Časopis Myslivost

Skrytý poklad z nenápadné chalupy

Myslivost 5/2014, str. 86  Jiří Kasina
Jsou malíři zvěře známí i méně známí, jsou ale i tací, kteří se celorepublikově moc neprezentují, jejich jména v encyklopediích a ročenkách nenajdete. Jedním z nich je více než osmdesátiletý Josef Schorm. Zazvoníte-li na zvonek u dveří nenápadné chalupy u silnice v Čisté u Horek, otevře vám dveře bodrý mohutný chlap se stiskem ruky, která jakoby nerespektovala věk. Ruky, která kromě mohutného přátelského stisku umí také vykouzlit jemné tóny a linky mysliveckých obrazů.

 

V obývacím pokoji nejde začít jinak, než se po úvodním prohlédnutí obrazů na zdech zeptat, kde se v panu Schormovi láska k malování vzala.

V pěti letech jsem dostal na Vánoce pod stromeček omalovánky a pastelky, dal jsem se do vymalovávání a hrozně mě to bavilo. Ale žádného malíře jsem v rodině neměl, to spíš řezbáře. Maminka i všichni její bratři byli totiž řezbáři ze Studence. Strejda mě chtěl taky na řezbařinu získat, tak mi dal v šesti letech do ruky nožík, dláto a lipový špalek, ale dopadlo to špatně, měl jsem ruce tak pořezané, že jsem ani nemohl ve škole psát. A jizvy na rukách mám dodnes. To byl můj konec řezbařiny a po uzdravení jsem se zase vrátil k barvičkám.

 

Hostitel mi vzápětí barvitě popsal, jak ho to ve škole moc nebavilo, spíš měl zájem o přírodu a malování. Po válce jsem chtěl studovat malířskou školu, ale když napsal do přihlášky, že pochází ze Sudet a má německou školu, ani mu neodpověděli.

Vyučil se tedy truhlářem v Jilemnici, pak nějaký čas dělal v automobilce ve Vrchlabí, kde ho přeškolili na autoklempíře a pak vzhledem k zájmu vedení ve slévárně v Hostinném pracoval jako dřevomodelář.

 

Slovo přišlo samozřejmě taky na myslivost.

Druhou mojí vášní už od školních byla myslivost, i když jsem v rodině žádného myslivce neměl. Zkoušky jsem složil v jednapadesátém roce. Ale hned ve třiapadesátém, když zemřel Stalin, jsme museli stát stráž u jeho busty před školou, já se ale radši vytratil s flintou do honitby. Následkem toho jsem na čtrnáct let přišel o zbraň a lovecký lístek. V osmašedesátém to bylo podobné, to jsem zase nesouhlasil s invazí „našich bratří“.

Barvičky, příroda a myslivost mi zůstala ale na celý život, dneska mi už nohy neslouží, do honitby nemůžu, ale dříve jsem praktickou myslivost vykonával v Zálesní Lhotě, což je mimochodem rodiště Jiřího Šlitra a Květy Jeriové. Tam jsem bydlel pětadvacet let a zde v Čisté jsem už skoro šedesát let.

 

Při prohlížení obrazů a návštěvě v ateliéru, respektive skromné dílně za kuchyní, se Josef Schorm rozpovídal o technice jeho tvorby. 

Já dělám akrylem a dokončuji olejem. Akryl nemá takový barevný rozsah. Jiné techniky malby jsem nikdy moc nezkoušel. Obrazy maluju už víc než čtyřicet let. Nejraději zobrazuji myslivost, krajinu Krkonoš a taky je mojí velkou zálibou Kanada.

 

Asi jsem si trochu „šplhnul“, když jsem při prohlížení obrazů rychle pochopil, že pan Schorm nemaluje obrazy zvěře jako takové, ale myslivecké obrazy vypadají většinou tak, že na nich není zvěř dominantní a ústřední, ale je vždy zasazená do krajiny.

Máte pravdu, dominantní postavy zvěře v popředí nevytvářím rád, kdo není pořádný myslivec a nebo hajný, ten nedokáže kvalitní myslivecký obraz namalovat, to se prostě musí cítit. Krajina a do ní vsazená zvěř musí být v jisté harmonii. Poslední dobou, protože už moc na nohy nemůžu, mě vezmou kamarádi hajní do auta, vyvezou do hor, já si některé pohledy vyfotografuji a pak podle toho doma maluji. Do krajiny pak zasazuji zvěř.

