Časopis Myslivost

Srnčí proto velmi efektivně a s malými ztrátami využívá kvalitní krmiva bohatá na škrob, má relativně vysokou toleranci na některé antinutriční látky, jež jiným přežvýkavcům způsobují velké potíže a rovněž se dokáže velmi dobře vyrovnat s výkyvy v množství a kvalitě přijímaných krmiv. Za tyto výhody ovšem platí velkým omezením v podobě neschopnosti využívat traviny s vyšším obsahem vlákniny. Proto je seno, zejména pokud je „standardní kvality“ pro srnčí zvěř jako potrava nevyužitelné a tato skutečnost byla v řadě pokusů dokázána.
Na průměrném travním senu srnčí nepřežije, a to, že jí je v našich honitbách dostatek, je díky jejím schopnostem vyhledávat kvalitní potravu v podobě větviček a pupenů dřevin a také díky zimnímu přikrmování jadrnými krmivy a v poslední době i četným vnadištím na černou, kde se srnčí rádo přiživuje.
Srnčí zvěř je zkrátka přizpůsobená tomu, že na jaře a v létě příroda nabízí dostatek bylin a listů dřevin, na podzim ze stromů spadnou nějaká semena a v zimě může okusovat letorosty. Dnešní krajina obvykle takovou nabídku nabízí jen v omezené míře, a tak má přikrmování pro srnčí zvěř poměrně značný význam. Musí to ale být přikrmování dostatečně kvalitními krmivy a také správně načasované.
V mnoha honitbách to bohužel stále vypadá tak, že zásobníky na objem se na podzim naplní senem nevalné kvality a jádrem se krmí značně nepravidelně a nárazově.
Podávání sena má jedinou výhodu v tom, že pokud jej zvěř nevytahá na zem, tak vydrží až do jara a při kontrole honitby můžeme hlásit, že je nakrmeno. Celkové množství skutečně zkonzumovaného sena je ovšem minimální, a pokud bychom toto množství přepočítali na využitelné živiny, tak zjistíme, že přínos pro zvěř se blíží nule. Přesto představuje kvalitní objemové krmivo zdroj vlákniny, která je důležitá pro správný chod trávicího traktu a jeho nedostatek zvěř kompenzuje mimo jiné okusem lesních dřevin.
Jadrná krmiva se klasicky podávají v korýtkách a pro život srnčího jsou významná pro značné množství využitelných živin. Hlavní podmínkou jejich úspěšného využívání je ovšem zajištění stability v jejich předkládání. To znamená, že zvěř by měla mít možnost jádro využívat každý den bez přestávek. Pokud totiž dojde k přerušení přijímání jadrného krmiva, tak se v trávicím traktu zvěře mění i mikroflóra, která tuto složku zpracovává a po následném nakrmení nepřizpůsobené zvěře dochází k poruše trávení označované jako acidóza. Ta může být pro zvěř i smrtelná, a i když většinou mívá mírnější průběh, dochází ke zhoršení vyhlídek zvěře na přežití zimy, zvěř špatně tráví krmiva, je méně odolná jiným škodlivým faktorům a také nemůže nasazovat maximální trofeje. Vyhnout se vzniku acidózy by tak mělo být základním úkolem každého, kdo přikrmuje zvěř.
Základem je přikrmovat zvěř tak, aby nedocházelo k výkyvům při podávání krmiv. Samozřejmě nejlepší by bylo smíchat veškerá krmiva do jedné směsi (siláž, granule) a touto směsí krmit po celou zimu.
Pokud krmíme odděleně, tak máme v zásadě dvě možnosti. První je podávat krmiva denně. Pak můžeme zvěři krmiva přesně dávkovat, a pokud zajistíme v honitbě dostatek krmných míst na to, aby se veškerá zvěř ke krmení dostala současně, máme zajištěno, že nebude docházet k prodlevám. Tento ideální stav je ovšem možný jen v intenzivněji obhospodařovaných chovech.
Ve většině volných honiteb není denní zakládání krmiv možné, a tak jsou jadrná krmiva dávkována většinou na týden. V tomto případě je ovšem nutno nasypat do korýtka tolik, aby to zvěři vyšlo až do naší příští návštěvy. Krmivo rozhodně nesmí během krmného období docházet, i kdybychom jej měli zkrmit během jednoho měsíce.
Problémem bývá velká spotřeba krmiva při neomezeném podávání, protože jeden kus srnčího je schopný zkonzumovat denně i více než kilogram jádra. Řada uživatelů honiteb na takové přikrmování není nachystána, a tak buďto začíná krmit pozdě, nebo se těžko vyhne výpadkům.
