Matthew D. Emmons do českého povědomí pronikl až v okamžiku, kdy okouzlil českou olympijskou medailistku Kateřinu, tehdy Kůrkovou, natolik, že si ho v roce 2007 vzala za manžela. V té době již byl Matthew držitelem zlaté olympijské medaile v malorážce vleže na 50 metrů z roku 2004.
Manželství mu zjevně prospělo, v roce 2008 získal v Pekingu v té samé disciplíně stříbrnou medaili. Ale také se posledním výstřelem připravil o zlato v polohovém závodě, tj. střelba vleže, vkleče a vestoje na 50 metrů. V Londýně, v roce 2012, získal Matthew Emmons bronzovou medaili v polohovém závodě a prokázal tak svoje neoddiskutovatelné střelecké umění.
Rodina Emmonsových žila napřed v Coloradu, ale nyní se přestěhovali do Plzně. Mají dvě děti, dceru Julii (2008) a syna Martina. Matthew Emmons ale není jenom sportovní střelec, je to také lovec. Dovolte mi nabídnout vám nyní s tímto skvělým sportovcem tak trochu jiné než obvyklé interview. Mimochodem, celé interview jsme až jedno nebo dvě zakolísání nad odbornou terminologií vedli česky. Ř a ď možná trošičku klopýtnou, ale jinak je to plzeňská čeština jako vyšitá. Před jazykovými schopnostmi pana Emmonse smekám.
Kdy jste začal střílet? Pamatujete si ještě na svoje úplné střelecké začátky, na první pušku? A co jste tenkrát střílel?
Já jsem začal střílet s dědou na dvoře, bylo mi asi pět nebo šest let. Jako spousta amerických kluků jsem měl vzduchovku Red Ryder a stříleli jsme na plechovky. Od čeho byly, nevím. Ale daly se krásně prostřelit a po zásahu se kutálely po dvoře a zvonily.
Jak jste se dostal ke sportovní střelbě?
Bylo mi 14 let, můj táta pracoval na střelnici FBI v New Jersey a já jsem přemýšlel kam dál se školou. V té době jsem hrál i baseball, chtěl jsem na univerzitu a tam vám sportovní aktivity mohou hodně pomoci. Na střelnici s tátou pracoval i pan Paul Adamowski a ten si mě vzal do parády. Naučil mě základy, hlavně že v závodě vždycky střílíte hlavně sám proti sobě. A že se nemůžete vymlouvat na okolí, protože terč a vzdálenost k němu je pro všechny stejná a je jen na vás, jak se s tím dokážete vyrovnat. Sportovní střelbu jsem začal rovnou s malorážkou, vzduchovku jsem si přibral až později.
Ví se o vás, že jste kromě sportovního střílení také aktivní lovec. Kdy jste začal lovit, co a kde? A pomáhá vám sportovní střelba při lovu?
Lovit jsem začal s tátou a dědou v New Jersey, bylo mi asi 10 let, napřed jsem lovil králíky a srnce, pak už jsem jen plynule pokračoval dál. Od malička jsem lovil lukem. Sportovní střelba vám dá základ, umíte střílet přesně a hlavně umíte odhadnout na co máte a na co ne. Zvíře není papír. A sportovní střelba vás naučí soustředění. Nenaučí vás ale znát zvěř, přírodu, střelecké umění je jen malá část z toho, co lovec musí umět.
Určitě máte v zámoří oblíbený druh lovné zvěře. Který druh lovu máte rád? A jaký je váš dosavadní největší lovecký zážitek?
Moc rád mám společné rodinné lovy, vy byste asi řekli naháňky, na jelence virginské (whitetails) v New Jersey, to sdílení potěšení a vášně s ostatními členy lovecké rodiny lovecký zážitek jen násobí. Ale úžasné byly třeba i lovy v Jižní Africe, je to úplně jiná země, jiná zvěř, ale je to taky hodně silný zážitek. Teď se moc těším na letošní lovy na srnce v Arkansasu a příští rok na jeleny a jelence (mule dear) v Idaho. Pojedu tam lovit lukem, budu daleko od lidí, máte jen to, co si nesete na zádech, nejsou tam žádné posedy, je to skvělá výzva.
Lovíte také v České republice? A pokud ano, v čem cítíte největší rozdíl mezi americkými a evropskými lovci?
