Časopis Myslivost

Kde jsou hřivnáči?

Myslivost 5/2014, str. 50  Karel Zvářal
Ještě loni, tak jako každé jaro začátkem nového tisíciletí, se na košaté lípě mezi bloky usadil zavalitý pták a chraptivě houkal. O větev níž seděla partnerka, a kdyby samec nepředváděl svou pětislabičnou produkci, ani bych si jí nevšiml. Po chvíli slétli oba na zem a krmili se na ptačinci, nízkém pažitu a klíčících semenech javoru. Jen pár metrů od chodníku, takže každý kolemjdoucí měl možnost prohlédnout si zblízka tohoto fialovošedého krasavce s bílými zrcátky v křídle a oválným límečkem.

Musel se ale dívat za pomalé chůze, protože jakmile se někdo zastavil, holub okamžitě svým pozorným žlutým okem zjišťoval míru ohrožení. Bude se z toho střílet, nebo ne? Stačilo nakročit směrem k němu – okamžitě zašuměly letky a holub zmizel v korunách stromů. Za ta léta jsem si na hřivnáče tak zvykl, že jsem je začal brát jako samozřejmost.

Jenže letos je z okna vyhlížím marně. Možná se nový pár usadil někde v sousedství, zkusím je pohledat. Avšak ouha, nejsou! Doletí, ještě doletí, mírní kamarád můj pesimismus. V dalších týdnech jsem tedy opakovaně procházel známé lokality ve větší části města a okolních lesích. Výsledek - asi 60 % loňských stavů.

Na spoustě míst jen jeden holub trpělivě čeká na návrat druha či družky. Buďto houká, nebo s houpavým plachtěním proletí nad hnízdištěm. K vytvoření nových párů došlo až na konci března, kdy již některé samice inkubovaly druhý týden.

Zatímco např. hrdlička zahradní sbírá větvičky na stavbu hnízda hned pod hnízdním stromem, hřivnáč s oblibou odlamuje březové větvičky a létá pro ně poměrně daleko. Lze tak dobře zjistit nejen umístění hnízda, ale i dobu hnízdění. Jejich chatrnou a neupravenou stavbu často shodí vítr. Snad i proto některé páry zahnízdí ještě v srpnu.

 

Hřivnáči ve městě?

Kdo to kdy slyšel!, divili by se pamětníci. Vždyť to býval plachý lesní pták, který prudkým odletem reagoval na přítomnost člověka. Ten jeho ostražitost podporoval v touze ulovit si tohoto statného holuba. Zejména po žních se nezkušeným matně vybarveným ptákům dostane tvrdé lekce.

Už v srpnu jejich houfy prořídnou a na pozoru se musejí mít po celou cestu na zimoviště. Ani tam jim není dopřáno klidu, protože Francouzi a Španělé je považují za delikatesu. Loví je pomocí volavců, které posadí na dlouhá bidla nad koruny stromů. Občas volavce donutí zamávat křídly, protože pohyb upoutá pozornost letících či poblíž sedících holubů a ti usednou poblíž.

Na to čekají lovci ukrytí v maskovaných podzemních střílnách. Domlouvají se posunky a šeptem. Na povel, za zasíťovanou stěnou, tři až čtyři střelci mačkají spoušť, majíc každý na mušce „toho svého“. Zbytek hejna odlétá a čeká se zase i několik hodin, než se objeví nové hejno. Toto se opakuje několikrát za den, ale na počty holubů to nemá zásadnější vliv. Zejména, když zájem mladých o lovectví upadá, podobně jako je tomu u nás. Údajně jen asi třetina francouzských lovců provozuje tento způsob lovu holubů v porovnání s osmdesátými lety.

Ve Španělsku zase chytají hřivnáče při přeletu Pyrenejí do velkých sítí. Děje se tak na tradičních tahových trasách. V sedlech zalesněných průsmyků je porost vykácený a do vzniklé mezery se natáhne vysoká síť přes celou mýtinu. Když je v dohledu letící hejno, jeden z lovců na to upozorní hlasem, ať se ostatní připraví. Potřebují, aby holubi snížili let a zamířili k sítím. Nutí je k tomu pomocí vržených vrtulí připomínajících vzdáleně bumerang, které mají imitovat střemhlavý útok dravce.

Z vyvýšené pozorovatelny lovec hodí v rychlém sledu několik vrtulí. Při spatření prudce letícího předmětu („dravce“) se holubi instinktivně tlačí k zemi, resp. kopírují koruny stromů. Část rozptýleného hejna zamíří do zasíťované mezery a po nárazu padají na zem, kde je rychle posbírají, než by stihli uletět. Úlovky se pohybují od jednotlivých kusů až po několik desítek. Záleží na směru letu hejna, šikovnosti vrhače a reakci vpředu letících holubů.

Ani tento způsob lovu neměl větší dopad na stav populace hřivnáče, a to přesto, že je to vyhlášená pochoutka. Místní hospůdky tak mají objednávky na podzimní menu dopředu zamluvené.

 

Točte se, holoubkové…

Při shlédnutí předloňského videa z lovu hřivnáčů jsem měl neblahé tušení, které, jak vidno, se začíná naplňovat. Zatímco zmíněné dva způsoby lovu dávají hřivnáčům šanci na únikový manévr či rychlý odlet, lov na kolotoč je pro ně fatální. Dva točící se balabány v letové pozici lákají hřivnáče jak můru světlo a jeden za druhým se přiletují podívat, proč se tam jejich druhové tak nezvykle nahánějí. To jsou však jejich poslední chvíle, kdy zvědavost zvítězí nad opatrností.