Zvěř nejde malovat z paměti, z hlavy, musíte jí vidět, většinou ale vycházím z fotografie.  A krajina i postavení zvěře musí být reálné a odpovídající přírodě, v tom je ten cit a kumšt.

 

Většinou při takových návštěvách nemůže zůstat opomenuta otázka na nejoblíbenější zvěř, ptal jsem se tedy i mého hostitele.

Nejkrásnější zvěř je pro mě srnčí, já jí dokonce i nerad střílel. Na vysokou jsem nikdy nebyl, i když jsem z Krkonoš, nemám uloveného jelena, nemám taky vránu a ani kunu. Moc mě ale bavily společné lovy na zajíce a pernatou drobnou zvěř, na hony jsem jezdil k Nymburku a dokonce až na Moravu. Namalované za život mám ale všechny druhy naší zvěře, nevybavuji si druh, který bych nemaloval.

 

Přece jen ale jsou rozdíly v obtížnosti namalování různých druhů zvěře.

Nejlehčí na malování je pro mne černá zvěř, jeho figura je snadná, ten se dá malovat zpaměti. Naopak třeba takový tetřívek má tolik barev a záhybů peří, že ho snad dobře ani z hlavy namalovat nejde.

Líbí se mi neopakovatelné momentální obrazy z přírody. Pamatuji třeba, jak jednou na honu ve Ždírnici jsem stál na štontu v leči, zakoukal jsem se do barevného javoru osvětleného sluncem před tmavším pozadím. Zakoukal jsem se tak, že jsem ani nevnímal, když na mě křičeli, že mi kolem nohou běží zajíc.

 

A co zahraničí, exotika?

Ze zahraničních lokalit obdivuji pro pestrost přírody a hory Kanadu, naopak mi nic neříká africká a exotická zvěř. V Kanadě mám známého hajného, pro něj jsem dělal asi deset obrazů.

 

Už jsem za dobu, co jsem v redakci, navštívil více umělců a vždy mě zajímá, jak rychle se jejich díla rodí, kolik to vydá úsilí a času.

Někdy obraz namaluju doslova za chvíli, ale nemám z něj zrovna ideální pocit, to pak obraz stojí třeba dva tři měsíce v koutě, najednou tam uvidím chyby, které mi vadí, obraz přemaluji a hned je to o něčem jiném. Na obrazech nemám rád studené tóny, radši teplé barvy, které se pojí k podzimu. A největší umění je nemíchat správný odstín zelené barvy, ta má snad ze všech barev nejvíc různých tónů.

 

Troufám si tvrdit, že kromě kraje kolem Krkonoš díla pana Schorma moc českých myslivců nezná, nesetkal jsem se s nimi na výstavách, ani jako s reprodukcemi v publikacích. Však také vystupuje nesmírně skromně.

Máte pravdu, usmívá se pan Schorm, v blízkém okolí snad není jeden hajný, který by nedostal k padesátinám, šedesátinám, k odchodu do důchodu a nebo při jiných příležitostech obraz, ale asi nejsem moc známý. Nemám asi potřebu se nijak zvlášť zviditelňovat, naplňuje mě vlastní malování, to je ten dobrý pocit pro moji duši. Ale musím se nějak živit, něco si přivydělat, tak třeba maluji i na objednávku. Obrazy sice prodávám, ale spíše věnuji známým hajným a myslivcům tady v Krkonoších, ale taky v Německu, Rakousku, Švýcarsku a Holandsku. Tam už šlo mnoho mých obrazů.

 

A co třeba výstavy?

Za život jsem měl asi pět šest výstav, největší úspěch jsem měl při výstavě před pár lety tady u nás, přišel na ní jeden Belgičan, který má manželku z Trutnova, obrazy si prohlédl, přišel za mnou a na místě koupil všech čtyřicet obrazů, celou výstavu.

 

Jelikož nejsem asi jediný, který byl překvapen „objevením nového neznámého“ malíře zvěře a myslivosti, hned na místě a pak v následujících dnech jsme domluvili možnost vystavení obrazů Josefa Schorma na výstavě Natura Viva v Lysé nad Labem. Bude to pro něj asi jedna z nejvzdálenějších a nejveřejnějších výstav v životě  a já věřím, že tak jako  já, tak i návštěvníci, budou po shlédnutí jeho obrazů velmi mile překvapeni.  Držme palce, aby se podařilo výstavu připravit a sestavit dostatečně velkou kolekci obrazů ze skromné chalupy v Podkrkonoší. Podle mne je to totiž takový trochu skrytý poklad.

Připravil Jiří KASINA

Zpracování dat...