Časopis Myslivost

Současně platí, že právě spory o náhradu škod způsobených zvěří se soudy v České republice v oblasti mysliveckého práva vedle sporů týkajících se vnitřních poměrů honebních společenstev zabývají nejčastěji, což má přirozeně za následek i zvýšenou pozornost, kterou obě strany, tedy na jedné straně poškození a na druhé straně ti, kdož mají nositelé odpovědnosti za vzniklou škodu, věnují jak zkoumání platné právní úpravy, tak i úvahám o tom, jaká by měla být její optimální podoba v budoucnu.
Formulace představ de lege ferenda je ovšem vstupem na velmi tenký led, neboť právě v oblasti právní úpravy odpovědnosti za škody způsobené zvěří více než kde jinde platí okřídlené „ještě se nenarodil člověk ten, který by se zavděčil lidem všem“. Autor tohoto příspěvku si i proto klade cíl méně náročný, přesto však snad přínosný, a to popsat základní zásady, na nichž konstrukce platné právní úpravy odpovědnosti za škody způsobené zvěří v České republice spočívá.
 
Vlastnické právo ke zvěři
Východiskem pro závěr, kdo (a zda vůbec někdo), za jakých podmínek a v jakém rozsahu odpovídá za škody, které způsobí volně žijící zvěř jako „obnovitelné přírodní bohatství představované populacemi druhů volně žijících živočichů“ uvedených v § 2 písm. c) a d) zákona o myslivosti, je posouzení otázky, zda volně žijící zvěř má či nemá vlastníka, a pokud jej má, kdo tímto vlastníkem je.
Otázka vlastnického práva ke zvěři je s určitou mírou nadsázky otázkou předběžnou, jejíž řešení je pro odvozování odpovědnosti za škody způsobené zvěří zcela zásadní. Důvodem, pro který má identifikace případného vlastníka zvěře právní význam, je pravidlo, že za škody způsobené věcí, která je předmětem vlastnictví, nese odpovědnost primárně vlastník věci, a to i v případě, že touto věcí je živé zvíře.
Platnost popsaného pravidla byla opakovaně potvrzena soudními rozhodnutími, v nedávné době např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2013 sp. zn. 25 Cdo 2121/2011: „Za škodu způsobenou volně se pohybujícím zvířetem odpovídá poškozenému zásadně jeho vlastník, jehož povinností je řádně zvíře zajistit, jsou-li předpoklady odpovědnosti splněny i na straně subjektu, jemuž vlastník zvíře smluvně svěřil a jemuž uniklo, přichází v úvahu jak jejich společná odpovědnost za škodu vůči poškozenému (§ 438 obč. zák.), tak i odpovědnost tohoto subjektu vůči vlastníkovi zvířete, vůči němuž smluvně převzal určité povinnosti při péči o svěřené zvíře.“
S účinností od 1. 1. 2014 je předmětné pravidlo výslovně vyjádřeno i v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku (dále „NOZ“) v jeho § 2933: „Způsobí-li škodu zvíře, nahradí ji jeho vlastník, ať již bylo pod jeho dohledem nebo pod dohledem osoby, které vlastník zvíře svěřil, anebo se zatoulalo nebo uprchlo. Osoba, které zvíře bylo svěřeno nebo která zvíře chová nebo jinak používá, nahradí škodu způsobenou zvířetem společně a nerozdílně s vlastníkem.“
Má tedy volně žijící zvěř v České republice vlastníka? Odpověď na tuto jednoznačnou otázku bohužel není stejně jednoznačná. České myslivecké právo považuje volně žijící zvěř tradičně za tzv. věc ničí (res nullius), takže předpokládá, že volně žijící zvěř žádného vlastníka nemá a vlastnické právo k ní lze nabýt pouze fyzickým zmocněním. Tento stav trvá na území nynější ČR nejpozději od roku 1811, v němž byl publikován Obecný zákoník občanský, který v § 382 stanovil, že „Věci ničí mohou býti přivlastněním nabývány všemi členy státu, pokud toto oprávnění není omezeno politickými zákony, nebo pokud některým členům státu nepřísluší přednostní právo přivlastnění.“, a v § 383 pak vyjádřil zvláštní povahu zvěře: „To platí zvláště o chycení zvířat. Kdo má právo honiti nebo ryby loviti; jak se má předejíti přílišnému vzmáhání se zvěře a jak má býti škoda zvěří způsobená nahrazena… jest ustanoveno v zákonech politických.“
Právní povaha zvěře jako věci ničí ovšem nebyla (ani ve zmíněném Obecném zákoníku občanském) nikdy přijímána bezezbytku v tom rozsahu, v jakém byl tento institut používán v právu římském, v němž se zrodil. Odchylku od tradiční římskoprávní koncepce představovala skutečnost, že zatímco vlastnické právo k věci ničí v římskoprávním pojetí mohl zmocněním se věci nabýt kdokoliv, přiznává zákon o myslivosti, stejně jako to dříve činil Obecný zákoník občanský, možnost přivlastnění si zvěře pouze osobě, jíž svědčí právo myslivosti, tj. uživateli honitby.
