Časopis Myslivost

 
Tenhle krok následovaly další firmy, jak ty špičkové, tak ty obyčejnější. Měl jsem možnost testovat dalekohledy s laserovým dálkoměrem od firem Swarovski Optik i Zeiss, mají mnoho co nabídnout, původní Leica Geovid překonávají, ale první už prostě nebudou.
Měl jsem možnost ochutnat i dalekohled s dálkoměrem od firmy Bushnell, ale tady si myslím, že opravdu porovnáváme přístroje diametrálně rozdílných kvalit, Geovid má jasně navrch ve všem kromě ceny.
V roce 2014 firma Leica představila nový dalekohled s integrovaným laserovým dálkoměrem Leica Geovid HD-B. V jeho konstrukci se uplatnila zbrusu nová hranolová konstrukce, tzv. Pergerova soustava hranolů, rozvíjející starou Porrovu soustavu. A není to žádný švindl, autor, Andreas Perger, ho má i patentově chráněný.
Nová hranolová soustava dává kromě vynikající optické kvality novému přístroji také nezaměnitelnou, dvojitě prohnutou siluetu. Nové Há-Dé-Béčko nabízí Leica s objektivy o průměru 42 mm a ve zvětšení 8x nebo 10x.
Přístroj mne zaujal už na veletrhu v IWA 2014 Norimberku, kde Leica měla i venkovní stánek - testovací pozorovatelnu (dalekohledy se ve výstavní hale opravdu zkoušejí špatně, Leica byla jediná, komu to došlo, ale myslím, že sama dlouho nezůstane). Pak jsem se mohl jenom těšit, až novinka dorazí až do Čech. Díky laskavosti dovozce, firmy Rapier, s.r.o., jsem se dočkal krátce před vánočními svátky 2014. K testu jsem zvolil dalekohled s desetinásobným zvětšením. Svoje zkoušení budu popisovat tak, jak jsem jednotlivé části testu realizoval, nikoliv v přísně logickém sledu akcí.
 
Vánoce již tradičně trávím s rodinou v západních Čechách, nad zákruty řeky Berounky. Venkovské stavení a blízký les dávají spoustu příležitostí k praktickému vyzkoušení optických přístrojů, zejména pokud jsem tam zůstával až do Tří králů. Ale byl jsem nedočkavý, svíčky na vánočním stromku sotva dohořely, když jsem vybalil dalekohled, osadil baterii a vyšel na dvůr.
V tiché, svaté noci jsem toho na dvoře zas tak moc neviděl, ale hned při prvním pohledu na vánočně osvětlenou náves jsem si uvědomil, že po optické stránce držím v ruce to hodně dobré z evropské optické výroby. Ostrá kresba až k okrajům zorného pole, žádné „svatozáře“ a perfektně čitelný obraz (tedy, tam kde v té tmě něco bylo vidět) – a ano, Há-Dé-Béčko přenášelo obraz večerní návsi s mým oblíbeným „rozsvěcovacím efektem“, tedy pocitem jakéhosi celkového rozjasnění celého obrazu, kterým se vyznačují špičkové soudobé optické přístroje. Ale brzy jsem hraní nechal, přece jenom byla tma a nevlídno a v teple chalupy bylo lépe než na návsi.
Na Boží hod jsem vyrazil založit zvěři do krmelců něco mlsného na přilepšenou – pytel ovsa, jablíčka a krmnou řepu. Nový dalekohled mi visel na krku. Podobně jako u jiných dalekohledů s dálkoměrem, i Leica má seřizovací kroužky na obou okulárech. Na levém oku je dioptrické korekce očních vad pozorovatele, pravým kroužkem se ostří obraz displeje. Normální ostření se provádí centrálním kroužkem na zadním můstku.
Rozvážel jsem „těm potvorám chlupatejm“ a koukal nejen kde a co chodí, ale i jen tak po krajině. Potvrdilo se mi, co Leica vždycky hrdě o svých přístrojích tvrdila a tvrdí – obraz měl dokonalou věrnost barevného podání, bez ohledu na pozorovaný motiv, a ani při hodně důkladné snaze se mi okem nepodařilo najít nějaký náznak poduškové nebo soudkové vady. Srnčí zvěř byla stažená do středu holých polí, a tak bylo dost příležitostí i k měření vzdáleností.
Dalekohled jsem nosil na vycházkách prakticky po celou dobu dvou týdnů svátků. Za tu dobu jsem zjistil, že ačkoliv dalekohled vypadá opravdu nezvykle (můj dvanáctiletý syn mu neřekl jinak než „banány“) jeho ergonomie se dvěma můstky mi perfektně sedne do ruky, že měření vzdáleností je hodně rychlé a příjemné, že ovládací tlačítka jsou dobře nahmatatelná tam, kde je ruka přirozeně čeká a mají jistý a přitom zcela tichý chod.
