Časopis Myslivost

K tomu, abych se s čtenáři Myslivosti podělil o nasbírané zkušenosti, mne přivedly právě dílčí úspěchy při vábení zvěře. Výsledkem je pohled na tento obor vedený částečně „z druhého břehu“. Posuzováno samozřejmě očima skutečně úspěšných vábičů. Snad mi tito pánové odpustí, že poněkud neomaleným způsobem vstoupím do oblasti jejich odbornosti. Svými závěry neoponuji v žádném případě jiným obecně platným zkušenostem. Pouze se pokusím zpopularizovat vábení pro ty myslivce, kteří si v dané disciplíně příliš nevěří, tápou a hledají odvahu začít. Snad se mi je tím podaří alespoň lehce namotivovat k prvním pokusům.
Předesílám, že všechny níže uvedené zkušenosti jsem sbíral opravdu dlouhou řadu let. Shlédl jsem během nich mnoho hodin videomateriálu a přečetl mnohá doporučení. Měl jsem naštěstí i možnost pravidelně konzultovat s našimi předními odborníky a praktiky, kteří mi mnohé vysvětlili a kterým na tomto místě děkuji.
Zdůraznit rovněž musím skutečnost, že všechny pokusy jsem realizoval v průměrně zazvěřené lesní honitbě, kde vzhledem k velikosti, ruchu a struktuře porostů nejsou pro vábení ani zdaleka ideální podmínky, spíše naopak. Tím se snad ještě víc přiblížím běžné situaci, s níž se setká většina našich myslivců. Dostupné „nabídce“ zvěře odpovídají i způsoby vábení, ke kterým se mohu vyjádřit. Jedná se o vábení srnčí zvěře, predátorů a zvěře černé.
Ze všeho nejdříve se musíme pozastavit u nejčastějších otázek, které se objevují u každého myslivce v souvislosti s úvahami o vyzkoušení lovu pomocí vábení. Jde většinou o volbu nejvhodnějšího typu vábničky, obavu z vlastních schopností, ze zvládnutí potřebných tónů a z případného vyrušení jiné zvěře během vábení.
 
Jakou vábničku?
Pokud se týká použité vábničky, bývá prvotní volba obvykle dílem náhody, příležitostné informace, doporučení nebo setkání s reklamou. Máme-li dostatek času, projděme si jednotlivé typy vábniček na webu nebo ještě lépe - navštivme některou z mysliveckých akcí. Zde si je můžeme osobně vyzkoušet a nechat si poradit. Slušní výrobci a distributoři vábičky předvedou, eventuálně mají k dispozici předtočené ukázky vábení, videa z úspěšných lovů apod. Zjistěme, zda jsou s námi ochotni komunikovat a poradit.
I zde platí to, co v jiných oborech - vyhněme se laciným výrobkům a sáhněme po některé prověřené značce. Navíc, budeme-li se vábení časem věnovat intenzívněji, pořídíme si pro daný druh zvěře a typ vábení vábniček více. Budeme je zkoušet, střídat a kombinovat. Možná, že se to bude zdát jako myslivecká latina, ale i zkušení vábiči potvrdí, že zvěři ne vždy „chutnají“ stejně laděné tóny. Pouhou záměnou vábničky, která přinese jiné zabarvení zvuku, můžeme občas dosáhnout nečekaného úspěchu.
Častým problémem je i obava, zda se povede potřebný zvuk napodobit co nejpřesněji. Zde je to právě o hudebním sluchu. Jestliže vám, podobně jako mě, chybí, sáhněme po předladěné vábničce, která nevyžaduje průběžné manuální ladění tónů. Nechejme si ji nastavit od výrobce nebo prodejce a, prosím, nepokoušejme se ji „doladit“. Stejně tak ji k podobnému experimentu nepůjčujme místním „odborníkům“. Mechanismy bývají ve vábničkách velmi jemné a neodborná manipulace je obvykle posouvá do kategorie nepoužitelných.
