Reaguji na článek v rubrice Dámy české myslivosti v čísle 10/2014 str. 94, s jehož závěry rozhodně nemohu souhlasit.
Nevím, zda je Ladislav Špaček myslivcem a nakolik je znalcem tradic a zvyků české myslivosti. Samozřejmě uznávám, že byl na hradě a stále je významným etiketologem, ale dovoluji si pochybovat, že je též významným znalcem myslivecké morálky a etiky. Že je významným znalcem českých mysliveckých tradic.
Již z úvodu článku Ing. Poskočilové a textu položené otázky panu Špačkovi je patrné, jaká je od něho očekávána odpověď. Ale jsem velmi rád, že tam Dámy české myslivosti píší, že ženy v naplnění mysliveckého poslání mají stejná práva a povinnosti. A to je také hlavní argument, že i pro ženy patří povinnost dodržovat stejné myslivecké zvyky a tradice.
Nebo snad máme jiné zvyky pro ženy? Nikde jsem v tomto směru v žádné staré literatuře nic nenašel. To mi připomíná jednu událost, která se mi přihodila při jednom rozhovoru s členem rytířského řádu sv. Huberta. V rozhovoru o dodržování a nedodržování tradic mi bylo řečeno, že jejich dodržování platí jen pro nás obyčejné myslivce.
Budeme snad mít v české myslivosti jiné zvyky a tradice pro členy Řádu sv. Huberta, jiné pro ženy a jiné pro nás „obyčejné“ myslivce – muže?
Velmi pochybuji o tom, že většina přednášejících v kurzu adeptů učila, že žena klobouk nikdy nesmeká. Pokud by to byla pravda, tak pochybuji o jejich dobré znalosti přednášené látky a o potřebné erudici přednášejícího.
Je pravdou, že dříve bylo v myslivosti málo žen a nyní je to jiné. Při této příležitosti vzpomínám na paní Ludmilu Váňovou z Českých Budějovic, která byla dlouhá léta myslivcem již v 60. a 70. letech minulého století, členka naší tehdejší kulturní komise OMS, která vždy ctila a vzorně dodržovala naše zvyky v plném rozsahu.
Za významnou kapacitu v této oblasti všichni uznáváme docenta Jaromíra Kovaříka a s ním jsem také tento problém za jeho života probíral a bezpečně mohu tvrdit, že jeho názor byl: „žena myslivec je rovnocenná mužům, má všechna práva a povinnosti jako myslivci muži, takže dodržují všechny zvyky a tradice bez výjimky!“
Mohla by nám pisatelka článku popsat, jak myslivkyně (tento výraz se mi nezdá také příliš vhodný) praktikují kupříkladu stráž u zhaslého kusu? Krásný zvyk, kterým vzdáváme poslední poctu ulovené zvěři, který je projevem pokory, etických a morálních vlastností myslivců, provádí tedy ženy jinak, bez smeknutí klobouku? Jak? Totéž platí o troubení na výřadu, hlaholech jednotlivé zvěři. To vše je projev úcty zvěři a o troubení vůbec. Při veškerém troubení budou ženy s kloboukem na hlavě nebo sedět? Jak se žena myslivec chová při hymně, či jak používá rukavičky, s mysliveckými zvyky nesouvisí vůbec.
Ve své publikaci Tradice a zvyky české myslivosti (2012) se o rozdílném chování žen záměrně nezmiňuji, protože mají plně stejná práva i povinnosti jako muži, protože jsem to považoval za samozřejmost. Podotýkám, že tato kniha se dočkala plného absolutoria od doc. MUDr. Jaromíra Kovaříka, CSc., kterou mi vyjádřil písemně.
A konečně je potřebí zdůraznit, že u nás existuje ještě DIANA – I. Myslivecký spolek žen, ve kterém, dle vyjádření zakladatelky a bývalé předsedkyně Věry Borkovcové, převládl stejný názor, jaký jsem já tímto vyjádřil, neodlišovat se v ničem od mužů v dodržování tradic a zvyků české myslivosti.