Přesto existuje cesta, jak požadavky zvěře a uživatelů honiteb naplnit, a to je podávání jádra ve směsi s vhodným objemným krmivem, aby se omezoval jeho příjem. Tento způsob zajišťuje že:
1. krmivo může být za únosných nákladů získáno v dostatečném množství, aby vystačilo na celé krmné období;
2. koncentrace živin v krmivu je snížená, takže je omezeno riziko vzniku acidóz;
3. krmelce stačí doplňovat v delších intervalech.
Jedná se v podstatě o tvorbu primitivní kompletní směsi, která ovšem při troše pečlivosti zajistí podobný efekt, jako draze zakoupené granule. Tuto možnost jsme vyzkoušeli na území honitby Horní Dubenky v roce 2012 a 2014, kde jsme sledovali příjem objemných a jadrných krmiv srnčí zvěří. Zvěři jsme podávali oves ve směsi s řezankou sena v poměru 1 : 1 a 1 : 2, přičemž řezanka byla dlouhá 4 cm v prvním pokusném roce a 7 cm ve druhém. Spotřebu ovsa jsme kontrolovali v jedno až dvoudenních intervalech (měřením zbytků a množství, které bylo přisypáno). Měření probíhalo v průběhu deseti dnů.
Řezanka pocházela z druhově pestrého lučního porostu. Byla sklizena zahradní sekačkou se sběrným košem a usušena na plachtě. Vytvoření směsi v požadovaném poměru proběhlo na místě předkládání a zvěři byly tyto směsi předkládány v korýtku, ve kterém se jindy krmí pouze ovsem.
Obecně můžeme konstatovat, že zvěř si na směs ovsa a sena rychle zvykla a přijímala ji. Z testovaných variant se nám nejlépe osvědčila směs řezanky a ovsa v poměru 1 : 1, při délce řezanky 4 cm. V případech, kdy byla řezanka delší, nebo byl vyšší podíl ovsa, zvěř snáze vybírala oves na dně korýtka a řezanku přijímala méně (Graf 1). Proto je žádoucí vytvoření směsí s nižší délkou řezanky a nižším zastoupením ovsa. V těchto případech nedochází k selekci ovsa a srnčí zvěř přijímá směs kompletně. V odborné literatuře se také uvádí vytvoření směsi ovsa s plevami, tuto variantu jsme ovšem nezkoušeli.
 
Závěr
Při zkušebním podávání směsi jádra a řezaného sena jsme ověřili použitelnost tohoto způsobu přikrmování zvěře a jeho přínosy. Zejména se jedná o snížení rizik spojených s předkládáním jadrného krmiva v zimním období, ekonomickou úsporu a také zlepšení stability v podávání krmiv zvěři.
Jak je patrné z výsledků, ne každý poměr řezanky a ovsa je vhodný. Nám se nejlépe se osvědčila směs o poměru 1 : 1, při délce řezanky 4 cm, přičemž délku čtyři centimetry je možno považovat za maximálně možnou a bylo by vhodné vyzkoušet i kratší 1 - 2 cm, případně směs s plevami či jiným objemným krmivem krátce řezaným. Směs v poměru 1 : 1 obsahovala dostatek živin, aby pro srnčí zvěř byla atraktivní a zároveň omezovala třídění komponentů. Při vyšším zastoupení ovsa se zvěři vyplatilo se směsí prohrabovat a vybírat zrno na dnu korýtka. Tomuto třídění napomáhala i délka řezanky, kdy platí, že čím je delší řezanka, tím snáze zvěř vybere oves.
Na základě našich zkušeností ovšem můžeme konstatovat, že selektování složek směsi lze omezit vhodnou volbou poměru komponentů a velikostí částic a při optimálních parametrech se jedná o velmi levný a efektivní způsob přikrmování. Hlavní nevýhoda tak spočívá v podstatě pouze v tom, že je nutno opatřovat, řezat a skladovat objemné krmivo a následně z něj dělat směs.
V našem případě jsme řezanku vyrobili zahradní sekačkou rovnou při sečení a již nařezanou usušili na plachtě. Tak jsme získali vysoce kvalitní krmivo, které obsahovalo i křehké lístky, jež se často olámou. Je ale samozřejmě možné využít i hotové seno a nařezat jej na řezačce. V domácích podmínkách lze dobře využít i obyčejnou travní sekačku, která zvládne pytel sena nařezat během několika minut.  Na základě našich zkušeností jsme ovšem přesvědčeni, že se jedná o technicky i časově zvládnutelný úkol a že se takovéto zlepšení vyplatí. Nabízíme jej proto k využití v praxi a budeme vděční za jakékoliv poznatky.
Martin KEJVAL a Jiří KAMLER
Článek vznikl na Lesnické a dřevařské fakultě Mendelovy univerzity v Brně.
Kontakt: MKejval@seznam.cz