Časopis Myslivost

O otázce snížení stavů černé zvěře toho bylo již napsáno hodně a na velké části našeho území je tento problém opravdu palčivý. Ze všech diskusí vyplývá jednoznačná potřeba v postižených oblastech černou zvěř efektivně lovit.

Jak však tohoto cíle dosáhnout ve stavu, kdy vázne komunikace mezi zemědělskými subjekty a myslivci, kdy způsob obhospodařování pozemků znesnadňuje lov divočáků v létě a jejich učenlivost komplikuje lov v zimě?

Univerzální řešení nalezneme jen těžko a rozhodně se o ně nepřičiníme ani v rámci tohoto příspěvku.

Rád bych však k všeobecné diskusi přispěl drobnými postřehy z vlastní praxe, během které se s černou potkávám už tři desítky let. K napsání mne inspirovaly nejen články věnované černé zvěři, ale také diskuse ohledně změn chování zvěře srnčí, které se na stránkách Myslivosti i v internetových diskusích rozeběhly. U divokých prasat totiž sledujeme do jisté míry podobné trendy.

Jak jsem již naznačil, nehodlám těmito řádky vytvářet žádné zobecnitelné závěry, pouze se pokusím shrnout svoje zkušenosti z lesní honitby v nadmořské výšce kolem 600 metrů o dnešní rozloze 700 ha, tvořené téměř výlučně lesními pozemky. Porosty jsou zde tvořeny vesměs smrkovými monokulturami s příměsí listnáčů, převážně buků, dubů, jasanů, olší a bříz, přičemž v posledních deceniích se mezi obnovovanými porosty objevují ve zvýšené míře jedle, buky, duby a víceméně solitérní výsadba plodonosných dřevin jako je jírovec nebo planá třešeň.

Chceme-li hovořit o vývoji stavů a hospodaření s černou zvěří v těchto podmínkách, musíme si období, které jsem schopen posoudit, rozdělit na zhruba čtyři etapy. První z nich začíná v osmdesátých letech a končí kolem roku 1993, kdy se hranice honitby významně změnily a kdy jsme se poprvé setkali s důsledky moru prasat.

Druhá etapa končí kolem roku 2000. Během ní se postižené stavy černé zvěře zotavovaly.  

Ve třetí etapě se počty černé zvěře dostaly na úroveň, kdy bylo možné hovořit o pravidelném lovu. Toto období je završeno zhruba před pěti lety.

Poslední změna souvisí se vzrůstajícím neklidem v honitbě, se způsobem obnovy i výchovy porostů, a zejména s odlišným způsobem zemědělského hospodaření na bezprostředně navazujících pozemcích.

První prasata byla v našem prostoru ulovena podle pamětníků kolem roku 1970. Do osmdesátých let, kdy jsem s aktivní myslivostí začínal, následovala prudká populační exploze a stavy se rozrostly natolik, že jsem měl jednoduchou pomůcku - na tři vycházky do lesa přijdu jednou „do prasat“ (tedy že je uslyším nebo zahlédnu) a na každá tři setkání bych mohl v klidu lovit. Předesílám ovšem, že v té době jsem byl podle tehdejších zvyklostí držitelem pouze brokové zbraně a na nákup kulovnice jsem si musel počkat.

Když k němu konečně došlo, byl jsem pro změnu dlouhodobě mimo domov a vracel jsem se v lepším případě na víkend. Celý podzim jsem pak „proběhal“ po honech, takže času na klasický lov černé zvěře podle soudobých představ jsem měl minimum. I tak jsem ovšem lovil (v období od konce léta do února, dál už se u nás černá prakticky nelovila kvůli plným bachyním) bez problémů individuálním způsobem dvě i tři prasata ročně. Je to téměř úsměvné, nicméně zdůrazňuji, že jsem neměl nikdy potřebu vysedávat u vnadišť po nocích. Kontakty s černou byly zcela běžné ještě za světla nebo v období kolem soumraku. Ne, že by černá nebyla opatrná, spíš bych si dovolil tvrdit, že díky celkovému klidu byla mnohem méně stresovaná a byla více důvěřivá. Skutečně v nočních hodinách jsem v té době ulovil pouze jedno jediné sele!