Činí-li výše úlovku u tradičních způsobů lovu několik málo kusů na hlavu a den, lov s  kolotočem přináší i tři tucty holubů za dopoledne. Stačí vybrat vhodné místo, čas výletu za potravou, vzít plnou patrontašku, a mačkat a mačkat. Navzdory hojně dávaným zeleným křížkům zmíněnému videu, neměl jsem z toho dobrý pocit, protože to už není adrenalinový lov, to je rutinní střelba na holuby.

Zda je vše určeno pro osobní spotřebu, nebo je nutno vzít do úvahy ekonomickou krizi a využití každého zdroje příjmu, jedna věc je jistá – bude-li tento trend pokračovat, vrátíme se stavy hřivnáčů o několik desetiletí zpět.

 

Synantropizace hřivnáče započala někdy začátkem devadesátých let a křivka početnosti měla setrvale mírně stoupající tendenci. Je jasné, že bod zlomu spojený s poklesem dříve či později přijít musel. Ale že to bude o tolik, to je znepokojující. Početností hřivnáči nedosahují stavů hrdličky zahradní, běžně jsou jejich hnízda 200 - 300 m od sebe, ojediněle vytvářejí téměř kolonie s desítkami párů na několika hektarech. Hřivnáči s oblibou takto hustě osidlují parky, nemocnice a léčebny se vzrostlými stromy. Tak tomu je, poněkud paradoxně, v městské zástavbě. Ve volné přírodě dosahují podstatně nižší denzity. Což je jistě zajímavý jev, který by stál za bližší prozkoumání příčin. Může to být například větší pocit bezpečí před dravci, protože i chytré straky zahnízdí raději u rušného supermarketu či hlučné autostrády, než někde blízko lesa s výskytem jestřába.

 

Nakolik může být větší početnost hřivnáčů škodlivá pro zemědělství, o tom nemám žádnou povědomost. Pokud by toto byl důvod pro razantní snížení jejich stavů, lze to pochopit. Obávám se však, že zde se jedná o dobře známý hlad po ráně, resp. po lahodné dietní zvěřině. S jídlem roste chuť, a tak je nutno počítat s tím, že efektivní způsob lovu získá rychle na oblibě.

Což o to, nezávidím, a přeji každému, ať si zastřílí do sytosti. Ale musí mít na zřeteli, že zdroje nejsou nevyčerpatelné. Asi každý našinec zná lidovou moudrost, co přichází po hodech. Každý extrém je škodlivý, protože brzy přináší negativní důsledky. Nemyslím si však, že zmíněným doslova průmyslovým způsobem lovu lze hřivnáče vyhubit. Část populace hřivnáčů zřejmě i ve Španělsku zimuje ve městech, kde se vyhnou hlavním lovců. Tak bude zaručena aspoň minimální početnost pro zachování druhu.

 

Ale byl by to ten správný, tj. myslivecký přístup? Je nutné lovit hřivnáče po desítkách? Nestačili by dva či tři, tzv. „na chuť?“ Jsem přesvědčen, že u nás by šlo nějaké omezení zavést, většina myslivců by to jistě pochopila a odsouhlasila. Ale půjde to u zmíněných národů, kde mají ve zvyku ohánět se tradicemi? A tak zatímco u nás se chrání sluka, čejka a jiní bahňáci, na zimovištích je celkem intenzivně loví.

Bylo by tedy nanejvýš vhodné sladit ochranu a lov jednotlivých druhů na celoevropské úrovni, nebo alespoň na unijní. Ve výsledku to potom vypadá komicky a současně nespravedlivě, když některé země nepovolí lovci ani kus, zatímco „vyspělý západ“ potřebná ochranářská opatření ignoruje.

 

Lovit a chránit

Na otázku z úvodu tedy mohu v klidu odpovědět: ano, hřivnáči jsou zatím poměrně hojní. Ale poté, co jsem zhlédl lov kolihy velké pomocí vábničky, kdy „šťastný“ lovec litoval, že zatuplování mu přineslo jen jeden úspěch z prolétajícího tandemu, mám obavy, aby podobně, jako dnes vzácné kolihy, nedopadli jednou i hřivnáči.

Lobby západních lovců je velmi silná, jelikož představuje významnou voličskou základnu, a nebude se tudíž chtít nechat omezovat ve svých tradičních způsobech vyžití. Zde by měla zapracovat spíše diplomacie prostřednictvím předních odborníků, protože v nedávné minulosti zamýšlené změny v direktivě vyvolaly bouřlivou nevoli lovců, která vyvrcholila pochodem Paříží.

Nevěřím ale tomu, že by většina logicky uvažujících lovců neuznala důvody přiměřeného odlovu. Jsem přesvědčen, že podobně jako naši myslivci respektují zákonná opatření, měli by je pochopit a akceptovat i lovci v jiných zemích.

Asi nejsem jediný, kdo více uznává myslivce, který má svou vášeň pod kontrolou, než povrchního lovce, který se večer vrací hrdě ověšen jinde chráněnými tažnými opeřenci. Lov, stejně tak jako ochrana, by měly být vybalancovány, a proto vyžadují onen pověstný rozum a cit. Je-li jedno či druhé prováděno bezhlavě či dogmaticky, vede to často k nedobrým koncům. Možná by jim dalo předejít, kdyby zainteresované strany se scházely u jednacímu stolu.

Karel ZVÁŘAL

Zpracování dat...