Máme-li pochybnosti o naladěném zvuku, navštivme při nejbližší příležitosti sofistikovaného prodejce. Ten slušný nám opět pomůže. Z praktického hlediska lze tento bod pro „neslyšící“ vábiče vyřešit podobně jako v mém případě. Zásadně používám vábničky bez možnosti ladění, protože jiné pro mne stejně ztrácejí smysl…
Po vyzkoušení různých značek jsem nakonec víceméně zakotvil, a následující větu neberte v žádném případě jako reklamu, u švédských vábniček Nordik. Jsou pevné, robustní, prakticky nezničitelné. U těch laditelných se masívní gumové kroužky posouvají do přesně nastavených drážek. Jiná možnost neexistuje. Celou vábničku lze, a to včetně jazýčku, rozebrat, umýt a poskládat zpátky. Poškozený jazýček nebo gumový kroužek se snadno vymění za nový. Vše je pevně dané, vše spolu pohromadě „sedí“. Je to celkem výjimečný jev.
K vábničkám existují instruktážní DVD, ovládání je snadné. Pouze si musíme některé severské podmínky rozumně uzpůsobit našim tuzemským. Existuje jediná výtka, kterou můžeme k uvedené řadě vábniček směřovat – Nordik, bohužel prozatím, nemá v nabídce slušnou standardní myškovačku.
Abych nedělal reklamu jediné značce, musím uvést, že pro vábiče mých schopností a mého ražení určitě odvedou skvělou práci také například naše vábničky Turvab, slovenské Devany nebo francouzské Helen Baudy. Nicméně oproti předchozí značce vyžadují jemnější zacházení a především dodržení uvedené zásady nezasahovat do přednastaveného ladění. Možností a voleb je ale samozřejmě více.
Někteří myslivci, s nimiž jsem měl možnost na dané téma diskutovat, se často vyhýbají vábničkám s intenzívnějším zvukem. Jako příklad může sloužit obava před skutečně hlasitými vábničkami Nordik nebo Buttolo. Osobně se domnívám, že tato obava je naprosto zbytečná. Mnohokrát jsem si vyzkoušel, že intenzita zvěři obvykle nevadí a rozhodující roli sehrávají především ostatní aspekty modulovaného zvuku. Naopak, zvěř někdy s příchodem opravdu viditelně váhá a teprve zintenzívnění vábení je pro ni tím správným impulsem. Jak mi řekli někteří zkušení vábiči, zvuk musí zvěř opravdu provokovat a doslova ji „tahat“ za slechy.
 
Jak vábit?
Druhým problémem interpretace potřebných zvuků je poskládání celé imitované „sloky“. Zde jde již pouze a jenom o schopnosti vábiče. Sledujme videa, nechejme si poradit, snažme si co nejvíc zapamatovat. A v každém případě - trénujme nejdříve doma. V terénu se pak netrapme odchylkami od schématu, které jsme někde slyšeli. Zkusme a uvidíme. I zvěř má své individuální odchylky dané dispozicemi daného jedince, jeho vyspělostí, zdravotním stavem, v případě kořisti způsobem napadení, vitalitou predátora apod.
Zvukům se ale v každém případě snažme „dát život“. Vzít do ruky vábničku, jednoduše do ní foukat a vytvářet monotónní série stále stejných zvuků nedává smysl. Jinak píská srna v klidu, jinak honěná, jinak ta, na níž dotírá nechtěný nápadník. Se zvuky proto v rámci svých možností dále pracujme. A to i v průběhu jednotlivých vábení. Zvuky modulujeme svíráním vábničky v dlani, vydáváme tóny různé intenzity, otáčíme během vábení hlavou. Zvěř je koneckonců také málokdy v klidu.