Obecně se na tehdejší ploše lesa, který dnes spadá do naší honitby, a který představoval pouze slabou polovinu současné výměry, lovilo ročně přes čtyřicet kusů černé zvěře, tedy více jak jeden kus na deset hektarů. Lov probíhal obvyklým způsobem - od listopadu do poloviny ledna každý druhý víkend naháňka, po lese vyložených asi pět klasických „hromad“ brambor nebo kukuřice, u kterých se střídalo pár nadšených myslivců. Kromě jasných dnů kolem úplňku se ale uprostřed nocí prakticky nelovilo. Když však byla „prasečí noc“, potkávali se kolegové běžně s třemi i čtyřmi tlupami na jednom krmelišti a napočítali bez problémů desítky prasat za noc. Při naháňkách neexistovala v podstatě zarostlejší leč, v níž by se černá nevyskytovala.

Začátkem devadesátých let přešly naší oblastí, podobně jako jinými místy České republiky, dvě vlny klasického moru prasat. Přestože přímo v naší honitbě jsme padlé kusy nikdy nenašli, byly zprávy od sousedů děsivé. Výsledkem bylo, že po pronájmu nové honitby (s již zmíněnou zdvojnásobenou rozlohou lesa) jsme první rok ulovili pouhé čtyři kusy černé zvěře a v následujícím roce jsme skončili na nule. Za celé období trvání sněhové pokrývky jsem toho roku narazil pouze jedinkrát na stopu černé zvěře.

Následující etapu lze charakterizovat jako pozvolné zotavení populace. Několik let za sebou jsme lovili kolem pěti až osmi kusů, postupně jsme se dostali na deset a se slávou se přiblížili k dvacítce. Její překonání bylo poměrně rychlé a někdy po roce 2000 jsme dokonce opakovaně překročili třicítku ulovených prasat. Zde bych se pozastavil u způsobu prováděného lovu, což je podle mého zajímavé s ohledem na současný stav, ke kterému se postupně dostanu.

Z důvodů ekologických i ekonomických jsme již v prvním nájemním období zcela upustili od vykládání klasických nevábných, nezdravých a nežádoucích hromad. Vnadění nyní probíhá na malé ploše, ev. v malých, částečně zastřešených, zařízeních s rozměrem ohrazené plochy do deseti čtverečních metrů. Krmivo je vykládáno v malých dávkách, řádově max. 25 litrů na jedno zakrmení. Přikrmování je však realizováno pravidelně, v mnoha případech obden.

Režim v ročním životě černé vypadal v tomto období ustálení stavů zhruba tak, že po vyvedení selat, obvykle během dubna, se u nás zdržovaly jednotlivé bachyně se svými potomky v zajímavých lečích. Setkání s nimi nebývala vzácností. Po vzrůstu řepek se černá odstěhovala do tohoto atraktivního prostoru. Lovena nicméně příležitostně bývala na jejích okrajích, kam vycházela buchtovat na louky a na kalištích, na která do lesa pravidelně docházela. Občas se zde zdržela i delší dobu a během lovu srnců jsme ji tu a tam složili.

Jakmile byly řepky posekány, vrátila se černá víceméně do lesa a do polí vycházela v noci. Tou dobou (řádově červenec) jsme již měli na vnadištích nachystáno. Vnadiště jsme situovali bezprostředně k navštěvovaným lečím. Nejúčinnější bylo vytvoření úzkého průseku směrem dovnitř houštiny, na němž se krmilo. Zejména selata neodolala a ještě za světla vycházela za potravou. Během léta jsme tímto způsobem obvykle ulovili mezi pěti až deseti selaty.

Les černá trvale neopouštěla ani během vzrůstu kukuřic a velmi příjemná bývala čekání již v průběhu teplých večerů v září, kdy se nám podařilo vždy pár kusů na výřad přidat. S příchodem zimy se krmeliště pochopitelně zatraktivnila a bez problémů jsme se tak přiblížili třiceti kusům ulovené černé zvěře. Rád jsem tehdy začal lovit poblíž zálehů pomocí vábničky („chrochtačky“) a s černou jsem v tomto směru prožil spoustu zajímavých, třebas neloveckých zážitků. Předesílám, že až na výjimky jsme stále ještě nelovili uprostřed noci!

Na tomto místě musím podotknout, že jsme v této době neměli v podstatě jediný problém se škodami černou zvěří ani v lese, ani na bezprostředně přiléhajících loukách a polích. Stav zvěře byl přiměřený a nedosáhl nikdy stavů z let osmdesátých.

