Časopis Myslivost

Ale přiznejme si, není v každém normálním chlapovi ukryt lovec? Máme se snad stydět za loveckou vášeň, kterou příroda obdarovala naše předky a kterou jsme po nich podědili? Poplatkové lovy nejvíce kritizují zejména ti, kteří o této problematice vědí nejmíň. Určitě se, vážení čtenáři, shodneme na tom, že tento nešvar se netýká jen lovu…
Naším cílem není jen popsat vzrušující průběh lovu, ale také vnést trochu světla a pravdy o tom jak a proč se takový lov slona organizuje. Správná organizace poplatkového lovu spočívá ve spojení několika aspektů. Na prvním místě to je lovecká vášeň a touha po dobrodružství neboli poptávka. Na druhé straně je udržení obnovitelných přírodních zdrojů, jejich ekonomické zhodnocení, návratnost financí získaných lovem zpět do ochrany přírody, pokrytí výdajů souvisejících se škodami způsobených slony na pozemcích domorodců, financování činnosti protipytláckých jednotek a platy zúčastněných domorodců také nejsou zanedbatelné neboli nabídka.
Sloni rozhodně nejsou chováni proto, aby se mohli lovit. Žádný umělý chov slonů pro čistě lovecké účely neexistuje. Loví se jen sloni, kteří jsou z různých důvodů vybráni, a počet licencí na každý rok je velmi omezen. Alespoň v poměru k jejich početním stavům. Jednoduše, peníze za uloveného slona jsou investovány do ochrany stávající sloní populace, s čímž úzce souvisí ochrana před pytláky a následovným černým obchodem se slonovinou. Kly z legálně uloveného slona jsou nesmazatelně označené, očipované a jejich jediným majitelem může zůstat jedině lovec. Nesmí být předmětem dalšího obchodu. Tuto skutečnost ví málokdo. Teď už ale předávám slovo panu Pavlovi. Alexandr Vrága
 
 
Vážení čtenáři Myslivosti, rád bych se s vámi podělil o jedinečné zážitky, které jsem prožil spolu se svým profesionálním loveckým průvodcem, Zbyňkem Pavézkou, při své letošní návštěvě Zimbabwe.
Tento vnitrozemský stát se nachází na jihovýchodě Afriky a pro některé z nás bude možná známější pod původním pojmenováním Rhodesie. Země s necelými třinácti miliony obyvatel je v současné době zmítána obrovskou ekonomickou krizí s nejvyšší inflací a nezaměstnaností na světě. Nás jako lovce a milovníky přírody však zajímala především africká zvěř a vše kolem ní.
Myšlenka na mou návštěvu v Zimbabwe vznikla již před několika lety, kdy jsme spolu se Zbyňkem začali připravovat naši výpravu. Lovit jsme měli v regionu Bulawaya, což je asi tři sta kilometrů od světoznámě proslulých Viktoriiných vodopádů. Původním naším záměrem bylo ulovit několik kusů antilop, jako kudu, oryx, voduška a dalších. To vše ve volné přírodě, bez plotů loveckých farem, na které je většina lovců zvyklých z návštěv v Namibii, Jihoafrické republice či jinde.
Čekalo nás území o rozloze přes sto tisíc hektarů s velkým zastoupením řek, jezer a ostatních vodních ploch. Lov se zde odehrává za pomoci stopařů. Lovci s průvodci jedou terénem v autě, a jakmile spatří čerstvé stopy vyhlédnuté zvěře, sesednou a dál již po trnité buši musí po svých.
S majitelem honitby jsme se setkali ve stylové malebné restauraci s bílou obsluhou, což v Zimbabwe není vůbec běžné. Jmenoval se Sean a během oběda jsme probrali vše potřebné k zahájení naší lovecké výpravy. Během cesty do místa našeho působení nám vyprávěl, jaké má problémy s pytláky, kteří se opravdu nezastaví před ničím. Sean zaměstnává dvacet pět skautů, kteří ozbrojení hlídkují na jeho loveckém teritoriu, aby alespoň zčásti zamezili nekontrolovanému lovu a nájezdu těchto skupin. Kvůli lepšímu zmapování území se také naučil pilotovat malý ultralight. Ostatně o tomto nešvaru jsme se později přesvědčili sami na vlastní oči.
Sean měl honitbu sice pronajatou, ale staral se o ni vzorně a profesionálně, jako by byla jeho vlastní.