Ano, měl jsem už to potěšení. Ty rozdíly jsou obrovské. V Americe je lov podstatně volnější, koupíte si povolenku, složíte zkoušky z bezpečnostního minima a pak už je na vás, jak uspějete. Jsou tam mnohem větší lovecká teritoria, vy byste řekli honitby. V různých státech USA jsou různé doby hájení a lovu, ale v podstatě všude platí Hunter Safety – průkaz znalosti pravidel bezpečného lovu. A loví se pro maso, po vašem pro zvěřinu, možná asi víc pro maso než pro trofej. Trofej je sice fajn, ale zážitek a maso jsou většinou víc. Vy máte úžasné lovecké tradice, dokonce jsem slyšel, že jsou v běhu jednání, která by je uznala jako kulturní dědictví registrované UNESCO. Loví se tu mnohem víc z posedů, ale posedy se používají i v USA. Lovecká tradice a zvyky, ale i legislativa, jsou navíc napříč USA hodně rozlišné. A může se tam lovit lukem. Tohle jsem stejně úplně nepochopil. Moderní kladkový luk má na jelení zvěř účinný dostřel kolem 100 metrů, je to stejně dobrá lovecká zbraň jako kulovnice. Je škoda, že tu lov s lukem není legální.
Jaká je vaše oblíbená lovecká zbraň a v jaké je ráži?
Moje opakovací kulovnice Anschütz 1780 v ráži 9,3 x 62, ale mám ještě jako spousta Američanů v trezoru i Remingtona 700. Ten teď čeká výměna hlavně. A miluji svoji starou brokovou dvojku Stevens 311 v ráži 16. Tahle puška není nijak zvlášť slavná, není ani luxusní, to vážně ne, ale udělalo se jich opravdu hodně a jsou to neunavní dříči. Testoval jsem pro firmu Kozap kulovnice Blaser R8 se zaměřovačem Zeiss. Je to skvělá kombinace. Puška je opravdu přesná, hodně přesná, aspoň s náboji RWS byla, ale co mě dostalo, byl zaměřovací dalekohled Zeiss. Ten obraz byl neuvěřitelně jasný a čistý. Jsem zvyklý na svůj Bushnell a tohle je opravdu jiná liga. V první chvíli jsem myslel, že bych si měl nasadit sluneční brýle, tak jasný ten obraz byl. Sportovně střílím s malorážkou Bleiker Challenger a jako většina špičkových střelců používám náboje Eley.
V porovnání s běžnými lovci jste vynikající střelec. Na jakou vzdálenost obvykle střílíte na zvěř a na jakou největší vzdálenost jste vystřelil na zvěř?
Na to není jednoduchá odpověď. Střílím tak, abych bezpečně a rychle zvěř usmrtil a případně snadno dohledal. Mění se to podle situace, zda zvěř stojí nebo je v pohybu, jak je veliká, v jakém jsem já stavu. Obecně, srnce dokážu dobře zasáhnout až na 300 metrů, když bude stát a já budu mít stabilní pozici. Když jsem studoval na Aljašce, ulovil jsem karibu na 500 metrů. Ty pláně jsou tam velké a otevřené a občas to jinak prostě nešlo. Ale to střílíte s perfektně seřízenou zbraní, vleže, musíte se na to cítit a mít nastříleno. Velkou roli tam už hraje i vítr, pokud nemáte cvik a neumíte ho číst, neuspějete. Když se střílí na zvěř, musíte mít sebezapření. Přeceňování se je velká chyba.
Jsou si podobná vzrušení při lovu a při závodech? Je to vůbec aspoň trochu porovnatelné?
Já si myslím, že jsou to porovnatelné momenty. Závod i lov chtějí spoustu koncentrace, musíte se vyrovnat se spoustou nepříznivých faktorů, nesmíte se nechat vyvést z konceptu, stejně jako při lovu i při závodech je občas dobře počkat, neuspěchat ránu. A hodně podobné jsou pocity po úspěšném lovu a po úspěšném závodě, ta směs štěstí, únavy, úlevy, hrdosti na to, co se vám povedlo. Vlastně podobné jsou i pocity, když jste na lovu nebo na závodě neuspěli.
Mění se v čase nějak vaše lovecké zvyky nebo preference?
Určitě. Závisí to i na tom, kde zrovna žiju. Když jsem studoval na Aljašce, University of Alaska ve Fairbanksu, bavil mě lov kurů sněžných. A samozřejmě jelenovití jsou vždycky skvělý lov. Hodně rád jsem lovil a vlastně dodnes lovím krocany. Rád lovím lukem. Jak už jsem řekl, lovy v horách Colorada a Idaho jsou fakt výzva. Ale člověk přece pořád nachází něco nového, nechci zůstat stát na jednom místě. Zůstává ale vždy láska k přírodě a zvěři, úcta.
Chtěl byste, aby se některé z vašich dětí věnovalo také lovu?
Ano, doufám, že to tak bude. A je to nadějné, naše pětiletá dcera Julie již řekla, že chce také lovit. A myslela to vážně. Tak jí to snad vydrží.
Děkuji za rozhovor a přeji rovná mířidla a mnoho úspěchů.
Připravil Ing. Martin HELEBRANT