Z chovatelských důvodů i z důvodů zachování klidu, který jsme postupně shledali jako zcela zásadní pro udržení zvěře v honitbě, jsme zcela ukončili naháňky na černou s výjimkou jedné společenské akce za rok. Vzhledem ke střídání proháněných ploch jsme se tak dostávali na stejná místa maximálně jednou za tři roky. To se ukázalo jako zcela stěžejní pro pozvolný růst stavů černé zvěře.

Ta se totiž v tomto směru začala na základě nabytých zkušeností chovat naprosto jinak, než tomu bylo dříve. Zatímco v prvním popsaném období jsme mohli prohánět stejné leče takříkajíc každý týden a černá se neustále vracela, opouštěla nyní prohnané porosty na celý měsíc, tedy fakticky do konce doby lovu. Podle mého názoru se zde projevuje skutečnost, že se z velké části jedná o „naši“ domácí zvěř a rozsáhlejší migrace v zimním období neprobíhá (viz. současné zkušenosti).

Radikální změny v chování černé zvěře i v úspěšnosti jejího lovu se objevily někdy před rokem 2010. Zásadní změna v té době nastala v oblasti zemědělské produkce. V bezprostředním okolí honitby totiž začal podnikat nový subjekt, který uvedl do provozu bioplynovou stanici. S tím souviselo rozšíření plochy pěstované kukuřice, která v celkové (víceméně souvislé) ploše přesáhla rozlohu naší honitby. V životě černé (ale také srnčí) zvěře to přineslo radikální změnu. Je otázkou, nakolik se ve stejné době uplatnil nárůst ruchu v honitbě v podobě turistiky, běžkařů, mnohem intenzívnějšího sběru hub, výjezdů s koňmi, aktivit airsoftových nadšenců i majitelů čtyřkolek. Zřejmě se zde sešlo víc vlivů naráz.

V každém případě dnes vídáme „poslední“ černou zvěř v honitbě v průběhu dubna a května. Jedná se zejména o vodící bachyně, které následně odvádějí potomstvo do řepek a odtud plynule do kukuřičných porostů. Až do jejich kompletního pokosení, ke kterému v našich nadmořských výškách dochází na přelomu září a října, tak na stopu černé zvěře narazíme pouze sporadicky. Obvyklý počet celkem ulovených prasat se do konce září pohybuje v lepším případě kolem dvou.

Letní vnadění jsme tedy museli odbourat. Ztratila na efektivitě. Černá jen výjimečně přetáhne honitbou. Zajímavá je i skutečnost, že prasata téměř absolutně opustila tradiční kaliště a nenavštíví je ani jednou během léta. Nehledě na skutečnost, že v posledních letech byly některé periody opravdu horké a suché. Zřejmě si v tomto směru poslouží na odkrytých vodotečích v polích nebo na okrajích rybníků a podmáčených zarostlých luk.

Po pokosení kukuřic se černá logicky do lesa vrací a začíná navštěvovat tradiční vnadiště. Evidentně si je velmi dobře pamatuje z předchozího období, protože nově založená zařízení vyhledává výrazně později. Právě toto období si dovoluji na základě zkušeností z několika posledních let považovat za zcela stěžejní z hlediska tlumení stavů černé zvěře v našich podmínkách (o problémech lovu po napadnutí sněhové pokrývky se zmíním dále). Následující řádky berte prosím pouze jako úvahu, vytvořenou na základě několika let pozorování stavu v honitbě i výsledků lovu.

Černá se nám tedy s podzimem vrací do lesa, starší kusy navštěvují známá místa. K nim přibývají nově narozená selata (mnohá bez matek, které byly uloveny během léta na polích) i kusy přistěhovalé, které do daného prostředí přišly poprvé. Situace v navrátivší se populaci je tím pádem, zejména vzhledem k prostoru, značně nepřehledná a začíná doba obsazování „zimních teritorií“. To se projeví výrazně vyšší aktivitou zvěře, jak pohybovou, tak zvukovou. Sedneme-li v klidu poblíž vhodné krytiny, ozve se nám ještě před setměním, a brzy se dá také do pohybu. Právě nyní ji je možné občas vyprovokovat vábničkou. Nabývám ovšem stále více dojmu, že i tuto lest si starší kusy pamatují a některé tlupy „mizí po anglicku“. Je tedy vždy lepší nejdříve počkat, kterým směrem se černá v leči pohne a vábení „risknout“ jako poslední možnost tam, kde jí není možné s dobrým větrem nadejít.