Pocházel ze staré lovecké rodiny a také jeho bratr se živil lovem jako specialista na divoké kočky. Sean sám ale jako největší svou vášeň měl v lovu slonů. O těchto tlustokožcích věděl snad vše, co může kdo vůbec znát. Při jeho aktivitách to však bylo naprosto nezbytné.
Honitba, kterou si pronajal, se nachází asi tři sta kilometrů od národní rezervace Hwenge. Zde žije podle statistiky asi třiceti pěti tisíc slonů. Jakmile však začne období sucha, tak se silní i mladí samci vydávají na dalekou pouť za vodou a potravou. Během této cesty ujdou až padesát kilometrů denně. Bohužel přitom devastují pole a stromy tak intenzivně, že po jejich odchodu je to patřičně znát. Každý slon spotřebuje denně až dvě stě padesát kilogramů rostlinné potravy a vypije necelých dvě stě litrů vody. Tuto cestu za vodou však zvládnou opravdu jen samci. Samice s mláďaty musí zůstat na místě a využívat do posledního okamžiku místní zdroje. V části naší honitby, kde jsme se pohybovali my, se tak nacházeli téměř výhradně jen sloní samci.
Celá Zimbabwe má podle Seana patnáct národních rezervací, ve kterých žije až sto sedmdesát tisíc slonů. Tato populace je natolik velká, že uspokojit potravní apetit těchto tlustokožců způsobuje opravdu značné škody.
Regulace těchto zvířat je zde tedy nutná, a to proto, aby se v této zemi uživili jak lidé, tak i sloni. Zimbabwe proto vydává ročně až pět set licencí (permitů) k lovu slonů a náš Sean jich dostává šest až osm pro svou oblast.
Po příjezdu do honitby a vybalení osobních věcí jsme se ubytovali v zajímavých kruhovitých chatkách skromně, ale čistě zařízených. Stálo zde pět těchto chatek, rozmístěných na břehu malého, asi dvouhektarového jezírka. Po náročné cestě jsem s povděkem přijal sprchu a doušek naší moravské slivovice, jako prvotní přípitek k úspěšnému lovu.
Kromě již zmíněných skautů, střežících honitbu, zaměstnával ještě dva stopaře, jednoho kuchaře a také číšníka. Před první večeří jsme společně zasedli k ohni, popíjeli dobré víno, povídali si o tom, jak to zde při lovu chodí a nasávali atmosféru a zvuky z buše. Při té příležitosti jsem obdržel od Seana nabídku, která se jen tak neodmítá. Měl mu totiž přijet zrovna lovec na slona, který však na poslední chvíli musel lov zrušit. A tak mu zůstala jedna licence volná, a to za velmi zajímavou cenu.
Při sdělení této nabídky se mi srdce rozbušilo vzrušením. S lovem v Africe jsem měl již jisté zkušenosti, nějakou zvěř již také odlovenou, ale nabídka na slona mi vzala dech. Představil jsem si najednou zvíře o výšce až tři a půl metru a hmotnosti přesahující pět tun. Tak to by mohl být můj další úlovek. Byla to pro mne velká výzva a po malém rozmýšlení jsem nakonec nabídku přijal.
Jdeme tedy spát, neboť zítra začínáme náročnou loveckou výpravu. Moc se mi to však nedaří a po celou noc se mi v hlavě honí myšlenky o tom, jaké to asi všechno bude a jak to dopadne. Jít na takový lov a nemít u sebe svou vlastní zbraň, na kterou jsem zvyklý, a řada dalších otázek mě zaměstnává po celou noc. Konečně je ráno. Vstáváme za rozednění, nad jezerem je slabý opar. I když jsme v Africe, tak končící podzim je už znát. Jsem dobře oblečený a přesto při snídani a venkovní teplotě kolem pěti stupňů Celsia lehce klapu zubama.
Po lehké snídani, spočívající v müsli s mlékem a kávě, usedáme do auta a vyrážíme do terénu. Podle zkušeností Seana, než si lovec vybere toho „svého“ slona, většinou spatří nejdřív sto padesát až dvě stě jiných sloních samců.
Po hodině jízdy jsme zastavili pod kopcem jinak většinou rovinaté oblasti. Pomalu a opatrně jsme se doslova proškrábali na vrcholek, neboť v buši má veškerá vegetace trny a při troše nepozornosti máte nohy samý škrábanec. To, co jsem následně uviděl, mi však doslova vzalo dech.
