Časopis Myslivost

Jedním z nich je Miro, revírník a oborník v jedné osobě. Říkáme mu Frajer Miro. Vysoký chlap v nejlepších letech, zkušený lovec, výborný průvodce, milovník zvěře a přírody. Ale proč Frajer. V dnešní době je vzácnost potkat člověka, který z pozice své funkce má přirozený respekt, přitom je zábavný a velmi noblesní. Takový je Miro. Navíc díky své „fasádě“ je atraktivní pro spoustu žen. Jeho projev je vždy velmi kultivovaný, postrádající jakékoliv vulgarismy. Až jednou…

Byl to jeden z mých prvních lovů lukem na Slovensku. Vlastně jsem si to tam jezdil jen tak očuchat, poznávat nové místa, lidi atd. Netušil jsem, jak budu uvítán, Slováci tehdy lovili lukem jen velmi krátce a byl jsem připraven čelit různým předsudkům z řad místních „poľovníků“.

V té době to byl jeden z mých prvních lovů lukem na Slovensku, konkrétně v této oboře. Camo oděv jsem měl jako vždy hozen v autě a na sobě jsem měl standardní myslivecké oblečení. Jaké bylo mé překvapení, když jsme se přivítali a první Mirova slova byla: „Boha, čo s hentým oným na sobě chceš uloviť a eště s lukom??? Kdě máš vola aké maskáče???“

V ten moment jsem pochopil, že jsem mezi svýma. Pro lov lukem je totiž camo oblečení nutností, ale zastávám zásadu, že se maskuji až před lovem. Pořád mám na mysli, že jsme myslivci a jako takoví bychom měli ctít tradice i co se týká oblečení.

Lovit jsem nějak nespěchal, bylo vždy co probírat, chtěl jsem vědět o oboře co nejvíc informací. Obora se nachází v pohoří Povážský Inovec a mně to místo rozhodně není neznámé. V době, kdy jsem žil na Jižní Moravě, v Dolním Němčí, jsem to měl vlastně přes kopec.

V Dolním Němčí jsem se narodil a už od malička se tam ze mě stával krok za krokem myslivec. Rád vzpomínán na tamní myslivecké sdružení, kde jsem jako myslivec začínal. Na Slovensko jsem jezdil poměrně často a už tehdy mně učarovaly tamní vápencové útvary v hornaté krajině Povážského Inovce pokryté zejména dubovým porostem. Ale to, že tam budu jednou lovit, mě nenapadlo ani v těch nejbujnějších snech. A teď jsem tady, sedím na terase lovecké chaty přímo v oboře a povídám si s Mirou o všem možném i nemožném, co bude souviset s lovem.

Mira na mě působil vždy sice velmi přátelsky, ale poznal jsem na něm, že jako zkušený průvodce má za sebou i řadu špatných zkušeností s loveckými hosty a tudíž si mě prozíravě prověřoval všetečnými otázkami. Chápu, že musí vědět s kým má tu čest, na co se má připravit tak, aby lov proběhl úspěšně a hlavně bezpečně. Mira mě tehdy neznal a mně bylo jasné, že důvěru si musím teprve zasloužit.

Chovám se tedy se vší pokorou, mé lovecké úspěchy a praxi loveckého průvodce nechávám stranou. Pozorně poslouchám Mirovy pokyny a cítím z něj velkou odpovědnost, kterou má vůči svým nadřízeným. Těm zodpovídá za úspěšný průběh lovu a hlavně za správnost odstřelu. Pochopitelně ani lukostřelci nemohou střelit cokoliv jim vytáhne z houštiny, a to ani v oboře. Všude je nutno přihlížet k plánu lovu. A zejména u trofejové zvěře, kdy v případě většího omylu průvodce než deset procent bodové hodnoty, jde všechno na jeho hlavu.

Takže po probrání všech důležitých bodů týkajících se lovu, se konečně domlouváme, že ráno, hned při rozednění, vyrazíme na šoulačku. Pokusím se ulovit muflona nebo lončáka. Daňci už byli odloveni.

Mirovi to ještě nedá a ptá se, jestli jsem už muflona lovil a kladl mně na srdce, abych si ho hlavně nespletl s daňkem. „Mal by som průser ako sviňa“, povídá. „Tak to už je trochu moc“, myslím si. „Až za takového troubu mě snad nemůže mít“, ale nicméně mu odpovídám, že muflona od daňka určitě poznám. Myslím, že jsem jej úplně nepřesvědčil, ale co naplat. A pak to začalo.

