Časopis Myslivost

Na základě výsledků seriálu kulových závodů pořádaných každoročně ve Světnově bylo vybráno šestičlenné družstvo ve složení Ondřej Borák, Antonín Čech, Martin Šlechta, Jindřich Mahel, Miroslav Náhlík a Petr Valchář. Jediný, kdo nás tehdy podpořil, byla firma Sellier & Bellot, která nás vybavila střelivem a upomínkovými předměty. V JAR jsme byli hosty Jana Velíka a našich afrických protějšků. Závod se uskutečnil v únoru roku 2011. Bylo to něco nádherného, a ač jsme se vrátili jako poražení, vzniklo tam veliké přátelství a láska k tomuto úžasnému střílení.
Následující rok v září přijel na oplátku zase k nám výběr nejlepších Afričanů. Pokusili jsme se našim hostům jejich pohostinnost vrátit. Na Světnovské střelnici jsme využili domácího prostředí a tentokrát naše družstvo zvítězilo. Zpestřením závodu byly prezentace ČZUB, S&B, Banner a Meopty, od kterých jsme obdrželi i ceny pro nejlepší střelce. Hosté se s námi loučili pozváním na další měření sil, a to i za účasti více zemí.
V únoru roku 2013 to přišlo - pozvání na Mistrovství světa v této střelbě na počátek srpna 2014. Měli jsme téměř rok a půl na přípravu a řádné vybavení.
Naše kulovnice CZ 527 a střelivo v ráži 223 Rem sice budily při obou závodech respekt svými soustřely, ale balistika a především stabilita lehké střely ve větru byla do Afriky naprosto nevhodná. Bylo nám jasné, že pokud chceme na MS v JAR uspět, musíme přezbrojit. Padla volba na ráži 243 Win, velice přesné střelivo S&B PTS, a optiku Meopta ZD 6-24x56RD s upravenou záměrnou osnovou.
Zástupcům všech partnerů, kterých se toto přezbrojení týkalo, jsme přeposlali pozvání a začala jednání, jak tento záměr uskutečnit. Shodou okolností novinka od CZUB – kulovnice CZ 557 díky své vynikající spoušti se jevila jako úžasný základ, na který stačí osadit varmintovou hlaveň v ráži 243 Win a vše vložit do ergonometrické pažby podle speciálů CZ 527 určených pro kombinovanou střelbu.
Počátkem léta měl vzniknout prototyp, který jsem měl během kulového seriálu testovat. Nestalo se tak a záměr vytvořit i „velkorážní speciál“ šel zatím ze stolu. Náhradní řešení použít k závodu typový Varmint CZ 550 s laminátovou pažbou v ráži 22-250 Rem nakonec padlo také. Důvodem bylo vyřazení zbraně v této ráži ze sériové výroby.
Čas běžel a jedinou schůdnou cestou bylo použít naše CZ 527 Varmint v ráži 223. Vyměnit u nich spoušťové mechanismy z CZ 557. A těm, kteří mají speciály v ráži 222 Rem, připasovat jejich 223 do této pažby. Souběžně probíhala jednání s Meoptou Přerov, kde jsme se setkali s velkou ochotou, a začal vývoj zdokonalené sportovní záměrné osnovy s přídavnými prvky na odhad vzdálenosti, balistiku střely a boční vítr.
S&B nám dodala balistické údaje a odchylky větru. Samozřejmě nejdříve na ráži 243 Win, pak 22-250 Rem a nakonec počátkem roku 2014 na ráži 223 Rem. Předběžně jsme jednali se střeleckou nadací o finančním příspěvku na letenky. Do návrhu rozpočtu ČMMJ jsem dal také příspěvek na tuto akci. Bohužel oba příspěvky byly zamítnuty. Sestavili jsme tedy předběžný rozpočet. Ještě že Honza Velík potvrdil, že i tentokrát budeme v JAR jeho hosty a ubytování a stravování bude v jeho režii. I tak se rozpočet vyšplhal na necelých 50 tisíc.
Pak přišla další rána. Dva z družstva se cesty na mistrovství vzdali. Petr Valchář z finančních důvodů a Ondra Borák z rodinných důvodů. Oslovil jsem tedy Tomáše Staňka a Pavla Hrušku, kteří si měli v JAR vybírat cenu danou CK Velma – lov a pobyt na lovecké farmě u Jana Velíka. Oba po krátkém váháni přijali.
Na jaře 2014 družstvo obdrželo dresy od CZUB a byly průběžně měněny v ČZUB „spoušťáky“ u kulovnic.