Před námi ve třech samostatných skupinách se volně páslo v buši asi devadesát sloních samců. Sean vybral jednu skupinu a my jsme se šli „učit“ jak se pohybovat ve společnosti slonů.
Pečlivě jsme zjistili, odkud fouká vítr. Na to jsou sloni velmi citliví a bez dokonalosti v tomto směru není reálná naděje na úspěšný lov. Pak jsme se vydali opatrně směrem ke stádu. Ve vedení naší skupinky se střídal Sean se stopařem, následovaný mnou a společníkem Marym a skupinu uzavíral Zbyněk, vybaven svým kanonem, ráže .416 Rigby. Snažíme se jít co nejtišeji, ale moc se nám to zrovna nedaří. Navíc ty všudypřítomné ostny jsou velmi bolestivé. Dostáváme se ale přesto ke skupině asi třiceti slonů na vzdálenost patnácti metrů. Je to pro mne velký adrenalin, když si představím, že nás od slonů nedělí žádný elektrický plot, či vodní příkop, které by mohly slona zastavit. Navíc se sloni i při své hmotnosti a velikosti dokáží v buši pohybovat velmi tiše a pokud je nevidíte, tak na vzdálenost kolem padesáti metrů o nich ani nevíte. Prozradí je většinou jen lámání větví stromů anebo zažívací pochody, kterými se umí dokonale slon prozradit až na dvacet metrů.
Stojíme tedy u jedné skupinky a mně buší srdce na nejvyšší frekvenci až v krku. Pozorujeme obrovského dospělého samce doslova na pár metrů, jenže nevidíme přes keře akácií, jak velké má kly. Najednou se změní vítr a do slonů jako když střelí. Jeden z nich zvedne chobot, vzduch rozřízne hrozivé hrdelní zamručení a sloní stádo se dává do pohybu.
Slon dokáže v buši vyvinout rychlost až čtyřicet kilometrů za hodinu, a tak ihned pochopíte, že v případě nouze mu nelze jen tak utéct. Naštěstí se však stádo vydává pryč od nás, a tak jsme si všichni odechli. Otáčím se na Zbyňka se svým úlekem a údivem v tváři. To bylo něco. Vtom však něco blízko nás zapraská a najednou se přímo na nás řítí mladý, asi dvacetiletý samec a divoce mává velkýma ušima. Ztuhnul jsem tak, že by se ve mně krve nedořezal. Sleduji toho sloního mladíka s obavami a netrpělivě čekám, co se bude dít dál. Stojí asi deset metrů před námi, zvednutý chobot, rozevláté uši. Prst mám stále připraven na spoušti své kulovnice, ale v duchu přemýšlím, zda bych stačil včas reagovat a při případném útoku na tuto vzdálenost vůbec vystřelit. Po půl minutě, která trvala snad věčnost, se mladík stejně rychle vytratil.
Cítil jsem svá mokrá záda až v těch nejnižších partiích. Prsty jsem měl ztuhlé jako ze železa a křečovitě ještě dlouhou chvíli svíraly mou kulovnici. Pro tentokrát vše dopadlo dobře a tím také skončil náš první lovecký den a první setkání se slony. Po návratu do tábora jsme se opět sešli všichni u ohně, kde jsme měli co probírat. Oheň lehce plápolal a my si v duchu znovu vybavovali poslední okamžiky dnešní dobrodružné výpravy. Z klidu a rozjímání nás vytrhl kuchař, který nám naservíroval svou specialitu, kterou byl čerstvý steak ze zebry. Něco tak dobrého už jsem dlouho nejedl.
Druhý den jsme vyrazili do buše trochu později. Sean ráno nejprve svým malým letadélkem obhlédl terén a chtěl zjistit, kde se momentálně sloni nacházejí. Vrátil se kolem deváté hodiny, rozladěný a nebylo mu moc do řeči. Příčinu jeho nerudnosti jsme měli spatřit za chvíli. Nasedli jsme do auta a asi po půl hodině divoké jízdy jsme dojeli na místo, odkud již z dálky byla cítit nějaká silně zahnívající mršina. Před zastavením mezi odrostlými keři se najednou ze země vzneslo kolem padesáti supů a orlů a začali kroužit nad námi. Připadal jsem si jak v hororovém filmu. Před námi ležela mršina upytlačeného slona. Starý samec, který tam podle odhadu Seana ležel asi měsíc, měl vysekané kly a jinak byl nedotčen. Ptáci či ostatní predátoři se však k takto uhynulému kusu téměř nedostanou přes velmi hrubou a silnou kůži. Proto slon pomalu zahníval a příšerně do dáli zapáchal.