Při samotném vábení i jeho nácviku musíme vždy počítat s tím, že popsat přesný model chování a projevů zvěře není v žádném případě možné. Proto neexistuje ani přesný model pro úspěšné vábení, pouze obecná doporučení. Zvěř je živá, individuální, sbírá zkušenosti a přemýšlí. Nejsou to jen pudy, které ji vedou životem. Stejně tak jsou různorodé i její projevy a její reakce na vnější podněty. Od myslivce tato skutečnost vyžaduje velkou trpělivost, snahu zvěři porozumět, učit se z vlastních omylů, číst dobře okolí, stát se jeho přirozenou součástí a neustále přemýšlet a přemýšlet.
Nejčastějším důvodem pro odmítání lovu vábením je nedůvěra k neznámému a strach z vlastních schopností. Zde je těžko radit a každý myslivec si s podobnými úvahami musí poradit sám. V každém případě se ale nesmíme podceňovat a nesmíme se bát experimentovat. Bez toho nikdy vábit nezačneme.
V souvislosti s tím si musí každý zodpovědět nejdříve otázku, co od vábení očekává. Chceme-li zaručený a okamžitý úspěch, raději s vábením vůbec nezačínejme. V životě, natož v myslivosti, není nic stoprocentní a nic bez výjimky nefunguje. Ideální je varianta, očekáváme-li změnu stereotypního lovu, jeho aktivní průběh, radost z pokusu a občasnou kladnou odezvu ze strany zvěře. Podobný přístup mnohé usnadní a udělá ve finále obrovskou radost.
 
Můžeme vábení kombinovat s jinými způsoby lovu?
Počítejme prosím s tím, že vábení je naprosto specifický lov, který sice můžeme kombinovat s jinými způsoby, zejména s čekanou nebo šoulačkou, eventuálně během nich ve vhodný okamžik zavábit, nicméně bude lepší, přistoupíme-li k této otázce jednoznačným způsobem tak, že si dobře uvědomíme, je-li vaším cílem primárně vábení či něco jiného. Vyhneme se tím zklamání, že si některou zvěř imitací zvuků vyplašíme. Občas se to zkrátka stane, i když to není ani zdaleka tak často, jak se myslivci obecně domnívají. Vyplašíme-li si ale tímto způsobem zvěř během klasického čekání, snadno na vábení zanevřeme. Dojde-li k tomu při cíleném vábení, bude nás to nutit k zapřemýšlení, proč se tak stalo.
Na vábení je nejkrásnější již zmíněná aktivita myslivce. Vábení totiž přímo předpokládá postupné střídání jednotlivých stanovišť. Vyrazíme-li tudíž na vycházku do honitby s obvyklou časovou dotací asi dvě hodiny, jsme během nich schopni bez problémů vystřídat dvě různá stanoviště. Dodržet však obvykle musíme několik zásad.
Za prvé se jedná o respektování minimálně patnácti minut klidu před zahájením vábení, které musí uplynout od našeho příchodu na stanoviště. Poslouží především k celkovému zklidnění okolí. Podle druhu zvěře můžeme následně zopakovat v několika sériích vlastní vábení. Po jeho ukončení musíme na místě opět setrvat ještě alespoň dvacet minut. Přestože zvěř velmi často reaguje již na první série zvuků, přicházejí zejména starší zkušené kusy zvolna a z úkrytu si podezřelý prostor dlouhou dobu prověřují. Svým předčasným odchodem bychom je zradili.
U vábení je ideální, můžeme-li si pro něj vytvořit dostatečnou časovou rezervu a vyčlenit si pro něj dostatečný prostor v honitbě. Pak jej lze velmi dobře kombinovat s aktivní šoulačkou. Při střídání stanovišť vábiče během jedné vycházky musíme dodržet ještě jednu zásadu.
Stanoviště volíme dostatečně daleko od sebe, aby stejná zvěř neslyšela vábení z různých směrů. Tato vzdálenost je různá podle počasí (vítr), terénu, porostů aj. Zvěř některé zvuky v otevřené krajině za ideálních podmínek prokazatelně zachytí i na vzdálenost přesahující kilometr.