Pohyb zvěře probíhá nejen před setmění, ale také po ránu. Prakticky každoročně se mi podaří v uvedeném období ulovit divočáka na ranním šoulání mezi houštinami nebo na rozhraní pasek a vzrostlého lesa.

K uvedené úvaze o soupeření o vhodná „teritoria“ mne přivedlo několik zkušeností. Opakovaně se mi podařilo být svědkem zvukového kontaktu dvou tlup, které byly zavláčené ve dvou sousedních lečích. Brzy po ohlášení jedné tlupy se vždy ozvala druhá a pozvolně se k sobě blížily. Jednou jsem byl dokonce příčinou tohoto rozruchu sám, když se mi obě tlupy ozvaly teprve po použití vábničky. Postupovaly směrem ke mně z obou stran a nebýt větru, který mne na poslední chvíli zradil, určitě bych se dostal k úspěšné ráně.

Poslední zážitek mám spojený s letošním příchodem černé z polí. Situace byla téměř „modelová“, tedy výše popsaná. Posed umístěný mezi dvěma houštinami. Černá se pohnula nejdříve po mé pravé ruce ve vzdálené části kotlíku. Když už jsem chtěl sestoupit a s dobrým větrem se jí pokusit našoulat, ozvala se druhá tlupa v houštině nalevo. Buď byla početnější, nebo více rozptýlená, rozhodně se však ozývala ze dvou oddělených míst a byla pro mne mnohem hůře dosažitelná. Hlavou mi probleskla myšlenka, že by mohly jít podle mých domněnek „po sobě“. Skutečně to netrvalo ani deset minut, kdy se obě tlupy začaly přibližovat a kusy po mé pravé ruce se přiblížily k posedu.

Náhle jsem na cestě, asi padesát metrů od tlupy, zahlédl pohyb. Na travnatý pruh vystrčil ještě za plného světla hlavu dospělý kus, podle postavy se mohu pouze dohadovat, že se jednalo a kňoura. Chvíli se rozhlížel na jednu i druhou stranu a pak se klusem vydal přes trávu a nízký nálet do sousedního kotlíku. Evidentně mířil ke vzdálenější polovině cizí tlupy. Do houští se už ale doslova vrhl s výhružných zařváním.

Prasata, která tady byla, ve vteřině rozehnal s chrochtáním do všech stran a pak se vydal k druhé části tlupy. I ta před ním prchala s poděšeným kvičením. Bohužel ani jeden kus neopustil houštinu. Podle těžkého kroku a funění obešel dospělý kus ještě jednou obsazené území a pak ztichnul, zřejmě zde zalehl.

Selata z druhé tlupy, v jejíž blízkosti se předtím zdržoval, se bez zájmu o dění u sousedů pomalu přesouvala směrem za tímto kusem, až mi vytáhla z houští ven. Možná že se tedy jednalo o bachyni, která pro svoje potomstvo uhájila celý prostor. Jedno odrostlé sele se mi podařilo ulovit.

Po několika letech podobných zkušeností si tedy dovoluji dedukovat, a pro myslivce hospodařící v podobných podmínkách doporučit k popřemýšlení, že právě toto období, trvající zhruba dva až tří týdny, je pro tlumení stavů černé zvěře velmi účinné. Prasata jsou po tuto dobu velmi aktivní, přesouvají se mezi jednotlivými lečemi, ověřují si dostupné zdroje potravy i úkrytové možnosti, testují konkurenci a pravděpodobně si budují teritoriální hierarchii.

Reagují proto poměrně dobře na zvukové podněty, vytahují z krytiny a kontakty s nimi jsou proto velmi časté. Potravní nouze je k tomu v žádném případě nežene, protože ulovené kusy jsou zcela logicky dobře zabělené po letních hodech v polích. Rovněž návštěvy vnadišť nejsou nijak časté.

Prozatím neotevřenou otázkou zůstává, jak pokračuje každoročně další typický vývoj. V našich podmínkách uvedená aktivita brzy odezní a černá utlumí projevy svojí přítomnosti. Je to velmi dobře znát zejména v poslední výše uvedené etapě trvající zhruba pět let. Na vnadiště dále černá sice vychází, nicméně evidentně nerada, je velmi ostražitá a nedodržuje žádnou pravidelnost.

