Časopis Myslivost

Oba herci začali s Českou zbrojovkou úzce spolupracovat, mohu snad dokonce z vlastní zkušenosti konstatovat, že se ze spolupráce stalo doslova přátelství. Karel Roden se pravidelně zajímá o zbraň CZ 557, které se stal kmotrem, zajímají ho nové ráže i nové modely a když dokáže najít termín, rád se zastaví v Uherském Brodě a novinky si osobně otestuje, což mi potvrdil i vedoucí marketinku CZUB Karel Bařinka.
V rámci návštěv si oba herci zatrénují jak kulovou, tak i brokovou střelbu se zbraněmi Brno Competition nebo CZ-USA. Měl jsem tu možnost se setkat s oběma bratry na střelnici Salaš, naše původně domluvená návštěva „na dopoledne“ se protáhla na celý den a ze střelnice nás vyhnal až soumrak. Množství vystřílených ran bychom se ani nedopočítali. Nutno podotknout, že oba jsou dobrými střelci a současně i pilnými posluchači a žáky, pokud se jedná o jakoukoliv možnost zdokonalování se.
Při návštěvě střelnice je kromě řady jiných modelů, které byly připraveny k ozkoušení, zaujal nově připravovaný model CZ 557 Carbine, stejně tak další ráže v nové řadě kulovnic – k 30-06 Sprg. přibyly 270W, 8x57 IS a 7x64. Na trhu se už objevil také model CZ 557 SPORTER s pažbou American z kvalitního a odolného bukového dřeva. Tvar pažby i absence mířidel značí, že tato zbraň je určena pro střelbu výhradně s optickým zaměřovačem.
Využil jsem tedy příležitosti a pro čtenáře Myslivosti oba známé herce krátce mezi střeleckými položkami vyzpovídal o vztahu k myslivosti a střelbě.
 

Jak jste se dostali k myslivosti, inspirovali vás k tomu třeba příbuzní nebo někdo z rodiny?

K.R.: Musím říci, že z hlediska myslivosti nemáme v rodině nějaké vzory nebo předky, já se spíš k myslivosti dostal přes bráchu, neboť toho myslivost a kynologie chytila doslova už jako kluka.

M.R.: Můj kamarád měl tatínka myslivce, chodili jsme venčit psy, jeho tatínek nás bral do honitby v okolí Pondědraže. Mně se to moc líbilo, byl jsem moc rád v přírodě, a tak logicky, když se mě ptali, jestli chci dělat myslivce, tak jsem jednoznačně souhlasil. V osmnácti jsem dělal zkoušky a od té doby jsem myslivec.

K.R.: Já jsem se k myslivosti dostal jednak inspirací od bratra, ale trochu později i oklikou. Jezdíme na Třeboňsko, máme tam dobré kamarády, jedním z nich je Pavel Stroha, který je baštýř a zároveň myslivec. Jednou mi řekl, jestli bych nechtěl přijet na kachny. Proč ne, jel jsem k němu, nelovil jsem, byli jsme na lodičce, prožil jsem si s ním lov na podvečerním kachním tahu. Bylo to tak romantické a krásné, že jsem pár dní nato líčil moje zážitky jinému kamarádovi, předsedovi jednoho mysliveckého sdružení na okraji Prahy. Když viděl moje nadšení, nabídl mi adeptskou praxi a následně zkoušky, on mě do myslivosti opravdu vážně namočil, než jsem se rozkoukal, tak jsem začal dělat zkoušky. Není to tak dávno, zkoušky jsem dělal asi před dvanácti lety.

Mariane, vás, jak jsem pochopil, zaujali hlavně psi, ale co ještě jiného vás na myslivosti přitahuje?

M.R.: Já jsem dělal závodně služební kynologii, choval a cvičil jsem briardy, už mě ale unavovalo psy česat a držet je ve špičkové formě, když jsem šel do lesa, tak jsem je musel nechat doma, aby se jim nepřilepily větvičky na srst. Jednoho dne jsem se v duchu rozhodl, že až se rozloučím se svým posledním briardem, tak půjdu do loveckého psa. To se taky stalo, přišel jsem o psa, chtěl jsem hrozně moc pointra, ale neměl jsem moc zkušenosti s loveckými psy. Pointer je vynikající pes, ale náročný. Navíc už před lety jsem objevil portugalského pointra, je to nejstarší evropské plemeno, doslova úžasné. Já jsem toto u nás neznámé plemeno objevil před lety, když jsem byl v Portugalsku ve státním psinci, viděl jsem, jaký o toto plemeno mají zájem Američané i Francouzi. Už tehdy v psinci jsem se rozhodl, že si ho někdy koupím.

