Časopis Myslivost

Když jsem v Myslivosti 9/2013 psal o škodách působených černou zvěří, zaměřil jsem se na příčinné souvislosti jejich vzniku. Kauzální příčinou škod na zemědělských plodinách a pozemcích je zemědělské hospodaření, které způsobilo rozsáhlé změny přírody a krajiny, v jejichž důsledku téměř vymizely některé druhy zvěře a pro jiné vytváří optimální podmínky pro trvalý růst jejich populace.
S tímto názorem koresponduje též stanovisko odborníků Ministerstva zemědělství, kteří v metodické příručce „Uplatňování náhrad škod způsobovaných zvěří“ píší: „Intenzivní využívání půdy pro pěstování obilovin, kukuřice, řepky, brambor a dalších druhů plodin na velkých plochách úzce souvisí a je hlavní příčinou nárůstu i samotných škod zvěří, která se v daných lokalitách nachází, zejména pak zvěře černé, která se na působených škodách podílí téměř devadesáti procenty.“
Autoři rovněž zdůraznili potřebu hledat řešení v příčinných souvislostech. Je důležité, že tentokrát hlavní příčinu škod pojmenoval klíčový orgán státní správy. Přehlédnout by to neměli hlavně ti, kteří iracionálně označují za hlavní příčinu škod právo myslivosti. Jeho výkon má leckde k dokonalosti daleko, ale hlavní příčinou vzniku škod není, ani být nemůže, a to proto, že nestojí na počátku řetězce kauzálních příčin. Vysokým stavům černé předcházely právě změny krajiny způsobené zemědělstvím. Proto je výše těchto stavů ve vztahu k zemědělství jako hlavní příčině vzniku škod až v postavení následku a z toho je třeba při novelizaci zákona vycházet.
Námitka, že se na vysokou úživnost nemohou myslivci vymlouvat, postrádá elementární logiku, neboť opomíjí kauzální souvislosti. Způsob využívání půdy mohou změnit pouze zemědělci. Jedině oni, nikoli myslivci, tak mohou změnit ideální podmínky pro trvalý růst stavů černé zvěře.
Reálná účinnost predace se významným poklesem počtu divočáků může projevit jen ve spojení s plošnou eliminací optimálních podmínek k reprodukci přemnoženého druhu. Bez prvotního snížení úživnosti prostředí k trvalému snížení stavů, resp. škod, fakticky nemůže dojít. Pokud myslivci argumentují těmito pravdivými fakty, pak se věcně nemůže jednat o výmluvu. Výmluva je z povahy věci vždy charakterizována právě opomíjením kauzálních souvislostí, což není tento případ.
Zemědělské lobby se tyto argumenty nelíbí pro jejich racionální konstrukci, postavenou na důsledné kauzalitě. Místo toho, aby se pokusila systematicky jeden po druhém taktéž v racionálních souvislostech vyvrátit, diskuse prakticky ustala. Neobjevila se žádná racionální a v širších souvislostech pojatá oponentura uvedených skutečností.
Také argumenty ing. R. Urbance v Myslivosti 6/2015, že „... ani sebelepší zákon a sebedokonalejší státní správa za nás nevyřeší narušené mezilidské vztahy, závist a bezohlednost...“ a „jedině cesta vzájemné komunikace …. může vést k přiměřeným počtům zvěře...“ jsou v dané souvislosti bohužel jen nic neřešící frází.
Slušnou společnost formují dobré zákony. Diskuse jako cesta k dohodě má smysl výhradně tehdy, když strana neschopná argumenty oponentů vyvrátit to čestně přizná a argumentaci protistrany přijme jako východisko k nápravě současného stavu. To by bylo hodno respektu. Ale zemědělská lobby nechce respekt, chce peníze.
Otevřeně prosazovat bezohledné vybíjení černé kvůli zisku si nemůže dovolit, neboť by to zvýraznilo mravní nelegitimitu jejích požadavků. Tuto práci mouřenína za ni dělají někteří kolegové myslivci, když nabádají k neetickému chování při lovu. Právě to degraduje lov na pouhé vybíjení. Stejně jako doc. J. Steiglovi (Myslivost 6/2015) mi vadí výzvy k nerespektování bazálních etických norem v chování myslivce a neustálé zpochybňování významu kvalitní legislativy a jejího vlivu na chování člověka. Obzvlášť nešťastné je něco takového ze strany některých představitelů ČMMJ.