V případě klasické čekané osobně příležitostně zavábím až na jejím konci a pobyt na čekaništi pak protáhnu o potřebný čas. Zásadně ale vábím pouze tehdy a tam, kde jsou pro tento způsob lovu dobré podmínky, o nichž se ještě zmíním v dalším textu. Podobným postupem většinou nic nezkazím.
Stejně tak si občas snažím pomoci při čekané, když se zvěř pohybuje mimo mysliveckou vzdálenost nebo jen přetáhne cílovým prostorem a není již reálná šance na její opětovné přiblížení. Ne vždy to zabere. Někdy ale ano.
Při opakovaném vábení na stejném místě, byť s odstupem několika dnů, si musíme vždy uvědomit, jak probíhalo naše předchozí působení a s jakým skončilo výsledkem. Zvěř je obecně učenlivá, má paměť a umí si vytvářet zkušenosti. To platí zejména pro ty negativní. Naše opakovaná snaha pak může ztroskotat právě z tohoto důvodu. Jednou zrazená zvěř přichází na opakované vábení jen nerada, eventuálně na zvuky nereaguje vůbec. V takovém případě můžeme vyzkoušet jiný model vábení nebo vyměnit vábničku.
 
Vábíme správně?
Myslivce, kteří se k vábení konečně odhodlají, nejčastěji odradí série prvotních neúspěchů. Vábení v tom případě několikrát vyzkouší a následně vše vzdají s odůvodněním, že „…to stejně nefunguje, já to věděl…“. Kolikrát jsou ale ochotní vysedávat pořád dokola na stejném posedu a upírat zraky do beznadějně prázdné paseky?
Je třeba zkoušet, měnit zvuky, případně i vábničky, volit nová stanoviště a především přemýšlet, co bylo špatně. Na straně opačné je v případě úspěchu potřeba rezolutně odhodit pochyby typu: „Nepřišla by mi zvěř stejně?“ Ne. Nepřišla. Přivábil jsem ji, protože kdyby jí mnou interpretované zvuky vadily, právě pak by nepřišla.
Myslivci si často kladou otázku, zda jsou interpretované zvuky použitelné. Odpovědět jim nejlépe může samotná praxe a reakce zvěře, případně domestikovaných zvířat. Jako příklad můžeme uvést zaječí vřeštidlo nebo myškovačku. Reaguje-li na vydávané zvuky jakkoliv domácí pes nebo kočka, je vše v pořádku. Stejně tak nám zvuky „posvětí“ zajíc, který se na vřeštění přichází podívat. Je to výraz sociálních vztahů v populaci a důkaz, že vřeštění je napodobeno věrně. Na vábení hlasem kořisti nám často přiletí i ptáci, u kterých bychom možná podobnou reakci nečekali - dostavit se mohou v podstatě všichni krkavcovití, sovy a samozřejmě dravci.
Způsob reakce zvěře si nejlépe ověříme při optickém kontaktu, kdy lze velmi přesně poznat, jak daný kus na zvuky reaguje. Právě v tomto případě dobře uvidíme, že zvěř přichází na vábení okamžitě a přímočaře pouze ve výjimečných případech. Většinou reaguje prvotním zvednutím hlavy, jištěním odpovídajícím směrem, nejistým přešlapováním na místě a viditelným otálením. Zvěř téměř vždy viditelně zvažuje další postup a na prvním místě je pro ni vlastní bezpečnost. Pouze ojediněle, zejména v období říje, reaguje na vábení okamžitě a k vábiči přichází bez váhání. Podobně se chová i zvěř mladá a nezkušená.
Při reakci je také důležité, v jakém rozpoložení a při jaké činnosti se zvěř právě nachází. Mnohem lépe zareaguje na vábení zvěř v pohybu, kdy vábením pouze usměrňujeme její postup, než zvěř nacházející se v klidovém režimu. Ta nám bude velmi často zvuky doslova ignorovat.