Sean neprodleně přivolává vysílačkou své skauty a také místního úředníka a hlásí polohu a údaje k evidenci upytlačeného kusu. V jeho revíru je ročně upytlačeno kolem deseti slonů a vždy pouze pro získání atraktivních klů. Při prodeji však pytlák dostane jen asi deset procent tržní ceny za prodej klů překupníkům. V místních podmínkách je i to však velmi mnoho peněz, a proto jsou pytláci ochotni riskovat až deset let vězení. Pokud jsou přistiženi opakovaně, mohou dostat až dvacet let.
Po tomto nálezu s ne příliš dobrou náladou, ale přece vyrážíme pátrat po našich slonech. Počasí nám ale nepřeje a stále se točí vítr na všechny světové strany. Slon je velice citlivý na vítr a velmi dobře slyší i další zvuky, které člověk běžně vůbec nevnímá. Například tvrdé našlapování pevnou podešví boty slon zaznamená i na větší vzdálenost. Proto lovci používají běžné sportovní boty s měkkou podrážkou, což je ale zase problém pro pohyb v porostech keřů s ostrými trny. Často se k těmto účelům také používají speciální „courtney“, které jsou ušité z buvolí či jiné kůže s měkkou a pružnou podrážkou.
Protože lov slonů při tomto větru byl nereálný, rozhodli jsme se po zralé úvaze, že si uděláme odpočinkový den a vyzkoušíme lov na antilopy. Zaměřili jsme se tedy na lokalitu kolem vody. Bylo to úžasné. Divoká, volná příroda, žádné ploty, prostě opravdová Afrika.
Občas potkáme nějaké vodušky, ale většinou jen samice s mladými. Z trávy vybíhá busch pig, ale je rychlejší než já. Nějak se nám nedaří. Bereme si malou lodičku, abychom se dopravili ze břehu na malý ostrůvek. Viděli jsme tam silného samce vodušky, tak zkusíme štěstí. Sean si zouvá boty, vystupuje z loďky a propadá se do mazlavého bahna. Poté se nám ztrácí ve vysokém rákosí. Po chvíli na mne mává a dává signál, abych šel za ním. A tak i já se prošlapávám měkkým blátem a rákosím. Před sebou máme opravdu zdatného samce vodušky. Musíme postupovat ale velmi opatrně, neboť má kolem sebe asi pět samic. Stojí majestátně na nějakých sedmdesát kroků u kraje rákosí. Moc času nemám. Zamířím a odjišťuji svou kulovnici ráže .300 Win. Magnum. Zatajím dech a do tichého dne třeskne hlasitý výstřel. Necelých padesát metrů od nástřelu se zvíře ve vývrtce skolí na zem. Lovu zdar, zašeptal lámanou češtinou Sean. Přesně tak, jak jsme ho to u kalíšku naší slivovice nedávno naučili. Je to první můj úlovek v Zimbabwe. Mohu být spokojený jak s velikostí trofeje, tak i s umístěním rány.
Počasí se ale stále nechce umoudřit, a tak se další den věnujeme rybaření u tábora. Mají zde vysazené okouny velkotlamé a sumečky americké. Tak vousatou rybu jsem jaktěživ neviděl.
Večer nám je místní kuchař udělal na ohni jako svou kulinářskou specialitu. Během našich cest po buši jsem byl také velmi překvapen množstvím a různorodostí zdejšího ptactva. Rozhodli jsme se tedy vyzkoušet své lovecké umění také v tomto směru. Do rukou se mi dostala asi třicet let stará malorážka a světe div se, na ní vyraženo – Národní podnik Zbrojovka Brno. Moc dobře nestřílela, evidentně jí chyběla pravidelná údržba, ale na nějaký ten kus ptactva jsme se Zbyňkem přece jen dosáhli. Večeře se tak rozšířila o dobrou a chutnou polévku z místních kurů.
Tak běžel jeden den za druhým a počasí nám stále nepřálo. Lovecké dny se krátily a úměrně tomu stoupala nervozita. Slony jsme potkávali prakticky denně, ale nešlo se k nim kvůli větru dostat.