Přešli jsme k méně důležitým věcem a sice k natočení průběhu lovu na kameru. Miro ochotně souhlasil s tím, že to není žádný problém. Vytáhnul jsem tedy kameru a ptám se: „Miro, chceš vysvětlit jak to funguje“? „Čo som kokot“?!, slyším poprvé v životě Miru mluvit sprostě a nemám důvod ani odvahu to dál řešit.

Ráno za tmy vyrážíme do lesa tak, abychom při svítání měli možnost potkat zvěř vracející se z noční pastvy. Mirovi předávám kameru a dále se věnuji už jen lovu.

Netrvalo dlouho a narážíme na slušného lončáka, který buchtuje asi padesát metrů před námi. Miro zůstává stát a já se začínám centimetr po centimetru plížit na lukostřeleckou vzdálenost. Jako maximum se udává třicet metrů. Je to ale hraniční vzdálenost. Zvěř totiž může zareagovat na zvuk tětivy při výstřelu a zásah nemusí být přesný. Zejména pokud zvěř o vás ví, třicet metrů je už jednoduše moc.

V přítmí lesa se mně daří nepozorovaně na oněch třicet metrů přiblížit, aniž by lončák o mně věděl. Dál už nemůžu, v cestě mně stojí spousta suchých větví, které by mě mohly prasknutím prozradit.

Připravuji se k výstřelu a nevědomky i k jedné z největších lukostřeleckých chyb, jakých jsem se kdy dopustil. Na zádech cítím objektiv kamery. Lončák popochází, stojí ideálně na široko. Pak se to stalo.

Natáhnul jsem luk a v ten moment foukl vítr ode mne směrem k němu. Myslím, že tuto situaci má za sebou každý lovec. Divočák sebou trhnul a podíval se směrem ke mně. Stál pořád bokem. Šíp už nešlo zastavit. Vše se událo v jeden jediný okamžik. Podíval se na mě v momentě, kdy jsem odmáčkl spoušť vypouštěče.

Reakce byla okamžitá. Prudce s sebou trhnul doprava a šíp těsně míjí jeho levé „plecko“. Chlapsky jsem si ulevil, ale byl jsem rád, že jsem minul. Mohlo to dopadnout hůř…

„Tak čo, trafil si“? haleká Miro. „Ty jsi to neviděl na kameře?“ Odpovídám. „Něviděl, ale pozreme si to, mám to natočené“. „Netrefil, tu je šíp“ říkám a popisuji, co se stalo. Nicméně beru Mirovi kameru z ruky že si to zpomaleně přehraji.

To co jsem spatřil, ve mně vyvolalo záchvat smíchu. Záběry na Mirovy nohy, cestu, koruny stromů, nahoru a dolů, doleva a doprava vypovídá o tom, že Mira chodil se zapnutým nahráváním a při pokusu o natočení závěrečné fáze lovu kameru vypnul. „Čo som kokot“?, slyším podruhé v životě od nešťastného Miry sprostý výraz. „To sa mi eště nestalo“.

Do večerního lovu bylo o čem vyprávět, rádi si celý příběh poslechli zejména Mirovi podřízení z obory. Chudák Miro ale netušil, že jeho den ještě neskončil.

Na podvečer jsme naplánovali čekanou. Mira mně několikrát zdůraznil rozdíl mezi daňkem a muflonem. Seděli jsme na kazatelně. Vlastně seděl Miro. Já jsem postával na terásce kolem kazatelny tak, abych mohl střílet. Luk přece jenom vyžaduje více prostoru.

Jako první se objevil opět slušný lončák, ale držel se stále něco přes třicet metrů. Já poučen z předchozího skoro průšvihu jsem se zapřísáhnul, že dál než na pětadvacet metrů nebudu střílet.

Vtom jsem zaslechnul vzdálené lámání, které signalizovalo blížící se tlupu zvěře. Miro uvnitř kazatelny se věnoval natáčením lončáka a o blížící zvěři neměl ani tušení. Vzápětí se na kraji lesa začaly objevovat jednotlivé kusy mufloní zvěře a postupně se blížily na dostřel. Bylo mezi nimi i několik daňků. Já jsem se zaměřil na mladého muflona.

Miro neměl šanci byť jen tušit, že pod posedem je další zvěř a já že se chystám k výstřelu. Neustále natáčel divočáka buchtujícího opodál a mimo můj momentální zájem. Vyčkal jsem ideální polohy onoho muflona a vypustil šíp. Muflon zasažen na komoru vyráží i s ostatní zvěří dolů, směrem k lesu a mizí za hustým remízem.