O postupu zvěře k našemu stanovišti nás často upozorní okolní zvuky. Náhlá rozčilená hřmotná aktivita drobných ptáků ve větvích zavěšených nad zemí doprovází často příchod predátora. V případě černé může jít o pobekávání srnčí zvěře nebo její zrychlený ústup z okrajů houštin apod. Samozřejmě bedlivě sledujeme zvuky vytvořené přicházející zvěří v suchém listí, na ledové krustě, v husté vegetaci apod.
 
Kdy a kde vábit?
Jak již bylo řečeno, neexistuje univerzální návod zaručující stoprocentní úspěch při vábení zvěře. Každý lov je individuální. Individuální jsou i reakce zvěře a musíme reagovat na všechny aktuálně vzniklé odlišnosti. Jediné, co lze doporučit, je dodržení několika obecných zásad, které zvyšují šance na úspěch. Na straně opačné ale nemusí pominutí některé z nich nutně znamenat konec nadějných vyhlídek. Naprosto stěžejní podmínkou je co nejvhodnější výběr místa pro vlastní vábení. Zvolená lokalita musí splnit tři základní požadavky.
Za prvé musí umožňovat dokonalý úkryt lovce. Může jít o pečlivě vybudované zařízení, ale také pouze o jednoduše přizpůsobenou záštitu za keřem, betonovou skruží, balíky sena nebo dřevem vyrovnaným na skládce. Počítejme s tím, že to, co je dobré při jiném způsobu lovu, nemusí vyhovovat při vábení. Při čekané sedíme tiše a příliš na sebe neupozorňujeme. Při vábení však dáváme o svojí přítomnosti předem vědět. Zvěř dokáže velmi přesně určit místo, odkud se zvuky ozývají a celý prostor si obvykle ostražitě ověřuje. Sebemenší odchylka od přirozeného normálu pak znamená konec nadějí.
Přestože se s naší tradiční myslivostí neslučuje použití maskovacích a kamuflážních oděvů, je jejich použití prokazatelně pozitivní. Osobně odmítám chodit po lese v jakémkoliv „hejkalovi“. K naší myslivosti nepatří. Nicméně, neexistuje nic jednoduššího, než si k batohu přibalit asi dvakrát dva metry maskovací síťoviny, kterou napneme před sebou mezi větve nebo si ji prostě přehodíme cípem přes hlavu. Zejména za provizorními úkryty dochází k velmi účinnému narušení nepřirozených obrysů našeho těla.
Stejně tak není problém použít roušku na obličej a tenké tmavší rukavice s volnými prsty, které mohou do jisté míry nahradit dlouhé rukávy přetažené přes ruce. Právě nezakryté světlé partie těla dokáží v přítmí vegetace myslivce nejspolehlivěji prozradit.
S výše uvedeným ověřováním prostoru ze strany zvěře souvisí také dobrý výhled myslivce do směrů předpokládané střelby. Platí téměř bez výjimky, že zvěř si přichází zvuky ověřit nosem. Snaží se proto v bezpečné vzdálenosti, obvykle přes sto metrů, nepozorovaně přiblížit pod vítr. Je proto nezbytně nutné, aby vítr vanul od našeho stanoviště směrem do přehledného prostoru.
Záměrně nepíšu volného. Zvěř totiž využije sebemenší příležitost k ukrytí a do skutečně otevřeného terénu se jí příliš nechce. Téměř stoprocentně se k nám přiblíží pod svěšenými větvemi, sebeužším pruhem trávy nebo náletu dřevin. Ideální proto je, můžeme-li zaujmout poněkud vyvýšené stanoviště a do nižších a řidších porostů vidíme.