S vysoce postavenými choboty a jejich typickým rykem nám vždy s dostatečným předstihem zmizeli z očí.
A tak jednou značně rozladěný Sean zavelel, že pojedeme vyzvednout víno, které měl přichystané k odběru, a poté se vrátíme do tábora. Zbývaly mi už jen dva lovecké dny a potom domů. Ne, že bych se netěšil, ale k možnosti a nabídce na odlov slona jsem se již tak upnul, že odjet bez trofeje se mi opravdu nechtělo. Sedíme tedy se Zbyňkem na korbě auta a uháníme pro zmíněnou pochutinu.
Vtom černý stopař najednou vykřikne „ELE“, což byl signál pro spatření slonů. Auto rychle brzdí a stopař podává informaci o počtu a velikosti stáda. Že by konečně náš svatý Hubert stál při mně i v Africe? Rychle balíme zbraň, trojnožku, dalekohled a kameru a vyrážíme za stádem. Jdeme svižně buší asi půl hodiny. Slunce pomalu zachází k obzoru, ale sloni nikde. Jen čerstvé stopy nás ubezpečují o tom, že někde před námi přece jen musí být. Najednou Sean ztuhne a ukazuje rukou někam před sebe. Asi jsem slepý, říkám si spíš pro sebe, ale nic tam nevidím. Za dvě sekundy se ale najednou za akácií pohnulo obrovské zvíře, mým odhadem něco kolem šesti tun. Mohutný samec stojí na okraji stáda a v klidu přežvykuje pozřenou stravu. Kolem něj se pasou ostatní.
Sean je značně nervózní, protože nevidí kly a nedokáže tak stoprocentně posoudit, zda budeme lovit či nikoliv. Slon se ale brzy pohnul a vystoupil z okraje trnitých keřů. Je to dobré, budeme lovit.
Pak už šlo vše jako v němém filmu. Stopař mi předává trojnožku. Sean jednou rukou třímá dalekohled a sleduje každý pohyb slona a druhou rukou mi pomáhá upravit trojnožku ke střelbě. Já jsem jako v mrákotách. Pot ze mě intenzivně teče po celém těle a zároveň mi naskakuje husí kůže. Rychle mi ještě vysvětluje kam mířit, aby rána byla úspěšná. K lovu mám připravenu opakovací kulovnici Mauser, ráže .375 z roku 1912. Bleskne mi ještě hlavou, zda se na tuto zbraň mohu zcela spolehnout, ale pak už jde jaksi všechno automaticky. Otevřenými mířidly posadím zbraň ohromnému slonovi na spodní konec sluchovodu a na necelých dvacet metrů vystřelím. Třepu se jak osika a potím se jako nikdy v životě. Slon po ráně padá k zemi. Rychle přebíjím, ale co to? Slon se opět postaví a snaží se prodrat přes husté křoví. Moc mu to ale nejde, je vidět, že je zasažen. Střílím rychle za sebou ještě dvakrát. Při posledním přebíjení se mi však v závěru vzpříčí náboj a zbraň se zasekne. No ještě tohle, to mi chybělo. Slon stále stojí. Ani nevím jak, ale najednou držím v ruce Zbyňkův kulový dvoják ráže .416 Rygby. Ještě jedna rána a slon se kácí definitivně k zemi.
Najednou nastalo obrovské ticho. Možná se mi to jen zdá, po těch ohlušujících výstřelech. Ne, ne, je to tak. Pomalu se vzpamatovávám z těch několika okamžiků, které všemu předcházely.
Stojím před svým prvním uloveným slonem a celý se třesu. Slunce už zachází za obzor a rychle se šeří. Uděláme ještě několik rychlých fotek a odjíždíme do tábora. Sedím v autě a celý děj se mi jako ve filmu odehrává znovu a znovu. Nemohu tomu uvěřit, že se to nakonec podařilo. Jsme v táboře. Sedíme u ohně. Očekával bych plamenné oslavy, alkohol a veselí.
Ale místo toho sedíme tiše, pojídáme skromnou večeři a popíjíme lehký drink. Jsme notně unaveni. Všechno mi postupně dochází až později a cestou domů v letadle si říkám, že až se vrátím, tak se o ten jedinečný zážitek musím s někým podělit.
Díky Afriko, díky mí lovečtí kamarádi a průvodci.
Pavel KOŘENÁŘ