Tady v Čechách jsem se ale rozhodl, že půjdu do klasiky myslivecké kynologie, což je německý ohař, koupil jsem si fenu, jmenuje se Ch. Graya z Mešínské hájovny a je moc fajn. Toto klasické plemeno mne opravdu nezklamalo, fenka je skvělá a vloni jsem s ní udělal všechny zkoušky v první třídě a získala i titul championa krásy CZ. Shodou náhod jsem zjistil, že vedle ve vesnici bydlí pan Emanuel Doležal, celoživotní myslivec a kynolog s ohromnou praxí, který byl a je ochoten mě do lovecké kynologie zasvěcovat, je to noblesní člověk ze staré školy a moc mu za to děkuji.

Shodou okolností se mi ozvala paní, která přivezla první do ČR portugalského pointra, já ho chtěl a ona říkala, že má tři roky doma fenu, která neumí vůbec nic a chtěla by ji předvést myslivecké veřejnosti. Vezla jí prý k nějakému pánovi na zkoušky, fenka ale k tomu pánovi nechtěla, kontakt se nepovedl. Paní se odněkud dozvěděla, že toužím po portugalském pointrovi, tak jestli si nechci fenu vzít a zkusit to s ní. Tak jsem si řekl, že to zkusím, ať se na vlastní kůži přesvědčím, jaké je to plemeno ve výcviku a co umí po pracovní stránce.

Musím s nadšením konstatovat, že fenka Funny je hrozně šikovná, složili jsme podzimní zkoušky v první ceně, vůbec mě to plemeno nezklamalo, je to rasa prověřená staletími.

A aby toho nebylo málo, jako třetí mám od našeho souseda anglického kokršpaněla, jmenuje se Baracc Obama, je to ale linie dovezená přímo z Anglie po pracovně vedených rodičích a v jeho krvi koluje také krev dánských a španělských předků ze starých pracovních línií, je radost se tomuto pejskovi věnovat.

Díky lovecké kynologii jste tedy asi hlavně zaměřený na drobnou zvěř?

Téměř výhradně, mám hrozně rád drobnou zvěř, která začíná lovy na kachny v létě a naše hony končí až koncem ledna v bažantnicích. Německý ohař se mnou absolvuje kolem třiceti honů, je to ohromná vodařka a těch pět měsíců v roce pracuje hodně, mě to takyhrozně baví, nejde mi jen o to si zastřílet, ale abych viděl pracovat psa, těším se z její práce, střílím pro fenu, bez ní bych na hon nešel. Z České zbrojovky jsem si pro lov pořídil brokovou dvojku CZ-USA Ringneck v ráži .410/.410, je to krásná lehká a elegantní brokovnice, výtečná nejen na lov, ale i při výcviku, kdy se psy a zbraní chodím přírodou třeba celý den.

Jak vás oslovují myslivecké tradice a ceremoniály?

K.R.: Mě se líbí individuální lov i hony, přijde mi to tradiční a moc se mi to líbí i jako společenská událost, je hezké dodržovat a ctít myslivecké tradice, chovat se podle zásad slušného mysliveckého chování, je v tom něco moc krásného, navíc spojeného s pobytem v přírodě.

M.R.: Spoustu bolení hlavy jsem zpočátku měl z toho, abych nevědomky neporušoval myslivecké tradice, abych byl řádným myslivcem. Ale řádným myslivcem nejen z pohledu tradic, ale i péče o zvěř a přírodu. Je za tím schováno plno hodin práce. Já žiju se zvířaty čtyřiadvacet hodin denně, na rozdíl od bratra, který je velmi dobrým kulovým střelcem, já mám trochu problém se střílením spárkaté, víc si to beru. Myslivost je krásná, ale mám problém střílet třeba srnčí, já se spíš omezuju na škodnou a na černou, více mě lákají společné lovy na drobnou zvěř. Je to ale i otázka času, samozřejmě nás oba zvou kamarádi, abychom přijeli, ale nemáme těch volných chvil tolik, pokud ano, tak máme mnoho práce doma.

Máte vysněné místo, kam rádi jezdíte? Nebo máte svoji domácí honitbu?