To výstižné vyjadřuje i obecná část důvodové zprávy k návrhu zákona o myslivosti, předloženému Poslanecké sněmovně skupinou poslanců v roce 2000, projednávanému následně jako sněmovní tisk 788 a představujícímu základ dnes platného zákona o myslivosti: „K obsahu práva myslivosti je nutno především uvést, že vlastnictví ke zvěři (odstřelené, odchycené, zhaslé, nalezené atd. a to vcelku nebo i její části (např. shozu paroží, lebce uhynulé zvěře s trofejí) patří uživateli honitby. Vlastnictví k zvěři neulovené (nepřivlastněné) nepatří nikomu. Nejde však o typickou věc ničí - res nullius v pojetí římského práva (res nullius naturraliter fit primi occupantis - věc nikoho, přirozeně, stává se vlastnictvím toho, kdo jí první uchopil, resp. zmocnil se jí). Tímto prvním uchopitelem totiž nemůže být jakákoliv osoba, např. pytlák, nýbrž jen osoba, která je k tomu zákonem oprávněna. Zvěř nelze považovat ani za věc společnou všem (res omnium communes, jako je např. vzduch, volně tekoucí voda), ani za věc veřejnou (res publicae, věc patřící státu popřípadě obci, jako např. veřejné cesty, řeky). Jakmile by byla věc považována za patřící konkrétnímu subjektu, nelze vlastníka osvobodit od povinnosti z vlastnictví vyplývající - např. hradit škody způsobené věcí.“
Tohoto náhledu se přidržel i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 12. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 34/03 (publikován též pod č. 49/2007 Sb.), v němž uvedl: „Právo myslivosti se odvíjí přímo od vlastnického práva ke zvěři, resp. ke zvěři neulovené. Zvěř, která je chápána napříč právními úpravami různě, je zpravidla označována jako res nullius, tedy věc nepatřící nikomu. Tento přístup je podmíněn skutečností, že zvěř se pohybuje volně bez ohledu na hranice pozemků, a nelze ztotožnit vlastnické právo k pozemku, na němž se zvěř pohybuje, s vlastnickým právem ke zvěři.“
Pokud je tedy zvěř považována za věc ničí, věc bez vlastníka, z čeho pramení shora zmíněné nejasnosti?
Odpověď je jednoduchá – rozhodovací praxe českých soudů koncepci zvěře jako věci ničí přijímá bez výhrad pouze tam, kde se jedná o zvěř žijící ve volných honitbách. V případě zvěře žijící v oborách byl naopak v minulosti opakovaně vysloven názor, že tato zvěř předmětem vlastnictví je, přičemž vlastnické právo k ní od počátku svědčí osobě, která ji koupila nebo vyšlechtila.