V průběhu května byly v Meoptě vyměněny u tří puškohledů záměrné osnovy a dodány tři nové optiky.
V Sellier & Bellot nám vybrali superpřesnou sérii nábojů Match 223 Rem a zaslali nám střelivo přímo do dějiště konání MS do Bloemfonteinu. Dále nás vybavili drobnými upomínkovými předměty. S komunikací, zajištěním letenek a organizačními věcmi nám velice pomáhal Karel Pučálka – prezident ASATu, který se zavázal, že nás bude doprovázet do JAR a pomáhat nám především svými jazykovými znalostmi.
V rámci přípravy jsme trénovali na střelnici v Bzenci a na Libavé. Myslím, že právě Vojenské lesy a statky by byly do budoucna úžasným partnerem pro pořádání závodů v terénním střílení a uvedením této krásné, ale náročné disciplíny v život.
Odlétali jsme z Prahy v úterý 5. srpna s pocitem, že nám nikdo moc nevěří a bere naši cestu jen jako soukromý výlet do Afriky.
Po celkově 15 hodinách letu a dvou přestupech nás na letišti v Bloemfonteinu čekal náš kamarád Daan, člen afrického týmu a vynikající profilovec. Jeho uvítání slovy: „Ahooj kokoti!!!“ vyvolalo ihned smích a ta tam byla únava z letu.
Hned jsme frčeli na střelnici překontrolovat nastřelení zbraní. U někoho šlo jen o jeden či dva kliky. To, že Martin a Jindra pálili jednu ránu za druhou a pořád „ladili“ své dvěsetdvacettrojky nás mělo trknout. Pak jsme zajeli na jídlo a ubytovat se. Bydleli jsme nedaleko farem, kde pak probíhal vlastní třídenní závod jednotlivců. Večer pak bylo slavnostní zahájení spojené s přátelským posezením.
Do závodu jednotlivců se přihlásilo 148 střelců z 5 zemí. Z Evropy zde byli kromě nás jen Švédové (7 střelců). Některé známe z ME v kombinaci. Dánové nepřicestovali kvůli nějakým administrativním problémům. Dále zde byli střelci za Namibie (12 střelců) a Austrálie (6 střelců). Zbytek (117) tvořili domácí střelci z Jihoafrické republiky.
Následující ráno začal první soutěžní den. Každý den čekalo na střelce šest různých stanovišť s různou polohou střelby a vždy na jiný terč. Na každém stanovišti soutěžící vystřelil 5 ran většinou v časovém limitu 90 sekund. Celkem tedy za den každý vystřelil 30 kulových ran.
Některé druhy afrických terčů jsme znali – antilopa skákavá, buvolec běločelý, prase bradavičnaté a kovový gong o průměru 20 cm, ale byly zde i terče nové – impala a zajímavé dva druhy terčů lišek dovezených z jiných zemí. Maximální hodnota na terči byla 30,1 bodu. Nejnižší -15 bodů. U některých disciplín, se však střílelo jen na krk s hlavou.
Terče byly rozmístěny v rozmanitém terénu ve vzdálenostech od 100 do 400 metrů. Polohy byly také rozmanité – vleže, vkleče, vsedě a vestoje. Opory byly ještě rozmanitější – pevný sloup, volná tyč, volná dvojnožka, trojnožka, čtyrnožka, balík slámy, pytel s pískem, umělohmotné termitiště a samozřejmě všechny polohy i bez opory. Výhodou byla možnost použití rukavice a řemen.
První den příliš nefoukalo. Zvykali jsme si na různorodost střelby. Někdy jsme se nestačili divit zajímavým způsobům použití opor některými z domácích střelců. Martinovy a Jindrovy vcelku obstojné soustřely však nebyly tam, kde měly být. Martin je měl vpravo a Jindra dole. Oba doplatili na to, že nestříleli na jistotu na komoru, ale na nejvyšší kruhy na hlavě. O to vyšší byla ztráta, než jim došlo, že to není polohou, ale nastřelením zbraně. Co se stalo, nikdo neví, zda chyba puškohledu nebo si nějak sedla zbraň v pažbě či nějaká nepochopitelná chyba při nastřelování zbraně na střelnici?
Oba po odstřílení prvního dne si zajeli nastřelit zbraně, a pak už jim chodily jako hodinky.