M.R.: Já rád jezdím do Ponědraže, která je u Lomnice nad Lužnicí, tam jsem dělal adeptství, tam je náš kamarád Pavel Strouha, který byl u zrodu mé myslivosti. To je rybníkářská oblast a je nádherná, ale jinak jezdím hodně na drobnou na Vysoký Chlumec, což je od nás z domova ani ne deset kilometrů, před pár týdny jsem byl ale i na srnci. Ale nemusím za každou cenu ulovit, když nestřelím srnce, tak mám mnohdy lepší pocit, než kdybych ho střelil. Když si v pět ráno sednete na kazatelnu, les kolem se probouzí, tak to jsou tak krásné zážitky, které si odnáším z lesa, že mi vynahradí sebelepší trofej. Mám teď někdy jet na siku, vím, jsou velké škody na Karlovarsku, měli by se lovit a stavy regulovat, ale pokud neulovím, nebudu se vůbec zlobit, hlavně rád poznám jiná místa, jiné honitby.

Jaké máte zkušenosti s tím, že když pak někde lidi vědí, že jste myslivci, zrovna vy, známé osobnosti, nekoukají na vás s určitým despektem? Jak vůbec vnímáte náhled veřejnosti na myslivce?

K.R.: Myslivost obnáší moc práce i na úkor rodiny. Takové to poctivé klasické myslivecké sdružení, kdy se projdou a nic moc nestřelí, ale starají se celý rok, spravují krmelce, krmí zvěř, takže to je hodně práce a odměna minimální, tak to je myslivost, kterou by nemyslivecká veřejnost měla vidět a uznávat. Jenže veřejnost často vidí jen lovce, ale to mluvíme o myslivcích, lovci jsou jiná kategorie. Myslivec není lovec, to je hospodář, který se stará o les se vším všudy, pomáhá lesu i zvěři kromě jiného i tím, že musí ulovit nějakou zvěř, protože tu nemáme přirozené predátory, kteří dřív tohle vykonávali. A lovec je ten, který jde, loví a nic přírodě nedává nebo jde po trofejích, uloví zvěř, sedne do auta a odjede. Lovec nenosí do lesa krmení, minerály, granule a léčiva. To je to, co bychom jako myslivci měli všude vysvětlovat a obhajovat.

M.R.: To, že jsem myslivec, to nikomu neříkám na potkání, ale když se s nějakými negativními názory setkám, lidem se to snažím vysvětlit v podstatě stejně tak, jak to formuloval Karel.

I přesto, máte touhu ulovit nějaký druh trofeje zvěře, který nemáte, mít nějakou špičkovou nebo exotickou trofej?

M.R.: To já tak vůbec nastavené nemám. Líbí se mi, když člověk sedí na posedu a nemusí střelit, dám zvěři svobodu. Já to chápu, že člověk chce střelit a chce mít trofej, já ale trofeje nehromadím, když trofejovou zvěř střelím, samozřejmě jsem za trofej rád, ale nesbírám je. Obdivuji myslivce, kteří mají řadu srnčích trofejí, ale spíš rarity, mají třeba silného srnce, ale zajímavější jsou pro ně průběrné trofeje a rarity. Koho to zajímá, tak pro toho je to zajímavé pokoukání i povídání, já ale bohužel nemám čas ani se nějak pravidelně věnovat odlovu takových průběrných kusů. My máme na farmě i hospodářská zvířata, která zaberou čas. Máme výhodu, že bydlíme v krásném prostředí na Sedlčansku, je tam hodně lesů, pozvolné kopce, takže je daleko vidět a jsou tam nádherné dny a nádherný život.

K.R.: A Myslivecké sdružení Svatý Ján, kde jsme čestnými hosty, žije hodně společenským životem a je to tam moc hezké. Díky dobrým kamarádům a přátelům máme tedy možnost si doma jít kdykoli budeme chtít sednout na kazatelnu a dívat se na les, který se chystá ke spánku nebo se naopak probouzí.

Když sedíte na kazatelně nebo posedu, kdy máte možnost rozjímat, jdou vám hlavou role, které hrajete, přehráváte si v hlavě, co vás čeká ve filmu, v divadle?

K.R.: Nechodím si tam sedat, abych přemýšlel o roli, spíš si člověk vyčistí hlavu, ale je pravda, že myšlenka k rolím a věcem mimo myslivost tam občas sklouzne, to se stane, ale i kdekoliv jinde. Určitě ale nechodím do honitby proto, abych meditoval o rolích, chodím do přírody relaxovat, vyčistit si hlavu, být chvíli v klidu sám uprostřed přírody, to je to, co mě nabíjí. Na farmě máme také koně a je moc hezké, když vyjdete v sedle do přírody, zvěř se chová zcela přirozeně a ze sedla koně je krásné pozorovat třeba daňčí zvěř.