Východiskem pro vyslovení popsaného názoru se stalo stanovisko Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky publikované v časopise Právník č. 1, ročník 1994, str. 81, v němž byl jako výslednice obsáhlé úvahy o vlastnických vztazích vůči zvěři a rybám vyjádřen následující též názor, že „zvířata, jež sice druhově jsou předmětem práva myslivosti, ale jsou chována v domácnostech, zoologických zahradách, uzavřených oborách a podobných zařízeních, resp. v zařízeních, jejichž charakter je výrobní (chov lišek, činčil apod. pro kožešiny), budou nepochybně vlastnictvím toho, kdo je pořídil (koupil, vyšlechtil atd.). Půjde například o muflony chované v ohradě, lišky chované pro kožešiny, zvířata chovaná pro ochranu či vývoj genofondu aj.“
Ačkoliv z citovaného stanoviska lze dovozovat, že jeho tvůrci při použití termínu „uzavřená obora“ patrně neměli na mysli oboru jako druh honitby ve smyslu mysliveckého zákonodárství (stanovisko považuje zvěř v honitbách, vůči níž se uplatňuje právo myslivosti, jednoznačně za věc ničí, a to bez rozdílu typu honitby), nýbrž spíše ohrazené pozemky naplňující znaky farmového chovu zvěře, vedl obsah stanoviska v rozhodovací praxi soudů k formulaci právního závěru, že majetkoprávní režim zvěře v oborách se odlišuje od majetkoprávního režimu zvěře v honitbách neoborních.
To lze ukázat např. na rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.2.2006 sp. zn. 22 Cdo 980/2005: “Podle názoru odvolacího soudu znalkyně Mgr. J. Ř. správně zahrnula do aktiv živnosti žalovaného cenu lesní zvěře na pozemcích v honitbě žalovaného, neboť jde o zvěř chovanou v uzavřené oboře. Uvedl, že "podle zákona o myslivosti se sice vlastnictví ke zvířatům, která jsou předmětem práva myslivosti, nabývá až jejich ulovení či uhynutím (zhasnutím). To se však netýká těch zvířat, která jsou chována v uzavřených oborách. Tato zvířata jsou ve vlastnictví toho, kdo je koupil či vyšlechtil (vit též názor Ústavu státu a práva Akademie České republiky ze dne 1. 1. 1994, publikovaný v časopise Právník, ročník 94, v sešitě 1 na str. 81)“… Na tomto právním názoru dovolací soud neměl důvod nic měnit. Správnost tohoto závěru je zřejmá i z možnosti uživatele honitby prodávat ulovenou, popř. odchycenou zvěř, zvěřinu a jiné části zvěře pocházející z jeho honitby nyní ve smyslu § 51 odst. 1 platného zákona o myslivosti č. 449/2001 Sb. Přitom platně může prodat věc, tedy i zvěř, jen její vlastník. To se samozřejmě týká i zvěře chované v oboře, která je druhem honitby s obvodem trvale dokonale ohrazeným nebo jinak uzpůsobeným tak, že chovaná zvěře z obory nemůže volně vybíhat (§ 2 písm. j) zákona č. 449/2001 Sb.). Z obsahu spisu je zřejmé, že zvěř, kterou žalovaný chová (choval) v oboře, koupil, resp. že pochází z jím zakoupené zvěře a že tuto zvěř mohl či může prodat za dohodnutou cenu.” Stejný názor pak Nejvyšší soud zopakoval v rozsudku ze dne 16.7.2008 sp. zn. 28 Cdo 4487/2007.
Ačkoliv citovaný právní názor Nejvyššího soudu není v soudní praxi obecně sdílen (zcela opačně posoudil majetkoprávní režim zvěře v oborách např. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10.4.2009 č.j. 2 As 95/2008 – 51, ostatně sám Nejvyšší soud v některých jiných rozhodnutích zjevně vycházel ze závěru, že oborní zvěř vlastníka nemá – srov. např. jeho rozsudek ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. 25 Cdo 1390/2003) a rovněž autor tohoto příspěvku jej považuje za přinejmenším vysoce sporný a v řadě ohledů i značně komplikující, je s ohledem na výsadní postavení Nejvyššího soudu v oblasti civilního soudnictví (jehož součástí je i rozhodování o náhradě škod způsobených zvěří) možno očekávat, že i ostatní soudy rozhodující v oblasti civilního soudnictví budou vycházet ze závěru, že zvěř v oboře nelze za považovat za věc ničí, neboť tato zvěř od počátku svého vlastníka má. Z tohoto důvodu budou všechny níže uvedené úvahy tento závěr respektovat a budou z něj přes relevantní významné výhrady vůči jeho správnosti vycházet.