Druhý den byl silný a často nárazový vítr. To, co to dělalo se střelou, bylo neuvěřitelné. Často člověk musel mířit do části terče s minusovými body, aby střela byla co nejblíže třicítce. Katastrofou bylo, když náhle vítr zeslábl anebo naopak přišel silný poryv. To pak byl zásah v místě, kam člověk mířil anebo v druhém případě mnohem více bočním směrem a oba případy znamenaly často minusové body. Ale během 90 sekund, které střelec na 5 výstřelů má, ještě sledovat poryvy větru, bylo pro nás téměř nemožné.
V noci mezi nás dorazil i Honza Velík a měl nám kdo radit. A bylo to hned znát. Navíc třetí den byl mírnější vítr, a tak i výsledky nás všech byly velice dobré. Celý závod opravdu probíhal jako brokový parkúr. Celá dvanáctičlenná skupina postupovala od jednoho stanoviště ke druhému. Někdy střílelo všech dvanáct závodníků současně. Jindy jen šest.
Specialitou byla střelba na gongy, kdy v terénu byly rozmístěny vždy dva gongy vedle sebe a stříleli pouze dva střelci.
V sobotu odpoledne jsme si všichni po posledním výstřelu oddechli. „Hurá máme to za sebou!“. Celou třídenní soutěž jednotlivců jsem klukům kladl na srdce: „Berte to jako trénink na pondělní soutěž družstev. Tam půjde opravdu do tuhého a tam všem ukážeme, jak Češi umí střílet!“. Jak jsme tedy při tomto našem „tréninku“ obstáli vůči ostatním zahraničním střelcům? Výňatek tabulky s výsledky našich střelců hovoří za vše.
Je fakt, že se 117 Jihoafričany, kteří reprezentovali asi 1500člennou základnu, se dalo jen těžko soutěžit. Nejlepší z nich by si zasloužili samostatnou kategorii. Vždyť vítěz a tedy první mistr světa v terénním střílení, Maritz Carel, dosáhl nástřelu 2403,3 bodů z 2700 bodů možných. Druhý v pořadí Moolman Marius dosáhl 2307,3 bodů a třetí Volschenk Andre střelil 2257,5 bodů.
Večer proběhlo slavnostní vyhodnocení, dekorování a ocenění nejlepších terénních střelců na světě. Pro první byly nachystány poháry, medaile a opravdu hodnotné ceny. Mimo jiné několik kulovnic – mezi nimi i CZ 550. Dále množství puškohledů, dalekohledů a různých dalších užitečných pomůcek k lovu.
Neděle byla volným dnem. Přesunuli jsme se asi 70 km do krásných loveckých apartmánů, které byly součástí rozlehlé lovecké farmy, kde měla v pondělí proběhnout soutěž národních týmů. Jihoafrická republika postavila týmy tři, Namibie dva a za Austrálii, Švédsko a Českou republiku soutěžilo jedno družstvo. Bylo dohodnuto, že do hodnocení družstev bude zařazeno jen jedno (to nejlepší) národní družstvo. Na večerní poradě vedoucích družstev jsme si vylosovali k sobě družstvo C z JAR a to, že budeme začínat na stanovišti číslo 3.
V pondělí 11. srpna to po snídani vypuklo. Zase foukalo a to našim „remošům“ nedělá dobře.
Stanoviště 3 patřilo asi k nejnáročnějším. Byla to kombinace dvou gongů. Jeden ve vzdálenosti 250 až 300 metrů a druhý mezi 300 až 350 metry. Dále terč buvolce běločelého ve vzdálenosti kolem 200 metrů. Oporou mohly být dva košaté stromy akácie. Časový limit byl 12 minut pro celé družstvo a závodník měl vypálit po jedné ráně na každý z gongů a poté tři výstřely na terč buvolce. Ihned nastupoval střelec druhý.
První střílelo družstvo C z JAR. Trefili z 12 gongů pět. Říkali jsme si, že to dáme taky. Nedali. Pouze dva zásahy. Boční vítr dělal své. Navíc jsme se domnívali, že gongy jsou dále. Afričanům stačilo mířit na levý okraj gongu a poryvy nemuseli řešit. My museli přidávat jeden a půl gongu do strany a co dělaly poryvy větru, si umíte představit. Zásahy na buvolci byly vcelku obstojné.
Následovalo stanoviště 4. Jednalo se o pět výstřelů na terč antilopy skákavé střílené vestoje s oporou volné tyče na vzdálenost mezi 100 až 150 metry. Střílelo celé družstvo současně v časovém limitu 90 sekund. Na toto jsme si věřili. Mysleli si, že vítr nemusíme řešit. Ale měli jsme. Jednak s námi poryvy pěkně cloumaly, a jednak i unášely střely bokem. Nebyli jsme se svým výkonem spokojeni, ale bylo to více než na předchozím stanovišti.