Nejzávažnějšími problémy myslivosti nejsou odborné otázky, myslivecké hospodaření či nevalidní výkaznictví, ale střet zájmů myslivecké a zemědělské lobby. V takové situaci musí mít každá kritika i sebekritika validní obsah a vhodné načasování.
Hlavní příčinou nadměrných stavů černé není zanedbávání odstřelu nebo zašetřování dospělých bachyní. Tento nesmysl je v rozporu s biologií i etologií černé zvěře. K šetření zdravých dospělých kusů jsou racionální důvody, a to nejen v zájmu ochrany genofondu, ale též z hlediska kvalitativně přínosného snížení stavů černé zvěře. Dospělá zvířata brání nedospělým předčasně vstoupit do reprodukce a jsou navíc nositeli kvalitního genofondu, který jsme povinni chránit. V přírodě predátoři přednostně loví zvěř mladou, slabou či nemocnou a tvrdý přírodní výběr šetří právě zdravé dospělé kusy, aniž by to vedlo k narušení rovnováhy mezi predátorem a kořistí.
Je smutné, když dnes někteří kolegové střílejí na každý kus černé, který uvidí, ale je tristní, když k odstřelu bachyní (ne jen lončaček) vyzývají představitelé myslivců. Odstřel 90 kg těžké bachyně ochudí genofond o její kvalitní potomstvo a současně umožní reprodukci všech jejích nedospělých dcer - letošáků, jejichž potomci jsou slabí, málo odolní a v součtu i několikanásobně převyšují možný počet potomků ulovené bachyně. Deformuje se tak populační struktura tlupy, neboť nejde o žádnou „bachyňku“, ale o dospělý, často vedoucí kus.
Odstřelit ji v lednu, jak to nedávno někdo přiznal v Myslivosti, je ještě horší. V této době byla jistě březí. Když si někdo při takovém jednání není vědom ztráty smyslu pro etické hodnoty, je to osobní tragédií jedince, který nepochopil, že etický rozměr myslivosti je spolu s přírodním bohatstvím nejcennějším statkem každého myslivce.
A tak se místo návrhů na kauzální řešení problémů vymýšlejí zhůvěřilosti, jak ze zakázaných způsobů lovu udělat povolené, jak masakrovat černou v lapácích, jak povolit odstřel černé broky nebo dokonce zřízení institutu státem placeného likvidátora této našimi předky rytířsky vnímané zvěře. Je hořké, že něco tak odpudivého může ještě dnes někdo vymyslet, když podstatou není nic jiného než prémiové vybíjení volně žijících zvířat. Půjde-li to tak dál, bude brzy pod tlakem lobbistů zařazen mezi zvěř i krtek, aby bylo na kom vymáhat škody na pastvinách. V přírodě pak zůstane jen hmyz, armády malých hlodavců a městské lišky, žijící z odpadků. Nedopusťme, aby etický rozměr myslivosti ustoupil pod tlakem ještě více do pozadí. Bez etiky, vážení kolegové, není myslivec, stejně jako lékař, ničím.
Řešení současné situace nespočívá v zabránění potřebné novelizaci zákona o myslivosti. Řešení je v zaujetí principiálních stanovisek ČMMJ, podložených kvalitními odbornými názory a důrazem na etické normy chování. Totéž musíme vyžadovat od poslanců i zemědělců. Není možné ustupovat před tím, že se farmářům nelíbí, že by měli nést odpovědnost za škody, které vznikají jako důsledek jejich vlastních ekonomických rozhodnutí. Jedná se hlavně o volbu plodin, která je v příčinné souvislosti se vznikem škod. Ač mají farmáři z této volby primární finanční prospěch, nechtějí slyšet o tom, že by to měli být také oni, kdo ponese riziko za následky téže volby v podobě zvěří způsobených škod. Zde je proto novelizace zákona naprosto nezbytná
Opomíjenou souvislostí je to, že rozsah škod přímo dokazuje, jak významný podíl na prosperitě černé zvěře tento zdroj představuje. Právě rozsah škod farmáře usvědčuje, jak zásadním způsobem zasahují do hospodaření s černou zvěří. Čím jsou škody na plodinách větší, tím více se vysoká úživnost podílí na vzestupu stavů černé zvěře a sekundárně i na výši škod.