 
Dvojí odpovědnostní režim
Existence dvojího režimu vlastnictví ke zvěři pak má za následek rozdvojení právního režimu i v oblasti odpovědnosti za škody zvěří způsobené.
U zvěře oborní (při použití premisy, že i oborní zvěř je zvěří vyhovující definici obsažené v § 2 písm. b) zákona o myslivosti, tj. že i populace oborní zvěře je přes existenci oborního oplocení na místě považovat za „populace druhů volně žijících živočichů“) bude osobou odpovídající za tyto škody primárně vlastník zvěře, a to s ohledem na shora citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2013 sp. zn. 25 Cdo 2121/2011, od 1.1.2014 pak i s ohledem na rovněž citovaný § 2933 NOZ. Kdo je v konkrétním případě vlastníkem oborní zvěře, musí být vždy předmětem zkoumání a dokazování. Bude jím zpravidla uživatel obory, v případech nájmů obor jím však může i držitel obory, popř. osoba zcela jiná (i to je jednou z obtíží, které z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006 sp. zn. 22 Cdo 980/2005 vyplývají).
Rozsah odpovědnosti za škodu, jakož i postup při uplatnění nároku vůči vlastníkovi zvěře se pak do 31. 12. 2013 bude řídit ustanoveními zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „SOZ“) od 1. 1. 2014 pak ustanoveními NOZ.
Na podporu tohoto právního závěru lze poukázat na usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. března 2012, sp. zn. 22 Co 37/2012, v němž jmenovaný soud dospěl k závěru, že „ustanovení § 55 zák. o myslivosti nedopadá na honební pozemek, který není zemědělským ani lesním pozemkem. Žalobcem uplatněný nárok na náhradu škody způsobenou na honebním pozemku zvěří je proto třeba posoudit dle příslušných ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody.“
Ustanovení § 52 až § 55 zákona o myslivosti, která za osobu povinnou k náhradě škod označují uživatele honitby, popř. stát, omezují rozsah hrazených škod uvedením taxativního výčtu hrazených škod a současně škod, které se nehradí, a současně stanoví prekluzivní (propadné) lhůty pro uplatnění nároku na náhradu škody, pro vyčíslení její výše a pro podání žaloby u soudu, pak vlastníka zvěře jeho odpovědnosti za škody vyplývající z SOZ i NOZ podle názoru autora tohoto příspěvku nezbavují a lze je aplikovat nanejvýš současně s nimi.
To znamená, že náhradu škody způsobené oborní zvěří má poškozený požadovat především po vlastníku zvěře podle ustanovení SOZ resp. NOZ, může ji však požadovat i po uživateli obory (nejde-li tutéž osobu) podle zákona o myslivosti, pokud budou naplněny podmínky zakotvené do jeho § 52 až 55. Je ovšem vysoce sporné, zda ustanovení § 52 až 55 zákona o myslivosti mohou být u zvěře, která je předmětem vlastnictví, vůbec použita, a to již s ohledem na účel, pro který byla do zákona o myslivosti zakotvena. Tímto účelem zcela nepochybně bylo nahradit absenci použitelné právní úpravy odpovědnosti za škody způsobené zvěří vyvolanou koncepcí zákona o myslivosti, považujícím zvěř ve všech typech honiteb za věc ničí, což má za následek mj. vyloučení možnosti aplikace obecné občanskoprávní úpravy odpovědnosti za škody způsobné zvířaty.