Při měření v polích mi dalekohled dával při opakovaných měřeních shodné výsledky, dokazoval, že měří pořád jeden a ten samý kus srnčí zvěře a ne jen odrazy od nějaké hroudy před či za pozorovaným kusem.
Krátce před Novým rokem napadl i sníh. Tady jsem s potěšením zjistil, že si Há-Dé-Béčko dovede dobře poradit i s drobným sněžením až do vzdáleností blížících se 1 km. Měření vzdálenosti trvalo déle, občas jsem ho musel zopakovat, ale nakonec se podařilo. Větší problémy mu dělala mlha (či spíš mrazový opar), ale v tom se nelišil od dálkoměrů Swarovski EL Range a Zeiss T* RF, které jsem testoval již dříve. I v mlze ale dokázal většinou změřit až tam, kam bylo čitelně vidět. Pokud už se ale z obrazu stávala pouhá silueta bez vnitřní kresby, byl konec. I v mlze došlo k prodloužení měření a bylo jej potřeba poměrně i několikrát opakovat, než jsem uspěl.
Jeden podvečer, jsem věnoval zkoumání výkonu za šera. Jako tradiční etalon jsem použil svůj vlastní dalekohled Leupold 10 x 50 Tactical. Oběma dalekohledy jsem sledoval v postupujícím večeru zkušební obrazec ISO12233. V skrytu duše jsem doufal, že můj starý Leupold bude držet Leicou krok, ale nebylo tomu tak. Již za plného denního světla jsem cítil, že kvalita obrazu „banánů“ je někde jinde. Není to něco, co bych uměl přesně definovat proč, oběma dalekohledy jsem byl schopen rozpoznat i nejjemnější šrafování zkušebního obrazce, ale obraz v Leice byl prostě lépe čitelný. Dále to už vezmu jen zkrátka: navzdory teoretické převaze 50 mm objektivů Leupold prohrál s 42 mm objektivy Leicy o asi 10 – 12 minut.
Další test jsem udělal až po návratu domů. Přesnost dálkoměrů totiž testuji v pražské oboře Hvězda, kde je stará geodetická trať. Ona už asi není udržovaná, ale já si nehraju na centimetry, ale na metry. Přesnost do asi 600 metrů byla dokonalá, do 1000 metrů nepřesáhl rozdíl 2 metry, ale typicky vzdálenost seděla na 1 metr.
Vzdálenost 1000 metrů je ale pouhých 60 % dosahu Leicy – uživatelská příručka udává dosah 1895 metrů. Tak jsem zkoušel ze svého bytu měřit vzdálenost k různým budovám a zjištění jsem konzultoval se vzdáleností zjištěnou elektronické mapy. Zjištění z mapy jsou jenom orientační, ale podle mě měření sedělo až do těch 1800 na nějakých plus mínus 5 - 6 metrů.
Hlavním problémem při měření těchto extrémních vzdáleností je vůbec udržet záměrný bod na cíli. A ten musí být dostatečně velký, zapomeňte na to, že si budete na 1500 metrů „měřit srnečka“ – to prostě v ruce neudržíte a vzdálenosti vám budou skákat sem tam. Rozumné přesné měření vzdálenosti zvěře o velikosti srnce končí někde na 700 metrech, dál už potřebujete stativ nebo solidní oporu. Anebo musíte měřit orientačně, například vzdálenost nějaké blízké vegetace nebo dostatečně výrazného terénního prvku.
Mimochodem, tady mě Leica příjemně překvapila poměrně hodně konsistentními měřeními například výrazného, mohutného smrku ve stěně lesa. Na 760 metrů opakovaně s rozdílem nějakých 3 - 4 metrů a ten si vysvětluji tím, že paprsek se odrážel od různě dlouhých větví. Měření poloprůhledných cílů, například opadaného listnatého keře je problém, ale s tím už nic nenaděláte, taková prostě je fyzika.
Leica Geovid HD-B měří proklatě rychle, podle mě je nejrychlejší z mnou dosud testovaných dálkoměrů. Pokud podržíte tlačítko měření asi 3 sekundy, přejde dálkoměr do režimu kontinuálního měření a aktualizuje asi dvakrát za sekundu změřenou vzdálenost.
Orientačně jsem proměřil i přesnost měření sklonu – přesnost je někde v rozmezí 1 - 2 úhlových stupňů, a to je na hranici spolehlivosti měření mnou použitého improvizovaného sklonoměru.