Jestliže myslivci nemohou ovlivnit, natož eliminovat důsledky zemědělství na prostředí jako hlavní příčinu vzniku škod, je nelogické, přenáší-li zákon odpovědnost za škody právě na ně. Tuto absurditu je třeba novelizací zákona odstranit. Jejím důsledkem je totiž paradox, kdy nás zákon sice zavazuje k péči o zvěř, ale zároveň se nás pod hrozbou náhrady škod fakticky snaží přimět, abychom při lovu ochranu genofondu nechali stranou a stříleli přednostně se zaměřením na škody.
Právě s tím korespondují i výzvy k odstřelu dospělých kusů. Fakticky se po nás chce, abychom se k černé zvěři chovali jako ke škodné a nekompromisně ji v zájmu zemědělců vybíjeli a nehleděli při tom na nějaké etické „předsudky“. A kdo to neudělá, bude platit škody. K tomu bychom se neměli nechat donutit.
Je smutné, že tyto souvislosti nepochopili někteří kolegové, kteří stále dokola zaměňují následky za příčiny a mylně pak přisuzují druhotným následkům primární význam.
Ještě smutnější je nepřehlédnutelný appeasement některých kolegů vůči zemědělské lobby, což vede nevyhnutelně k chybným závěrům. Nikoli náhodou patří ke standardním dezinformačním technikám užití nesourodých informací právě bez sjednocujících kauzálních souvislostí. Výsledkem je manipulace s fakty a matení diskuse.
V přípravě novelizace zákona o myslivosti je třeba trvat na některých základních premisách. Především se jedná o hodnotu genofondu přírody a zvěře, kterou nelze obětovat ekonomickým zájmům žádné lobby. Dále pak na tom, že účinného řešení jakéhokoli problému (např. škod) lze dosáhnout jen přednostním působením na jeho hlavní příčinu. V tomto smyslu má zákon systémové vady, které je třeba novelizací odstranit. Je nutné přesvědčit ministerstvo a poslance, že žádat prostou redukci stavů černé, aniž by byla současně přijata opatření v oblasti zemědělského hospodaření, řešící hlavní příčinu škod, samo o sobě nemá žádný smysl.
Základní premisou by měly být i naše odlišné priority. Nejdůležitější je kvalita genofondu, resp. populace černé zvěře, snížení jejích stavů s ohledem na prevenci vážných nákaz (mor prasat aj.) a především pak potřeba obnovy funkčního ekosystému.
V ČR žijeme v zásadně změněné „kulturní“ krajině, kde byl původní funkční ekosystém dávno rozbit a jeho klíčové vazby zpřetrhány. Ukázalo se, že člověk není schopen vytvořit umělý a zároveň plně funkční ekosystém s autoregulačními mechanismy, které by zajistily vyváženou reprodukci flóry a fauny a současně dokázaly uspokojit rostoucí nároky společnosti. Ta trvale připravuje volně žijící zvířata o jejich přirozené prostředí. Kauzalita nespočívá v působení zvěře na přírodu, ale v reálné kvalitě dnešního ekosystému, který není schopen trvale udržovat samovolnou obnovu porostů a škody zvěří v rovnováze.
Také škody na polích nejsou primárně problém zvěře, ale důsledkem narušení ekosystému trvalým úsilím zemědělců o co největší výnosy. Problém ozřejmí, zamyslíme-li se nad tím, jaké by byly důsledky, pokud by myslivci dnes snížili počty černé zvěře na tzv. normované stavy, které jsou fakticky velmi nízké. Rozhodně by to nevedlo k obnově funkčního ekosystému. Jen by zemědělci měli o něco větší zisk, což neovlivní jejich úsilí o co největší výnosy.