Miro leknutím málem upustil kameru a hlavou vylítl z okýnka ven. Mezi odbíhající mufloní zvěří zahlédl i daňky. „Na čo si strielal“? slyším Mirův zděšený dotaz. „Na muflona, dobrý zásah“. „Saša, určitě to bol muflon? Viděl som danielov“, ptá se Miro plačtivě. „Buď v klidu, je to muflon“, odvěťuji. Ale v duchu si říkám, no počkej, já ti dám, už si připadám jako hňup.

A pak přišla chvíle, o které se dodnes mluví pokaždé, kdy se v oboře objevím. Lezu z posedu jako první a Miro mě následuje. Byl jsem asi v půli žebříku, Miro stál ještě na terásce. „Miro, poslyš, má muflon lopaty, že jo“?, ptám se. To co následovalo, se nedá popsat. Miro se zaseknul, zblednul a pravou rukou se chytnul za srdce a zmohl se jen na: „Bohajeho dop.. som mrtvý“.

Mrtvý jsem byl ale málem já, když jsem smíchy skoro spadnul ze žebříku. Snažil jsem se ovládnout a celou komedii zahrát až do konce. Miro už nemluvil, jen tiše úpěl, funěl, plival na zem a přemýšlel, kde sežene nové zaměstnání. Umím si v duchu představit jeho myšlenkové pochody, kdy mě proklínal až do pátého kolena.

Na nástřelu nacházíme barvu, o kus dál šíp a zahajujeme dosled, o jehož závěr Miro nestojí ani omylem. Muflon byl však k Mirovi milosrdný a ležel zhasnutý asi po padesáti metrech. „Ty somár sprostý“ řve na mě šťastný Miro. „Tak blízko k infarktu som eště něbol“. Ocitám se nohama asi půl metru nad zemí při Mirově objetí.

Následovala pocta ulovené zvěři. Teď už tiše vzdáváme hold muflonovi a hlavou se nám honí celý příběh a jen cukání koutků úst dává připomenout vše, co tomuto lovu předcházelo. Byl to zlomový okamžik, kdy mě Miro přestal považovat za jednoho z mnoha bouchalů, které doprovázel při lovu.

Tu jeho počáteční nedůvěru naprosto chápu. Kdo se zabývá doprovody lovců, ví, o čem mluvím. Dodnes jsme kamarádi, občas se navštěvujeme a při sklence vína vzpomínáme s úsměvem na tyto příběhy. Od té doby, kdykoliv s Mirou lovím, cítím jeho vnitřní pohodu a jistotu, že se nic nepokazí. Velmi si té důvěry vážím.

Tento příběh má být vyjádřením mé úcty všem lovcům, kteří se dokáží povznést, brát věci s nadhledem, udělat si srandu sami ze sebe a přitom si zachovat úctu ostatních. Stejně jako Frajer Miro. Miro, dík moc za všechno!

Závěrem několik rad a doporučení pro lovecké lukostřelce.

Jak jsem se již zmínil, Slovensko je jednou z mnoha zemí Evropy, kde je lov lukem součástí myslivosti. To je samozřejmě vázáno na jistá pravidla. Pro zájemce z naší republiky platí, že musí mít platný český lovecký lístek, pojištění a luk o síle nátahu minimálně 50 liber. Samozřejmostí jsou šípy s loveckými hroty.

Na území Slovenska je nutno mít vystaven slovenský lovecký lístek a pochopitelně povolenku k lovu. O to se postará na základě vašich osobních údajů uživatel obory (na Slovensku se lukem loví pouze v oborách). Vyžaduje se mezinárodní lovecká lukostřelecká licence I.B.E.P.

Ceny za lovecký program jsou různé. Většinou kopírují ceny Slovenských lesů. Součástí cenové nabídky bývají různé balíčky včetně možnosti výhodně získat zvěřinu z ulovené zvěře.

Zde chci upozornit na veterinární předpisy týkající se přeshraničního pohybu zvěřiny. Mé doporučení je na zvěřině si pochutnat na místě a vyvarovat se dovozu jakékoliv zvěřiny do ČR. Může to být nepříjemná tečka za jinak úspěšným lovem.

Samozřejmostí je dodržování všech mysliveckých zvyků a tradic. Slovensko, stejně jako Česká republika, má silně zakořeněné myslivecké tradice a pro místní poľovníky je vždy příjemným překvapením, že je jako lukostřelci rovněž ctíme. Každý úspěšný lov provází poslední hryz a předání úlomku lovci. Jen pozdravem se malinko lišíme a sice „LOVU LUKEM ZDAR“.

Alexandr VRÁGA