Problém nastával s přesností měření teploty. Tady s přístrojem nehezky švindlovala tepelná setrvačnost. Podle mě trvalo dobře skoro půl hodiny, než se vyrovnala vnitřní a vnější teplota a pokud jsem rozvážel krmení autem, kde jsem si topil a dalekohled měl na krku, tak mě spolehlivost měření až tolik neuspokojila. Čidlo teploty je uložené někde uvnitř přístroje a než k němu aktuální vnější teplota dojde, tak to trvá. Barometrický tlak jsem mohl porovnat jen se stařičkým rtuťovým barometrem – a seděl velmi přesně.
Měření se ovládá dvěma tlačítky na pravé horní straně zadního můstku. Obě jsou ve snadném dosahu prstů a jejich umístění je intuitivní, jak dalekohled uchopíte, ukazovák vám přirozeně spočine na tlačítku. Jedno tlačítko je vypuklé - to je dálkoměrné. Druhé je vyduté, tím se zobrazují dodatečné střelecké informace. Tvary tlačítek jsou jednoznačně rozpoznatelné, nespletete si je ani v rukavicích.
Po stisku dálkoměrného tlačítka se rozsvítí ve středu zorného pole na několik sekund malý červený čtvereček – záměrná značka. Opakovaným stiskem dálkoměrného tlačítka spustíte měření, naměřená vzdálenost se zobrazí v řádku pod čtverečkem. Vlastní dálkoměrná jednotka (laser) je umístěná v kloubu předního můstku, v něm je také uložená baterie CR 2.
Duté tlačítko zobrazuje střelecké informace. Buď může zobrazovat teplotu, tlak vzduchu a polohový úhel, nebo přepočtenou vodorovnou vzdálenost, nebo přesazení v centimetrech (abyste mohli posunout kříž po cíli) nebo přesazení v úhlových minutách (abyste si mohli správně nacvakat na balistické věžičce).
Aby toto bylo možné, zadává napřed uživatel do přístroje svoji balistickou křivku. Zadávání již není až tak úplně intuitivní, tedy vlastně vůbec není intuitivní, ale návod je v tomto případě skutečně starosvětsky německy důkladný a vede jasně a spolehlivě. Na výběr máte ze 12 křivek nastřelených každá na 100, 200 nebo 300 metrů. Pokud si přesto nevyberete, tak máte možnost si zadat na počítači svoji vlastní balistickou křivku a pomocí SDHC paměťové karty ji přenést do dalekohledu. Pochopitelně si můžete zvolit, zda má přístroj zobrazovat informace v metrické nebo v imperiální (palcové) soustavě.
Až úplně nakonec jsem podrobil dalekohled svému standardnímu sprchovému a mrazákovému testu. Začal jsem tím, že jsem jej položil na okenní parapet, aby sluníčko přístroj ohřálo a roztáhly se všechny případné spáry. Pak jsem jej položil ve sprchovém koutě na poličku, volně vystavený odstřikující vodě, ale ne přímé proudu ze sprchové růžice a důkladně se osprchoval.
Následovala kontrola, zda vlhkost viditelně nepronikla dovnitř. Nebylo tomu tak. Pak jsem dalekohled přenesl do ledničky (5 °C), kde jsem po asi půlhodině zkontroloval, zda uvnitř přece jenom nekondenzuje nějaké vlhkost.
Nebylo tomu tak, a tak jsem trápení přístroje ukončil dalším půlhodinovým pobytem v mrazničce, v – 17 °C. Opět nedošlo k žádné kondenzaci, která by indikovala průnik vlhkosti. Pokud ale výrobce tvrdí, že přístroj snese ponoření do vody do hloubky 5 metrů, žádný průnik jsem neočekával.
Také všechny ovládací prvky zůstaly navzdory zmražení sice lehce zatuhlé, ale plně funkční. Je zajímavé, že po vyjmuté z mrazáku se dalekohled ojínil jen minimálně, plast na povrchu přístroje je zjevně hodně dobrý izolant.
 
Dovolte mi nyní shrnout vše výše uvedené a dodat i něco navíc. Především je to vynikající optická kvalita dalekohledu. Není to sice vyslovená noční optika, některé fyzikální zákony se prostě ošvindlovat nedají, ale je to nepochybně špičkový univerzálně použitelný lovecký dalekohled.
Je citlivý na správný rozestup obou okulárů, ale to je daň za zvolené řešení – prostě 10 x 42 bude vždycky na tento aspekt citlivá, výstupní pupily jsou malé a musí být vůči oku ustaveny přesně a nikdy tedy nebudou tak rychlé a tolerantní jako 10 x 50 nebo 8 x 56.