I při rekordním zisku českého zemědělství z posledních let tlak jejich lobby na myslivce kvůli škodám neslábne. Výsledná podoba dnešní krajiny, kvalita přírodního prostředí, druhová rozmanitost a počty volně žijící zvěře, to vše není dnes určováno možnostmi ekosystému, ale je výsledkem působení tlaků velkých lobby. Dnešní stavy černé jsou tak výsledkem letitého mlžení a neřešení hlavní příčiny vzniku škod. Nezačnou-li zemědělci hlavní příčinu kauzálně řešit, nelze racionálně čekat významné snížení stavů černé ani snížení škod. A oni nezačnou, dokud je k tomu zákonodárce změněným zákonem o myslivosti nedonutí.
V prevenci škod není odlov nejúčinnějším způsobem snižování počtů černé zvěře. Tím je všeobecné snížení úživnosti krajiny. Odstřel je ale nejúčinnějším nástrojem ke snížení stavů černé, kterým disponujeme my, myslivci. Žádné jiné stoprocentně účinné opatření proti škodám nemáme. Ulovený kus už žádné škody nenadělá.
Nejde o naši liknavost při lovu, jak se nám snaží podsouvat i někteří kolegové. Nejsme hlupáci, kteří platí vysoké nájemné honiteb, aby pak černou úmyslně nelovili. Naopak, vysoké nájmy platíme, abychom ji lovit mohli. To ale neznamená, že se řada z nás na zvyšování stavů černé zvěře parciálně nepodílí především špatnou skladbou odstřelu, když namísto mladé zvěře bezhlavě střílí dospělé kusy. I my máme co zlepšovat.
Nejdůležitějším, a nepůjde-li to jinak, tak třeba i jediným naším požadavkem na novelizaci zákona o myslivosti, musí být jednoznačné kodifikování sdílené odpovědnosti zemědělců a myslivců za ochranu genofondu veškeré zvěře, chráněné citelnými sankcemi. Až od splnění konkrétních povinností se musí odvíjet nárok na případné odškodnění za škody zvěří.
Je systémově vadné, aby myslivci hradili škody v situaci, kdy zemědělci problém odmítají řešit a naopak vytvářejí optimální podmínky k přemnožení černé zvěře. Dnes se neorá koňským potahem, ale využívá se technologií 21. století. S tím souvisí i špatně nastavení velkých dotací do zemědělství. Je chybou, že jejich čerpání není spojeno s konkrétní odpovědností ke zvěři a přírodě. Dotace obecně tlumí tlak na zvyšování produktivity práce a působí demotivačně na zvyšování konkurenceschopnosti farmářů, což si v budoucnu vyžádá další velké náklady.
Nejdůležitější ambicí novelizace zákona o myslivosti by proto mělo být vytvoření kvalitnějšího právního rámce pro prioritní ochranu přírodního bohatství, která musí být nepodkročitelnou podmínkou nejen výkonu práva myslivosti, ale také zemědělského hospodaření. Legitimitu zisků je zde nutné svázat s mnohem větší odpovědností za ochranu přírody a lépe tomu přizpůsobit dotační politiku. Zákonodárce by měl kodifikovat jistý nárok volně žijících zvířat na alespoň malou část ze zemědělských výnosů.
Zemědělská lobby je zkušená a při prosazování svých zájmů tvrdá. O tom nejlépe vypovídá vývoj za posledních 30 let. Zatímco zemědělství nebývale prosperuje a léta do něj plynou stovky miliard, myslivost nedostává v podstatě nic a dlouhodobě upadá. Přitom právě zemědělství dlouhodobě myslivost poškozuje. Zapříčinilo katastrofální úbytek drobné zvěře. Kvůli škodám byly omezeny oblasti výskytu vysoké zvěře a dramaticky sníženy její stavy. Zmenšil se výskyt zvěře mufloní a bez ohledu na skvělé výsledky chovu tlak vůči ní sílí. Dokonce už i srnčí zvěř se stále více stává terčem kritiky farmářů.
