Časopis Myslivost

Využívaná krmiva i způsoby jejich podávání se přirozeně mění v závislosti na našich možnostech, dostupnosti techniky i nových poznatcích. Díky podrobnému poznání trávicích procesů u přežvýkavé zvěře a odlišností jednotlivých druhů v posledních desetiletích máme dnes možnost optimalizovat přikrmování z hlediska používaných krmiv, techniky jejich předkládání, doby přikrmování, krmných dávek, minerálních a jiných doplňků apod. Kdo dnes má zájem, dostatek času a finančních prostředků, tak může i v relativně málo úživném prostředí zvěř v zimě velmi kvalitně živit. V běžné praxi ovšem přetrvává využívání tradičních a dlouhodobě osvědčených krmiv jako je seno a neupravená jadrná krmiva.
Pokud jsou tradiční krmiva dostatečně kvalitní, tak i přes určité nevýhody dostačují pro přikrmování tzv. spásačů i oportunistů. V tomto ohledu se nám ale jeví poněkud komplikovanější problematika přikrmování tzv. okusovačů, mezi které řadíme i srnčí zvěř. To jsou vývojově starší přežvýkavci zaměření na kvalitní potravu, které je přizpůsoben i jejich trávicí trakt.
Pro srnčí je charakteristická vazba na krajinu lesostepního charakteru, kde využívá bohaté nabídky okrajů lesních porostů v podobě měkkých dřevin. Tato specializace srnčímu na jedné straně umožňuje s malými ztrátami využívat kvalitní zdroje potravy, jež jsou často dostupné v malém množství, ale na druhou stranu za to platí omezenou schopností trávit potravu bohatou na vlákninu, např. traviny. Proto je pro srnčí zvěř travní seno, zejména pokud je z travin sklizených v pokročilejší době (červen), téměř nevyužitelné.
V našich honitbách se chov srnčí zvěře často staví do popředí našeho zájmu. Přesto se v praxi můžeme poměrně běžně setkat s případy, kdy je seno v krmelci ponecháno i více než jednu zimu (čeká se, až bude taková, že zvěř bude mít hlad). Srnčí tak má také pověst mlsné a vybíravé zvěře.
Uvědomme si, že zvěř má pro svoji vybíravost velmi významné důvody a není to o chuti, ale o schopnosti na určité potravě přežít. Proto není možné srnčí naučit se živit potravou, která je vhodná např. pro jelena, pokud nemá potřebnou výživnou hodnotu.
Pokud tedy do krmelců navezeme málo kvalitní seno, tak se zvěř z podávaných krmiv živí pouze jádrem a pokud jadrná krmiva nedokážeme překládat pravidelně bez výkyvů, tak trpí poruchami trávicího traktu. Zvěř má zřídka trvale k dispozici kvalitní dužnatá krmiva, a tak se v mnoha honitbách staly nejvýznamnějším zdrojem přikrmování srnčí zvěře „hromady“ určené pro vnadění černé.
Tento způsob péče o zvěř není právě ideální, protože zvěř musí objemná krmiva k zasycení hledat v lesním porostu, kde vytváří škody a může trpět podvýživou, pokud je lesní prostředí málo úživné.
Ani zvyšování dávek jádra není reálně využitelným řešením. V tomto případě se dostáváme na hranici finanční únosnosti takového krmení a pro srnčí zvěř jde o nepřirozený způsob výživy, který představuje riziko vzniku poruch trávení.
Ideálním řešení by proto bylo přikrmování dostatečně kvalitním objemným krmivem. Tím se ovšem před námi vynoří otázka, kde takové vzít. Reálně máme jen několik možností.
Jednou z nich je vyrobení velmi kvalitního sena z porostů, jež mají vysoký obsah bylin a budou posečeny na začátku vegetace. Dále lze využívat siláže, nebo oprášit téměř zapomenutou letninu.
Pro kvalitní seno většinou nemáme dostatek ploch a jeho sklizeň je v amatérských podmínkách obtížná, protože na rozdíl od zemědělců nemáme možnost dosoušet v senících, a tak jej musíme sklízet zcela suché, čímž dochází k odrolu nejcennějších částí.
Siláže jsou sice výborným krmivem a v poslední době již vyzkoušeným i pro zvěř, ale jejich využití v honitbách má několik úskalí. Především je třeba zajistit technické zázemí pro výrobu, prostory pro skladování, suroviny, dostatek lidí a někoho, kdo se ujme organizace výroby, což je pro řadu honiteb neřešitelné.
Pokud se jedná o letninu, tak zdrojů pro její výrobu je ve většině honiteb dostatek a jedinou podstatnou překážkou je pracnost jejího získávání a skladování. Přesto má letnina vzhledem ke svojí výživné hodnotě značný potenciál a my jsme se proto rozhodli ji porovnat s dalšími objemnými krmivy.
Sledování proběhlo v honitbě Horní Dubenky. Tato honitba leží v kraji Vysočina, okres Jihlava. Praktická část spočívala v porovnávání dvou druhů letniny a tří typů sena ze dvou sečí. Seno bylo připraveno z porostů jetele lučního, kostřavy luční a z lučních porostů druhově bohatých.