Pak přišla relativní pohoda na pátém stanovišti. Terč prasete bradavičnatého pod vrcholem pahorku. Poloha vleže s oporou velkého balvanu. Vzdálenost 350 až 400 metrů. Stříleli vždy dva střelci po pěti výstřelech současně a časový limit na celé družstvo bylo 6 minut včetně výměn dvojic střelců. Neodhadli jsme však dobře vzdálenost, mysleli jsme, že terče jsou do 350 metrů, a tak byly zásahy dole a více bokem, ale byl z toho již vcelku dobrý výsledek.
Na šestém stanovišti na nás čekal terč impaly. Vzdálenost někde okolo 200 metrů. Oporou byla čtyrnožka a střílely se dva výstřely vkleče a tři výstřely vleže. Čas 90 sekund. Tady to byla již paráda, dobře odhadnutá i síla větru a konečně jsme překonali 700 bodů.
Pak přišla zdánlivě těžká disciplína na stanovišti číslo 1. Dva terče lišky sedící na ostro. Jedna ve vzdálenosti okolo 100 metrů a druhá okolo 200 metrů. Na bližší terč dva výstřely a tři výstřely na terč vzdálenější. To vše za 90 sekund. Na kraji cesty bylo pro družstvo nachystáno šest různých opor. Ideální se jevila poloha vleže nebo vsedě, ale vždy byla v optice vidět i nějaká tráva. Když jsme viděli, jak Afričané klidně střílejí vleže a jak přímo před ústím lítá tráva, riskli jsme to také. A byl z toho nejlepší nástřel ze všech družstev v hodnotě 800 bodů z 900 možných.
Po soutěži vzbudil velký smích mezi soupeři, kteří oceňovali tento náš výkon, výrok Pavla Hrušky: „Na tom není přece nic divného. U nás máme hodně lišek, ale málo antilop“.
Před posledním stanovištěm číslo dva jsme si věřili. Čekal nás opět terč impaly. Oporou nám byla trojnožka a střídaly se polohy. Vestoje dva výstřely, a po jednom vkleče, vsedě a vleže. To vše za dvě minuty. Střílelo se na vzdálenost kolem 250 metrů přes malé jezero. To nás oklamalo a považovali jsme vzdálenost někde těsně nad 200 metrů. Proto nás u terčů čekalo zklamání. Zásahy dole a více vpravo. Díky tomu některé střely byly v hodnotách 0 a některé i v -15 a tedy náš nejnižší nástřel. Byla to sprcha. Loučili jsme se s dobrým umístěním. Ještěže jsme se s našimi partnery v rundě fotili před tím, než jsme šli k terčům.
Před závěrečným večerním vyhodnocením nám nebylo do smíchu. O to větší překvapení bylo, když po vyhlášení na třetím místě týmu B z Namibie najednou zaznělo z úst předsedy Mezinárodní federace pro loveckou kulovou střelbu Willema Bothy, že stříbrné medaile poputují do České republiky. Výbuch radosti byl spontánní a gratulace nebraly konce. Mistry světa se stali domácí střelci z týmu A. Výsledky jsou v připojené tabulce. Pak už se jenom jedlo, pilo a hodovalo…
Při loučení s vítězi nám řekli, že jsme zde dokázali s ráží 223 Rem a seriovým střelivem nemožné. A pokud přijedeme za tři roky do Namibie s jinou ráží a individuálně laděným střelivem, budou se nás bát.
Druhý den jsme s Honzou Velíkem vyrazili na asi 200 kilometrovou cestu na jeho loveckou farmu u Kimberley. Pavel a Tomáš se věnovali lovu. Až tady Karel Pučálka ukázal, že i střelba z kulovnice mu není cizí a jeho přesné zásahy zvěře budily obdiv a uznání. My ostatní jsme si užívali pohody a pohostinnosti, která tu vládla.
Vše uteklo jako voda a již jsme všichni zdrávi doma. Zdá se to jako sen. Ale krásná plaketa nám připomíná ty nádherné chvíle prožité u kamarádů v Jihoafrické republice.
Přijeďte si ji prohlédnout, popovídat si s účastníky a zkusit si toto krásné střílení do Světnova, kde 12. října 2014 pořádáme Velkou cenu Vysočiny v terénním střílení (více na www.strelnice.net).
Pevně věřím, že si tento druh střelby získá i u nás náležitou pozornost, popularitu a především podporu.
Ing. Antonín ČECH – vedoucí družstva