Jestliže se však oborní zvěř z koncepce věcí ničí vymyká a naopak vlastníka v každém okamžiku své existence má, právní úprava odpovědnosti za škody neabsentuje (je představována právě obecnou úpravou odpovědnosti za škody způsobené zvířaty obsaženou v občanském zákoníku) a není tak třeba ji upravovat zvlášť. Podrobný rozbor vzájemného vztahu občanského zákoníku a § 52 až 55 zákona o myslivosti v případě škod způsobených oborní zvěří, jakkoliv zajímavý, ovšem přesahuje rámec tohoto příspěvku.
 
V případě zvěře ve volných honitbách, která jako věc ničí vlastníka nemá, nelze povinnost k náhradě škody z ustanovení SOZ ani NOZ dovodit. Aby tedy bylo možno uvažovat o existenci osoby povinné poskytnout náhradu škody touto zvěří způsobené, musí být takováto osoba zvláštním právním předpisem popř. zvláštním ustanovením obecného předpisu expressis verbis označena současně s vymezením rozsahu, v jakém za škodu odpovídá, a podmínek, za nichž je k poskytnutí náhrady škody povinna. Povahu takovéhoto zvláštního předpisu má zákon o myslivosti, který do ustanovení svých §§ 52 až 55 převzal koncepci používanou předchozím předpisem, tj. zákonem č. 23/1962 Sb., o myslivosti, a za osobu povinnou k úhradě škod způsobených zvěří výslovně označil
a) uživatele honitby (§ 52 odst. 1),
b) uživatele obory pro případ škod způsobených zvěří uniknuvší z obory, neprokáže-li, že uniknutí zvěře bylo umožněno poškozením ohrazení obory neodvratitelnou událostí nebo osobou, za niž neodpovídá (§ 52 odst. 3) a
c) stát pro případ škod způsobených zvěří, jejíž početní stavy nemohou být lovem snižovány (§ 54 odst. 3 zákona o myslivosti).
Jakkoliv je v § 52 odst. 3 zákona o myslivosti za osobu odpovědnou za škody způsobené oborní zvěří výslovně označen uživatel obory, nelze z této skutečnosti dovozovat, že odpovědnost vlastníka oborní zvěře, jak byla popsána shora, je vyloučena. Předmětné ustanovení bylo nesporně formulováno za předpokladu, že i oborní zvěř bude mít právní režim věci ničí, a navíc za situace, kdy citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu označující oborní zvěř za trvalý předmět vlastnictví ještě nebyla vydána.
Povinnost uživatele k náhradě škody zvěří ve volných honitbách přitom je koncipována jako odpovědnost objektivní, tj. povinnost k náhradě škody není nijak závislá na zavinění uživatele honitby. Uživatel honitby se proto této povinnosti nezprostí tím, že prokáže, že na vzniku škody neměl žádný podíl. Z tohoto důvodu jsou z hlediska posouzení důvodnosti nároku na náhradu škody právně irelevantní odkazy na to, že uživatel honitby bedlivě dodržoval veškeré své povinnosti vyplývající ze zákona o myslivosti, udržoval stavy zvěře v rozmezí mezi minimálními a normovanými apod.
Současně však platí, že povinnost uživatele honitby k náhradě škody zvěří není všeobecná. Zcela naopak se jedná o povinnost již v základním ustanovení § 52 odst. 1 zákona o myslivosti výslovně omezenou pouze na škodu, kterou zvěř způsobila
a) na honebních pozemcích,
b) na polních plodinách dosud nesklizených,
c) na vinné révě,
d) na ovocných kulturách a
e) na lesních porostech.
Z uvedeného vyplývá, že zákon o myslivosti neposkytuje žádnou oporu pro to, aby byl úspěšně uplatněn nárok na náhradu škody jiného typu, např. nárok na náhradu škody na stavbách, oplocení apod.