Letninu jsme připravili z maliníku a kopřivy dvoudomé. Oba druhy letniny byly vyrobeny dvěma způsoby. Jednak byly rostliny sušeny v polostínu volně na plachtě. Takto byly zpracovány kopřivy a jednoleté letorosty maliníku o délce v průměru okolo 15 cm.
Druhá část letniny byla získána ze vzrostlejších rostlin, u maliníku byly stonky dvouleté, které jsme sušili ve svazcích. Maliník byl vázán po 10 kusech, kopřiva po 15 kusech.
Sklizeň jednotlivých sečí sena byla stanovena v závislosti na růstové fázi a také na předpovědi počasí. Sušení sena probíhalo na zemi, pouze jetelové seno bylo usušeno na dřevěném sušáku, aby nedocházelo při jeho manipulaci ke ztrátě lístků a tím i k jeho znehodnocení.
Při přípravě lučního sena, sena z jetele, a jednotlivých typů letniny jsme měřili spotřebu času. Za začátek výroby byla stanovena doba, která je totožná s počátkem sečení. Pro ukončení měření byl vybrán okamžik, kdy krmivo bylo připraveno k přepravě na místo skladování.
Pro výrobu jednoho kilogramu sena bylo průměrně zapotřebí necelých 9 minut. Výroba letniny byla časově náročnější než sena. Časový rozdíl mezi jednotlivými způsoby letniny spočíval především v operaci vázání do svazků. Jestliže byla letnina sušena volně na plachtě, bylo zapotřebí pro získání jednoho kilogramu maliníku necelých 32 minut, u kopřiv 26 minut. Pokud byla letnina sušena ve svazcích, časová náročnost pro výrobu jednoho kilogramu maliníku byla 35 minut a pro výrobu kopřiv 28 minut. (viz připojený graf časová náročnost výroby krmiv).
Sledování příjmu vyrobených krmiv zvěří potvrdilo, že srnčí velmi dobře rozlišuje kvalitu. Tam, kde byly oba druhy letniny, tak srnčí zvěř preferovala maliník před kopřivou. Z maliníku, který byl předložen ve svazcích (dvouleté rostliny), zvěř zkonzumovala listovou část a měkké výhony a zdřevnatělé stonky nechala (využitelnost 19 % hmotnosti).
Velmi dobře byla přijímána letnina z maliníku, který byl sušen volně. Zvěř zde přijímala jak listovou část, tak nezdřevnatělé stonky.
Podíl letniny, vyrobené z kopřiv, činil v celkovém součtu čtvrtinu přijaté letniny, přičemž kopřivy sušené volně nebyly téměř přijímány (viz připojený graf Preference letniny).
Seno z kostřavy luční bylo pro srnčí zvěř nejméně atraktivní a zvěř ho zcela opomíjela.
Druhově bohaté luční seno bylo mírně preferováno před senem jetelovým, avšak rozdíly byly minimální. Zahradní seno zvěř častěji vytahovala a vybírala si jeho kvalitnější části a stonky a neatraktivní druhy přijímala sporadicky. Obdobně srnčí zvěř nepřijímala silné jetelové stonky.
Celkové rozdíly v odebraném množství mezi první a druhou sečí jsou téměř zanedbatelné. Větší rozdíly mezi jednotlivými sečemi byly v případech, kdy byla snížena kvalita jednotlivých sečí. Tato situace nastává v případech, kdy je sklizeň provedena v nevhodném vývojovém stádiu rostlin, nebo dojde ke snížení kvality v průběhu sušení či skladování. 
 
Závěr: Po vyhodnocení získaných výsledků jsme ověřili, že potravní chování srnčí zvěře na sledovaném území odpovídalo jejímu zařazení do okusovačů. Srnčí odmítalo konzumovat čistě travní seno, které pro přikrmování této zvěře není vhodné. Naopak se osvědčilo přikrmování lučním senem s převahou bylin i jetelovým senem.
Pro výrobu letniny je vhodnější maliník než kopřiva. Z hlediska využitelnosti maliníku je příhodnější výroba letniny z jednoletých letorostů, než z víceletých zdřevnatělých jedinců.
Výroba sena je sice mnohonásobně méně časově náročná, než výroba letniny, ale vysoká potravní preference srnčí zvěře ukazuje, že letnina by mohla být vhodným krmivem, které by mohlo nahradit část nakupovaných jadrných krmiv. Předkládaná letnina zároveň zpestří potravní nabídku, což může vést ke snížení okusu cílových produkčních dřevin.
Ve vhodných honitbách by proto bylo účelné alespoň částečně zmechanizovat sklizeň, sušení letniny a vytvořit prostory pro její skladování. Věříme, že při dobré organizaci práce a postupném předkládání letniny by bylo možné pro srnčí zvěř získat dostatek letniny na celé zimní období.
Martin KEJVAL a Jiří KAMLER