Mezi kolegy herci je o vás známo, že jste myslivci a třeba se o tom bavíte nebo znáte někoho z dalšího herců, kdo holduje myslivosti?

K.R.: Já se o tom s kolegy moc nebavím. Z hereckého prostředí vím, že Petr Štěpánek je myslivec, ale jediné co vím, že střílí. S ostatními herci a lidmi kolem filmu se o myslivosti nebavíme.

Když jsme se bavili při křtu nové kulovnice, zmínili jste, že máte na farmě kromě koní, skotu a jiných zvířat také divoké králíky?

M.R.: Ano, chováme divoké králíky, dovezl jsem  asi ze čtyř míst republiky, abych dal dohromady nepříbuzné linie. Odchované králíky pak pouštíme, nedaleko nás jsme vypustili první várku na podzim a pak na jaře. Něco je na našich pozemcích, něco je mimo.

Těší vás tedy asi, že můžete přírodě pomoci. Má ale takové vypouštění úspěch?

M.R.: O to se snažíme, abychom přírodě pomohli, ale mrzí nás, když někdo králíky likviduje, něco uloví kočky, něco dravci, tak je potřeba doplňovat. Největší predátor je ale člověk, bohužel ale není šance, takže teď vypouštíme králíky kilometr od vesnice, aby se nedostávali do zahrad.

K.R.: Vím, že to s drobnou v naší současné zemědělské krajině není dobré, proto se snažíme pomoci.  Já sám jsem byl čestným členem v jednom sdružení v Bášti u Prahy, dříve tam běžně stříleli i pět set zajíců, dneska tam nemají skoro nic. Lovil se tam zajíc, bažant, teď je tam snad osmdesát zajíců, neměli proto žádný hon. Jsou to ale lidé, které mám moc rád, rád na společné akce vzpomínám, ale bohužel to bylo sdružení založené hlavně na drobné zvěři, která dnes rapidně ubývá.

Co vás vedlo k tomu, že jste se stal tváří kulovnice CZ557?

K.R.: Vše vzniklo v době natáčení filmu Lidice, kde jsem já hrál a Česká zbrojovka Uherský Brod byla jedním ze sponzorů. V průběhu natáčení jsme se bavili, řeč přišla i na zbraně a myslivost, zmínil jsem se o tom, že střílím a jsem myslivec a pak už byla cesta k dohodě jasná.

Poznal jsem, že jste dobrý kulový střelec, jaký je tedy váš náhled na kvalitu této nové kulovnice?

K.R.: Mně přijde bezvadná, ta flinta je tak příjemná, praktická do lesa, dobře se drží, dobře padne do ruky. Líbí se mi velmi dobrá přilícitelnost a opravdu jemný chod spouště. Z hlediska provedení technický detailů a celkového chodu a ovládání nemám sebemenší výhrady. Lovil jsem s ní na pozvání i jelena v Americe, je to podle mého názoru velmi příjemná zbraň, důležité je, že je i cenově dostupná pro lidi.

Mariane, a co vy, už jste s ní taky lovil?

M.R.:  Ne, já tuto zbraň k lovu nepoužívám, samozřejmě jsem si vystřelil a vyzkoušel a mohu jen potvrdit bratrova slova. Na rozdíl od bratra já nejsem tak zaměřen na individuální lov spárkaté, já s kulovou třistaosmičkou chodím jen občas na srnce a pravidelněji na lišky a jinou škodnou, bohužel lišek tu máme dost.

Opravdu to bylo velmi příjemné popovídání a hlavně příjemně strávený den v přítomnosti známých herců. Je jen dobře, že lidé s citem pro umění, s vlohami vžít se do rolí, se umí také vžít do myslivosti. A nejen vžít, poznal jsem sám osobně, že jejich láska k přírodě a myslivosti nejsou jen nějaké napsané role scénaristou, ale role napsané životem v jejich srdci. Respektive, nejsou to v jejich případě role, ale životní postoje a poslání dvou sympatických chlapů, kteří si jako povolání zvolili herectví, ale v přírodě umí číst možná mnohem lépe než ve scénáři.

Připravil Jiří KASINA

Snímky CZUB a Jiří Kasina