Vzdálenost měří přesně a hlavně velmi rychle.
Zobrazení pomocných střeleckých dat je velmi dobré a simulace (respektive výpočtový algoritmus) podle mě velmi přesně odpovídá v rozsahu potřebné lovecké přesnosti skutečné dráze střely. Tedy, pro vzdálenosti někam do 300 – 400 metrů. Pokud chcete střílet dál, doporučuje návod brát vypočtené hodnoty jen jako velmi orientační a spoléhat spíš na vlastní zkušenost a znalost skutečných hodnot konkrétního náboje a zbraně. A pochopitelně vám sebelepší dálkoměr nepomůže s vlivem větru. Každopádně kalkulace Leicy, které berou v potaz i barometrický tlak a teplotu, by měly mít navrch nad výpočty, které tyto vlivy nezahrnují. To může být hodně zajímavé zejména v horském terénu, kde se (občas velmi výrazně) mění nadmořská výška a s ní i tlak, tj. i hustota vzduchu a odpor, který klade střele.
Je zajímavé, že ačkoliv je Leica HD-B skoro nachlup stejně těžká jako mnou nedávno testovaný Zeiss 10 x 45 T* RF, neměl jsem z ní pocit takové robustnosti. Leica je obratná „kočka“, zatímco Zeisska byla (přísně subjektivně vnímáno) „macík“. Ale zase jsem měl pocit, že je v dlani stabilnější.
Tepelná setrvačnost měření teploty byla protivná, ale nic s tím asi nenadělám. Spíš by mě zajímalo, jak velký je vliv teploty na výpočty dráhy letu střely, pokus s ohřátým dalekohledem a studeným dalekohledem na 180 metrů indikoval rozdíl kolem 2 cm a to je něco, co v klidu pominu.
Indikace přesazení záměrného bodu v úhlových minutách je skvělá v případě, pokud máte zaměřovací dalekohled s „cvakací“ věžičkou.
Nosný popruh a příslušenství jsou bezproblémové, ale pokud by bylo po mém, stejně bych asi dalekohled nosil na nějakém postroji, který by mi jeho hmotnost roznášel přes celá ramena a ne jenom na krk.
Hodně příjemná je hmota, kterou jsou potaženy vnější a úchopové plochy dalekohledu. Je přesně správně měkká, nestudí do ruky, a ačkoliv jsou úchopové plochy drsněné jen minimálně, dalekohled sedí velmi v ruce jistě a spolehlivě. Také zdrsnění na točítku ostření vypadá poměrně neagresivně, ale perfektně sedne do prstů a neklouže ani v ruce v pletené rukavici. Ergonomie je vůbec silnou stránkou téhle Leicy.
Trochu jsem bojoval při měření malých cílů na velké vzdálenosti s odporem tlačítka aktivujícího měření. Občas jsem měl pocit, že si dalekohled strhávám ze zaměření. Současně si však pamatuji, že když jsem testoval Swarovski EL 10 x 42 Range, tak mi vadil nejistý chod tlačítka, že nevím, kdy jsem ho opravdu stiskl. U Leicy ho nevědomky nestisknu ani v rukavici. Co je správně nevím, není kouře bez ohně a nelze mít všechno najednou.
Také rychlost přeostřování se mi jevila trochu pomalá – k přeostřování musí člověk točit knoflíkem poměrně hodně dlouho. Za to ale se dá ostřit opravdu precizně, a pokud si člověk omylem přejede rukou po točítku, nerozostří si dalekohled úplně. Takže zase je to na zvyku a je to něco za něco.
Trochu mi vadilo, že když postavím Leicu na objektivy, pořád vypadá jako by se právě chtěla překotit na záda. Je to jenom estetická vada, navíc dalekohled bych měl odkládat „na bříško“ a ne „na stojáka“, ale vadilo mi to.
 
Nová Leica Geovid HD-B 10 x 42 každopádně vrchovatě naplnila moje očekávání. Myslím, že v době vzniku tohoto článku je nejlepším dalekohledem s integrovaným dálkoměrem, který překonává své konkurenty jak rychlostí, tak dosahem měření a množstvím poskytovaných informací. Tato kvalita ale má i odpovídající cenu, což je už trochu horší zpráva. Cena je prostě vysoká. Jenže dalekohledy s dálkoměry jsou relativně nové optické přístroje, navíc Leica dělá opravdu perfektní optiku a ta laciná v dohledné době opravdu nebude. Ale stojí za to.
Text a snímky Martin HELEBRANT
 
Za zapůjčení dalekohledu k testu děkuji dovozci optiky Leica, firmě Rapier s.r.o.