Velmi diskutovaným tématem je v tomto směru využívání posedů a kazatelen. Domnívám se, že nejsou-li postaveny přímo v rovinatém a volném terénu, nejsou-li příliš vysoké a především - ustaneme-li ve vábení včas, v podstatě jakmile zaregistrujeme, že se zvěř neomylně blíží k našemu stanovišti, je z nich možné vábit. Nicméně - opět opatrně na světlý obličej a ruce. Nespoléhejme se, že nebudeme za malým okénkem kazatelny vidět! Při vábení z kazatelny bychom také měli odstínit zvuk rukou a vábit do různých směrů.
Třetím, a naprosto zásadním problémem je při volbě vhodného místa pro vábení skutečnost, zda se v blízkosti zvěř v době vábení opravdu nachází. Přestože se může tato poznámka jevit jako naivní, nemusí být v praxi až tak úplně „mimo mísu“. To, že zvěř na některá místa vytahuje a že zde nacházíme její pobytové znaky, neznamená, že je zde pořád. Zaléhat může naprosto jinde, zcela mimo akustický dosah.
Již v předchozím odstavci jsem nastínil další aspekt úspěšného vábení, kterým je denní, ale i roční doba. Naprosto samozřejmá je v tomto směru doba vábení zvěře účastnící se říje, chrutí či kaňkování. Mimo několik vhodných týdnů nepřináší imitace odpovídajících zvuků absolutně žádné výsledky. Nejúspěšnější navíc bývá pouze v opravdu krátkém časovém rozmezí, které může být ohraničeno několika po sobě následujícími dny.
Podobná poznámka platí rovněž pro vábení predátorů zvukem oblíbené kořisti. Přestože je v tomto směru časový rozsah výrazně širší, jsou i zde určitá omezení. Nejlépe budou reagovat v období nouze. Letní čas hojnosti a období rozmnožování přinášejí výsledky horší.
Z hlediska denních hodin je nejvhodnějším časem pro vábení doba zvýšené aktivity, tedy čas ranní a večerní. V případě černé zvěře a predátorů pak noc. Jak již bylo poznamenáno dříve, je-li zvěř v klidovém režimu, zvedá se z lože jenom nerada. Úspěšné vábení během dne je proto otázkou náhody nebo skutečného mistrovství vábiče.
 
Můžeme se odklonit od schématu?
Při vábení se musí myslivec stát co nejméně nápadnou součástí okolí. Nejedná se přitom jen o samotné ukrytí, ale také o celkové chování a uzpůsobení vábení. Zkušení vábiči dokáží kombinovat například zaječí vřeštění s imitací lomozu drobných pěvců, který by podobný průběh událostí doprovázel. Jindy lze zvuky strhávání kořisti doprovodit napodobením rámusu způsobeného kořistí a predátorem v lesní hrabance. Vábení je především otázkou sžití se s okolím a vcítěním se do konání zvěře. Úspěchu se můžeme dopracovat i naprosto atypickým způsobem. Zde již ale jakákoliv zobecnění nefungují…
Osobně se mi několikrát povedlo podobně oklamat zvěř. Vzpomínám zejména na lišku, která mi přišla na chrochtání černé zvěře. Navštívil jsem tehdy během brzkých podvečerních hodin kazatelnu postavenou poblíž zarůstající paseky, do níž zatahovali divočáci, s úmyslem čekat zde do setmění. Ke kazatelně jsem se přiblížil s dobrým větrem. Při výstupu na žebřík jsem zaslechl zašustění suché trávy, jak z místa poblíž unikala zvěř. Zvuk byl natolik nenápadný, že jsem předpokládal přítomnost drobnější šelmy - lišky nebo kuny. Zvěř navíc neprchla v panice, jen nenápadně „vyklidila pole“.
Napadla mne tehdy zdánlivá bláhovost. Šelma mne navětřit nemohla a podle mého opatrného postupu si nemohla zvuky spojit s člověkem. Na kazatelně jsem proto několikrát krátce zachrochtal na vábničku a připravil si kulovnici. Během pár minut, téměř obratem, se přesně v prostoru, z něhož před chvílí odešla, objevila liška, která se upokojená vracela na sluncem vyhřáté místečko. Výstřel pak již nebyl žádným problémem.