Nebojme se přiznat, že jako myslivci máme zájem na tom, aby v honitbách byly takové stavy zvěře, které nám zajistí lovecké příležitosti. Jen to nesmí být na úkor funkčního ekosystému. Někdy bývá legitimita tohoto zájmu zpochybňována s tím, že zemědělci se hospodařením živí, zatímco myslivost je jako koníček jen čímsi podřadným. Takový argument je lichý. Platíme v honitbách vysoké nájemné, a proto je naprosto oprávněné naše očekávání, že za své peníze obdržíme určitou kvalitu zazvěření. Ač je myslivost součástí kulturního dědictví a ochrana genofondu zvěře veřejným zájmem, financujeme ji z vlastních prostředků a v porovnání s farmáři se nám od státu nedostává žádné významné pomoci. A přesto se najde kolega, který je schopen napsat takovou zpozdilost, že stavy černé poklesnou tehdy, až nekompromisní vymáhání velkých škod konečně přivede myslivce k rozumu. Nu, někam takové jednání farmářů myslivce dozajista přivede, ale k rozumu to docela určitě nebude.
Nebojme se a přiznejme, že po všech pohromách, které zemědělství v minulosti přírodě způsobilo, už nechceme akceptovat další oběť na zvěři, aniž by to bylo také k jejímu prospěchu a vzdát se tak i další části legitimního nároku na draze zaplacené požitky z myslivosti jen za účelem zvýšení zisků zemědělské lobby. K obnově funkčního ekosystému by to nepochybně stejně nevedlo.
Reagují-li někteří myslivci na dnešní stav nežádoucími vzorci chování, není primární příčina v jejich „vadném“ charakteru, ale ve špatně nastaveném zákonu. To je další důvod k jeho novelizaci.
Tito kolegové propadají deziluzi a nevěří, že lze zákonnou cestou myslivost a zvěř před chamtivostí ochránit. Nepravdivé výkazy nejsou podstatou myslivosti, jen nástrojem zoufalé obrany. To není omluva, jen vysvětlení. Tato negativní motivace bude působit, dokud nedojde k racionální úpravě zákona, která odpovědnost za přírodu, zvěř i škody vyváženě rozdělí mezi stát, myslivce a také zemědělce.
Dnes je třeba se zaměřit alespoň na udržení recentního, byť nedokonalého a bez ochrany a regulace neživotaschopného ekosystému, v němž myslivec ve veřejném zájmu udržuje kvalitní genofond volně žijící zvěře pro příští generace, a kde případná redukce vybraných druhů zvěře musí vycházet výlučně z ekologických, biologických, etologických a bezpečnostních hledisek. Vyšší ambice si za současné politické i společenské situace patrně nemá smysl klást, ale takovéto řešení zachovává do budoucna nezbytné přírodní zdroje, aby příští a doufejme i rozumnější generace mohly s využitím nových technologií skutečně funkční ekosystém rekonstruovat.
Nějakou dlouhodobější koncepci myslivosti, která vyřeší alespoň nejkřiklavější konflikty přírody a civilizace, je za současné situace iracionální očekávat. Jako argument proti novelizaci zákona o myslivosti, jde o zástupný důvod.
Nejen zemědělci, ale i myslivci musí akceptovat kvantitativní, ale hlavně kvalitativní atributy redukce vybraných druhů zvěře, a to nikoli z úzkého pohledu škod, ani s ohledem na množství mysliveckých požitků. Kritériem musí být kvalita populace a genofondu zvěře nebo hrozba nenapravitelného poškození těch částí ekosystému, které ještě fungují.
Ale než budou snad rozumnější pravidla zákonodárci vytvořena a vliv všech lobby omezen, se jakékoli naše zaváhání projeví ke škodě zvěře i myslivosti. Situace je vážná, mnozí z nás ztrácejí pod tlakem orientaci leckdy i soudnost.
Požadavky vedení ČMMJ tak, jak byly publikovány v Myslivosti 6/2015 shledávám kvalitativně nedostatečnými. Místo koncepčního řešení a nekompromisního tlaku na žádoucí podobu změny zákona se bojíme novelizace špatného zákona, aby výsledek nebyl ještě horší. To je nejspolehlivější cesta k neúspěchu. Začněme tím, že se přestaneme bát proti zájmům zemědělské lobby nekompromisně hájit zájmy našich potomků na ochraně přírody a volně žijící zvěře.
MUDr. M. KREJČÍ