Zákon o myslivosti navíc v ustanovení § 54 definuje další omezení a výluky, takže se nehradí ani škody zvěří:
a) na pozemcích nehonebních (toto pravidlo by bylo lze dovodit § 52 odst. 1 zákona o myslivosti a contrario),
b) na vinné révě neošetřené proti škodám působeným zvěří,
c) na neoplocených květinových školkách nebo zahradách ovocných a zelinářských,
d) na stromořadích a stromech jednotlivě rostoucích,
e) na vysokocenných plodinách,
f) na zemědělských plodinách nesklizených v agrotechnických lhůtách
g) zemědělských plodinách uskladněných na honebních pozemcích, pokud osoba, která plodiny uskladnila, neprovedla zároveň opatření za účelem účinné ochrany proti škodám působeným zvěří,
h) na lesních porostech chráněných oplocením proti škodám působeným zvěří a
i) na jedincích poškozených jen na postranních výhonech a v lesních kulturách, ve kterých došlo okusem, vytloukáním nebo vyrýváním stromků ke každoročnímu poškození méně než 1 % jedinců, a to po celou dobu do zajištění lesního porostu, přičemž poškození jedinci musí být rovnoměrně rozmístěni po ploše.
S ohledem na skutečnost, že zákon o myslivosti neobsahuje žádná ustanovení o výši poskytované náhrady škody, je na místě aplikovat obecná ustanovení SOZ, zejména jeho § 53 odst. 1 resp. § 2952 NOZ, podle nichž se hradí jak skutečná škoda, tak rovněž ušlý zisk.
Stejně tak ovšem bude možné ustanovení SOZ, resp.. NOZ použít i při řešení dalších otázek, které nejsou zákonem o myslivosti výslovně upraveny. Zejména lze z ustanovení § 53 zákona o myslivosti („Vlastník, popřípadě nájemce honebního pozemku činí přiměřená opatření k zabránění škod působených zvěří, přičemž však nesmí být zvěř zraňována.“) v jeho kombinaci s ustanovením § 441 SOZ („Byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.“) dovodit, že připadá v úvahu snížení náhrady škody, pokud uživatel prokáže, že vlastník či nájemce honebních pozemků svou povinnost k provádění přiměřených opatření nesplnil. Tento princip se uplatní i po 31. 12. 2013, kdy bude vyplývat z ustanovení § 2918 NOZ („Vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí.“)
Rozsah přiměřených opatření je definován pouze pro případ pozemků určených k plnění funkcí lesů a škod na lesních porostech, a to v § 5 vyhlášky č. 101/1996 Sb., kterou se stanoví podrobnosti o opatřeních k ochraně lesa a vzor služebního odznaku a vzor průkazu lesní stráže. U jiných (zemědělských) pozemků a porostů je při stanovování rozsahu přiměřených opatření a posuzování jejich dostatečnosti postupováno případ od případu.
Odpovědnost uživatele za škody zvěří ve volných honitbách je dále omezena v ustanovení § 55 zákona o myslivosti relativně přísným stanovením lhůt, v nichž musí poškozený svůj nárok na náhradu škody u uživatele honitby uplatnit. Uplatnění nároku musí být provedeno
a) u škody na zemědělských pozemcích, polních plodinách a zemědělských porostech do 20 dnů ode dne, kdy škoda vznikla,
b) u škod na lesních pozemcích a na lesních porostech vzniklých v období od 1. července předcházejícího roku do 30. června běžného roku do 20 dnů od uplynutí uvedeného období.
Pro počítání lhůt se použijí obecná pravidla zakotvená do § 122 odst. 1 občanského zákoníku („Lhůta určená podle dní počíná dnem, který následuje po události, jež je rozhodující pro její počátek.“), od 1. 1. 2014 do § 605 odst. 1 NOZ („Lhůta nebo doba určená podle dnů počíná dnem, který následuje po skutečnosti rozhodné pro její počátek.“). Lhůty pro uplatnění nároku jsou lhůtami hmotněprávními, tj. nejpozději v poslední den lhůty musí být uplatnění nároku na náhradu škody uživateli honitby zpřístupněno, a to buď doručením, nebo jiným způsobem, který mu umožní se s obsahem uplatnění seznámit (zda tato možnost bude uživatelem honitby využita, není rozhodné). Nestačí tedy, pokud oznámení o vzniku škody je poslední den lhůty teprve odevzdáno poštovní přepravě.