Druhý případ se stal v pokročilém podzimu, kdy jsme chodili na čekanou k vnadištím na černou zvěř. I tentokrát jsem se k žebříku dostal před setměním. V sousední leči se prakticky okamžitě pohnula tlupa, která však postupovala naprosto nevhodným směrem a hrozilo navíc, že mne brzy navětří. Namísto výstupu na žebřík jsem proto začal tlupě po čtyřech v husté tyčovině nadcházet. Chvíli se vše dařilo bez problémů, pak mne zradil terén a pode mnou začaly praskat suché větvičky. Černá ztichla a jistila.
Protože jsem vábničky nechal v batohu pod posedem, zachrochtal jsem v posledním zoufalém pokusu na ústa. Zvěř kupodivu zareagovala. Bylo doslova cítit, jak z ní spadla nervozita a tlupa pokračovala v pozvolném postupu. Směr však začala upravovat tak, aby mne dostala pod vítr. Měl jsem co dělat, abych svoji pozici za občasného pochrochtávání opravoval. K černé jsem se takto přiblížil až asi na patnáct metrů, kdy se mi podařilo jedno sele na volnějším prostoru ulovit.
Popsané případy jsou naprosto atypické, nicméně dokládají, že přirozeně znějící zvuky jsou pro zvěř uklidňující a ta v nich nevidí žádný zásadní problém. Stejně tak dokážeme někdy pomocí chrochtačky uchlácholit černou zvěř během naší šoulačky mezi houštinami, když nás zvěř zaslechla, neví, na čem je a začíná jistit. Předpokladem je samozřejmě dobrý vítr. Divočáci se nás budou snažit stoprocentně obejít a navětřit.
 
Všeho s mírou!
Při jakémkoliv vábení musíme dobře zvážit, nakolik se chystáme reprodukovat zvuky, které mohou být pro zvěř zneklidňující a stresující. Problém samozřejmě není například u myškování nebo jemného vábení srnců v říji. Většina druhů nebude na tyto zvuky vůbec reagovat a nebudou jim nijak vadit. Naprosto jiná situace ale nastane v okamžiku, kdy se pokusíme napodobit zvuky oběti, ať už se jedná o naříkavé pískání srnčete, poraněného ptáčka nebo o zaječí vřeštění. Zvuky kořisti totiž napovídají ostatním, že se poblíž pohybuje predátor, jehož kořistí by se mohli stát i oni sami. Na zvuky tudíž většinou reagují znepokojením, ostražitostí, v krajním případě útěkem. Srnčí mámy pak zděšeně přibíhají chránit svoje potomky.
Nemá také smysl opakovat vábení stejným způsobem a na stejných místech pořád dokola, den za dnem. Věci tím pouze ublížíme. Zvěř se učí, pamatuje si, poznává nebezpečí. Rychle získá zkušenost, nebude na vábení reagovat, ev. se z daného místa odstěhuje. Moc klidu už dnes v honitbách nemá ani bez našich aktivit. V případě, že se chystáme vábit v honitbě opakovaně, je více než vhodné místa vábení postupně střídat a na stejné lokality se vracet s dlouhým časovým odstupem.
Při jakémkoliv vábení se tedy jedná rovněž o dodržení pravidla „všeho s mírou“ a navíc bych dodal, že „se zdravým selským rozumem“. Přesto - pojďme si občas zavábit. Úspěch budeme mít možná jednou z deseti případů. Času na jednom místě ale určitě strávíme méně než při klasické čekané, poznáme nová zákoutí, dozvíme se něco nového o vlastní honitbě. A naše radost, ta bude při úspěchu minimálně dvojnásobná.
Mgr. Josef DRMOTA