Oldřich TRIPES
Redakční poznámka: Musím se v tomto případě postavit argumentačně po bok Oldřicha Tripese a docenta Kovaříka. Ano, článek ve zmíněné rubrice Dam české myslivosti vyšel, trochu mi v návalu korektur „utekl“, ale nakonec jsem byl rád, považoval jsem jej nakonec za dobrý podnět k diskuzi. Myslím, že většina těch, kteří mě znají, dosvědčí, že můj vztah k ženám není ani náhodou antagonistický. Tentokrát ale musím Dámám jednoznačně oponovat.
Zmiňovaný problém jsme již před mnoha lety konzultovali s doc. Kovaříkem, dokonce jsme L. Špačkovi záměrně napsali dopis s prosbou o sdělení jeho názoru. Uznal naše argumenty, vyjádřil tehdy názor zcela opačný, než je ve zmiňovaném článku od Dam. Bohužel však korespondence odešla s doc. Kovaříkem a já nemohu fyzicky předložit tehdejší komunikaci, tak mi snad dovolte volně zopakovat diskutované závěry.
Pokud se žena věnuje myslivosti a přihlásí se do řad aktivních myslivců, neoddělitelně s tím přejímá veškerá práva a povinnosti společná mužům a ženám. Přebírá tudíž i povinnost ctít a dodržovat tradice a zvyky, opravdu pro ženy není nikde stanovena nějaká výjimka z hlediska tradic. Ano, samozřejmě asi při společném lovu na naháňce by měl muž pomoci třeba s odtažením těžšího uloveného kusu, muži by měli jistě dodržovat obecně známá pravidla úcty k ženám třeba při nastupování do dopravního prostředku, vstupu do místnosti, podání pomocné ruky i v dalších situacích.
V každém případě je ale u aktivní myslivkyně, přímé účastnice lovecké či jiné myslivecké akce, klobouk atributem nikoliv ženy, ale atributem myslivce! To je totiž onen prazáklad rozhodnutí – žena myslivkyně nemá klobouk jako ženský prvek či ozdobu, ale klobouk jako součást oblečení a vybavení myslivce! A s tím spojenými právy a povinnostmi. To je totiž ten hlavní argument, který akceptoval před lety v korespondenci i Ladislav Špaček.
Dokážete si třeba představit, že při ulovení trofejového kusu s průvodcem přijde žena myslivkyně ke zhaslé zvěři, postojí nad ní s kloboukem na hlavě a při předání úlomku od průvodce si vezme úlomek do ruky a pak si nějak bude dávat na pravou stranu za stuhu klobouku?
A uvědomme si ještě jeden příklad. Na myslivecké akce, výstavy, zkoušky a jinam často doprovázejí muže myslivce ženy, manželky, přítelkyně či kamarádky, jejichž oblečení je sice myslivecké, stylizované včetně mysliveckého klobouku, ale nejsou přímými účastnicemi vlastní myslivecké akce. Ano, pak je v podstatě tentýž myslivecký klobouk už atributem ženy a rázem tu nastupují běžná společenská pravidla.
A na úplný závěr mi dovolte ještě jednu poznámku. Troufám si tvrdit, že ty z žen, které dělají myslivost od srdce, umí se vcítit do krás přírody, zvěře, krásných a dlouholetých historických tradic, nemají sebemenších pochyb o tom, že by se měly nějak odlišovat v nakládání s mysliveckým kloboukem, že by si chtěly nějak zvýrazňovat svá „ženská práva a pohledy“, rády se postaví po bok mužům a sdílejí s nimi společné myslivecké zážitky. Která z žen myslivostí žije, tak také ctí mnohem zásadnější a důležitější pohledy a jistě se tedy také umí snadno povznést nad malichernostmi. Správná dáma i Dáma, si totiž dovede respekt a úctu zjednat i bez toho, aniž by své ženství zdůrazňovala nesmeknutím klobouku.
Jiří KASINA - šéfredaktor