Formální náležitosti uplatnění nároku na náhradu škody zvěří i okolnosti určující počátek lhůty k uplatnění nároku přitom byly popsány v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 719/2008: „Vznikem škody se rozumí …. každé jednotlivé škodlivé působení zvěře na zemědělské pozemky, polní plodiny a zemědělské porosty, od níž počíná běžet lhůta 20 dní k uplatnění náhrady škody u uživatele honitby. Jde-li o škodu na polních plodinách a zemědělských porostech, kterou lze vyčíslit až v době sklizně, spočívá uplatnění škody ve sdělení uživateli honitby, kde a v jakém rozsahu jsou plodiny a porosty působením zvěře poškozeny a že poškozený na něm požaduje náhradu takto vzniklé škody.“
Tentýž soud se v rozsudku ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. 25 Cdo 346/2012 vymezil vůči přehnaně formalistickým požadavkům uživatelů honiteb na přesnou specifikaci rozsahu škody: „Je-li smyslem a účelem tzv. notifikační fáze zjištění základu nároku, tj. zjištění existence škody, osoby oprávněné a osoby odpovědné, lze mít za to, že i pouhé sdělení o škodlivém působení zvěře a místě či místech, kde se škodlivé působení projevilo, a spojené samozřejmě s požadavkem náhrady vzniklé škody, je z hlediska zákonných předpokladů uplatnění nároku u poškozeného ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 písm. a) zákona o myslivosti (v případě, kdy je možné výši škody zjistit až v době sklizně) zcela dostačující. Má-li být výše škody teprve vyčíslena, bylo by nadbytečné a poškozeného nadměrně zatěžující požadovat, aby v rámci uplatnění nároku na náhradu škody u odpovědné osoby (uživatele honitby) přesně vymezil rozsah škody. V praxi si lze takové vymezení rozsahu např. uvedením výměry poškozené plochy představit jen obtížně, když se zřejmě bude často jednat – stejně jako v posuzovaném případě – o mnohočetný výskyt poškozených míst na velké ploše obdělané zemědělské půdy.“
Pozdní uplatnění nároku na náhradu škody má za následek zánik (prekluzi) nároku na náhradu škody. To znamená, že při zjištění, že nárok na náhradu škody zvěří byl u uživatele honitby uplatněn opožděně, nemůže soud poškozenému nárok na náhradu škody přiznat, i kdyby se uživatel honitby prodlení poškozeného nedovolal a nijak na ně nepoukazoval.
Stejné následky, tedy zánik nároku, má i pozdní vyčíslení vzniklé škody. Toto vyčíslení je poškozený povinen provést buď současně s uplatněním nároku, tj. do 20 dnů ode dne vzniku škody, nebo (u škod polních plodinách a zemědělských porostech, u nichž lze vyčíslit škodu teprve v době sklizně), do 15 dnů po provedené sklizni. I lhůta k vyčíslení výše škody je lhůtou hmotněprávní.
