti nové generaci špičkových dalekohledů je vidět.
Faktem ale je, že Zeiss Victory HT (ale do značné míry i Conquest HD a moderní špičkové dalekohledy vůbec, ať to bude Swarovski, Leupold, Nikon nebo Leica či další) se začínají velmi silně blížit hranicím fyzikálních možností. Obraz je nesen světlem a jeho ztráty v optickém systému dalekohledů jsou už tak minimalizované, jak jenom to jde. Každé další procentíčko navíc už je složité a bude setsakra drahé. Pokud je vůbec ještě možné. Jak se konstruktérům od Zeisse podařilo dosáhnout tak vysokého přenosu světla?
Použili střechové hranoly systému Abbe – König. Ty mají vyšší optickou účinnost než dnes běžně používané systémy Schmidt – Pechan. Systém Abbe – König je ale delší, dalekohledy s tímto typem hranolů jsou také delší (a vypadají štíhleji) a měly by být i těžší než dalekohledy s hranoly Schmidt – Pechan. U Zeissů se ovšem někde podařilo ušetřit hmotnost konstrukce tak, že hmotnost dalekohledů 10 x 42 HD i HT je shodná.
Dovolte mi nyní také několik subjektivních dojmů z běžného užívání dalekohledů. Každý z Zeissových dalekohledů je trochu jiný na pohmat. Je jinak vyvážený. Tubus dalekohledů HD mi ruka přirozeně objala dvěma prsty, malíčkem a prsteníčkem, prostředníček již spočíval na můstku a ukazovákem jsem ostřil. HTčko jsem objal třemi prsty, malíčkem, prsteníkem i prostředníčkem, opět jsem ostřil ukazovákem. Oba dalekohledy se držely velice jistě a seděly spolehlivě v dlani.
Ostření je přesné, větší kolečko HTčka mi připadalo příjemnější na jemné, detailní doostřování. Tuhost ostřícího mechanismu je přiměřená, i u promrzlých dalekohledů se dalo bez problémů ostřit jedním prstem. Ani u jednoho dalekohledu se mi nestalo, že bych si při nesení dalekohledu na prsou nechtěně pootočil ostřicím kolečkem, ale tady je třeba mít na paměti, že oba dalekohledy byly nové a mechanismy se časem a opotřebením uvolní. Jak rychle, to nemám potuchu.
Vnější povrchy čoček jsou chráněné vodo a špínoodpudivou vrstvou LotuTec. Její efekt je ten, že voda neulpívá na povrchu čočky. Čím větší je kapka, tím rychleji sjede k okraji čočky. Malé kapky se napřed mají tendenci rychle spojovat a pak sjedou dolů a nenechávají na skle stopy. Zkušenost ovšem mám jenom s čistou vodou, kalnou zablácenou vodu jsem odvahu použít neměl.
Jednu drobnou výtku bych měl ke krytkám. Považuji je dnes za nezbytné příslušenství dobrého dalekohledu, čočky a jejich povrchové vrstvy jsou základem kvality dalekohledu, a pokud dalekohled nosíte jen tak, bez krytek, i kvalitní čočky bez pravidelného čištění slepnou. Čočky okulárů jsou přitom mnohem ohroženější než objektivů. Krytky musí přiměřeně těsnit a držet a na okulárech a současně musí být pohotové.
Krytky obou Zeissů sice na okulárech spolehlivě drží, ale jejich shození při přikládání okuláru k oku už zdaleka tak komfortní není. Možná se vám to jeví jako drobnost, ale pokud budu vlastníkem takhle kvalitní a drahé optiky, chtěl bych mít tuto investici také odpovídajícím způsobem chráněnou.
Co říci na závěr? Poprvé jsem se s vysoce kvalitní optikou nové generace setkal při testování dalekohledu Swarowski EL 10 x 42 Swarovision. Byl to pro mě do značné míry průlomový zážitek, okouzlení jako když malé dítě poprvé narazí na baterku a zjistí, že stiskem prstu si může vyrobit světlo.
Bohužel, tenhle zážitek se dá zažít poprvé jenom jednou. Při každém dalším střetnutí s podobně kvalitní optikou už mohu mít jenom pocit opakovaného, byť skvělého zážitku. Pořád ale ještě je to silný zážitek, v případě dalekohledů Zeiss Conquest HD a Victory HT velmi silný zážitek, který navíc umocnila krása podzimní přírody. A nepochybně je v tom zážitku cosi až sladce nemravného, když vám perfektní obraz umožňuje sledovat v postupujícím podvečeru, jak na blatníku auta vzdáleného 20 metrů začínají kvést první bublinky koroze.
Mimochodem, tohle je na kvalitu obrazu dalekohledu nečekaně náročná úloha, náročná na všechny aspekty obrazu, na zkreslení, barevnou věrnost i kontrast. Oba dva dalekohledy vám takový zážitek umožňují.
Conquest HD a zejména Victory HT nepochybně patří k tomu nejlepšímu, co se dnes na trhu nabízí. Za normálních světelných podmínek se mi jevily jako rovnocenné. Těch pět minut, které Victory HT nabízí za soumraku navíc, se může zdát být málo, zejména když vezmeme v potaz cenový rozdíl. Ale na noční čekané se z těchto několika málo minut mohou najednou stát hodiny a pak má investice smysl.
Je na každém z nás, aby se zamyslel nad svým způsobem lovu a potřebami a podle toho se rozhodl, zda se „spokojí jen“ s HDčkem nebo zda „dokáže a potřebuje“ využívat světelné vlastnosti HTčka. A pochopitelně zde stojí otázka, zda naše peněženka takovou investici unese. K tomu mi dovolte citovat mého tatínka: „Člověk nemůže mít všechno. Ale jsou věci, u kterých stojí za to se snažit.“
Text a snímky Martin HELEBRANT