Dlouhá desetiletí chodím kolem kompostárny, jak jsem pracovně pojmenoval „vnadění hnojem“. Ve svých důsledcích je to pečlivě udržovaná produkce mykotoxinů. Přiložené foto není retro z minulého století, nýbrž realita dnešních dnů. Stále bláhově čekám, který rok bude posledním v této „bohulibé“ činnosti.
Leč doufám marně. Do těchto končin pokrok ještě nezavítal. Zatímco většina myslivců používá na vnadění černé zvěře buben plněný kukuřičným jádrem nebo několik palic poházených po zemi, zde se „jede postaru“. Tolik kritizované hromady kukuřičné a obilní siláže i jiných dobrot zemědělské prvovýroby předkládané řádově v metrácích…praseti, které je monogastrické a vlákninu tudíž tráví poměrně špatně.
Stále nové a nové vrstvy mi připomínají, že jedna lidská vlastnost je nevymýtitelná. Možná je to z lásky, možná z neznalosti, ale tato „štědrost“ má svou velmi stinnou stránku. Kvůli ní by zde by měla viset cedulka: Krmíš? Zabíjíš!
Nečtu, tedy jsem
K sepsání tohoto příspěvku mě přiměla debata na fóru o úrovni stavovského časopisu. Mám o něm dobré mínění a pravidelně v něm nacházím kvalitní články. Někteří jej však číst přestávají – prý dříve býval lepší, teď je to stále dokola a plno reklam...
Jako kluk jsem byl skálopevně přesvědčený, že určitě budu myslivcem. Jenže najednou jsem zjistil, že jedna honitba by mě byla malá, protože hyperaktivní ornitolog potřebuje podstatně větší akční rádius. Poznám tak mnohem více honiteb a myslivců, než řadový člen, a často si vyměňujeme poznatky. Mám tak možnost si uvědomit, že někteří časopis a odbornou literaturu nečetli nikdy - prý je tam…(slušně řečeno nic). Bohužel, z dalšího hovoru nezřídka vyplyne, že toto hodnocení se spíše týká mozkovny toho, kdo to říká.
Například jeden můj kamarád mezi takové jednodušší lidi patří. Doporučená školní beletrie byla pro něho tabu, před pololetím si vždy půjčil něčí čtenářský deník a zaplnil svůj. Že mu chyběla nejen slovní zásoba, ale i zažitá gramatika, netřeba příliš rozvádět. Pokud při diktátu nemohl opisovat, byl schopen ve třech větách nasekat pět chyb.
Na druhou stranu byl neuvěřitelně manuálně zručný a technicky nadaný. Tyto svoje přednosti uměl využít a po pracovní stránce se dobře uplatnil. Nutné množství teoretických znalostí však dokázal vstřebat a myslivecké zkoušky absolvoval hned po vojně. Lovec je velmi úspěšný, ale odpor k literatuře mu zůstal. Kdybych měl volně shrnout jeho názor na vzdělávání, vyjádřil bych to asi takto: Vlk a liška také nečtou, přesto mají maso každý den.
Snad z úvodních řádků jde pochopit, že o úrovni naší myslivosti rozhodují všichni zúčastnění, nejenom „ti nahoře“. Ohánět se frázemi, že ryba je cítit od hlavy, a s tím já nic neudělám, proto mě ani nic nezajímá a nečtu. Zbraň mám špičkovou, spády zvěře znám dobře a víc ke štěstí nepotřebuji… Jenže myslivost není jen lov, ale také odborná péče o zvěř, znalost paragrafů a celkový rozhled. A pokud se řadový člen domnívá, že veřejnost tyto záležitosti nevnímá, velmi se mýlí!
Uvedené haldy plesnivého krmení jsou přímo u frekventované hřebenové komunikace. Pominu-li jejich nevábný vzhled a zápach, který je zřejmý každému, vzdělanější lidé vědí o účincích plísní, a proto za to myslivcům zelený křížek nedají. Co mě na tom zaráží, je skutečnost, že jednotlivci takto kazí obraz celému sdružení, které zřejmě není schopno tento nešvar zarazit.
Ze svých zkušeností mohu říct, že se nejedná jen o estetickou a pocitovou záležitost, ale tyto hromady jsou vskutku tichý zabiják.
Jak dlouhodobě plísně působí na prasata, případně na srnčí, to ponechám na hodnocení jiným. Někdy to pro sebe trochu zlehčuji a nazývám skládku otužovací kůrou pro zvěř – ve smyslu: co tě nezabije, to tě posílí. Ač nemám rád toto morbidní klišé, tak tady mi přijde namístě. Protože vydržela-li prasata dodnes tento experiment, mají asi velmi dobrou imunitu. Proto i věřím tvrzení, že jsou odolná proti prasečímu moru… jen aby nezmutoval!
Toxiny plísní však působí na ptáky, kteří jsou k nim zjevně vnímavější. V blízkém okolí nacházím v zimním období v ptačích budkách mrtvolky sýkor a brhlíků, a to nejen v tuhých mrazech. Přitom ptáci nejsou vyhublí, takže lze vyloučit úhyn hladem.
Jak je patrno ze snímku, hromady jsou minimálně rozryty od prasat, které je navštěvují spíše ze zvědavosti, než za účelem nakrmení. Jsou tam rovněž stopy od srnčí zvěře a také návštěv v podobě důlků či šachet od kosů, sojek a žlun, které zde nacházejí kromě minima jádra pravděpodobně i žížaly a jiné bezobratlé. Sýkory, brhlíci a červenky se krmí jak na povrchu, navštěvují také vytvořené šachty. Na první pohled tedy krmiště vypadá hojně navštěvované, ale hromady spíše časem sednou a shnijí, než by z nich bylo odebíráno cílovou skupinou zvěře.
Skončíme s hromadami?
Úroveň myslivce posuzuji především podle vybudovaných krmných zařízení a předkládaných krmiv. Některé krmelce jsou prázdné celou zimu, jinde tvrdé klacky vydrží od listopadu až do jara. Většinou ale je o zvěř postaráno dobře a kromě soli a jádra bývá k dispozici i kvalitní seno.
Stejně tak by tomu mělo být i u vnadění zvěře. Předkládat je třeba čerstvé, nezatuchlé krmivo. Zde je dobré obměňovat místa vnadění a nesypat jádro do vydupaných zablácených míst pod žebřem, často s přítomností trusu, ale raději o pár metrů vedle, na tvrdou zem, kde tak nedochází ke ztrátám krmiva, případně přenosu střevních parazitů. Jádro nasypat na několik menších hromádek, nebo do několika řádků, protože je-li na jedné hromadě, při příchodu tlupy se jako první krmí silnější kusy a na slabší se často ani nedostane.
Netuším, s jakým úspěchem by se setkal direktivní zákaz plesnivých hromad. Zvyk je železná košile a „staří mazáci“ novoty neuznávají. Tak jako zákon nepovoluje kladení otrávených návnad, mělo by se podobně postihovat i předkládání krmiv evidentně zdravotně závadných. To, že zvěř neuhyne na místě, neznamená, že plesnivá krmiva ji nepůsobí metabolické problémy a dysfunkci jater.
A jedna otázka na závěr - jaký pocit může mít lovec u střeleného kusu, když ten chodil brát závadné krmivo? Poněkud se mi zde vytrácí rozdíl mezi zvěřinou a masem z velkochovu. Myslím ale, že takovým porovnáním bych chovatelům křivdil, protože oni zbytky krmiva odstraňují zpravidla každý den. Tak i v našem případě by mělo platit – přikrmovat s citem, a ne valit po metrácích.
Karel ZVÁŘAL