V případě škod na zemědělských plodinách, kdy je možné výši škody vyčíslit teprve v době sklizně, není poškozený zbaven práva toto vyčíslení po sklizni provést ani v případech, kdy předložil uživateli honitby různá vyčíslení ještě před sklizní; taková vyčíslení se považují za předběžná. To vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 8. 2012 č.j. 25 Cdo 4862/2010-106: „V případě, že je rozsah škody zřejmý okamžitě, aniž by bylo nutno čekat dozrání nepoškozených plodin (např. když porosty byly zcela zničeny nebo byly ztraceny vynaložené náklady), je lhůta spojena se samotným uplatněním nároku, tj. činí shodně dvacet dní počítaných od téhož okamžiku vzniku škody. Oproti tomu právě pro případy, kdy se poškození plodin projeví až poté, co byla provedena jejich sklizeň, tedy jestliže teprve porovnáním očekávaného výnosu se skutečným lze určit ztrátu, zakládá zákon samostatně běžící lhůtu v délce patnácti dnů, jejíž počátek odkládá až k ukončení sklizně…Jde o objektivní kvalifikaci tohoto nároku, na němž nic nemůže změnit okolnost, že po uplatnění nároku žalobkyně předběžně své nároky vyčíslovala dříve, než jí začala lhůta pro vyčíslení běžet.“
Při uplatnění a uspokojení nároku na náhradu škody je zákonodárcem zcela jednoznačně preferována dohoda. Pokud však uživatel honitby nenahradí škodu do 60 dnů ode dne, kdy poškozený uplatnil svůj nárok a vyčíslil výši škody nebo ve stejné lhůtě neuzavřel s poškozeným písemnou dohodu o náhradě této škody, může poškozený ve lhůtě dalších tří měsíců uplatnit svůj nárok na náhradu škody u soudu. Celková délka trvání lhůty pro podání žaloby tedy činí 60 dní + 3 měsíce a začíná běžet dnem, kdy byl nárok na náhradu škody u uživatele honitby uplatněn a vyčíslen. Rovněž zmeškání lhůty pro podání žaloby u soudu má za následek zánik (prekluzi) nároku a rovněž tato lhůta je lhůtou hmotněprávní.
Je zřejmé, že lhůty pro uplatnění nároku jsou relativně krátké a vyžadují od poškozeného maximální obezřetnost a pozornost. Tato skutečnost byla důvodem námitek, že právní úprava odpovědnosti za škody zvěří odporuje ústavnímu pořádku ČR. K návrhu skupiny senátorů byl soulad § 55 zákona o myslivosti s ústavním pořádkem ČR prověřován i Ústavním soudem, který ve svém nálezu ze dne 13. 12. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 34/03 námitkám protiústavnosti nepřisvědčil a v bodu 113 nálezu označil lhůty za přiměřené. Přísnost zákonodárce při stanovení lhůt pro uplatnění nároku na náhradu škody zvěří ve volných honitbách je částečně vyvážena existencí ručitelského závazku členů honebního společenstva (je-li uživatelem honitby honební společenstvo) podle § 27 odst. 1 zákona o myslivosti a ručitelského závazku členů mysliveckých sdružení (je-li uživatelem honitby myslivecké sdružení) podle § 52 odst. 2 téhož zákona.
 
Závěr
Právní úprava odpovědnosti za škodu způsobenou zvěří ve volných honitbách je relativně přehledná a případné aplikační nejasnosti byly již ve většině případů odstraněny rozhodnutími Nejvyššího a Ústavního soudu. Zcela paradoxně však právě rozhodnutí Nejvyššího soudu mají za následek vznik některých dříve neočekávaných a dosud komplexně neprozkoumaných a tedy i nepopsaných právních konsekvencí, pokud se jedná o odpovědnost za škody způsobené zvěří oborní.
Důvodem je diametrálně odlišný přístup judikatury k otázce vlastnictví zvěře ve volných honitbách, kde je nadále aplikována koncepce rei nullium, podle níž je zvěř ve volných honitbách tzv. věcí ničí, tedy věcí bez vlastníka, zatímco zvěř oborní je za považována za vlastnictví osoby, která ji koupila nebo vyšlechtila, s tomu odpovídajícími následky v oblasti odpovědnosti za škody. Zda vzniklý stav právního dualismu v přístupu k vlastnictví zvěře a tedy i k odpovědnosti za škody zvěří způsobené bude zachován, nebo odstraněn, není zřejmé; rozhodující význam v této věci bude mít především další vývoj judikatury, nedojde-li samozřejmě ke změně právní úpravy zásahem zákonodárce.
 
Martin FLORA
Mendelova univerzita v Brně, Fakulta lesnická a dřevařská, Zemědělská 1, 613 00 Brno
Advokátní kancelář Pásek, Honěk & partneři, Lidická 57, 602 00 Brno
flora@phpartners.cz