Dříve bývalo téměř jisté, že navštívila-li tlupa černé krmení v noci před svítáním, vrátí se sem z nejbližší krytiny, kde se po nasycení ukryla, ihned se soumrakem. Dnes se perioda návštěv protahuje i na několik dnů a instalované fotopasti odhalily velké nepravidelnosti. V tomto směru nemohu potvrdit závěry publikované nedávno v časopise Myslivost. Černá se přísvitu nebojí, max. napoprvé odskočí do krytu, aby se obratem vrátila, zdroj osvětlení ověřila a nerušeně se nasytila. Za tři roky, co fotopasti používám, jsem získal pouze jediné záběry černé zvěře za světla. Jinak jsou návštěvy roztroušené po dobu celé noci, téměř výhradně hodinu po setmění a hodinu před setměním.

Co je ovšem podstatné. Jakmile černá jednou „přečte“ prostředí, začne velmi rychle chápat souvislosti. Před příchodem na vnadiště si bachyně nejdříve ověří okolí, často obcházejí naše stanoviště a z houštiny nám pak zafuněním dávají najevo, že o nás dobře ví. Vytvořené slepé průseky postupující tlupa poctivě obejde a pokračuje v původním směru na jejich protější straně.

Během zimy černá také málo reaguje na provokace pomocí vábničky. Bývalá praxe, kdy jsem na posedu počkal do setmění, pak jsem se krátce ozval a velmi často dostal odpověď i černou do pohybu, přestala fungovat. Mám dojem, že přes zimu „usídlená“ prasata odmítají dát o své přítomnosti vědět. Minimalizují pohyb a vše směřují k záchovnému režimu bez energetických výdajů. I na samotné krmení přicházejí mlčky, jejich pohyb můžeme sledovat jen podle občasného prasknutí větévky a často se přímo „zhmotní“ nad krmivem.

Problémem posledních let, dnes spíše pravidelností než výjimkou, je absence mrazů a sněhové pokrývky během hlavní sezóny. Mdlé, vlhké, promočené a mlhavé počasí aktivitě černé zvěře příliš nenahrává. Oživení nastává teprve v okamžiku, kdy se objeví souvislejší pokrývka a uhodí mrazy.

První dva dny po napadnutí sněhu nemá příliš smysl o ulovení prasete usilovat. Černá je zavláčená v houštinách a neopouští je. Vydrží-li ovšem počasí, nastává téměř stoprocentní jistota, že se černá na vnadiště vypraví. Právě v těchto dnech si dovoluji spatřovat druhou významnou příležitost k tlumení jejích stavů. Bohužel, jak jsem již poznamenal, jsou chladnější období v posledních letech žalostně krátká a černá stále více využívá negativních poznatků.

Aktivita černé je navíc podle zkušeností mých, i zkušenosti kolegů, vázána na určité, těžko předvídatelné, etapy. A to i za stálého počasí. Jinými slovy. Několik dnů se prasata v honitbě ani nepohnou, aby se náhle objevila na všech vnadištích najednou. Stává se tak zcela běžně, že po dvou týdnech půstu ulovíme náhle během dvou večerů naráz čtyři kusy. A to na zcela opačných, navzájem migračně nepropojených částech honitby. Zde už bychom ale o vnějších vlivech pouze spekulovali.

Na samotný závěr ještě dlužím přiblížení současné situace se stavy černé zvěře v našich podmínkách. S úžasem (a solidárním „držením palců“) sleduji zoufalou snahu některých kolegů o zvládnutí místní exploze černé zvěře. I u nás dosahují její počty krátkodobých maxim a objevují se lokální problémy při poškození travních porostů, sousedních pšenic nebo při vyrývání sazenic. Nicméně si troufnu odhadnout, že současné počty černé zvěře nedosahují ani zdaleka stavu, se kterým jsem se zde měl možnost setkat v polovině osmdesátých let. Nezměnit ale naše způsoby a lovit podle tehdejších zvyklostí, věřím, že bychom zdaleka nedosáhli ani dnešních třetinových výřadů. To vše svědčí nejen o výrazné změně vnějších podmínek, ale také o obrovské přizpůsobivosti a učenlivosti černé zvěře.

Cílem mého příspěvku nebylo v žádném případě vytvářet obecná doporučení, pouze jsem se v něm pokusil vyslovit některé hypotézy, které mne v souvislosti s hospodařením s černou zvěří napadají. Možná budou impulsem pro ostatní myslivce, aby se o své zkušenosti z různých prostředí na stránkách Myslivosti podělili.

-PL-